Layout krida

V době války pobýval opět v Pardubi-

cích, kde ho aktivní povaha vedla k orga-

nizování činnosti Přírodovědeckého klu-

bu. Významná jména příštích celostátně

působících přírodovědců se objevovala

právě tady, např. imunolog Milan Hašek,

hydrobiolog Rudolf Šrámek-Hušek, myko-

log (uredolog) Zdeněk Urban, ornitolog

František  Obhlídal  nebo  geobotanička

Jiřina Slavíková. Pořádání přednášek a ex -

kurzí v době zákazů všeho možného, co

patří k tvůrčímu životu, bylo záslužnou

aktivitou,  která  se  zúročila  i v dalších

generacích.

V r. 1944 Hadač publikoval s prof. Jaro-

mírem Klikou, který po válce působil na Vy -

soké škole chemicko-technologické (a Ha -

dače tam zaměstnal), významnou příručku

Přehled rostlinných společenstev střední

Evropy.  Klika  jako  praktik  stavějící  na

dlouholeté zkušenosti fytocenologa, který

natrvalo přispěl k poznání české vegetace,

Hadače bezesporu ovlivnil, možná až do té

míry, že v něm ve sféře „kontraktů“ v ob -

lasti  územního  a krajinného  plánování

cítil jistou konkurenci. Snad i to určitou

měrou mohlo přispět k tomu, že poté, co

přešel na Univerzitu Karlovu, nevybral si

Hadače za svého nástupce, ačkoli (anebo

protože?) ten mezitím již obhájil docenturu

na Pedagogické fakultě v Plzni. Emil Ha -

dač v r. 1948 nastoupil do Ústavu pro vý -

zkum peloidů ve Františkových Lázních

a nečekaně, kvůli emigraci dosavadního

ředitele, se stal ředitelem, přičemž předtím

absolvoval jakožto vedoucí početné sku-

piny přírodovědců originální výpravu na

Island. V r. 1953 publikoval monografii

Československé peloidy – to už rok půso-

bil na částečný úvazek na plzeňské Pedago-

gické fakultě, kam o rok později přešel na

celý úvazek.

V letech 1959–61 absolvoval profesor-

skou stáž na univerzitě v Bagdádu a sezná-

mil se tu s několika zahraničními vědci,

z nichž patrně Andrew D. Q. Agnew patřil

k jeho pozdějším nejtrvalejším přátelům.

V Iráku sebral úctyhodné množství herbá-

řových dokladů a popsal zdejší rostlinná

společenstva. K jeho erudici v poznání

arktické, vysokohorské, pouštní a tempe-

rátní vegetace by se velmi hodilo prozkou-

mat ještě typické tropy. Proto se chopil pří-

ležitosti a s rodinou odcestoval r. 1967 na

Kubu, kde vznikly zajímavé fytocenologic-

ké a ekofyziologické práce manželů Emila

a Věry Hadačových. Pobyt na Kubě ho také

inspiroval k úvahám o srovnávací ekologii

a biogeografii mangrovů. V 60. letech byl

již  zaměstnancem  Botanického  ústavu

ČSAV v Průhonicích a zároveň docházel

na katedru botaniky PřF UK, což vedlo

k mnoha plodným spolupracím.

Pražské jaro 1968 ho minulo dík jeho

pobytu v zahraničí. Hadačovo členství v Ko -

munistické straně Československa mělo

bezesporu především sociální motivace.

Z hloubi svého založení neměl rád sebevy-

zdvihující „elity“ a nesnášel pokrytectví,

které vnímal u některých „obrozených“

dřevních komunistů z 50. let, pasovaných

na vůdčí postavy zlidštělé tváře socialis-

mu. Tato souhra věcí možná vedla k tomu,

že se jeho podpis objevil pod textem, který

podpořil srpnový vstup vojsk Varšavské

smlouvy do republiky. Vědecká komunita

se od něho odvracela a poukazovala i na

jeho dřívější tendenční (protimendelov-

skou) předmluvu k dobovému překladu

Darwinova díla O vzniku druhů (1953).

Fakt, že byl E. Hadač v r. 1971 jmenován

ředitelem nově koncipovaného Ústavu

krajinné ekologie ČSAV, se opět dával do

souvislosti  s uvedenými  skutečnostmi.

Ovšem jak soudruzi, kteří ho měli za „pro-

věřeného“ vykonavatele svých záměrů, tak

odsuzující část veřejnosti se mýlili. Hadač

především vyvinul obrovské úsilí, aby in -

tegroval dvě nesourodé části nově složené

instituce a vytvořil fungující mezioboro-

vou komunikační platformu. V tomto kon-

textu dokázal posoudit kvalitu a potřeb-

nost lidí, takže je nevyhazoval jen proto,

že měli politický „škraloup“, ale naopak

jich řadu pozdvihl a před „normalizač -

ními“ čistkami Husákovy éry zachránil.

Tušil ovšem osud ústavu, pokud mu bude

vnuceno z vůle Ústředního výboru KSČ

stěhování spolu s biologickými ústavy do

Českých Budějovic, a pokud bude na kom-

plexní  obor  se  splývajícími  hranicemi

mezi badatelskou a užitou vědou apliko-

ván tentýž soubor kritérií jako na klasické

přírodovědné směry. Nesouhlasil s tím,

a proto byl přímo z funkce ředitele ve svých

63 letech penzionován. Zůstala po něm

koncepce modelových území, dílčí publi-

kace i syntetická práce s širším týmem

a první česká učebnice svého druhu Kra -

jina  a lidé  –  úvod  do  krajinné  ekologie

(1982). Hadačovo tušení osudu ústavu se

naplnilo v nové době, kdy způsob dlouho-

dobé správy instituce navzdory konjunk-

tuře oborového proudu ve světě dospěl

k jeho zániku.

V průběhu 80. let se E. Hadač svým bo -

jem za kvalitu životního prostředí dostával

téměř na opačnou stranu partajního estab-

lishmentu, odkud domněle vzešel. Ekolo-

gická sekce Čs. biologické společnosti si

ho zvolila za předsedu a v této roli na půdě

postupně  až  polodisidentského  útvaru

publikoval v denním tisku řadu odvážných

rozborů ekologicky žhavých kauz. Přitom

stále ještě pracoval na geobotanických té -

matech a vydával práce, zejména z oblasti

Karpat. Zemřel 23. dubna 2003 (viz Živa

2003, 3: XXXIV–XXXV).

Emil Hadač byl nadprůměrnou osob-

ností, nejen v botanice. Nebyl detailistou,

někdy naopak až příliš velkorysý, ale do -

kázal vyhmátnout podstatné. Své postřehy

a nosné nápady „rozdával“ k rozpracování

kolegům, zvláště mladým (což ve vědě ne -

bývá obvyklé). Smysl pro týmovou práci

lze dávat do spojitosti s jeho důrazem na

roli kooperace nebo facilitace oproti vždy

zdůrazňované konkurenci v Darwinově

teorii vývoje (jak aktuální v naší součas-

nosti vyhroceného sociálního darwinismu

v jakýchkoli uskupeních!). Dělal chyby, ale

přiznával je. Byl liberálním diskutérem

a nositelem neokázalosti (paradox při kon-

frontaci s některými dnešními představi-

teli pravicového liberalismu). Přestože mu

nebylo přáno působit na nejprestižnějších

výukových postech, má překvapivě mno-

ho žáků, následovníků a sympatizantů.

živa 4/2012

LXXI

1

   Emil Hadač. Foto M. Martinovský

k rozhovoru v časopise Věda a technika

mládeži (1989, 16: 10–12)

2

   S Františkem Procházkou (vlevo),

v pozadí Naděžda Končalová a další

účastníci exkurze do Novohradských hor

(9. července 1972). Foto Bohumil Slavík

2

1

---