Layout krida

Výčet botanických osobností by nebyl úpl-

ný, kdybychom nezmínili amatérské re -

gionální floristy. Označení amatérští v žád-

ném případě nesnižuje jejich význam, jen

vyjadřuje skutečnost, že jim nebylo dopřá-

no věnovat se oblíbenému oboru profesio-

nálně na placeném místě. Povoláním to

byli většinou učitelé, lékaři a lékárníci,

duchovní, ale také úředníci, obchodníci,

technici, dělníci a další. Tito opravdoví

milovníci rostlin nešetřili volného času,

který často zcela věnovali výzkumu flóry

svého území. Je především jejich zásluhou,

že znalosti o rozšíření rostlin u nás byly ve

srovnání s okolními zeměmi vždy na špič-

kové úrovni. Význam těchto nadšenců od

nejstarších období výzkumu české květeny

je zřejmý již z Prodromu květeny české.

V posledním dílu z r. 1883 uvádí autor

Ladislav Čelakovský v Seznamu sběratelů

a badatelů květeny české v Prodromu čas-

těji jmenovaných více než 200 jmen, z vel-

ké části právě regionálních floristů. Tato

tradice je však v našich podmínkách stále

živá, jak dokazuje množství autorů podíle-

jících se na cyklu shrnujícím nejnovější

nálezy z české květeny –

Additamenta ad

Floram Reipublicae Bohemicae, který vy -

chází pravidelně od r. 2002 ve Zprávách

České botanické společnosti.

Vzorem regionálního floristy a jeho prá-

ce v druhé polovině 20. stol. byl jihočeský

botanik, dlouholetý předseda jihočeské

pobočky tehdejší ČSBS, Václav Chán. Na -

rodil se 28. června 1929 ve Vlachově Březí,

v rodině státního zaměstnance, ale celý

život prožil ve Strakonicích. Maturitu slo-

žil r. 1949 na Vyšší průmyslové škole stroj-

nické v Písku a 40 let pracoval jako meta-

lograf v laboratořích bývalých Českých

závodů motocyklových ve Strakonicích.

Ač povoláním technik, již od student-

ských let všechen svůj volný čas zasvětil

botanice, ke které ho přivedli přátelé, bra-

tři Vokounovi. Jeho kladné osobní vlast-

nosti, přesnost, důkladnost, soustavnost,

obětavost, nezištnost a mimořádné orga -

nizační schopnosti byly hlavní příčinou

toho, že na jihu Čech, od Klatovska po Čes-

komoravskou vrchovinu, vznikla spolupra-

cující skupina kvalitních botaniků, z nichž

se nakonec ustavila první regionální po -

bočka dnešní České botanické společnosti.

Pod její hlavičkou organizoval V. Chán

floristický průzkum celého regionu. Milo-

val své rodné Předšumaví, především vá -

pence, ale také kaňony Vltavy a Otavy ve

Středním Povltaví a květenu sídel. Smysl

pro povinnost ho však nutil organizovat

výzkum i v územích jiných, odlehlých

a poměrně málo atraktivních, odkud bylo

minimum floristických údajů. Z jednoden-

ních exkurzí i několikadenních kolektiv-

ních průzkumů vzniklo velké množství

floristických zápisů a tisíce herbářových

dokladů. Všechny tyto údaje Chán shro-

mažďoval s cílem mapovat výskyt rostlin

a vidinou přípravy květeny celého zkou-

maného území. Bohužel omezené technic-

ké možnosti minulé doby i nepřízeň vlád-

noucí strany k přesným mapám zhatily

plány, které se slibně rozbíhaly v 60. letech,

a výsledkem byly mapy rozšíření jen ně -

kolika málo významných druhů. Vznikla

však také řada kolektivních příspěvků ke

květeně různých oblastí jižních Čech. Vác-

lav Chán postupně systematicky excerpo-

val téměř 700 publikovaných i rukopisných

prací a z jejich ústřižků vytvořil tzv. Cent-

rální floristickou kartotéku jižní části Čech,

která obsahuje desetitisíce údajů téměř

k dvěma tisícům taxonů cévnatých rost-

lin. Tuto mravenčí práci zúročil během

přípravy Komentovaného červeného se -

znamu květeny jižní části Čech (1999), je -

hož byl iniciátorem a editorem. Dílo, které

lze označit za hlavní publikační shrnutí

práce jeho i celé jihočeské pobočky ČBS,

čerpá z materiálů shromážděných Chánem

i dnes – při přípravě druhého vydání.

Od počátků své botanické činnosti byl

Chán v kontaktu s předními českými pro-

fesionálními botaniky, u kterých si svými

odbornými znalostmi dobyl respekt a úctu.

Bezesporu největší vliv na něj měl dlouho-

letý přítel a vynikající pedagog PřF UK

v Praze Vladimír Skalický. Václav Chán

nezištně shromažďoval údaje o rozšíření

rostlin i herbářové doklady své a svých

kolegů a ochotně je poskytoval autorům

Květeny ČR a doplňoval jimi síťové mapy

pro Fytogeografické syntézy. Jeho oblíbe-

nou skupinou byly „mrkve“ (čeleď miříko-

vitých –

Apiaceae), ale nezalekl se žád-

ných taxonomicky obtížných skupin. Úzce

spolupracoval se specialisty, mnohdy i za -

hraničními, zabývajícími se kritickými

rody rostlin, jako jsou např. ostružiník (

Ru -

bus) nebo pampeliška (Taraxacum). Spolu

se svým dlouholetým kolegou Vojtěchem

Žílou i dalšími členy pobočky má velkou

zásluhu na tom, že jižní část Čech patří

k nejlépe  prozkoumaným  územím  celé

ČR, pokud jde o tyto kritické skupiny.

K práci dobrého regionálního floristy

patří neodmyslitelně činnost ochranářská

a vzdělávací. I v té byl V. Chán hodný ná -

sledování. Patřil mezi zakládající členy

základní organizace Českého svazu ochrán-

ců přírody (ČSOP) ve Strakonicích a až do

své smrti (15. února 2009) se aktivně po-

dílel na přípravě podkladů pro vyhlášení

chráněných území a na praktické ochraně

přírody, včetně manuální práce při mana-

gementových zásazích. Uspořádal řadu

přednášek a exkurzí pro veřejnost a jeho

nadšení a vlídný přístup dokázaly v mnoha

mladých lidech vzbudit celoživotní lásku

k rostlinám. Mladým zájemcům o botani-

ku věnoval hodně času i při vedení středo-

školských odborných činností a konzul -

taci diplomových prací.

Po  r. 1989  ihned  navázal  spolupráci

s hornorakouskými botaniky a stál u zrodu

tradice společných setkání českých a ra -

kouských botaniků. Přestože se rád zúčast-

ňoval zahraničních exkurzí, nikdy neza-

pomněl na své hlavní poslání, za které

považoval výzkum jižních a jihozápad-

ních Čech. Jeho dlouholetou obětavou čin-

nost pro českou floristiku ocenila Česká

botanická společnost v r. 1989 titulem za -

sloužilý člen. Do historie výzkumu kritic-

kých rodů rostlin se zapsal jako spoluautor

popisu nového druhu pampelišky 

Taraxa-

cum moldavicum Chán, Øllgard, Štěpá-

nek, Trávníček et Žíla popsaného v r. 2008

z jihovýchodní části Šumavy.

LXXVIII

živa 4/2012

Milan Štech

Václav Chán (1929–2009)

a regionální floristé

1

1

   Václav Chán (první zleva) a členové

jihočeské pobočky České botanické 

společnosti při kolektivním floristickém

průzkumu Dačicka v r. 2002. 

Foto M. Štech

---

živa 4/2012

LXXIX

Narodil se 9. listopadu 1903 v Brně, kde

také vystudoval učitelský ústav. V r. 1922

nastoupil na učitelské místo v Korytné,

kde pracoval s drobnými přestávkami až

do r. 1948. Krátce působil též v obcích Fré-

lichov, Francova Lhota, Nivnice, Luhačo-

vice a Bánov. V r. 1950 se stal vedoucím

botanického oddělení Krajského muzea

v Gottwaldově (Zlíně) a setrval zde až do

tragické nehody v r. 1956, kdy na jedné ze

svých botanických exkurzí po Slovensku

při vyskakování z rozjíždějícího se vlaku

přišel  o obě  chodidla.  Do  konce  svého

života pak pobýval v Korytné a v Mařati-

cích u syna.

Nástup Staňka do Korytné je úzce svá-

zán se zahájením botanického průzkumu

Bílých Karpat. Záznamy z prvních let ob -

sahují podrobné soupisy druhů z každé

navštívené lokality, v 30. a 40. letech při

kontrolách lokalit již zapisoval jen význač-

né druhy. V té době také zakresloval sche-

matické mapy doplněné seznamy parcel

a vlastníků jako podklady pro vyhlášení

rezervací. Kolem r. 1954 předal na Kraj-

ský památkový úřad v Brně návrhy více

než 60 bělokarpatských rezervací (a dal-

ších 17 z okresů Uherské Hradiště, Zlín

a Vsetín, již mimo Bílé Karpaty). Bohužel

se v té době podařilo zajistit legislativní

ochranu jen několika z nich.

Iniciátorem jeho systematického prů-

zkumu Bílých Karpat byl zřejmě prof. Josef

Podpěra – v Květeně Moravy publikoval

řadu Staňkových údajů a map. Později

však Staněk tvrdil, že mu Podpěra tyto úda-

je zcizil. Stanislav Staněk spolupracoval

i s dalšími regionálními botaniky, kteří ho

občas doprovázeli na exkurzích – Františ-

kem Čokou, Františkem Weberem a Fran-

tiškem Hynštem.

V r. 1931 podnikl cestu do Bulharska,

poté do Jugoslávie (1932), Albánie (1933),

do Řecka a na Krétu (1934) a do Rumunska

(1935). Tyto zahraniční výzkumné cesty

byly zpravidla dvouměsíční – od začátku

července do konce srpna. Všechna další

léta se věnoval hlavně systematickému flo -

ristickému průzkumu Slovenska, s výjim-

kou doby okupace, kdy pracoval většinou

v karpatské části Moravy. Na exkurzích

strávil Staněk, podle jeho vlastního pře-

hledu, celkem 2 368 dní (resp. částí dnů),

průměrně 64 dní v roce, v některých letech

však až 106 dní.

Ze svých početných a mnohdy pozoru-

hodných nálezů uveřejnil překvapivě málo

(mimo jiné ve Sborníku Klubu přírodově-

deckého v Brně – v letech 1926 a 1927; dále

ve Studiích Krajského musea v Gottwaldo-

vě – Náčrt květeny gottwaldovského kraje,

1954). Připravoval však k publikaci široce

založenou práci Grundzüge der Pflanzen-

verbreitung am Südrande der Westkarpa-

ten (Mitteleuropa) – Základní rysy rozší-

ření rostlin na jižním okraji Západních

Karpat (střední Evropa) – jež měla obsáh-

nout květenu území od Znojma po Užho-

rod. Z množství a charakteru zanechaných

dílčích materiálů k tomuto dílu lze soudit,

že v něm zamýšlel zhodnotit výsledky své

dlouhodobé průzkumné činnosti přede-

vším z území Československa. Nic z toho

se však nepodařilo přivést ke zdárnému

konci (Pospíšil 1983).

V r. 1980 Staněk předal Moravskému

zemskému muzeu 46 svých terénních zá -

pisníků a 229 objemných svazků herbáře.

Ty bohužel řadu let leží v depozitáři bota-

nického oddělení a doposud se podařilo

zpracovat jen některé. Data z části jeho

zápisníků (83 tisíc údajů) jsou podchycena

v Historické květeně Bílých Karpat vyda-

né ve Sborníku Přírodovědeckého klubu

Uherské Hradiště (Staněk a kol. 1996).

Bibliografii jeho prací včetně nepubli-

kovaných materiálů a literatury použité

k článku najdete na internetové stránce

Živy (www.ziva.avcr.cz).

Ivana Jongepierová, Jan Willem Jongepier

Stanislav Staněk (1903–1982)

Jan Šimr působil téměř celý život jako

odborný učitel na školách v západní části

Českého středohoří – v Kostomlatech pod

Milešovkou, Třebenicích, krátce v Třebív-

licích  a od  r. 1947  až  do  odchodu  do

důchodu ve Velemíně. Celý život se inten-

zivně věnoval botanice a mykologii. Spo-

lupracoval  s mnoha  předními  badateli:

Josefem Velenovským (botanika), Františ-

kem Smotlachou (houby), Karlem Kavinou

(houby, lišejníky, mechorosty), Zdeňkem

Pilousem (mechorosty), Jaromírem Klikou

a Aloisem Zlatníkem (fytocenologie), Jose-

fem Rohlenou (cévnaté rostliny), Ferdi-

nandem Weberem (rod mateřídouška –

Thymus) a dalšími. To se odrazilo i v jeho

rozsáhlé publikační činnosti. Zveřejnil té -

měř 120 drobných i obsáhlejších časopi-

seckých článků; mezi nimi převažovaly

práce floristické, ale nechyběly ani fenolo-

gické a fytocenologické, všechny založené

na  jeho  vlastním  terénním  průzkumu,

a tedy na původních údajích. Dopisoval si

i se zahraničními botaniky (Josias Braun-

-Blanquet, Reinhold Tüxen, Michail S. Ša -

lyt aj.). Velmi dobře kreslil, jak je zřejmé

např. z jeho kreseb zachycujících ubývání

zříceniny na Košťálově.

Spolu s prof. Jaromírem Klikou založil

a mnoho let se obětavě staral o terénní sta-

nici ve Velemíně (1947), která je nyní v ma -

jetku Přírodovědecké fakulty UK v Praze

a dodnes slouží svému účelu. Zúčastnil

se prvního floristického kurzu tehdejší

Československé botanické společnosti v Lo -

vosicích (1957) a o rok později byl úspěš-

ným průvodcem na 12. mezinárodní fy -

togeografické exkurzi. V r. 1975 rozhodl

hlavní výbor Společnosti o udělování titu-

lu Zasloužilý člen ČSBS – Jan Šimr se stal

jeho prvním (a v tom roce jediným) nosi-

telem.

Většina  Šimrových  sběrů  cévnatých

rostlin je uložena v Herbářových sbírkách

UK v Praze (kód PRC), několik desítek

položek i v herbářích Oblastního vlasti-

vědného muzea v Litoměřicích (LIT), kde

je také deponovaná část jeho botanické

korespondence.

Obdiv  a láska  k Českému  středohoří

Jana Šimra záhy přivedly mezi ochranáře

přírody. Mnoho let vykonával funkci okres-

ního konzervátora ochrany přírody a hlav-

ně jeho zásluhou bylo vyhlášeno několik

maloplošných chráněných území; hustota

rezervací byla proto v „jeho“ regionu zře-

telně vyšší než v jiných srovnatelně boha-

tých a atraktivních lokalitách.

Karel Kubát

Jan Šimr (1900–1980)

1

   Stanislav Staněk v porostu kýchavice

černé (

Veratrum nigrum) na lokalitě

Búrová u Suchova, Bílé Karpaty. 

Od r. 1987 je tato květnatá louka 

chráněna jako národní přírodní památka. 

Snímek z archivu Moravského zemského 

muzea v Brně

1