Layout krida

Byl-li Karel Domin nejvýznamnějším bota-

nikem  první  poloviny  20.  stol.,  pak  ho

v této čestné pozici vystřídal RNDr. Josef

Holub, CSc., v polovině druhé; na jejím

konci se s perfekcionismem sobě vlastním

a k žalu všech dobrých botaniků odebral

na  pravdu  boží.  S Dominem  ho  pojilo

mnoho vlastností – důkladnost, neuvěři-

telná pracovitost, ale i ješitnost (oba měli

ale být na co ješitní!), šíře záběru napříč

celou terénní botanikou; v neposlední řadě

pak vztah k Československé (a České) bota-

nické společnosti, jejíž činnost oba ovliv-

nili jako nikdo další. Ostatně Holub od

mládí k Dominovi vzhlížel, což dokazuje

to, že jako student spolu s přítelem Jaro -

slavem Moravcem navštívil doma, v silné

nemilosti  již  penzionovaného  Domina,

přestože věděl, že s tím bude mít na uni-

verzitě velké nepříjemnosti.

Narodil se v rodině strojního inženýra

zbrojovky v Mladé Boleslavi, ale vzhle-

dem k častému překládání svého otce vy -

růstal a chodil do škol na několika místech,

zejména ve Strakonicích a v Uherském

Brodě, kde maturoval (a byl na to pyšný –

ačkoli téměř nepěstoval společenský život,

na abiturientské srazy na moravské Slo-

vácko jezdil se železnou pravidelností a rád

o nich vyprávěl). Snad od toho se odvíjelo,

že sám sebe v pozdějších letech označoval

jako „bohemopolitu“. Nevíme přesně, kdy

se rozhodl navždy upsat botanice, ale v Bí -

lých Karpatech měl na něj jistě vliv řídící

učitel Stanislav Staněk (viz článek na str.

LXXIX). Na PřF UK v Praze ale nastoupil

již jako hotový botanik – jeho první publi-

kovanou prací bylo zpracování čeledi li -

liovitých (

Liliaceae) v Dostálově Květeně

ČSR z r. 1950 – bylo mu 20 let a do konce

studia mu zbývaly tři roky! Po absolutoriu

botaniky zde několik let pobyl jako asistent

a aspirant, ale v r. 1960 zakotvil v rodícím

se Botanickém ústavu ČSAV, kde setrval

až do své smrti.

Málo se ví, že tak učinil vlastně nepříliš

rád; velmi si přál učit a stát se univerzit-

ním profesorem, ale poměry tehdejších let,

kdy dění na katedře čím dál více ovlivňo-

val pozdější jen o málo starší prof. Rado-

van Hendrych, ho znechutily a donutily

odejít. Myslíme, že to byla nesmírná škoda

pro několik dalších generací studentů. Pa -

mětníci zažili na přelomu 60. a 70. let na

fakultě  „generační“  přednášku  Květena

Československa, kterou proslovil již jako

pracovník Akademie věd. Přívlastek gene-

rační není nadnesený – trvala 10 semestrů

a když končila, nebyl mezi věrnými jediný

řádný student. Perfekcionismus Holubův

se samozřejmě projevoval i zde: přednášel

zásadně v podvečerních hodinách, aby

mohl celý den (někdy i předchozí) věnovat

přípravě v knihovně. Nebyl rétorem, ne -

zasvěcenému by se jeho přednášky mohly

zdát monotónní, avšak jejich obsah, šíře

záběru, s níž představoval problém, a stoh

odkazů na další informace a souvislosti,

z nich činily mimořádný zážitek (když

první z autorů této vzpomínky po letech

„vstoupil do této řeky“ a začal s obdobnou

přednáškou, prachem zaváté poznámky

z Holubovy přednášky byly téměř prvním,

po čem sáhl...). Škoda, že to již nikdy ne -

zopakoval; východní normalizační větry

vanoucí tou dobou fakultou čím dál silně-

ji, ho z postu pedagoga odvály navždy.

Josef Holub vlastně nikdy nebyl prostým

členem botanické společnosti; skutečně

„činným“ byl prakticky od svého vstupu –

již ve studentských letech, jak sám rád

vzpomínal, se stal zapisovatelem hlavního

výboru a v něm setrval (bez přestávky) až

do svého náhlého odchodu, tedy plných

48 let. Chod Společnosti ovlivňoval od

počátku svého působení v oboru, zásadně

však jako vědecký tajemník, jímž byl zvo-

len v r. 1965 po kratším období ve funkci

hospodáře – tajemníkem byl až do r. 1986,

tedy 21 let. Pod jeho organizačním vede-

ním Společnost vzkvétala – byly založeny

Zprávy  Československé  botanické  spo -

lečnosti, inicioval a realizoval myšlenku

pracovních konferencí, raketový nástup

zaznamenal věhlas floristických kurzů.

Koncepčně a přesně, až pedantsky, vedl

sekretariát; s tajemníkem Adolfem Moráv-

kem a posléze s Kamilou Křísovou vytvo-

řili vzácné ovzduší spokojenosti a pracov-

ního klidu – jistě nikoli idylickou selanku,

ale prostředí, kam každý rád zašel a měl

pocit, že je vítán. V r. 1986 se Holub vzdal

funkce vědeckého tajemníka a byl zvolen

místopředsedou ČSBS. Po čtyřech letech

byl pověřen a v letech 1991 a 1994 v tajných

volbách řádně zvolen předsedou ČSBS.

Co  všechno  Josef  Holub  Společnosti

dal? Na čelné místo patří tradice pracov-

ních konferencí, kterou založil u příleži-

tosti sjezdu tehdejší ČSBS k jejímu 60. vý -

ročí v r. 1972 a trvá téměř bez přerušení

do dnes. U více než poloviny konferencí

byl do své smrti donátorem tématu i duší

přípravného výboru. Jednou z jeho dalších

niterných záležitostí byly časopisy Společ-

nosti. Obou se ujal jako vedoucí redaktor

s velkou pečlivostí. Perfekcionismus a ne -

uvěřitelné korektorské oko na straně jedné

a zejména představa o duchu, který chtěl

časopisu vtisknout, na straně druhé – ne

vždy se tyto vlastnosti spojují v jedné oso-

bě, u Holuba však ano. Zprávy ČSBS vedl

(zpočátku vlastně skrytě) v letech 1982–90,

časopis Preslia od r. 1990 až do smrti.

Je hořkou ironií, že on – bezesporu nej-

lepší český taxonom – se tak málo podílel

na zásadním díle Květena ČR, které se roz-

sahem jistě nebude dlouho, pokud vůbec

někdy, opakovat. Pravda se říká těžko, ale

jsme přesvědčeni, že hlavním faktorem

byly složité osobní vztahy (na nichž měl

jistě i svůj díl) nadřazené zdravému rozu-

mu. Květena se počala rodit ve chvíli, kdy

Holubovo postavení v Botanickém ústavu

bylo obskurní (vzdal se, poněkud unáhle-

ně, ale s holubovskou zarputilostí, vedení

oddělení) a nepochybně mnozí se jeho

odborné velikosti (i osobnostní složitosti)

zalekli. Laskavý čtenář nechť si připomene

zmíněný medailon Karla Domina pro další

paralelu; jen s tím rozdílem, že byla doba

70. let a nikoli poválečný zmatek – nevy-

hazovalo se, pouze „odsouvalo“.

Tak se vlastně Holub na prvních dílech

vůbec nepodílel, přestože byl evropským

odborníkem na kapraďorosty (i další sku-

piny); dodnes nejsou tou nejlepší vizitkou

Květeny. Hořkost této ironie umocňuje fakt,

že dávno před vznikem projektu Květeny

zpracoval tyto skupiny např. pro prestižní

díla Flora Europaea nebo Flora of Turkey.

Do vlaku „naskočil“ nebo spíše byl vtáh-

nut, až když došlo na ostružiníkové apo-

mikty a nepoznatelné hlohy, s nimiž si

opravdu nikdo nevěděl rady. Těžko se zba-

vit přesvědčení, že kdyby byl prací na

Květeně pověřen od počátku, zpracoval by

kapraďorosty i další skupiny stejně per-

fektně jako ostružiníky, hlohy nebo pozdě-

ji části štětkovitých a kozlíkovitých (i když

asi bez budovatelské písně na rtech). Místo

toho se soustředil na svou „souběžnou“

práci – přípravu Klíče ke květeně. Věčná

škoda, že ji nezúročil, byť po sobě zanechal

k tomuto tématu neuvěřitelné množství

excerpcí, sebrané literatury apod. Při své

obrovské šíři záběru měl jednu slabinu:

neuměl dost dobře hierarchizovat a od -

dělovat podstatné věci od nepodstatných.

Poté, co se stal středoevropským odborní-

kem na ostružiníky a věnoval jim většinu

své pozornosti (a nutno říci, že vychoval

velmi kvalitní žáky), intenzita práce na

přípravě Klíče klesla a přes zisk grantů

v 90. letech nikdo v okamžiku Holubova

náhlého odchodu vlastně stav Klíče ne -

znal – přesto na přelomu století ho pak

autorský kolektiv vlastně napsal sám za

rekordní dobu necelých dvou let a jedno-

myslně věnoval Holubovu odkazu.

Co všechno dalšího učinil J. Holub pro

českou botaniku? Stál u zrodu řady projek-

tů, bez nichž si dnes „zlatý fond oboru“

neumíme představit. Patřil ke generaci za -

kladatelů Botanického ústavu, byl u vzni-

ku časopisu Folia Geobotanica (a zásadním

způsobem ho pomáhal po 30 let formovat

členstvím v redakční radě a publikační

činností). Stimuloval vytvoření prvního

seznamu ohrožených druhů, podílel se

podstatnou  měrou  na  přípravě  Červené

knihy, vyšlé ještě za jeho života. Jako před-

seda dal botanické společnosti do vínku

zásadní podíl na vytvoření Červeného se -

znamu cévnatých rostlin, který se dodnes

ve  spolupráci  mnoha  floristů  a orgánů

ochrany přírody koriguje a doplňuje.

Zakončeme ještě jednou paralelou Ho -

luba s Dominem: oba měli fenomenální

paměť, která jim umožňovala třídit a zpra-

covávat poznatky do mnoha stovek publi-

kací,  z nichž  stále  čerpáme,  oba  nedo -

končili svá stěžejní díla, přestože k nim

shromáždili obrovské množství podkladů

(Dominův materiál ke Květeně ČSR, Holu-

bův Klíč), k oběma se osud ve chvílích

společenských disturbancí obrátil zády.

K Holubovi méně, zato mu nenaplnil sen

univerzitní profesury. Na osobnost tohoto

typu  bude  možná  naše  botanika  čekat

velmi dlouho.

živa 4/2012

LXXIII

Lubomír Hrouda, Petr Pyšek

Josef Holub (1930–1999)

---