Masarykova univerzita

Program má individuální charakter přizpůsobující se potřebám a podmínkám v jednotlivých partnerských zemích²⁴ a zaměřuje se na spolupráci v různých oblastech (reforma obranných sil, společné mise, interoperabilita sil, boj s terorismem a proti proliferaci zbraní, krizové řízení a schopnost čelit přírodním katastrofám, výzkum a vývoj). Mechanismy, postupy a struktura PfP se dynamicky vyvíjejí a jsou průběžně doplňovány dalšími iniciativami. Svědčí o tom úpravy a změny učiněné v průběhu realizace programu od dob jeho vzniku. V roce 1999 byl na summitu NATO ve Washingtonu přijat MAP²⁵ a v roce 2002 na pražském summitu mechanismus zvaný Partnerský akční plán, v rámci něhož byly následně realizovány další specializované programy (Partnerský akční plán proti terorismu²⁶, Individuální partnerský akční plán, Partnerský akční plán pro budování obranných institucí²⁷).

Participace v rámci PfP je nutnou podmínkou ke vstupu do NATO, nepředstavuje však automatickou záruku přijetí. Každý kandidátský stát musí nejprve projít sérií procedur, prostřednictvím nichž sladí své politiky, postupy, kapacity a schopnosti s požadavky Aliance, a v průběhu celého procesu je jeho aktivita pravidelně hodnocena. Mezi NATO a příslušným partnerským státem probíhají konzultace, a to v rámci NACC, resp. EAPC (od roku 1997). Stát, který usiluje o členství v NATO a rozhodne se tedy na programu PfP participovat, musí projít několika fázemi:²⁸

Tabulka č. 3: Fáze programu Partnerství pro mír

FÁZE	POPIS
RÁMCOVÝ DOKUMENT	Podpisem tohoto dokumentu stát přistoupí k programu.
PREZENTAČNÍ DOKUMENT	Souhrn cílů a schopností, který je stát účastnící se programu PfP povinen předložit. Na základě Prezentačního dokumentu si stát volí konkrétní individuální aktivity a formy spolupráce s NATO, a to ze seznamu obsaženého v tzv. Pracovním programu partnerství.
INDIVIDUÁLNÍ PROGRAM PARTNERSTVÍ	Dvouletý plán spolupráce, který je vypracován v souladu s Prezentačním dokumentem příslušného partnerského státu.
INDIVIDUÁLNÍ AKČNÍ PLÁN PARTNERSTVÍ	Představuje další krok prohlubující spolupráci mezi partnerskou zemí a NATO.

V průběhu realizace programu PfP jsou aktivity participujícího partnerského státu posuzovány v rámci Procesu plánování a hodnocení PfP (PARP), jehož cílem je posoudit kapacity a schopnosti příslušné země, míru interoperability se silami NATO a možnost konkrétního zapojení se do operací, cvičení a jiných aktivit Aliance.²⁹ Doplňkem PARP je tzv. Koncept operačních schopností, jež byl vytvořen jako nástroj poskytující velitelům NATO informace o kapacitách partnerských států pro jejich zapojení do aliančních operací.

Důležitou roli v programu PfP hrají také Svěřenecké fondy, které poskytují partnerským zemím NATO důležitou finanční pomoc při realizaci reforem, demilitarizace a dalších aktivit v rámci PfP. Fondy jsou financovány dobrovolnými příspěvky ze strany partnerských i členských zemí NATO. Na projekty zaštítěné těmito fondy dohlíží Agentura NATO pro technické zabezpečení a zásobování a diskuze ohledně odsouhlasených projektů je vedena v rámci Politicko-vojenského řídícího výboru pro PfP.

Další strukturou programu PfP je Koordinační buňka partnerství se sídlem v belgickém Monsu, jejímž úkolem je koordinovat společné vojenské akce a plánování a dohlížet na realizaci Pracovního programu partnerství.

2.4 AKČNÍ PLÁN ČLENSTVÍ

Akční plán členství (MAP)³⁰ byl iniciován na washingtonském summitu NATO v dubnu 1999 jako program, který má poskytovat potřebnou praktickou podporu a asistenci zemím, jež usilují o vstup do NATO. Jedná se o intenzivnější formu dialogu a spolupráce odvíjející se od individuálních potřeb jednotlivých kandidátů, která byla vytvořena na základě zkušeností získaných během první vlny rozšiřování po studené válce. Nenahrazuje PfP, jedná se pouze o další stupeň přípravy kandidátských zemí na vstup. Země participující na MAP musejí pravidelně vydávat individuální Roční národní program (ANP) týkající se jejich přípravy a konkrétních kroků, které v rámci ní mají být učiněny, a to v oblasti politické, ekonomické, vojenské, bezpečnostní, obranné, v oblasti zdrojů a legislativy. Důležitým prvkem programu je zpětná vazba ze strany Aliance, která hodnotí výstupy uskutečněných změn a reforem a následně poskytuje rady a doporučení. Účast v rámci MAP není zárukou členství.³¹

Tabulka č. 4: Akční plán členství NATO³²

1. Oblast politiky a ekonomiky. Přijetí závazků a respektování principů vyplývajících z Washingtonské smlouvy a Studie o rozšiřování NATO (např. řešení mezinárodních sporů mírovými prostředky, respektování lidských práv, civilní demokratická kontrola nad ozbrojenými silami, participace v rámci konzultací a rozhodování NATO). Implementace – poskytování informací o změnách a pokrocích v rámci rozvoje příslušných politik a postupů a o stavu ekonomiky. 2. Oblast obrany a vojenství. Schopnost vojensky se zapojit do aktivit NATO, požadavek interoperability a ochoty zlepšovat vojenské kapacity, přijetí principů stanovených v rámci Strategického konceptu NATO. Implementace – požádat o případné úpravy Individuálního programu partnerství s cílem zefektivnit realizaci PfP, účastnit se každoročních hodnotících setkání a konzultací s představiteli NATO a vybraných aktivit organizace. 3. Oblast zdrojů. Požadavek odpovídajícího rozpočtu a struktur operujících s rozpočtem, sdílení části nákladů společných aktivit s NATO. Implementace – účast na stážích, školeních a seminářích NATO týkajících se rozvoje příslušných národních struktur, procedur a mechanismů. 4. Oblast bezpečnosti. Zajištění odpovídající ochrany informací a materiálů. Implementace – participace v rámci speciálních kurzů a individuálních programů. 5. Oblast práva. Požadavek kompatibility právního systému s pravidly NATO, přistoupení k příslušným dohodám a seznámení se s dokumenty, které bude nutno přijmout před vstupem do NATO (Washingtonská smlouva, Dohoda o statusu ozbrojených sil – SOFA, Pařížský protokol, Ottawská dohoda, Bruselská dohoda a další). Implementace – pravidelné konzultace za účelem legislativního sladění, informování o případných rozporech s ústavními principy, výměna informací a zkušeností.

2.5 STRATEGICKÉ KONCEPCE NATO

Klíčovými dokumenty z hlediska definice významu, fungování a transformace NATO jsou tzv. strategické koncepce, které jsou pravidelně aktualizovány a zohledňují řadu aspektů včetně změn v mezinárodním prostředí, jež musí být brány v potaz, má-li Aliance efektivně plnit svou roli. První strategická koncepce po studené válce byla schválena na londýnském summitu v roce 1991, druhá na summitu ve Washingtonu v roce 1999 a na základě rozhodnutí summitu ve Štrasburku/Kehlu, který proběhl v roce 2009, je v současné době ve fázi přípravy v pořadí již třetí aktualizace, která má být představena koncem roku 2010 a na jejímž vypracování se budou poprvé podílet i členské země, které přistoupily do NATO po roce 1991.

Tabulka č. 5: Strategické koncepce NATO z let 1991 a 1999

STRATEGICKÁ KONCEPCE 1991^33	STRATEGICKÁ KONCEPCE 1999^34
Strategické prostředí
Změny a vývoj – rozpad východního bloku, překonání politického rozdělení Evropy a studenoválečné vojenské konfrontace, pokrok v procesu kontroly zbraní a odzbrojování, zlepšení bezpečnostního prostředí, ale trvající nejistota ohledně budoucnosti.	Změny a vývoj – prostředí se stále mění, nadále existují rizika a nejistoty, význam politické role NATO roste a důraz je kladen na spolupráci a komunikaci s dalšími státy (včetně Ruska, Ukrajiny, zemí středozemí) a organizacemi (OSN, OBSE, EU, ZEU), probíhá úspěšná implementace změn v rámci struktur Aliance.
Bezpečnostní výzvy a rizika – proměna charakteru hrozeb, které jsou nyní svou povahou různorodé a směřováním vícestranné; rozsáhlý konvenční útok proti NATO je nepravděpodobný, problémem jsou spíše nepředvídatelná vojenská i nevojenská rizika a nestability v rámci i mimo euroatlantického regionu, které by mohly eskalovat v krizi či konflikt a přelévat se do okolních zemí včetně členů Aliance; odlišný charakter hrozeb vyžaduje odlišný způsob pohledu.
Ve snaze zachovat v Evropě rovnováhu je třeba vzít v potaz vojenské kapacity a vývoj v SSSR stejně jako je třeba kooperovat s regionem jižní periferie a zeměmi Blízkého východu.	Problémem je existence jaderných kapacit mimo struktury NATO a šíření jaderných i konvenčních zbraní a sofistikovaných technologií, které by mohly být zneužity (terorismus, sabotáže, organizovaný zločin).
Povaha, cíle a úkoly Aliance
Povaha – organizace je spojením mezi Severní Amerikou a Evropou, jejichž bezpečnostní prostředí jsou vzájemně propojena, základním operačním principem je společný závazek, sdílení zájmů a hodnot, vzájemná spolupráce suverénních států a nedělitelnost bezpečnosti.
Cíle – zajišťování svobody a bezpečnosti všech svých členů prostřednictvím politických a vojenských prostředků, zajišťování spravedlivého a trvalého mírového řádu v Evropě a stability euroatlantického regionu, to vše v souladu s Chartou OSN.
Úkoly – bezpečnost (podpora stabilního bezpečnostního prostředí založeného na demokratických institucích a závazku řešit spory mírovými prostředky), konzultace (plnění role transatlantického fóra podporujícího vzájemnou koordinaci a komunikaci), odstrašování a ochrana (před jakoukoli hrozbou agrese proti území členských států NATO), zachovávání strategické rovnováhy v Evropě, kontrola zbraní, odzbrojení a neproliferace.
Přístup k bezpečnosti
Pojetí konceptu bezpečnosti v širším slova smyslu (vojenském, politickém, ekonomické i sociálním).
Bezpečnostní politika – základem je ochrana bezpečnosti a teritoriální integrity členů a budování spravedlivého a trvalého mírového řádu v Evropě, a to prostřednictvím vojenských i politických prostředků; důležité jsou tři prvky bezpečnostní politiky (dialog, spolupráce, kolektivní obrana).
Dialog a spolupráce – podpora bilaterální a multilaterální spolupráce a komunikace se zeměmi střední a východní Evropy a SSSR skrze nově vytvořené zastupitelské kanceláře a intenzivnější výměnu informací s cílem podpořit vzájemné porozumění v rámci bezpečnostních zájmů, zvýšit transparentnost a předvídatelnost, předejít krizím a zabránit vzniku nových dělících linií (politických, ekonomických, sociálních) napříč Evropou, které by mohly vést k destabilizaci.	Dialog a spolupráce – podpora kooperace uvnitř i vně Aliance s partnerskými zeměmi (Euroatlantická rada partnerství, program Partnerství pro mír, Rusko, Ukrajina, Středomořský dialog).
Kolektivní obrana – ačkoli význam politického přístupu k bezpečnosti bude narůstat, vojenská dimenze bude nadále klíčová (nutnost udržování adekvátních vojenských kapacit, připravenost jednat kolektivně v rámci společné obrany).
Krizové řízení a prevence konfliktů – význam těchto dvou nástrojů v novém strategickém a politickém prostředí roste, protože řadě konfliktů bude možno předejít nebo jim zabránit v raném stádiu jejich vzniku.
	Evropská bezpečnostní a obranná identita – rozhodnutí evropských členských zemí Aliance přijmout větší zodpovědnost za obranu a bezpečnost, za tímto účelem spolupráce NATO, ZEU a EU.
	Rozšiřování – organizace zůstává otevřena novým členům.
Direktivy týkající se obrany a stavu ozbrojených sil
Nové výzvy vyžadují novou vojenskou strategii a revizi stavu ozbrojených sil, mnohé základní principy strategie však zůstanou zachovány.
Strategie – defensivní charakter organizace, ochrana teritoriální integrity a nezávislosti členů, adekvátní vojenské konvenční i jaderné kapacity pro plnění úkolů Aliance, nedělitelnost bezpečnosti členů čili útok na jednoho rovná se útoku na všechny, prevence konfliktů, sdílení nákladů a rizik i výhod kolektivní obrany.
Revize funkce ozbrojených sil – posun od koncepce předsunuté obrany ke koncepci předsunuté přítomnosti a modifikace principů pružné odpovědi v důsledku redukce spoléhání se na jaderné zbraně, odlišná funkce ozbrojených sil v době míru, v době krize a války: V době míru – zajišťování a ochrana bezpečnosti, míru a stability skrze podporu spolupráce a budování vzájemné důvěry (účast na misích OSN, zlepšování komunikace, verifikace dohod o kontrole zbrojení apod.). V době krize – efektivní řízení krizového managementu s cílem předejít eskalaci a válce a vyřešit problém mírovou cestou (nutná schopnost rychle a odpovídajícím způsobem zasáhnout, odradit agresora nebo odpovědět na jeho útok). V době války – pokud se jí nepodaří předejít, zajistit její ukončení.
Stav ozbrojených sil – velikost, připravenost, schopnost a rozmístění ozbrojených sil musí reflektovat obranný charakter organizace a změnu strategického prostředí, což znamená, že dojede k následujícím krokům: Celková redukce sil z hlediska velikosti, změna jejich geografického rozmístění. Vytvoření pozemních, námořních a leteckých sil okamžité a rychlé reakce schopných zasáhnout v případě nepředvídatelných okolností, síly budou mít dostatečnou kvalitu a kvantitu, budou připravené a schopné zabránit omezenému útoku a bránit území členů NATO. Restrukturalizace ozbrojených sil členů NATO tak, aby byly interoperabilní a v případě nutnosti měly schopnost rychle a flexibilně se zapojit do akce.	Stav ozbrojených sil – schopnost bránit a odstrašovat potenciálního agresora, nutnost předcházet konfliktům a řešit je v raných stádiích nebo je rychle ukončit prostřednictvím okamžité reakce a nasazení sil; z hlediska velikosti udržování sil na minimální úrovni nutné k zajištění kolektivní obrany, efektivní teritoriální rozmístění sil, interoperabilita a mobilita sil, schopnost okamžité reakce, schopnost rychle navýšit počty nasazených sil v případě nutnosti, zajištění ochrany sil a infrastruktury před teroristickými útoky.
Konvenční síly – tři složky konvenčních sil (síly okamžité a rychlé reakce, hlavní obranné síly, záložní síly), nutnost úzké spolupráce pozemních, námořních a leteckých sil.
Jaderné síly – jaderné zbraně mají hlavně politický význam (udržování nepřítele v nejistotě ohledně způsobu odpovědi na jeho agresi).

3. VÝVOJ VZTAHŮ NATO A UKRAJINY PO ROCE 1991

K navázání formálních vztahů mezi Aliancí a Ukrajinou došlo prakticky okamžitě po rozpadu SSSR koncem roku 1991, kdy se Ukrajina společně s dalšími svazovými republikami stala nezávislým státem a kdy byla vytvořena Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC) jakožto diskusní fórum podporující kooperaci mezi členy NATO a postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy, které měly v následujících letech projít komplikovaným procesem politických, ekonomických a dalších změn.³⁵ V lednu 1994 byla na summitu NATO v Bruselu představena iniciativa Partnerství pro mír (PfP), jejíž principy určoval tzv. Rámcový dokument a která měla prohloubit spolupráci s partnerskými zeměmi a pro mnohé z nich také představovala pomyslný krok k budoucímu členství v NATO, ačkoli ho nezaručovala. Ukrajina byla první ze zemí Společenství nezávislých států (CIS)³⁶, která se k ní připojila, což znamenalo prohloubení vzájemné spolupráce, s tím spojené vytváření nových kooperačních struktur, asistenci poskytovanou ze strany NATO, ale také určité povinnosti a závazky vyplývající pro ukrajinskou stranu. Na podzim roku 1995 Ukrajina formálně akceptovala Individuální program partnerství v rámci PfP. V květnu 1997 byla NACC nahrazena Euroatlantickou radou partnerství (EAPC), přičemž Ukrajina patřila mezi zakládající členy. Zlomem ve vzájemných vztazích byl podpis Smlouvy o zvláštní spolupráci, k němuž došlo během summitu NATO v Madridu v červenci 1997. Na základě tohoto dokumentu vznikla Rada NATO-Ukrajina (NUC)³⁷ a následovalo další prohloubení vzájemné kooperace v různých oblastech týkajících se mimo jiné vojenské reformy, financování, plánování a vzdělávání v sektoru obrany, to vše v souladu s ukrajinskou snahou aktivnějšího postupu v rámci integrace do evropských a transatlantických struktur.³⁸

Tabulka č. 6: Smlouva o zvláštní spolupráci mezi NATO a Ukrajinou³⁹

Dokument je strukturován do pěti tematických částí shrnujících cíle a společná přesvědčení obou stran: 1. Zlepšení spolupráce mezi NATO a Ukrajinou. Snaha posílit vzájemnou důvěru a spolupráci, která je důležitá pro zajišťování bezpečnosti a stability v Evropě. Zdůraznění proměny NATO, jeho adaptace na nové podmínky po studené válce a pozitivní role v udržování míru a stability v Evropě. Přesvědčení o tom, že nezávislá, demokratická a stabilní Ukrajina je klíčovým faktorem pro udržování stability v Evropě. Přesvědčení o nutnosti otevřenosti NATO novým členům a jeho pozitivním vlivu. 2. Principy rozvoje vztahů NATO a Ukrajiny. Vztahy obou stran budou založeny na principech, závazcích a povinnostech vyplývajících z mezinárodního práva a nástrojů (např. zdržení se užití síly či hrozby užití síly proti jinému státu, právo států volit si vlastní bezpečnostní opatření, respektování teritoriální integrity a suverenity jiných států, respektování demokratických principů a lidských práv, řešení sporů mírovými prostředky a předcházení konfliktům). Znovu potvrzení snahy realizovat reformy v oblasti obrany a posílit demokratickou a civilní kontrolu nad ozbrojenými silami ze strany Ukrajiny. 3. Oblasti konzultací a spolupráce mezi NATO a Ukrajinou. Závazek obou stran týkající se spolupráce a konzultací ve stanovených oblastech (např. prevence konfliktů, krizové řízení, odzbrojení a kontrola zbrojení, neproliferace zbraní hromadného ničení, export zbraní a souvisejících technologií, obchod s drogami a terorismus, oblast plánování a financování obrany, výzkum, společná vojenská cvičení). 4. Mechanismy konzultací a spolupráce mezi NATO a Ukrajinou. Setkání na úrovni Severoatlantické rady. Setkání s příslušnými výbory NATO. Vzájemné návštěvy představitelů. Spolupráce mezi parlamentem Ukrajiny a Parlamentním shromážděním NATO. Další mechanismy vojenské spolupráce. 5. Spolupráce za účelem větší bezpečnosti v Evropě. Potvrzení ukrajinské suverenity, nezávislosti, teritoriální integrity, demokratického vývoje, ekonomické prosperity, statusu nejaderného státu a principu neporušitelnosti hranic ze strany členských států NATO. Připomenutí bezpečnostních závazků jaderných států (USA, Ruské federace, Francie a Velké Británie) vůči Ukrajině z roku 1994. Přivítání toho, že NATO nemá zájem, plán ani důvod rozmístit jaderné zbraně na území nových členských států či měnit svou jadernou politiku, ze strany Ukrajiny.

V roce 1997 vzniklo jednak zastoupení Ukrajiny při ředitelství NATO v Bruselu a jednak Informační a dokumentační centrum NATO v Kyjevě, jež si kladlo za cíl zlepšit povědomí ukrajinských občanů o Alianci, jejích aktivitách a jejím významu ve vztahu k Ukrajině. Koncem téhož roku bylo podepsáno Memorandum porozumění ohledně civilního nouzového plánování a připravenosti pro případ katastrofy.

Roku 1998 vznikla pod záštitou NUC Společná pracovní skupina NATO a Ukrajiny pro reformu obranných sil (JWGDR) zajišťující koordinaci aktivit v oblasti reformy obranných a bezpečnostních sil a zároveň byl vytvořen mechanismus krizového poradenství NATO a Ukrajiny. V roce následujícím byla v Kyjevě otevřena kancelář NATO zprostředkovávající kontakt s ukrajinskou stranou s cílem usnadnit aktivity v rámci programu PfP.

V roce 2000 ukrajinský parlament ratifikoval Dohodu o statusu ozbrojených sil PfP (SOFA), která řešila otázku přítomnosti zahraničních ozbrojených sil na ukrajinském území, resp. upravovala jejich právní status.⁴⁰

Na jaře 2002 ukrajinský prezident Leonid Kučma prohlásil, že cílem Ukrajiny je stát se členem Aliance, a byla vytvořena Meziparlamentní rada NATO a Ukrajiny s cílem prohloubit spolupráci mezi Parlamentním shromážděním NATO a ukrajinským parlamentem. Na podzim téhož roku pak ukrajinský parlament ratifikoval Dohodu o bezpečnosti mezi vládou Ukrajiny a NATO podepsanou v roce 1995.

Tabulka č. 7: Dohoda o bezpečnosti mezi vládou Ukrajiny a NATO⁴¹

Dohoda je tvořena pěti články: Článek 1 – strany se zavazují chránit vzájemně poskytnuté informace a materiály s příslušným stupněm utajení a neposkytovat je bez svolení třetím stranám. Článek 2 – Ukrajina se zavazuje poskytovat za určitých okolností obdržené informace pověřeným občanům a zajistit bezpečnost těchto informací. Článek 3 – upravuje povinnosti NATO ve vztahu k informacím. Článek 4 – týká se povinnosti ukrajinské strany informovat příslušný orgán NATO o zajištění bezpečnosti informací. Článek 5 – stanovuje povinnosti stran před výměnnou informací.

V listopadu 2002 byl na summitu NATO v Praze přijat Akční plán NATO-Ukrajina stanovující rámec vzájemné spolupráce obou stran a dlouhodobé cíle, jichž má být dosaženo. Na základě tohoto plánu měla Ukrajina v následujících letech informovat druhou stranu o konkrétních krocích a opatřeních, jež měla být v příslušném roce učiněna, a to prostřednictvím pravidelně publikovaného a aktualizovaného Ročního cílového plánu (ATP), který měl zároveň sloužit k hodnocení pokroků učiněných Ukrajinou při přípravě na členství v NATO.⁴²

Tabulka č. 8: Akční plán NATO-Ukrajina⁴³

Akční plán navazuje na Smlouvu o zvláštní spolupráci z roku 1997 a jeho cílem je identifikovat strategické cíle a priority Ukrajiny usilující o integraci do euroatlantických bezpečnostních struktur. Za účelem naplňování stanovených záměrů má být pravidelně vydáván ATP. Struktura Akčního plánu: Politická a ekonomická témata – cílem jsou vnitřní reformy vedoucí k vytvoření státu založeného na demokratických principech a zákonnosti, tržní ekonomice a rozvoji. Bezpečnostní, obranná a vojenská témata – cílem je reorganizovat a restrukturalizovat obranný a bezpečnostní sektor tak, aby byl efektivní a pod demokratickou civilní kontrolou. Ochrana a bezpečnost informací – cílem je chránit data v souladu se standardy NATO. Právní témata – cílem je přezkoumání vnitropolitické legislativy a její sladění s pravidly a regulacemi NATO. Mechanismy implementace – povinnost Ukrajiny každoročně zveřejňovat ATP s cílem zhodnocení pokroků při dosahovaní stanovených cílů, spolupráce na platformě NUC a JWGDR.

V roce 2004 ukrajinský parlament ratifikoval Dohodu o podpoře hostitelského národa a podepsal a dva roky na to ratifikoval Dohodu o strategické letecké přepravě.

V roce 2005 byl v rámci NUC iniciován Zintenzivněný dialog a zároveň byl formulován soubor krátkodobých opatření za účelem podpoření v zemi probíhajících reforem. V témže roce byla zmíněna možnost začlenění Ukrajiny do aliančního programu Členský akční plán (MAP) a byl iniciován ukrajinský Svěřenecký fond PfP, díky jehož podpoře měly být v následujících dvanácti letech zlikvidovány vybrané typy konvenčních zbraní.

V lednu 2008 podalo ukrajinské politické vedení oficiální žádost o zapojení se do programu MAP. Na summitu NATO v Bukurešti v dubnu 2008 dali lídři členských zemí Aliance najevo, že Ukrajina se v budoucnu stane členem organizace a ocenili realizované reformy, zároveň však zdůraznili, že ačkoli Ukrajina učinila velký pokrok, není stále připravena. Další fází v přípravě ke vstupu do NATO se měl stát již zmíněný MAP.⁴⁴

V srpnu 2009 byla podepsána Deklarace doplňující Smlouvu o zvláštní spolupráci, která posílila roli NUC, a bylo rozhodnuto o tom, že pravidelně vypracovávaný ATP bude nahrazen Ročním národním programem (ANP).

Tabulka č. 9: Deklarace doplňující Smlouvu o zvláštní spolupráci mezi NATO a Ukrajinou⁴⁵

Obě strany potvrzují závazky vyplývající ze Smlouvy o zvláštní spolupráci a doplňují ji o ustanovení, na základě něhož dochází k posílení pozice NUC, která má hrát do budoucna klíčovou roli v následujících oblastech: Dohled nad procesem přípravy vstupu Ukrajiny do NATO. Prohloubení pravidelného politického dialogu a spolupráce obou stran. Podporování ukrajinských snah o politické, ekonomické a vojenské reformy. Přijímání žádosti Ukrajiny týkající se případného ohrožení její teritoriální integrity, politické nezávislosti a bezpečnosti.

V současné době je Ukrajina ve fázi čekání na začlenění do programu MAP, je však otázkou, zda nedojde v tomto směru k určitému pozastavení, protože nové politické vedení, které bylo zvoleno na počátku roku 2010, dalo najevo, že současná míra kooperace s NATO je dosta

ující. Ukrajina se aktivně podílí na řadě programů, projektů a cvičení v rámci různých oblastí, a to nejen v sektoru vojenském (reforma obranných sil, vyzbrojování), ale i v oblasti civilního nouzového plánování a vědy, výzkumu a vzdělávání a aktivně se zapojuje do operací Aliance na podporu míru (Kosovo, Afghánistán a Irák, monitorovací operace Active Endeavour ve Středozemním moři). Představitelé NATO dali oficiálně najevo ochotu Ukrajinu přijmout, v posledních letech pravidelně oceňují pokroky, které byla tato země schopna učinit prostřednictvím reforem v souladu se stanovenými plány a cíli, přesto stále zdůrazňují, že řada změn ještě musí být realizována.