Masarykova univerzita

V dubnu 2009 byla na summitu NATO ve Štrasburku/Kehlu schválena Deklarace o bezpečnosti Aliance,¹³⁴ v níž členské státy potvrdily hodnoty, cíle a závazky vyplývající z Washingtonské smlouvy a Charty OSN a ve které je zdůrazněna rozmanitost hrozeb, jímž musí NATO v současné době čelit. Tak jako v deklaracích předcházejících summitů i zde je zdůrazněn především problém terorismu, šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, hrozba kybernetických útoků, dále energetická bezpečnost, klimatické změny a destabilizace, jejímiž původci jsou slabé a zhroucené státy. Dalším důležitým výstupem summitu bylo zahájení procesu přípravy nového strategického konceptu.

Z výše uvedeného je patrné, že NATO klade v rámci transformace a neustálého zlepšování kapacit ozbrojených sil primární důraz na schopnost rychle a efektivně reagovat na situaci, kterou nebylo možno předem předvídat, a to prostřednictvím nasazení ozbrojených složek, jež jsou schopny působit kdekoli na světě, je možné je rozmístit ve velmi krátkém čase, jsou relativně soběstačné a schopné čelit i útokům zbraní hromadného ničení. Členské státy Aliance neusilují o budování masových armády, trend je opačný. Cílem NATO je vytvořit menší profesionální flexibilní expediční mnohonárodnostní síly schopné rychle reagovat na různé situace. Armády by měly být kvantitativně méně početné, ale kvalitativně lépe vybavené a trénované a veškeré procesy spojené s činností, plánováním a financováním by měly být dostatečně transparentní.¹³⁵ Členské státy Aliance rozvíjí své kapacity v souladu s ostatními, důraz je kladen na standardizaci ozbrojených sil, které by se měly vzájemně doplňovat, měly by být plně interoperabilní a schopné efektivní vzájemné spolupráce, navíc by měly být adekvátně trénované a vybavené, udržitelné a soběstačné a především schopné zasáhnout kdekoli na světě v rámci různorodé škály operací (od prevence konfliktů či peacekeepingu přes poskytování pomoci a podpory v případě živelných katastrof až po zapojení se do válečného konfliktu menší i vyšší intenzity). Dalším aspektem transformačních procesů je snaha řešit dlouhodobý problém transatlantických vztahů, a to nepoměr ve výdajích a kapacitách mezi USA a evropskými zeměmi, které by do budoucna měly přijmout větší podíl zodpovědnosti v rámci obrany a zajišťování bezpečnosti.

Při posuzování připravenosti Ukrajiny na vstup do NATO z hlediska stavu ozbrojených sil bude třeba vzít v potaz obecné dlouhodobé trendy reforem v sektoru vojenství, a to zvláště z hlediska struktury, organizace a financování.

Tabulka č. 23: Kritéria pro posouzení připravenosti ozbrojených sil

KATEGORIE	UKAZATELE
STRUKTURA, ORGANIZACE, FINANCOVÁNÍ	Struktura velení a ozbrojených sil. Kvalitativní a kvantitativní stav personálu a zbrojního vybavení. Míra interoperability se silami členských zemí NATO. Transparentnost plánování a odpovídající legislativní rámec. Rozpočet na obranu a jeho využívání.

4.3.2 Stav ozbrojených sil na Ukrajině

Reforma ozbrojených sil Ukrajiny byla zahájena ihned po zisku nezávislosti v roce 1991. Její počátky byly komplikovány nedostatkem zkušeností a financí a především nutností řešit spíše politicko-ekonomické otázky a uspořádání země.¹³⁶ V první fázi v letech 1991-1996 bylo nutné především vyřešit problém legislativního vakua a vypracovat sérii zákonů, které by definovaly jednak status ozbrojených sil a jednak upravovaly a regulovaly jejich činnost, kompetence a povinnosti. Cílem reformy bylo armádu a její velení restrukturalizovat, profesionalizovat, zkvalitnit a početně redukovat.¹³⁷ Situace byla zpočátku dosti komplikovaná, a to z důvodu přítomnosti sovětských ozbrojených složek na území Ukrajiny a z důvodu začlenění ukrajinských ozbrojených formací do sovětských struktur, z nichž musely být vyděleny, a to nejen personálně, ale i z hlediska vybavení a zbrojní techniky.¹³⁸ Ukrajina se po rozpadu SSSR stala na krátkou dobu jedním ze států disponujících jadernými zbraněmi, ale na základě přistoupení k Lisabonskému protokolu smlouvy START I se tohoto sovětského dědictví vzdala ve prospěch Ruské federace.¹³⁹ Mimo to Ukrajina zdědila třetinu sovětského vojensko-průmyslového komplexu zahrnujícího výzkumná centra a výrobní závody produkující 17% celkové sovětské vojensko-průmyslové produkce.¹⁴⁰ Ukrajinská armáda byla zformována během let 1992-1993.¹⁴¹ V červnu 1996 byla schválena nová Ústava Ukrajiny, která vytvořila prostor pro vypracování Státního programu rozvoje ozbrojených sil Ukrajiny, v němž měly být jasně vymezeny a definovány cíle a priority a na základě něhož měla probíhat proměna struktury a fungování armády tak, aby byla schopna reagovat na nové výzvy a hrozby v mezinárodním prostředí po studené válce.¹⁴²

Druhá fáze reformy probíhající v letech 1997-2000 byla obdobím realizace prvního Státního programu rozvoje ozbrojených sil Ukrajiny schváleného na základě prezidentova dekretu. I v této etapě pokračovala intenzivní zákonodárná aktivita s cílem detailněji regulovat sektor bezpečnosti a obrany (např. úpravy týkající se mobilizace, organizace obrany státu, právních režimů v době války či stavu nouze, podmínek vstupu ozbrojených jednotek cizích států na území Ukrajiny a vstupu ukrajinských ozbrojených sil na území cizích států). V roce 1997 byla schválena Národní bezpečnostní koncepce,¹⁴³ jejíž autoři zdůrazňovali, že pravděpodobnost rozsáhlého útoku na Ukrajinu je velmi malá a že daleko závažnější hrozbu představují konflikty lokálního charakteru. Bylo poukázáno na nutnost změn v rámci civilně-vojenských vztahů a na problém politické, ekonomické a institucionální slabosti země, která mohla stát destabilizovat.

V letech 2001-2005 byla realizována třetí etapa reformy, a to prostřednictvím druhého Státního programu rozvoje ozbrojených sil Ukrajiny, který byl schválen prezidentem za účelem přizpůsobení vojenského sektoru měnícímu se prostředí v regionálním i globálním slova smyslu tak, aby byl schopen reflektovat výzvy konce 20. století. V roce 2003 byl schválen Zákon o základech národní bezpečnosti Ukrajiny, na jehož bázi měl probíhat další vývoj ozbrojených sil, vojenské doktríny a bezpečnostní strategie země. Následovalo přijetí dalších zákonů týkajících se vojenské organizace státu (např. přechod od čtyř-úrovňové struktury velení k tří-úrovňové, jasnější definování a vymezení funkcí a kompetencí vojenských a polovojenských formací, program výběru civilistů do služeb ozbrojených sil na základě smluvních závazků, důraz na zkvalitnění vzdělávání a výcviku).¹⁴⁴ V roce 2004 byl na základě prezidentského dekretu schválen tzv. Strategický obranný bulletin Ukrajiny do roku 2015, který byl vytvořen ve spolupráci s experty NATO a revidoval dosažené pokroky, analyzoval soudobý status a stav ozbrojených sil a zabýval se dalšími kroky, které měly být do budoucna učiněny.¹⁴⁵ Na jeho základě byl v následujících letech vypracován a poté pravidelně aktualizován tzv. Strategický obranný přehled. V roce 2004 byla přijata Vojenská doktrína, která měla sloužit jako vodítko pro další vojensko-politické a vojensko-strategické plánování. Vyznačovala se defensivním charakterem a kladla důraz na přijatelnou obrannou dostatečnost z hlediska počtu a druhů zbrojních systémů a personálního obsazení. Zdůrazňovala nutnost vybudování kvalitních, dobře vycvičených a vybavených a vysoce mobilních ozbrojených sil. Za hlavní hrozby označila šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů, mezinárodní terorismu, vojensko-politické či jiné nestability v okolních zemích, obchod se zbraněmi a problémy související s nejasným vymezením hranic Ukrajiny s některými sousedními státy.¹⁴⁶ Doktrína tak v řadě aspektů reflektovala obecné trendy obsažené ve strategických koncepcích NATO a v rámci dodatku doktríny, který byl připojen prostřednictvím dekretu nově zvoleného prezidenta Juščenka v dubnu 2005, byla dána jasně najevo snaha vstoupit do NATO.¹⁴⁷

Od roku 2006 probíhá další fáze reformy, a to na základě třetího Státního programu rozvoje ozbrojených sil Ukrajiny pro roky 2006-2011. V roce 2006 prezident schválil Strategickou koncepci a Strategický plán činnosti ozbrojených sil Ukrajiny, které představovaly pomyslný mezník ve vývoji struktury a z hlediska aktivit armády, určily nové kvalitativní standardy týkající se bojového výcviku ozbrojených sil, to vše s důrazem na efektivitu a jednotnost velení a řízení, interoperabilitu, koordinaci a kooperaci. V rámci Strategického konceptu byly identifikovány hlavní hrozby a rizika, kterým Ukrajina v současné době čelí, a následně nastíněno sedm různých scénářů a odpovídajících způsobů nasazení ozbrojených sil. Strategický plán pak obsahoval hodnocení kvantitativních parametrů ozbrojených sil nutných k zajištění bezpečnosti státu.¹⁴⁸

Z hlediska realizace reformy ozbrojených sil učinila Ukrajina od zisku nezávislosti v roce 1991 významný pokrok a v souvislosti s politickými změnami v roce 2004 se očekávala určitá akcelerace reformního procesu, která však nenastala v důsledku politické nestability v zemi a neadekvátního množství finančních prostředků vyčleňovaných pro ministerstvo obrany. V současné době jsou hlavními problematickými aspekty vojenského sektoru nedostatečné rozpracování bezpečnostní strategie, nejasné definování cílů a role ozbrojených sil (především s výhledem do budoucna), nedostatečné a nekvalitní vybavení a nedostatečně efektivní logistický systém.¹⁴⁹

Cílem následujících podkapitol bude popsat a zhodnotit současnou strukturu velení a ozbrojených sil, personální obsazení a zbrojní vybavení z hlediska kvality a kvantity, dále posoudit míru interoperability se silami členských zemí NATO, transparentnost plánování a adekvátnost legislativního rámce a na závěr se zmínit o výši a přiměřenosti rozpočtu vyčleňovaného na účely obrany a zajišťování bezpečnosti státu. Všechny tyto aspekty hrají roli při hodnocení připravenosti Ukrajiny na vstup do NATO a týká se jich reforma ozbrojených sil, která v současnosti probíhá v souladu s následujícími klíčovými dokumenty:

• 
  Strategický obranný bulletin Ukrajiny do roku 2015.
  
• 
  Státní program rozvoje ozbrojených sil Ukrajiny pro roky 2006-2011.
  
• 
  Roční cílový plán NATO-Ukrajina pro rok 2009.
  

1. 
   Struktura velení a ozbrojených sil
   

Vrchním velitelem ozbrojených sil Ukrajiny je prezident, který nominuje kandidáta na post ministra obrany, jehož jmenuje a odvolává parlament. Prezident má významné postavení v rámci Národní bezpečnostní a obranné rady a jmenuje a odvolává vrchní velení ozbrojených sil a dalších vojenských formací. Ministr obrany vykonává vojenské a politické velení a kontrolu nad ozbrojenými silami a společně s náčelníkem generálního štábu zodpovídá za strategické vedení ozbrojených sil. Odpovědnost za aktivity a kontrolu na operační úrovni nese náčelník generálního štábu a na taktické úrovni velitelé jednotlivých formací a jednotek armády.

Z hlediska operačního velení a kontrolního systému armáda v současné době funguje na bázi tří úrovní:

• 
  Strategická úroveň – ministerstvo obrany, generální štáb.
  
• 
  Operační úroveň – velení jednotlivých složek ozbrojených sil (pozemních, leteckých, námořních), společné operační velení, velení sil podpory.
  
• 
  Taktická úroveň – armádní formace a jednotky.
  

Dlouhodobým cílem je vytvořit Jednotný automatizovaný systém velení a řízení. Změny ve struktuře ozbrojených sil a velení vedly v předchozích letech k vytváření nových specializovaných sekcí v rámci orgánů na jednotlivých úrovních, zároveň došlo ke kvalitativním a kvantitativním změnám personálu i výzbroje, to vše s cílem zefektivnit fungování vojenského sektoru a učinit jej kompatibilní se standardy NATO.

Schéma č. 1: Struktura velení ozbrojených sil na Ukrajině koncem roku 2009¹⁵⁰

Armáda se dělí na pozemní, letecké a námořní síly, přičemž důraz je kladen především na síly pozemní. Každá z těchto složek má vlastní strukturu, liší se personálním obsazením a vybavením. Z funkčního hlediska jsou ozbrojené síly rozděleny do tří kategorií:¹⁵¹

• 
  Společné síly rychlé reakce – určeny k okamžitému zásahu v případě nutnosti (např. při změně vojenské strategické situace nebo při neutralizaci objevivšího se konfliktu nízké intenzity).
  
• 
  Hlavní obranné síly – nejpočetnější složka ozbrojených sil, zasahuje v rámci ozbrojeného konfliktu nižší a střední intenzity.
  
• 
  Strategické rezervy – slouží k doplnění a rozšíření zasahujících vojenských jednotek v případě rozsáhlejšího konfliktu.
  

Graf č. 1: Srovnání počtu vojáků v jednotlivých složkách ozbrojených sil na Ukrajině v roce 2009¹⁵²

4.3.2.2 Kvalitativní a kvantitativní stav personálu a zbrojního vybavení

Pokud jde o početní stavy ozbrojených sil, množství civilních i vojenských zaměstnanců se v posledních letech systematicky snižovalo, přičemž v roce 2007 dosáhlo požadované úrovně a stabilizovalo se na celkovém počtu 200 000 osob. V současné době tvoří tři čtvrtiny tohoto počtu civilní zaměstnanci a jedna čtvrtina připadá na vojenský personál.

Graf č. 2: Personální obsazení ozbrojených sil na Ukrajině v letech 2000-2009¹⁵³
Tabulka č. 24: Personální obsazení ozbrojených sil na Ukrajině v letech 2000-2009¹⁵⁴

	CIVILNÍ PERSONÁL	VOJENSKÝ PERSONÁL	CELKEM
2000	314 395	101 455	415 850
2001	306 507	98 780	405 287
2002	295 490	94 525	390 015
2003	265 535	89 485	355 020
2004	210 000	75 000	285 000
2005	180 000	65 000	245 000
2006	165 000	56 000	221 000
2007	152 000	48 000	200 000
2008	149 000	51 000	200 000
2009	150 000	50 000	200 000

Vojenská služba je jak povinná, tak dobrovolná, přičemž počet odvedených branců průběžně klesá a počet dobrovolníků narůstá. Předpokládá se, že od roku 2015 bude povinná služba zrušena a plně nahrazena smluvně podloženou dobrovolnou službou.¹⁵⁵ Na základě provedených analýz je smluvní vojenská služba hodnocena v zásadě kladně, a to jak z hlediska efektivity, tak z pohledu veřejnosti.¹⁵⁶ Ministerstvo obrany se snaží realizovat různé programy a pobídky, které by přitáhly nové zájemce o službu v armádě, ale situaci značně komplikují omezené finanční prostředky. Ačkoli se v předchozích letech dařilo platy vojenského personálu navyšovat, jsou stále nedostatečné, a stejně tak se projevují problémy v oblasti ubytování, lékařského a sociálního zabezpečení příslušníků ozbrojených sil a jejich rodin.¹⁵⁷

V současné době Ukrajina rozvíjí centralizovaný personální systém řízení, který by měl v budoucnu zajistit osobní přístup, transparentnost a objektivitu v rámci personální politiky a rozhodování, sociální ochranu příslušníků ozbrojených sil a zjednodušit adaptaci těchto osob do civilního života po opuštění služby, a usiluje o převedení zajišťování některých vedlejších aktivit v rámci armády na soukromé či vládní subjekty (např. catering, převod vlastnictví nadbytečných vojenských základen, odminování některých výcvikových oblastí).¹⁵⁸

Od roku 2005 je kladen zvláštní důraz na zkvalitnění vzdělání (včetně výuky jazyků) a výcviku a především jejich vymanění se z tradičního sovětského vzoru, který Ukrajina jako původně svazová republika SSSR zdědila. Reforma vzdělávacího systému, který byl do značné míry konzervativní, izolovaný, ideologicky zaměřený, autoritativně a technokraticky řízený, začala již v 90. letech a vyznačovala se redukcí počtu zařízení a snahou o zkvalitnění výuky a výcviku.¹⁵⁹ V současné době je systém vojenského vzdělávání součástí národního vzdělávacího systému a instituce v rámci něj se dělí do několika kategorií od vojenských vysokoškolských zařízení, přes střední školy až po akademie.¹⁶⁰ Na některých vzdělávacích programech příslušníků ozbrojených sil se finančně a organizačně podílí i NATO, nicméně účast v nich je omezená a nemá tedy na celkový stav a kvalitu vzdělávání na Ukrajině zásadní dopad.¹⁶¹ Armáda každoročně pořádá sérii vnitrostátních vojenských cvičení a zapojuje se rovněž do výcviků s mezinárodní účastí na svém území i v zahraničí. Z hlediska organizace došlo v posledních letech k posunu od pětiměsíčního cyklu výcviku k jedenáctiměsíčnímu a dále ke zprůhlednění a zpřehlednění procesu jeho hodnocení, v rámci něhož hrají důležitou roli tři kritéria, a to multifunkčnost, mobilita a interoperabilita.¹⁶²

Současná organizace a struktura ozbrojených sil je hodnocena jako schopná podílet se na mezinárodních peacekeepingových akcích a čelit potenciálním výzvám, které by mohly ohrozit teritoriální integritu či politickou suverenitu Ukrajiny, zároveň je však zdůrazňována neadekvátnost výše finančních prostředků, která brání další transformaci a zlepšování stavu a schopností ozbrojených sil.¹⁶³

Z hlediska zbrojního vybavení docházelo v předchozích letech k průběžnému snižování množství zbraňových systémů a ke snahám o zkvalitnění výzbroje, které se soustřeďovaly spíše na modernizaci, opravy a renovace než na podstatně dražší nakupování nových systémů.¹⁶⁴ Hlavním a přetrvávajícím problémem je nedostatek finančních prostředků vyhrazených pro tyto účely. Ukrajina sice disponuje rozsáhlým vojensko-průmyslovým komplexem, ale ten je do značné míry závislý na ruské straně, s níž Ukrajina v rámci modernizace svého vojenského vybavení spolupracuje.

Tabulka č. 25: Vojensko-průmyslová centra na Ukrajině¹⁶⁵

MÍSTO	ZAMĚŘENÍ
Dněpropetrovsk	Vývoj a výroba raketových systémů. Vývoj dělostřeleckých systémů.
Charkov	Vývoj, výroba a opravy obrněných vozidel. Výroba vojenských transportních letadel a avioniky. Výroba dělostřeleckých systémů. Vývoj leteckých navigací, podpor přistávání a komunikačních systémů. Kalibrace zbraní a vybavení.
Kremenčuk	Výroba vozidel.
Kyjev	Vývoj a výroba vojenských transportních letadel a avioniky. Vývoj a výroba raketových systémů. Inovace radarového vybavení. Vývoj a výroba vybavení pro ženijní vojsko. Stavba lodí.
Luhansk	Výroba munice.
Lvov	Vývoj a inovace systémů protivzdušné obrany. Vývoj vozidel a palubních automatizovaných C2 systémů. Standardizace zbraní a vybavení.
Mikolajiv	Stavba lodí. Vývoj a výroba vybavení pro námořní síly.
Oděsa	Vývoj radiových elektronických systémů.
Sevastopol	Vývoj a inovace komunikačních systémů.
Šostka	Vývoj a výroba výbušnin.
Vinnycja	Vývoj a výroba zbraní malé ráže.
Záporoží	Vývoj a výroba leteckých motorů. Vývoj radarového vybavení a komunikačních systémů.