Masarykova univerzita

Nedůvěru ve státní instituce však nelze ztotožňovat s nedůvěrou v demokratické principy. Jedná se spíše o rozčarování nad celkovou situací v zemi. Zatímco v roce 2004 lidé věřili v lepší budoucnost, protože byli přesvědčení o tom, že se k moci dostali kompetentní lidé, koncem roku 2009 bylo 81% občanů se situací v zemi nespokojeno,⁹² což se také projevilo v prezidentských volbách na počátku následujícího roku. Lidé na Ukrajině stejně jako v jiných zemích usilují o lepší životní podmínky a standard a na základě historické zkušenosti si dobře uvědomují rozdíl mezi demokratickým a nedemokratickým systémem, přičemž preferují prvně jmenovaný, ovšem patrná je tendence upřednostňovat režim se silnějším postavením exekutivy, která by byla schopna realizovat reformy, jež jsou nezbytné pro další rozvoj země.⁹³

4.1.2.5 Tržní ekonomika

Ukrajina je někdy charakterizována jako ekonomika s velkým potenciálem (dostupnost pracovních sil, zásoby nerostných surovin, úrodná půda, strategicky výhodná poloha), který však není efektivně využíván.⁹⁴ Respektování tržně-ekonomických principů je na Ukrajině dosti problematické v důsledku kombinace několika faktorů. Ukrajina prodělala od vyhlášení své nezávislosti komplikovaný ekonomický vývoj, který byl poznamenán nestabilní politickou situací v zemi a neschopností realizovat potřebné reformy. Průběh změn byl pomalý a mnohdy neefektivní a stát, který hrál v rámci sovětské plánované ekonomiky důležitou roli v oblasti těžkého průmyslu a zemědělství, čelil při přechodu k tržnímu hospodářství ekonomické recesi a inflaci. Situace se zlepšila až po roce 2000. Dnes je ukrajinská ekonomika závislá především na energetickém sektoru a je důležitou transportní zemí (plynovody a ropovody směřující z Ruska do Evropy). Z makroekonomického hlediska není Ukrajina zcela stabilní. Po ekonomickém propadu v roce 2009 způsobeném ekonomickou krizí (v roce 2008 se růst HDP pohyboval ve výši 2,1%, v roce následujícím zaznamenala země patnáctiprocentní propad a na rok 2010 je odhadován růst na 2,6-2,7%)⁹⁵ je v současné době stát značně zadlužen (na počátku roku 2010 činil dluh téměř 32% HDP),⁹⁶ míra inflace je vysoká (zhruba 12% v roce 2009)⁹⁷ a deficit státního rozpočtu také (v roce 2009 činil 6,5% HDP)⁹⁸. Nejproblematičtějšími aspekty ukrajinské ekonomiky jsou pochybně a pomalu realizovaná privatizace státních podniků, přílišná byrokratizace a komplikované podmínky pro vstup na trh, neschopnost zvýšit příliv přímých zahraničních investic a především korupce.

V roce 2010 se Ukrajina v rámci žebříčku institutu Heritage Foundation hodnotícího stav tržního hospodářství prostřednictvím tzv. indexu svobodné ekonomiky umístila na 162. místě ze 179 hodnocených zemí.⁹⁹

Tabulka č. 19: Hodnocení ekonomické svobody na Ukrajině pro rok 2010 podle Heritage Foundation¹⁰⁰

	HODNOCENÍ	SVĚTOVÝ PRŮMĚR
Svoboda podnikání	38,7	64,4
Svoboda obchodu	82,6	74,2
Fiskální svoboda	77,9	75,4
Vládní výdaje	41,1	65,0
Monetární svoboda	61,2	70,6
Svoboda investování	30,0	49,0
Finanční svoboda	30,0	48,5
Vlastnická práva	30,0	43,8
Svoboda od korupce	25,0	40,5
Pracovní svoboda	57,7	62,1
SKÓRE EKONOMICKÉ SVOBODY	46,4	-

Korupce a netransparentnost v ekonomickém sektoru je dlouhodobě zakořeněna. Týká se především energetiky, vlastnických práv pozemků a nemovitostí a transportních odvětví.¹⁰¹ Představuje velký problém především proto, že odrazuje zahraniční investory, jejichž investice jsou zcela nezbytné pro další rozvoj ukrajinské ekonomiky, která je ve značně špatném stavu a závislá na půjčkách Mezinárodního měnového fondu. Zvláště energetický sektor má minimálně z hlediska domácí spotřeby relativně velký potenciál.¹⁰² Průzkumy ukazují, že úplatky (neoficiální platby příslušným úřadům, aby došlo k urychlení jednání či vyřízení nezbytných formalit) jsou ve větší míře očekávány právě od zahraničních společností, které se v případě nesouhlasu s těmito postupy nemají kde odvolat vzhledem k tomu, že korupcí trpí i soudní systém v zemi. Závěr vyplývající ze statistických průzkumů, a to že většina firem působících na Ukrajině je domácího původu, resp. v rukou domácích soukromníků (98% malých firem a 80% velkých firem), tedy není nijak překvapivý. Svobodnému podnikání v zemi však nebrání pouze korupce, ale i poměrně komplikovaný regulační a legislativní systém, díky němuž je realizace jakéhokoli podnikatelského projektu na Ukrajině značně problematická (časově náročná registrace firmy, po zahájení činnosti časté audity a inspekce ze strany úřadů, omezená možnost zahraničních investorů podnikat v některých sektorech).¹⁰³

V roce 2008 se Ukrajina stala členem Světové obchodní organizace, což svědčí o určitých pokrocích učiněných v rámci snah o liberalizaci obchodu a omezení vývozních a dovozních bariér. Řada zásadních legislativních změn a úprav však stále čeká na svou realizaci, které brání jednak nestabilní politická situace a jednak dopady ekonomická krize. Z cílů, které si Ukrajina stanovila pro nejbližší období, je nutné zmínit snížení daňového zatížení, zlepšení podmínek pro zahraniční investory, zajištění makroekonomické stability a vyrovnaného rozpočtu.¹⁰⁴
4.1.2.6 Vyřešení sporů

Mezi podmínky přijetí do NATO patří i respektování teritoriální integrity území jiných států a řešení případných územních či jiných sporů mírovými prostředky a nikoli prostřednictvím hrozby užití síly či silou. Při posuzování plnění tohoto kritéria tedy bude směrodatné, zda má země jasně vytyčené hranice, zda respektuje teritoriální integritu okolních zemí a zda v případě neshod či sporů usiluje o řešení situace mírovými prostředky.

Ukrajina sdílí hranice se sedmi státy, konkrétně s Ruskem na východě, Běloruskem na severu a Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Moldavskem na západě. Jižní hranici tvoří Černé a Azovské moře. V roce 1991 po rozpadu SSSR byly mezi svazovými republikami a jejich sousedními státy vytyčeny hranice, a to způsobem, který se v některých případech ukázal být nejednoznačný, resp. státy s ním nebyly zcela spokojeny, což se projevilo pozdějšími snahami o revizi hranic. Ukrajina byla nucena řešit otázku vymezení pohraničních linií hned s několika sousedy. V současné době je demarkace dokončena se členskými státy NATO, tedy s Maďarskem, Polskem, Rumunskem¹⁰⁵ a Slovenskem. S ostatními sousedními zeměmi Ukrajina nadále jedná, a to prostřednictvím vzájemných konzultací, příp. skrze mezinárodní instituce (např. Mise EU pro pomoc na hranicích). Konečným cílem je vytvoření stabilních hranic podléhajících odpovídajícím zákonným úpravám a na základě vzájemné spolupráce bránit nelegální migraci, pašování, obchodování s drogami a dalším negativním jevům.

BĚLORUSKO. Problém vymezení hranic mezi Ukrajinou a Běloruskem měla řešit smlouva podepsaná oběma stranami v roce 1997. Zatímco Ukrajina smlouvu ratifikovala, běloruská strana tento krok odmítala učinit. Na počátku roku 2010 se však podařilo vytvořit společnou komisi pro vymezení hranic, přičemž běloruská strana avizovala, že její poslanci by mohli smlouvu ratifikovat v horizontu několika následujících měsíců.¹⁰⁶

MOLDAVSKO. Jde o oblast Podněstří neboli Podněsterské moldavské republiky, která vyhlásila na počátku 90. let nezávislost, ale formálně nebyla její suverenita nikdy uznána, a je tak stále součástí Moldavska, které se s Ukrajinou snaží ve věcech týkajících se tohoto separatistického území spolupracovat. Určitá opatření směřující k jasnému vymezení hranic již byla učiněna a další jednání a realizace demarkace mají proběhnout během roku 2010.¹⁰⁷ Představitelé neuznaného Podněstří, kterým nebylo umožněno účastnit se jednání ohledně hranic, dali najevo, že do procesu nebudou zasahovat, pokud osoby provádějící demarkaci zůstanou na území Ukrajiny.¹⁰⁸

RUSKÁ FEDERACE. Od roku 2003 Ukrajina s ruskou stranou vyjednává ohledně vymezení hranice v oblasti Kerčského průlivu, který odděluje Černé a Azovské moře. Problém nastal během ruské výstavby hráze, která měla spojovat Krasnodarský region s ukrajinským ostrovem Tuzla,¹⁰⁹ kdy Ukrajina obvinila ruskou stranu z narušení teritoriální integrity svého území. K násilnému střetu díky dohodě obou stran, na základě níž bylo vytvořeno konsorcium, jež mělo na stavbu přehrady odhlížet, nedošlo. Otázka vymezení hranic však dosud vyřešena nebyla a navzdory smlouvám uzavřeným mezi oběma stranami zůstává sporným aspektem vzájemných bilaterálních vztahů. Patrná je v tomto případě mocenská hra ze strany Ruské federace, která spor využívá k vytváření nátlaku na Ukrajinu obdobným způsobem jako jiná citlivá témata (např. dodávky zemního plynu).¹¹⁰

KRYM. V tomto případě se jedná o vnitropolitickou záležitost oblasti s většinově ruským obyvatelstvem, která projevuje od vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991 určité secesionistické tendence. Při řešení krymské problematiky bylo přistoupeno ke kompromisu a oblast získala status autonomní republiky v rámci ukrajinského státu, určité napětí v oblasti však přetrvává dodnes. O rozpolcenosti svědčí i průzkumy veřejného mínění.¹¹¹ Na Krymu se nalézá město Sevastopol, které však není součástí této autonomní republiky, ale pod zvláštním statusem podléhá ukrajinské správě. Jde o černomořský přístav, ve kterém si ruská strana na základě smluvní dohody s Ukrajinou pronajímá námořní základnu, přičemž současná smluvní úprava platí do roku 2017 a nově zvolený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč dal jasně najevo ochotu smlouvu prodloužit.
4.1.3 Závěr

Stav demokracie na Ukrajině byl hodnocen na základě vybraných ukazatelů rozdělených do šesti kategorií, konkrétně těchto:

• 
  volby a politický pluralismus;
  
• 
  dělba moci;
  
• 
  respektování lidských a občanských práv a svobod;
  
• 
  legitimita demokracie;
  
• 
  tržní ekonomika;
  
• 
  vyřešení sporů.
  

Pokud jde o volby a politický pluralismus, učinila země po roce 2004 zásadní pokrok, protože všechny volby, ať už parlamentní nebo prezidentské, které od tzv. Oranžové revoluce proběhly, byly dle mezinárodních pozorovatelů v souladu s mezinárodními demokratickými standardy, lidé mohli volit na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného práva, mohli si vybírat mezi větším počtem politických subjektů a volení státní zástupci respektovali princip alternace vládní moci a výsledky voleb. Problém v současné době představuje hlavně legislativní úprava volebního procesu, která je nedokonalá, nejednotná a po změnách v roce 2007 v některých aspektech poněkud sporná.

Princip dělby moci je zakotven v Ústavě Ukrajiny, jeho podoba a fungování v praxi jsou však značně problematické. Kompetence mezi exekutivou a legislativou dnes nejsou vymezeny zcela jednoznačně, což poskytuje prostor k manévrování politických aktérů, kteří mají tendenci upřednostňovat krátkodobé (mnohdy osobní) zájmy před dlouhodobými cíli. Současný právní rámec tedy spíše přispívá k politické nestabilitě v zemi. V případě soudní moci rozhodně nelze v důsledku velké míry korupce projevující se na různých úrovních soudního systému hovořit o nestrannosti a nezávislosti.

Situace v zemi z hlediska respektování lidsko-právních principů také není ideální. Problém představují především rostoucí míra xenofobního myšlení a rasově, etnicky, nábožensky či jinak motivovaných útoků, diskriminace na základě pohlaví, rasy, etnika, příp. jiných znaků, absence propracované migrační a azylové politiky, problematická práce policejních složek, neefektivní systém soudnictví a vysoká míry korupce na různých úrovních veřejné správy i samosprávy a v různých sektorech (politika, ekonomika, soudnictví), která mnohdy brání možnosti dovolání se spravedlnosti. Za pozitivní lze označit dodržování principu zákazu cenzury a pokles míry ovlivňování médií a násilného napadání novinářů. Jednou z hlavních příčin uvedených negativ je neadekvátní legislativní rámec a neefektivní činnost státních orgánů.

Pokud jde o legitimitu demokracie v zemi, obecně lze říci, že lidé na Ukrajině jsou v důsledku vývoje, který následoval po roce 2004, značně rozčarováni, což se projevuje klesající mírou podpory politických aktérů a nespokojeností se směřováním země. Nedůvěru vůči politikům však nelze ztotožňovat s nedůvěrou vůči demokratickým principům. Co se občanské společnosti týče, zaznamenala po roce 1991 značný vývoj, přičemž rok 2004 byl jakýmsi pomyslným mezníkem. V současné době na Ukrajině funguje přes 52 000 nevládních organizací, ale jejich aktivity jsou nadále omezovány, a to především teritoriálně (získat povolení na provozování aktivit na celostátní úrovni je obtížné a pro organizace menšího charakteru takřka nemožné) a finančně (minimální podpora ze strany státu, závislost na příspěvcích domácích a zahraničních dárců).

Stav tržní ekonomiky na Ukrajině je poznamenán netransparentností a korupcí, neadekvátní legislativní úpravou a absencí efektivních strategií, přílišnou byrokratizací omezující přístup podnikatelských subjektů na trh, stále existujícími obchodními bariérami a v současné době především dopady ekonomické krize a značnou makroekonomickou nestabilitou.

V rámci řešení mezinárodních sporů Ukrajina splňuje požadované kritérium užití pouze mírových prostředků. V současné době jedná o demarkaci hranice s Běloruskem, Moldavskem a Ruskou federací.

Ukrajina je zemí mnoha paradoxů. V některých oblastech učinila od roku 2004 značné pokroky, v jiných především v důsledku politických sporů stagnuje. Ukrajinu proto nelze jednoznačně označit za demokratickou zemi, ale spíše za podtyp tzv. neliberální demokracie, kterou Fareed Zakaria vymezil jako systém, v němž jsou využity některé demokratické mechanismy (např. pravidelné konání voleb), ale v reálu je řada liberálně-demokratických prvků ignorována (např. nedodržování základních práv a svobod, tendence koncentrovat moc v rukou silné exekutivy a oslabovat moc jiných institucí).¹¹²
4.2 CIVILNĚ-VOJENSKÉ VZTAHY

4.2.1 Obecné vymezení problematiky

Civilně-vojenské vztahy a jejich charakter představují jedno z měřítek stavu demokracie v zemi a hrají důležitou roli při posuzování připravenosti kandidátského státu na vstup do NATO. Podle Samuela P. Huntingtona je tento typ vztahů fenoménem, o kterém lze hovořit v souvislosti s objevením se profesionálního vojenského sboru, tedy zhruba od přelomu 19. a 20. století, kdy došlo k oddělení civilní a vojenské sféry jako dvou oblastí, které jsou navzájem odlišné a mezi nimiž panuje určité napětí.¹¹³ Jde tedy o vztah mezi civilními politickými volenými zástupci na straně jedné a politicky neutrálními profesionálními vojáky na straně druhé. Klíčová je demokratická civilní kontrola nad vojenským sektorem. Huntington vyjmenovává čtyři prvky charakterizující civilně-vojenské vztahy:¹¹⁴

• 
  Vojenští představitelé a civilisté představují dvě naprosto odlišné skupiny.
  
• 
  Vztahy mezi těmito dvěma skupinami jsou z podstaty konfliktní.
  
• 
  Konflikt je držen v mezích skrze civilní kontrolu nad vojenským sborem.
  
• 
  Posuny ve vzájemných vztazích v čase jsou funkcí stupně efektivnosti civilní kontroly.
  

Hodnocení demokratičnosti civilně-vojenských vztahů je třeba provést na základě předem zvolených kritérií. Tato práce čerpá z relativně komplexního pojetí Douglase L. Blanda a jeho systémové teorie, která vychází z předpokladu, že zkoumané vztahy a jejich charakter jsou ovlivněny historickým, kulturním, sociálním, politickým a vojenským vývojem v dané zemi.¹¹⁵ Bland popisuje demokratické civilně-vojenské vztahy následovně:

Tabulka č. 20: Kritéria demokratičnosti civilně-vojenských vztahů dle Blanda¹¹⁶

DIMENZE	UKAZATELE
CIVILNÍ SFÉRA (civilní autorita neboli civilisté volení lidem, který zastupují a vůči němuž jsou odpovědní)	Civilisté volení lidem činí jako jediní legitimní rozhodnutí týkající se obrany a pověřují vojsko k příslušným aktivitám. Civilní autorita vytváří a spravuje právní rámec regulující činnost vojenské sféry. Civilní autorita (většinou prostřednictvím ministra obrany) má právo neomezeného přístupu k informacím, plánům, rozhodnutím a dokumentům ve sféře vojenské. Civilní autorita jmenuje civilního člena vlády (ministra obrany), který je odpovědný za řízení ozbrojených sil a dalšího vojenského personálu. Civilní autorita jmenuje náčelníka generálního štábu. Civilní autorita schvaluje rozpočet na obranu.
VOJENSKÁ SFÉRA (veškerý personál zaměstnaný ve službách ozbrojených sil či příslušných vládních resortů, který je přímo odpovědný za velení a řízení)	Vojsko je nástrojem pro národní obranu a je odpovědné civilní autoritě. Vojenský personál je oddělen od politického procesu a politických sdružení (ačkoli jednotlivci mají právo vyjadřovat svobodně své politické názory). Vojsko disponuje určitými pravomocemi v technických vojenských záležitostech (taktické operace, výcvik, jednání týkající se doktríny apod.). Náčelník generálního štábu povyšuje a jmenuje vojenské příslušníky, kteří se zavazují plnit své povinnosti, přičemž přísahu adresují civilní autoritě (nikoli vojenskému veliteli či instituci). Vojenští důstojníci jsou loajální vůči konceptu civilní kontroly. Vojsko obvykle nemá jurisdikci vztahující se na civilní záležitosti nebo civilisty, kteří nejsou jeho členem (k jednání ve sféře civilní musí mít povolení civilní autority). Vojenské a policejní struktury jsou oddělené a podléhají odlišným ministerským rezortům.
	Obě sféry podléhají ve své činnosti národním zákonům, v souladu s nimiž musí jednat, a jakékoli spory týkající se zákonů řeší nezávislý soud. Zákony jsou nástrojem, který podřizuje civilní autoritu lidu a vojsko civilní autoritě. Činnost obou sfér je předmětem veřejné kontroly. Rozhodnutí týkající se obrany jsou činěna na základě principu konsensu mezi civilní autoritou, vojenskými představiteli a státními úředníky.

4.2.2 Civilně-vojenské vztahy na Ukrajině

Základní rámec civilně-vojenských vztahů na Ukrajině je vymezen Ústavou Ukrajiny a Zákonem o demokratické civilní kontrole nad vojenskými organizacemi a nad státními orgány vynucujícími právo¹¹⁷, dle něhož má být civilní kontrola vykonávána hned několika subjekty (parlamentem, prezidentem, Národní bezpečnostní a obrannou radou, vládou, orgány výkonné moci na úrovni samospráv, soudními tělesy, hlavním žalobcem, veřejností). Ústava rozděluje kompetence vztahující se k vojenské sféře mezi jednokomorový parlament a prezidenta. Pravomoci těchto orgánů nejsou rovnocenné. Ozbrojené síly podléhají ministerstvu obrany a jsou oddělené od policejních složek a speciálních vnitrostátních jednotek, které jsou vedeny pod jurisdikcí ministerstva vnitra.

PARLAMENT. Jako zákonodárný orgán navrhuje a schvaluje zákony a vytváří tak právní řád země, který musejí respektovat jak civilní, tak vojenské autority. Do kompetence parlamentu spadají následující aktivity:

• 
  Jmenuje ministra obrany (navrženého prezidentem).
  
• 
  Schvaluje státní rozpočet navržený vládou a v rámci něj i rozpočet na obranu.
  
• 
  Vyhlašuje válku (na doporučení prezidenta), sjednává mír a schvaluje rozhodnutí prezidenta ohledně použití ozbrojených sil či jiných vojenských formací v případě ozbrojené agrese vůči Ukrajině.
  
• 
  Jmenuje a odvolává ředitele bezpečnostní služby (na doporučení prezidenta).
  
• 
  Schvaluje strukturu a počet zaměstnanců bezpečnostní služby, ozbrojených sil a dalších vojenských formací vytvořených v souladu se zákonem.
  
• 
  Schvaluje rozhodnutí ohledně vojenské pomoci jiným státům, vyslání ozbrojených sil do zahraničí a připuštění přítomnosti ozbrojených sil cizích států na území Ukrajiny.
  
• 
  Schvaluje předložený návrh prezidenta na vyhlášení stanného práva, stavu ohrožení, částečné nebo úplné mobilizace.
  

Ústava mimo jiné vyjmenovává konkrétní záležitosti, které lze řešit či upravovat pouze prostřednictvím zákonů, tedy opět na základě rozhodnutí parlamentu. Prezident sice má právo veta a možnost zákon vrátit, případně doporučit jeho změny, ale může být přehlasován. Mezi oblasti, které lze upravovat pouze zákonem, patří:

• 
  Základní principy národní bezpečnosti, formace ozbrojených sil a zajišťování veřejného pořádku.
  
• 
  Vyslání ozbrojených sil do jiných států a povolení vstupu cizích ozbrojených sil na území Ukrajiny včetně podmínek jejich přítomnosti.
  
• 
  Vojenské hodnosti.
  

PREZIDENT. Je vrchním velitelem ozbrojených sil a jako jediný má právo iniciovat některé kroky a rozhodnutí týkající se bezpečnosti a obrany státu, řadu z nich však musí schválit parlament, což jeho pozici do jisté míry oslabuje. Do jeho kompetencí patří tyto:

• 
  Spravuje záležitosti týkající se národní bezpečnosti a obrany státu.
  
• 
  Jmenuje a odvolává vrchní velení ozbrojených sil a dalších vojenských formací.
  
• 
  Je hlavou Národní bezpečnostní a obranné rady¹¹⁸ a rozhoduje o jejím personálním složení (členy rady jsou z moci úřední předseda vlády, ministr obrany, ředitel bezpečnostní služby, ministr vnitra a ministr zahraničních věcí). Předseda parlamentu se může setkání rady účastnit. Rozhodnutí rady nabývají účinnosti prostřednictvím dekretů prezidenta. V době politických krizí je rada jediným nástrojem, který legitimizuje rozhodnutí prezidenta.¹¹⁹
  
• 
  Jako jediný předkládá parlamentu návrh na vyhlášení války a rozhodnutí ohledně užití ozbrojených sil a jiných vojenských formací vytvořených v souladu se zákonem v případě ozbrojené agrese proti Ukrajině.
  
• 
  Přijímá rozhodnutí ohledně částečné nebo úplné mobilizace, navrhuje vyhlášení stanného práva v případě hrozby agrese nebo ohrožení nezávislosti Ukrajiny a přijímá rozhodnutí o vyhlášení stavu ohrožení (vše musí následně schválit parlament).
  
• 
  Uděluje vojenské řády a hodnosti.
  

Pozice prezidenta v rámci exekutivy je v určitém slova smyslu omezována předsedou vlády, který určuje složení vládního sboru, zatímco prezident vybírá pouze kandidáty na post ministra obrany a ministra zahraničních věcí.

Civilně-vojenské vztahy na Ukrajině jsou ovlivněny historickou zkušeností a jsou poznamenány absencí dlouhodobé demokratické tradice.¹²⁰ Při jejich posuzování je důležité si uvědomit, že tento koncept lze chápat různými způsoby. Zásadním problémem v případě Ukrajiny je fakt, že civilní kontrola je zde vnímána spíše jako dohled a monitorování než jako rozkazování či dozor.¹²¹ Armáda je považována za entitu zajišťující bezpečnost státu, a aby byla efektivní, musí být vedena profesionály a nikoli civilisty, kteří problematice vojenství nerozumí. Proto je implementace zákonů týkajících se civilní kontroly nad ozbrojenými silami nedostatečná a proto se hodnocení civilně-vojenských vztahů mezi ukrajinskou stranou a západními zeměmi rozchází (Ukrajina považuje civilní kontrolu za dostačující, ale dle západních standardů tomu tak není). Před změnami, které následovaly po Oranžové revoluci v roce 2004, byla armáda politiky chápána jako uzavřená elitní organizace a v určitém slova smyslu jako stát ve státě.¹²² Po roce 2004 mělo dojít k realizaci reforem za účelem standardizace výkonu civilní kontroly nad vojenským sektorem v souladu s kritérii NATO, situaci však zkomplikovala politická nestabilita na Ukrajině, která proces změn značně zpomalila. Za pozitivní lze označit absenci snah ozbrojených sil o ovlivnění politické situace v zemi ve svůj prospěch. Armáda zůstala po Oranžové revoluci, kdy došlo k významným posunům na ukrajinské politické scéně, neutrální a do vnitropolitických šarvátek se samovolně nezapojovala. V minulých letech sice docházelo k projevům nespokojenosti a objevily se i výzvy k akci ze strany příslušníků ozbrojených sil, tyto aktivity se však odehrávaly na úrovni jednotlivců a souvisely především s problémem dlouhodobého nedostatku finančních prostředků vyčleňovaných pro ministerstvo obrany spíše než s politickou angažovaností těchto osob. Vysoce postavení představitelé včetně ministra obrany dávali opakovaně najevo, že vojenský puč nebo užití ozbrojených sil ve vnitropolitických konfliktech rozhodně nehrozí.¹²³ Jedním z vážných nedostatků, který dosud nebyl vyřešen, je neadekvátní struktura ozbrojených složek, které na Ukrajině působí. Část z nich operuje pod ministerstvem obrany¹²⁴ a část pod ministerstvem vnitra, přičemž počty těchto ozbrojených skupin jsou srovnatelné a v budoucnu by mohl tento fakt představovat problém z hlediska koordinace akcí, jejich transparentnosti a kontroly.¹²⁵ Z oblastí, v rámci nichž byl po roce 2004 učiněn pokrok, lze zmínit posílení transparentnosti z hlediska poskytování informací veřejnosti ohledně činnosti a fungování ozbrojených sil, a to prostřednictvím tzv. bílých knih, které jsou od roku 2005 každoročně aktualizovány a vydávány pod záštitou ministerstva obrany.

4.2.3 Závěr

Ačkoli došlo v rámci civilně-vojenských vztahů a jejich demokratizace k významnému pokroku, stále je nelze označit za odpovídající standardům NATO. Jednou z příčin je odlišné pojetí konceptu civilní kontroly, který je na Ukrajině chápán spíše jako dohled a monitorování než jako rozkazování či dozor, a to v důsledku přesvědčení o nevhodnosti zásahů civilních osob do záležitostí ozbrojených sil, jejichž schopnost zajišťovat bezpečnost a obranu země by mohla být těmito neodbornými zásahy narušena. Zásadní problém představuje v současné době legislativní rámec, resp. způsob, jakým jsou vymezeny kompetence mezi výkonnou a zákonodárnou mocí a v rámci exekutivy samotné. Přímou civilní kontrolu nad vojenskými složkami vykonává prezident, a to skrze Národní bezpečnostní a obrannou radu, jeho role však není zcela dominantní. Ačkoli má výhradní právo jmenovat vrchní velení ozbrojených sil, navrhovat vyhlášení války, mobilizace či stanného práva a je hlavou Národní bezpečnostní a obranné rady, jeho pozice může být a je oslabována parlamentem, protože ten jednak musí řadu prezidentových návrhů a rozhodnutí odsouhlasit a jednak určuje rámec fungování ozbrojených sil z hlediska financí, regulace početního stavu personálu a struktury. Dalším závažným nedostatkem je neadekvátní struktura ozbrojených složek působících na Ukrajině, kdy část z nich podléhá ministerstvu obrany a část ministerstvu vnitra, jejich počty jsou srovnatelné a do budoucna tak může tento stav představovat potenciální riziko z hlediska koordinace akcí, jejich transparentnosti a kontroly. I přes tyto problematické aspekty lze dosavadní vývoj na Ukrajině z hlediska reformy civilně-vojenských vztahů hodnotit pozitivně, protože civilní kontrola je vykonávána, byť ne plně v souladu se standardy západních zemí, a ze strany vojenského personálu nedochází k závažnému překračování legislativou vymezené kompetenční hranice.

4.3 STAV OZBROJENÝCH SIL V ZEMI

4.3.1 Obecné vymezení problematiky

Ve Studii o rozšiřování NATO i v dalších dokumentech, které se týkají spolupráce s partnerskými zeměmi, jež představují potenciální kandidáty na nové členy Aliance, je zdůrazněna nutnost standardizace vybavení, procedur, plánování a postupů za účelem dosažení interoperability a schopnosti přispívat ke kolektivní obraně a k zajištění stability a bezpečnosti v euroatlantické oblasti. Žádná konkrétní kritéria připravenosti na vstup z vojenského hlediska určena nejsou a ani být nemohou, vzhledem k neustálým změnám v rámci mezinárodního systému a aliančních struktur samotných. Proto je třeba stanovit určitý referenční rámec, dle něhož bude připravenost Ukrajiny na vstup do NATO posuzována. V předložené magisterské práci bude oním rámcem obecný vývojový trend z hlediska transformace vojenského sektoru NATO po studené válce. Cílem je zhodnotit, do jaké míry těmto tendencím odpovídá vývoj na Ukrajině. Principy transformace NATO lze definovat na základě klíčových dokumentů schválených členskými zeměmi Aliance, kterými jsou jednak strategické koncepce vypracované po roce 1990¹²⁶ a jednak závěrečné deklarace a další relevantní výstupy jednotlivých summitů.

Na washingtonském summitu NATO v dubnu 1999 byla schválena Iniciativa obranných schopností,¹²⁷ ve které bylo identifikováno pět hlavních oblastí, v rámci nichž mělo dojít ke zlepšování kapacit (rozmístitelnost a mobilita; efektivní řízení; konzultace, velení a řízení; schopnost přežít; udržitelnost a logistika), státy nicméně nemusely individuálně o svých pokrocích ve vymezených oblastech informovat a vývoj byl proto značně nerovnoměrný.

V listopadu 2002 na summitu NATO v Praze¹²⁸ se lídři členských zemí Aliance shodli na tom, že ozbrojené síly organizace musejí být schopny rychlých přesunů v krátkém čase na jakékoli místo, kde je jejich nasazení nutné, a musejí počítat s možností použití zbraní hromadného ničení ze strany potenciálního útočníka. Proto bylo rozhodnuto o vytvoření Sil rychlé reakce NATO (NRF), které by byly dostatečně flexibilní, mobilní, technologicky vyspělé, interoperabilní a jež by zahrnovaly pozemní, námořní i letecké prvky. Plné operační schopnosti měly dosáhnout nejpozději v říjnu roku 2006. Dalším důležitým krokem bylo schválení Pražského závazku ke schopnostem, ve kterém se jednotliví členové Aliance zavázali ke zlepšování kapacit v různých oblastech, a to v co nejkratším časovém horizontu. Byla schválena koncepce boje s terorismem a proti šíření zbraní hromadného ničení.

Tabulka č. 21: Pražský závazek ke schopnostem¹²⁹

Státy NATO se prostřednictvím tohoto dokumentu zavazují individuálně i kolektivně se podílet na zlepšování operačních kapacit ozbrojených sil. Zlepšení se má týkat více jak 400 různých oblastí, které lze stručně klasifikovat následujícím způsobem: Chemická, biologická, radiologická a jaderná obrana. Zpravodajství, sledování a dosahování cílů. Pozorování země ze vzduchu. Rozmístitelnost a zabezpečení velení, kontroly a komunikace. Bojová efektivita včetně přesně řízené výzbroje a schopnosti překonat systém protivzdušné obrany nepřítele. Strategické letectvo a námořnictvo. Doplňování paliva ve vzduchu. Rozmístitelnost podpůrných bojujících jednotek.

Na summitu NATO v Rize, který se uskutečnil v listopadu 2006,¹³⁰ byla schválena Souhrnná politická směrnice,¹³¹ která představuje rámec transformace Aliance a jejích priorit pro období následujících 10-15 let. Dále bylo oznámeno dosažení plné operační schopnosti NRF¹³² a zdůrazněna nutnost pokračovat v adaptaci ozbrojených sil.

Tabulka č. 22: Souhrnná politická směrnice¹³³

1. Strategický kontext. Bezpečnostní prostředí se vyvíjí a mění, je globální, komplexní a nepředvídatelné. Klíčovými hrozbami budoucích 10-15 let budou terorismus a šíření zbraní hromadného ničení, dalšími hrozbami pak budou nestability způsobené slabými a zhroucenými státy, regionálními krizemi a konflikty; rostoucí dostupnost sofistikovaných konvečních zbraní; zneužití technologií; přerušení toků vitálních zdrojů. Mír, bezpečnost a rozvoj jsou úzce propojeny, nutná je proto spolupráce mezinárodních organizací hrajících roli v rámci prevence a krizového řízení (OSN, EU, OBSE). 2. Implikace pro Alianci. Aliance bude nadále plnit základní bezpečnostní funkce (bezpečnost, konzultace, spolupráce, deterrence, obrana, krizové řízení). Kolektivní obrana zůstává klíčovým cílem Aliance (rozsáhlý útok na členské země je nepravděpodobný, ale omezený útok je zcela reálný a navíc roste riziko užití asymetrických prostředků typu zbraní hromadného ničení). Aliance bude na základě konsensu přispívat k prevenci konfliktů a krizovému řízení, a to ve spolupráci s dalšími vládními i nevládními organizacemi. Je nutné pokračovat v transformaci a rozvíjet a udržovat odpovídající kapacitu schopnou plnit úkoly a čelit hrozbám. 3. Direktivy týkající se požadavků na schopnosti/kapacity. Základním požadavkem je schopnost, flexibilita a rychlá reakce na komplexní a nepředvídatelné hrozby a výzvy. Aliance bude nucena vést velké množství operací menšího rozsahu, ale musí si zachovat schopnost vést velké operace o větší intenzitě. Každá operace vyžaduje efektivní velící a kontrolní strukturu a adekvátní směs pozemních, námořních i leteckých složek, které budou dostatečně vybavené, plně rozmístitelné a udržitelné, dostatečně personálně obsazené a trénované. Proces rozvoje odpovídajících kapacit musí být transparentní, koherentní a vzájemně posilující a vyžaduje odpovídající množství zdrojů, které budou efektivně využity. Z hlediska kapacit bude v následujících letech kladen důraz na následující prvky: Schopnost vést a podporovat mnohonárodnostní společné expediční operace daleko od domova, s malou podporou místních obyvatel, v náročném geografickém a klimatickém terénu, a to po dlouhou dobu (rozmístitelnost, udržitelnost, interoperabilita sil). Schopnost rychle přizpůsobit stav sil a jejich reakci na nepředvídatelné okolnosti a vést operace i v případě hrozby útoku zbraněmi hromadného ničení. Schopnost odstrašit, bránit se a chránit před terorismem (ochrana obyvatel, území, infrastruktury a ozbrojených sil). Schopnost chránit informační systémy před kybernetickými útoky. Schopnost identifikovat nepřátelské prvky v různém prostředí s cílem omezit množství neúmyslných škod. Schopnost vést operace za různých okolností, kdy je nutné koordinovat větší množství autorit, institucí a národů za účelem dosažení požadovaného výsledku. Schopnost zajistit vojenskou podporu pro stabilizaci operací a rekonstrukčních aktivit ve všech fázích krize (podpora reformy bezpečnostního sektoru, demobilizace, odzbrojení, reintegrace, pomocné humanitární operace). Schopnost spolupracovat s ozbrojenými silami partnerů (standardizace, interoperabilita). 4. Principy mechanismu řízení. Součástí implementace směrnice je i efektivní mechanismus řízení. Implementace směrnice by měla vést k rozvoji lépe využitelných kapacit pro budoucí operace a mise.