Masarykova univerzita

Na základě rozhodnutí představitelů NATO a Ukrajiny se v letech 2010 a 2011 ukrajinské ozbrojené síly zapojí do 15. a 16. rotace NRF. Obě strany považují tento způsob spolupráce z hlediska standardizace a dosahování interoperability za nejefektivnější.¹⁷² Možnost zapojení ukrajinských jednotek do rotace NRF svědčí o skutečném pokroku v rámci organizace a fungování ozbrojených sil Ukrajiny.

4.3.2.4 Transparentnost plánování a odpovídající legislativní rámec

Plánování obrany úzce souvisí s jasným vymezením cílů ozbrojených sil. Jejich primárním úkolem je chránit teritoriální integritu a národní suverenitu státu. Za tímto účelem by měly být schopny čelit hlavním výzvám a hrozbám současnosti, kterými jsou především šíření zbraní hromadného ničení, mezinárodní terorismu a vojensko-politické a jiné nestability v okolních zemích.¹⁷³ Za obranné plánování, které by mělo být v souladu s pravidelně aktualizovaným Strategickým obranným přehledem, jež je tvořen na základě Strategického obranného bulletinu Ukrajiny do roku 2015, odpovídá generální štáb. Ukrajina se snaží realizovat plánování obrany s ohledem na dostupné kapacity, a to nejen z hlediska vybavení a počtu příslušníků ozbrojených sil, ale také z hlediska omezených finančních prostředků. Za pozitivní při zprůhledňování aktivit ministerstva obrany je považováno každoroční vydávání tzv. bílé knihy revidující činnost a změny v rámci ozbrojených sil. O určitém pokroku z hlediska slaďování procesů plánování se standardy NATO lze usuzovat z úspěšné participace Ukrajiny na mírových operacích Aliance a na mezinárodních cvičeních. Přibližování se standardům NATO však ještě není dokončeno a musí pokračovat.¹⁷⁴

Úprava legislativního rámce byla zahájena ihned po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991. Během 90. let šlo především o vymezení základních principů organizace a fungování ozbrojených sil, později pak o jejich konkretizaci a specifičtější úpravy, po roce 2000 byla daleko více patrná snaha o dosažení určité kompatibility s požadavky a koncepcemi NATO a důraz na implementaci, která však ne vždy byla důsledná a v souladu s představami západních pozorovatelů.¹⁷⁵ Po roce 2005 byly legislativní změny a s nimi související reformní kroky v rámci vojenského a bezpečnostního sektoru ovlivněny politickými spory a nestabilitou v zemi, v důsledku níž lze hovořit o určité stagnaci. Hlavními oblastmi, kde musí dojít k dalším legislativním úpravám nebo důslednější implementaci již existujícího zákonného rámce, jsou systém obranného plánování, civilní kontrola, určení hranic a činnosti pohraničních kontrol a vymezení kompetencí ministerstva vnitra a ozbrojených složek pod ním operujících.¹⁷⁶

Další podmínkou, která hraje roli při posuzování připravenosti na vstup do NATO, je akceptace některých smluv či dokumentů upravujících vzájemnou spolupráci a vztahy mezi kandidátskou zemí a členskými státy Aliance. I v tomto směru učinila Ukrajina v předchozích letech významné pokroky. V roce 1995 byla podepsána Dohoda o bezpečnosti mezi vládou Ukrajiny a NATO (ratifikována 2005). Roku 1997 obě strany podepsaly Memorandum porozumění ohledně civilního nouzového plánování a připravenosti pro případ katastrofy. V roce 2000 ukrajinský parlament ratifikoval Dohodu o statusu ozbrojených sil PfP (SOFA) a roku 2004 pak ratifikoval Dohodu o podpoře hostitelského národa a podepsal Dohodu o strategické letecké přepravě (ratifikována 2006).

V rámci spolupráce s NATO se Ukrajina zavázala podporovat politiku kontroly zbrojení, odzbrojení a neproliferace. V souladu s tímto závazkem se Ukrajina v předchozích letech stala smluvní stranou řady mezinárodních dohod, smluv a iniciativ zaměřujících se na danou problematiku¹⁷⁷ (Dohoda Open Skies, Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, Smlouva o nešíření jaderných zbraní, Lisabonský protokol smlouvy STAR I a řada dalších).
4.3.2.5 Rozpočet na obranu a jeho využívání

Zásadním problémem rezortu obrany je nedostatečný rozpočet. Objem finančních prostředků se sice v posledních letech průběžně navyšoval s výjimkou roku 2009, kdy se projevil dopad ekonomické krize, jež Ukrajinu zasáhla ve druhé polovině roku 2008, nicméně podíl rozpočtu ministerstva obrany na HDP měl klesající tendenci. Podle Zákona o obraně Ukrajiny státní rozpočet vyčleněný pro rezort obrany musí dosahovat alespoň 3% HDP, ale tento cíl se dlouhodobě nedaří naplňovat, což má vliv na stav ozbrojených sil z hlediska kvality i kvantity a na průběh reforem. Zatímco v 90. letech se jednalo především o důsledek problematické tranzice země k demokratickému systému a špatného stavu ukrajinské ekonomiky jako celku, po roce 2000 a především po Oranžové revoluci šlo v prvé řadě o negativní vliv politické nestability a nezájem politických špiček o problematiku vojenství a obrany, resp. jejich snahu upřednostňovat jiná, pro veřejnost citlivější a přitažlivější témata.¹⁷⁸ Některé aktivity v rámci programu PfP jsou sice částečně financovány ze strany Svěřeneckého fondu, do kterého dobrovolně přispívají i členské země NATO, nicméně většinu nákladů musí být schopen partnerský stát pokrýt sám.

Graf č. 3: Rozpočet vyčleněný pro Ministerstvo obrany Ukrajiny v letech 2000-2009 (v procentech HDP)¹⁷⁹
Graf č. 4: Rozpočet vyčleněný pro Ministerstvo obrany Ukrajiny v letech 2000-2009 (v milionech UAH)¹⁸⁰

4.3.3 Závěr

Reforma ozbrojených sil Ukrajiny směřuje ke standardizaci organizačních struktur, plánovacích procedur, početního personálního stavu a vybavení v souladu se stanovenými kritérii a principy NATO. Vývojové trendy v oblasti restrukturalizace a adaptace ozbrojených sil na Ukrajině lze označit za shodné s vývojem ve členských zemích Aliance. Cílem je vytvořit kvantitativně méně početné a kvalitativně lépe vybavené expediční síly schopné působit kdekoli na světě, rozmístitelné v krátkém čase, relativně soběstačné a schopné čelit hlavním výzvám současného mezinárodního prostředí, kterými jsou šíření zbraní hromadného ničení, terorismus a nestability různorodého původu od politických nepokojů přes ekonomické či sociální spory až po přírodní katastrofy. Důraz je kladen na standardizaci, interoperabilitu, efektivitu, flexibilitu, mobilitu a transparentnost. Tříúrovňová struktura velení a ozbrojených sil je totožná se strukturami NATO. Stejně jako ve členských státech Aliance i na Ukrajině došlo v předchozích letech k početním redukcím z hlediska personálního obsazení i vybavení. V současné době funguje jak povinná, tak dobrovolná vojenská služba, ale do budoucna se počítá se zrušením prvně jmenované a jejím plným nahrazením smluvně podloženou službou dobrovolnou. Proces náboru příslušníků ozbrojených sil je průběžně zefektivňován, důraz je kladen na zkvalitnění vzdělání a výcviku. Ukrajina aktivně participuje na mírových misích pod záštitou NATO i dalších mezinárodních organizací a účastní se mezinárodních cvičení na svém území i mimo něj. Odpovídající legislativní rámec je průběžně dotvářen a implementován. Z nejproblematičtějších oblastí, které vyžadují další změny v souladu se standardy NATO, je nutné jmenovat nedostatečný rozpočet a podfinancování řady aktivit v rámci rezortu obrany, vybavení ozbrojených sil, sociální zabezpečení (bydlení, lékařská péče, zajištění rodin vojenských příslušníků apod.) a vymezení kompetencí týkajících se ozbrojených složek mezi ministerstvy obrany a vnitra.

4.4 POSTOJ UKRAJINY VŮČI NATO

4.4.1 Obecné vymezení problematiky

Jedním z kritérií pro vstup do NATO je kladný postoj veřejnosti dané kandidátské země ke členství v Alianci. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že postoj politické reprezentace, která daný stát zastupuje, se mnohdy od postoje běžných občanů liší. Svou roli sehrává celá řada faktorů od věku a vzdělání přes politickou orientaci až po informovanost a zakořeněné předsudky či stereotypy. V případě Ukrajiny jsou tyto rozdíly poměrně markantní. Následující dvě podkapitoly se pokusí prozkoumat tuto problematiku podrobněji.

4.4.2 Postoj veřejnosti

Názor veřejnosti týkající se vstupu Ukrajiny do NATO je značně rozpolcený. V postojích Ukrajinců lze vysledovat určité regionální odlišnosti vyplývající z etnické struktury, historického a demografického vývoje a ekonomické rozvinutosti. Obecně se o Ukrajině hovoří jako o zemi rozdělené na prozápadně orientovaný západ a proruský východ, což je přímým důsledkem hluboce zakořeněné historické zkušenosti uvedených regionů. Zatímco západní oblasti byly do roku 1917 pod rakousko-maďarskou nadvládou, východu vládlo Rusko. I proto se u obyvatel západní části země daleko více rozvinulo ukrajinské národnostní cítění a spíše proti-ruské tendence.¹⁸¹ K ukrajinské národnosti se v zemi hlásí necelých 78% obyvatel, k ruské pak něco málo přes 17%. Počet obyvatel ukrajinského etnika směrem na východ klesá ve prospěch obyvatel ruské národnosti,¹⁸² ale celkový počet obyvatel směrem na východ roste v důsledku koncentrace průmyslových kapacit ve východních regionech.¹⁸³ Rozpory, které se mezi východem a západem projevují, však nejsou vyloženě etnického rázu, jde spíše o kombinaci různých faktorů (ekonomických, politických, sociálních a dalších).

Graf č. 5: Průzkum ukrajinského veřejného mínění – jak byste hlasovali v případě, že by se příští neděli konalo referendum o vstupu do NATO? (v procentech)¹⁸⁴

Členství v Alianci je většinou obyvatel odmítáno. Jde o dlouhodobý trend. Na počátku 90. let byla míra podpory vstupu do NATO větší a pohybovala se mezi 25-30%, postupně však v důsledku deziluze spojené s vývojem v zemi klesala na 14-20%.¹⁸⁵ Problémem je obecně nízká míra informovanosti obyvatel o Alianci. Za účelem zlepšení tohoto stavu bylo v Kyjevě v roce 1997 otevřeno Informační a dokumentační centrum NATO, které mělo zlepšit povědomí ukrajinských občanů o organizaci, jejích aktivitách a významu ve vztahu k Ukrajině, což se evidentně nepodařilo. Situaci dobře ilustrují průzkumy veřejného mínění zaměřující se na povědomí lidí o NATO. Podle jednoho z nich, jenž byl realizován v roce 2008, se cítilo být téměř 55% dotázaných respondentů nedostatečně informováno o záležitostech týkajících se Aliance a pouhých 25% dotazovaných tvrdilo, že má dostatek informací.¹⁸⁶ Z dalšího průzkumu pak vyplynulo, že lidé mají určité znalosti ohledně cílů Aliance a ukrajinské účasti na mírových misích vedených pod záštitou NATO (zhruba 50% dotázaných respondentů), ale že chybí povědomí o pomoci poskytované Ukrajině ze strany Aliance v různých oblastech (informovanost potvrdilo 25% dotázaných), o současném stavu spolupráce Ukrajiny a NATO nebo o historii a vývoji Aliance (v obou oblastech potvrdilo určitou informovanost asi 36% respondentů).¹⁸⁷ Z této neznalosti pak sekundárně vyplývají zažité stereotypní názory a předsudky ohledně charakteru Aliance, které se mění jen velmi pozvolna nebo vůbec. Mezi nejčastější argumenty odpůrců vstupu do NATO patří přesvědčení o tom, že Aliance je agresivním vojenským blokem provokujícím konflikty, že členství v NATO by bylo příliš finančně náročné a že by zhoršilo vztahy s Ruskem.¹⁸⁸

Graf č. 6: Průzkum ukrajinského veřejného mínění – změnili jste svůj postoj k NATO během let 2004-2007? (v procentech)¹⁸⁹

Prozápadně orientovaná politická reprezentace země, která se dostala k moci po Oranžové revoluci v roce 2004, nebyla v předchozích letech schopna realizovat efektivní informační kampaň a vzhledem k ekonomické situaci v zemi a ke změnám po prezidentských volbách na počátku roku 2010 se zdá být nepravděpodobné, že by v blízké budoucnosti byl kladen důraz na zlepšení povědomí veřejnosti o NATO, o spolupráci této organizace s Ukrajinou a z ní plynoucích pozitiv a negativ.

Graf č. 7: Průzkum ukrajinského veřejného mínění – jakým typem organizace je NATO v prvé řadě? (v procentech)¹⁹⁰

Zahraničněpolitická orientace není prioritní záležitostí veřejnosti. Lidem jde o to, aby si udrželi či zlepšili svůj životní standard a aby dokázali zabezpečit sebe a svou rodinu. Oranžová revoluce v roce 2004, která vedla ke změnám v politickém vedení, vzbudila v mnoha lidech naděje v lepší budoucnost. Prozápadně orientovaní politici, kteří se tehdy dostali k moci, však nebyli schopni splnit avizované sliby, země se dostala do politického patu a v roce 2008 byla zasažena ekonomickou krizí. Veřejnost dala najevo svou nespokojenost prostřednictvím prezidentských voleb na počátku roku 2010, v nichž zvítězil kandidát opozice. Primárním důvodem však nebyla zahraničněpolitická agenda a odpor ke vstupu do NATO, ale spíše neúnosná vnitropolitická situace.
4.4.3 Postoj politické reprezentace

Obdobně jako v jiných postkomunistických zemích i na Ukrajině panovala po zisku nezávislosti v roce 1991 určitá euforie a naděje v lepší budoucnost spojená s přibližováním se západním standardům a s integrací do transatlantických a západoevropských struktur. Prvním prezidentem se stal Leonid Kravčuk, který byl vnímán jako prozápadní politik, jež se zasloužil o určitý zahraničněpolitický odklon od Ruska a navázání vztahů se Západem, o čemž svědčí celá řada kroků a politických rozhodnutí. Po rozpadu SSSR vytvořily bývalé svazové republiky uskupení CIS, ale Ukrajina se nikdy nestala jeho oficiálním členem, i když v roce 1991 podepsala chartu organizace (ovšem neratifikovala) a participuje na jejích aktivitách. Ukrajina se dále na základě tzv. Lisabonského protokolu smlouvy START I vzdala všech jaderných zbraní, které zdědila jako původně svazová republika SSSR. Pokud jde o vztahy s NATO, v roce 1991 se Ukrajina stala členem NACC a v únoru 1995 podepsala Rámcový dokument programu PfP.¹⁹¹ I přes slibované změny se situace v zemi nezlepšovala, lidé byli znepokojeni ekonomickým vývojem a zhoršujícími se vztahy s Ruskem a svou nespokojenost dali najevo v prezidentských volbách v polovině roku 1994, v nichž zvítězil Leonid Kučma, který sliboval realizaci ekonomických reforem, vymýcení korupce a stabilizaci situace v zemi.¹⁹²

Leonid Kučma byl vnímán jako proruský politik, ale jeho zahraničněpolitická agenda nebyla směřována primárně na Rusko. Hledal jakousi střední cestu mezi východním sousedem a západními státy a pokračoval v prohlubování vazeb s NATO v rámci programu PfP. Na podzim roku 1995 Ukrajina formálně akceptovala Individuální program partnerství PfP, v červenci 1997 byla podepsána Smlouva o zvláštní spolupráci mezi Ukrajinou a NATO, na jaře 2002 ukrajinský prezident prohlásil, že cílem Ukrajiny je stát se členem Aliance, a v listopadu 2002 byl na summitu NATO v Praze přijat Akční plán NATO-Ukrajina.¹⁹³ Kučmovo působení ve funkci bylo dosti kontroverzní. Ačkoli se podařilo zemi ekonomicky stabilizovat, prohluboval se problém korupce, manipulace s novináři a zastrašování médií a prezident byl obviňován ze snahy o uzurpaci moci ve svůj prospěch. Rok 2004 pro něj představoval zásadní porážku.

Oranžová revoluce, která tehdy proběhla, byla velkým zlomem na ukrajinské politické scéně. Ve zmanipulovaných volbách vyhrál Kučmou podporovaný Viktor Janukovyč, ale odpor ukrajinské veřejnosti a mezinárodního společenství vedl k opakování druhé volby a konečnému vítězství opozičního kandidáta Viktora Juščenka. Výsledkem těchto změn byly politické zmatky způsobené rozpory v původně opozičním táboře tvořeném stranami Viktora Juščenka a Julie Tymošenkové, kteří se nedokázali shodnout na společném postupu, navíc realizované úpravy Ústavy Ukrajiny oslabily moc prezidenta země a posílily roli vlády a parlamentu, výsledkem čehož byl politický chaos a stagnace.¹⁹⁴ Prezident Juščenko jako prozápadně orientovaný politik usiloval o rychlou integraci země do evropských a transatlantických struktur. V roce 2005 zahájila Ukrajina s NATO tzv. Zintenzivněný dialog a v témže roce padla zmínka o začlenění země do aliančního programu MAP. V srpnu 2009 pak byla podepsána Deklarace doplňující Smlouvu o zvláštní spolupráci mezi Ukrajinou a NATO. Politická změna v roce 2004 nepřinesla kýžené zlepšení situace v zemi a obyvatelé Ukrajiny dali svou nespokojenost najevo skrze prezidentské volby na počátku roku 2010, v nichž zvítězil Viktor Janukovyč, který následně prohlásil, že současná míra kooperace Ukrajiny a NATO je dostatečná a že Ukrajina se členem Aliance nestane.¹⁹⁵

Na ukrajinské politické scéně tedy po roce 2004 dominují tři straničtí aktéři a jejich lídři, a to Blok Julie Tymošenkové (Julia Tymošenková), Blok Naše Ukrajina-Národní sebeobrana (dosud byl lídrem Viktor Juščenko, ale vztah strany s ním se v posledních měsících značně oslabil) a Strana regionů (Viktor Janukovyč). Z dalších stran je třeba jmenovat Socialistickou stranu Ukrajiny, Komunistickou stranu Ukrajiny a Blok Lytvyna. Jmenované politické subjekty se z hlediska zahraničněpolitické orientace a preferencí (včetně postoje vůči NATO a možnosti členství v něm) liší. Stejně tak jsou mezi nimi rozdíly z hlediska pravolevého ideologického zaměření. I proto lze z hlediska podpory těchto stran vysledovat určité regionální rysy (Strana regionů má více stoupenců na východě země, zatímco Blok Julie Tymošenkové či Blok Naše Ukrajina-Národní sebeobrana mají své příznivce spíše v západní části).¹⁹⁶ Některé strany, resp. jejich lídři, jsou obecně vnímány jako proruské nebo prozápadní, toto označení je ale v zásadě velmi zjednodušující a nevystihuje situaci zcela přesně. Všichni političtí představitelé státu musejí brát v potaz jak Rusko, které představuje silného politického a ekonomického souseda a partnera, s nímž je nutné spolupracovat a rozvíjet dobré vztahy, tak západní země. Označení proruský/prozápadní tak spíše zdůrazňuje míru inklinace toho kterého politika vůči ruskému sousedovi na východě a evropským státům na západě.

Tabulka č. 30: Postoj ukrajinských politických stran/bloků vůči NATO¹⁹⁷

POLITICKÁ STRANA/BLOK	POSTOJ VŮČI NATO
Blok Julie Tymošenkové	Podpora integrace země do EU a vzájemně výhodné spolupráce s euroatlantickými strukturami. Podpora vytvoření efektivního systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Požadavek referenda v otázce vstupu země do NATO.
Blok Naše Ukrajina-Národní sebeobrana	Podpora členství země v NATO.
Strana regionů	Snaha o obnovení vztahů s Ruskem a o zaujetí pozice mostu mezi východem a západem. Podpora vstupu země do EU, ale proti vstupu do NATO (Ukrajina by si měla zachovat neutrální status a nepřidávat se k žádnému bloku). Požadavek referenda v otázce vstupu země do NATO.
Socialistická strana Ukrajiny	Podpora spolupráce s Ruskem a CIS spíše než členství v EU či NATO.
Komunistická strana Ukrajiny	Proti vstupu do NATO.
Blok Lytvyna	Proti vstupu do NATO. Požadavek referenda v otázce vstupu země do NATO.

4.4.4 Závěr

Pokud jde o postoj veřejnosti ke vstupu do NATO, má dlouhodobě negativní charakter. Na počátku 90. let v době euforie a optimismu spojeného se ziskem nezávislosti se podpora členství pohybovala v rozmezí 25-30%, brzy však následoval její pokles na 14-20%. Tento vývoj měl několik příčin, z nichž nejpodstatnější jsou tyto:

• 
  Politická reprezentace nebyla schopna splnit avizované sliby a naděje obyvatel brzy vystřídala deziluze a nespokojenost s celkovým vývojem v zemi. Zahraničněpolitická agenda (a tedy i otázka vstupu do NATO) nebyla a není pro veřejnost prioritou. Důležitější je politická a ekonomická situace, životní podmínky a standard obyvatel, kteří touží přiblížit se v tomto směru západním zemím.
  
• 
  Míra informovanosti obyvatel o Alianci, jejích cílech a aktivitách je nízká a politikové dosud nebyli schopni a ochotni realizovat efektivní kampaň, která by tento problém řešila. Lidé mají o NATO často zkreslené představy, které vyplývají ze stereotypů a předsudků minulosti, jsou hluboce zakořeněné a nemění se.
  

Názor veřejnosti ovlivňuje postoj politické reprezentace a naopak. Politikové, chtějí-li být zvoleni, musejí brát v potaz přání svých voličů, zároveň však mohou jejich postoje částečně formovat. Názor ohledně vstupu do NATO, který v současné době lidé většinově zastávají, se v budoucnu může změnit. Důležitá je z tohoto hlediska míra informovanosti o charakteru a cílech Aliance, jež může být zvýšena prostřednictvím systematické a účinné informační kampaně podnícené politickou reprezentací.

Politické subjekty působící na parlamentní úrovni a jejich lídři se navzájem liší z hlediska pravolevé ideologické orientace a zahraničněpolitické agendy a tyto odlišnosti částečně reflektují regionálně-demografické rozdíly na Ukrajině, které mají etnický, ekonomický a historický podtext. Politikové jsou často charakterizováni jako prorusky nebo prozápadně orientovaní, toto označení je však značně zjednodušené a ve skutečnosti vyjadřuje míru inklinace daného politického subjektu či osoby vůči východnímu sousedovi, resp. západním zemím a evropským a euroatlantickým strukturám. V současné době lze v rámci stranického systému najít strany podporující vstup do NATO (Blok Naše Ukrajina-Národní sebeobrana), strany nakloněné členství v Alianci za určitých podmínek (Blok Julie Tymošenkové), strany, které preferují jiné formy spolupráce před začleňováním se do západních struktur (Socialistická strana Ukrajiny), a strany stavějící se proti vstupu do NATO (Strana regionů, Komunistická strana Ukrajiny, Blok Lytvyna).

Vezmeme-li v potaz dlouhodobý vývoj postoje ukrajinské politické reprezentace k integraci do NATO od zisku nezávislosti země v roce 1991, lze jednoznačně říci, že žádný z politiků, kteří byli u moci bez ohledu na to, zda byl vnímán jako prorusky nebo prozápadně orientovaný, se nestavěl proti členství v Alianci. Spolupráce s NATO a příprava na začlenění se do této organizace byly systematicky rozvíjeny a je pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat i nadále, a to navzdory prohlášením nově zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče, který dal najevo, že současná míra spolupráce s Aliancí je dostatečná a že Ukrajina se nestane jejím členem. Je totiž otázkou, do jaké míry šlo tomuto politikovi o zisk podpory veřejnosti v době před prezidentskými volbami na počátku roku 2010 tedy v době, kdy země řešila spíše vnitropolitická témata a problémy.

5. ZÁVĚR

Cílem předložené magisterské práce bylo zhodnotit, zda je Ukrajina v současné době připravena na vstup do NATO či nikoli. Kritéria připravenosti byla určena na základě Studie o rozšiřování NATO takto:

Tabulka č. 31: Souhrn kritérií připravenosti na vstup do NATO

DIMENZE

KATEGORIE

UKAZATELE

STAV DEMOKRACIE

VOLBY A POLITICKÝ PLURALISMUS

• 
  Pravidelné a spravedlivé volby.
  
• 
  Všeobecné a rovné volební právo.
  
• 
  Právo ucházet se o úřad.
  
• 
  Politický pluralismus.
  
• 
  Volení státní zástupci (úředníci).
  
• 
  Alternace vládní moci a respekt k výsledkům voleb.
  

DĚLBA MOCI

• 
  Fungující systém brzd a rovnovah.
  
• 
  Vyřešení vnitropolitických sporů o pravomoci.
  
• 
  Nezávislost soudnictví.
  

RESPEKTOVÁNÍ LIDSKÝCH A OBČANSKÝCH PRÁV A SVOBOD

• 
  Rovnost před zákonem.
  
• 
  Princip nediskriminace.
  
• 
  Právo na život, zákaz mučení a nelidského či krutého a ponižujícího zacházení, svoboda myšlení a vyznání, právo na shromažďování a sdružování, svoboda projevu, právo na informace, zákaz cenzury.
  
• 
  Respektování práv menšin.
  

LEGITIMITA DEMOKRACIE

• 
  Stav občanské společnosti.
  
• 
  Respektování státních institucí a demokratických principů ze strany občanů.
  

TRŽNÍ EKONOMIKA

• 
  Makroekonomická stabilita.
  
• 
  Otevřenost trhu a možnost svobodného vstupu na něj.
  
• 
  Liberalizace cen a obchodu na národní i mezinárodní úrovni.
  
• 
  Omezená možnost státních zásahů na trhu.
  
• 
  Adekvátní legislativní rámec.
  

VYŘEŠENÍ SPORŮ

• 
  Řešení mezinárodních (teritoriálních a etnických) sporů mírovými prostředky bez hrozby či užití síly.
  

CIVILNĚ-VOJENSKÉ VZTAHY

CIVILNÍ SFÉRA

(civilní autorita neboli civilisté volení lidem, který zastupují a vůči němuž jsou odpovědní)

• 
  Civilisté volení lidem činí jako jediní legitimní rozhodnutí týkající se obrany a pověřují vojsko k příslušným aktivitám.
  
• 
  Civilní autorita vytváří a spravuje právní rámec regulující činnost vojenské sféry.
  
• 
  Civilní autorita (většinou prostřednictvím ministra obrany) má právo neomezeného přístupu k informacím, plánům, rozhodnutím a dokumentům ve sféře vojenské.
  
• 
  Civilní autorita jmenuje civilního člena vlády (ministra obrany), který je odpovědný za řízení ozbrojených sil a dalšího vojenského personálu.
  
• 
  Civilní autorita jmenuje náčelníka generálního štábu.
  
• 
  Civilní autorita schvaluje rozpočet na obranu.
  

VOJENSKÁ SFÉRA

(veškerý personál zaměstnaný ve službách ozbrojených sil či příslušných vládních resortů, který je přímo odpovědný za velení a řízení)

• 
  Vojsko je nástrojem pro národní obranu a je odpovědné civilní autoritě.
  
• 
  Vojenský personál je oddělen od politického procesu a politických sdružení (ačkoli jednotlivci mají právo vyjadřovat svobodně své politické názory).
  
• 
  Vojsko disponuje určitými pravomocemi v technických vojenských záležitostech (taktické operace, výcvik, jednání týkající se doktríny apod.).
  
• 
  Náčelník generálního štábu povyšuje a jmenuje vojenské příslušníky, kteří se zavazují plnit své povinnosti, přičemž přísahu adresují civilní autoritě (nikoli vojenskému veliteli či instituci).
  
• 
  Vojenští důstojníci jsou loajální vůči konceptu civilní kontroly.
  
• 
  Vojsko obvykle nemá jurisdikci vztahující se na civilní záležitosti nebo civilisty, kteří nejsou jeho členem (k jednání ve sféře civilní musí mít povolení civilní autority).
  
• 
  Vojenské a policejní struktury jsou oddělené a podléhají odlišným ministerským rezortům.
  

• 
  Obě sféry podléhají ve své činnosti národním zákonům, v souladu s nimiž musí jednat, a jakékoli spory týkající se zákonů řeší nezávislý soud.
  
• 
  Zákony jsou nástrojem, který podřizuje civilní autoritu lidu a vojsko civilní autoritě.
  
• 
  Činnost obou sfér je předmětem veřejné kontroly.
  
• 
  Rozhodnutí týkající se obrany jsou činěna na základě principu konsensu mezi civilní autoritou, vojenskými představiteli a státními úředníky.
  

STAV OZBROJENÝCH SIL AZATELE do NATOenosti byla určena na základě ny posuzována:

pokroků

STRUKTURA, ORGANIZACE, FINANCOVÁNÍ

• 
  Struktura velení a ozbrojených sil.
  
• 
  Kvalitativní a kvantitativní stav personálu a zbrojního vybavení.
  
• 
  Míra interoperability se silami členských zemí NATO.
  
• 
  Transparentnost plánování a odpovídající legislativní rámec.
  
• 
  Rozpočet na obranu a jeho využívání.
  

POSTOJ UKRAJINY VŮČI NATO

PERCEPCE UKRAJINSKÝCH OBČANŮ

• 
  Postoj veřejnosti.
  
• 
  Postoj politické reprezentace.
  

STAV DEMOKRACIE. O Ukrajině rozhodně nelze hovořit jako o konsolidovaném politickém systému. Tato postkomunistická země prošla od vyhlášení nezávislosti v roce 1991 poměrně složitou politicko-ekonomickou tranzicí, ale za jednoznačně demokratickou ji dosud označit nelze. Ukrajina je zemí mnoha paradoxů. V některých oblastech učinila zvláště po roce 2004 značné pokroky, v jiných však za západními demokratickými standardy značně zaostává.

Z oblastí, které lze hodnotit víceméně pozitivně, je třeba zmínit průběh voleb a politický pluralismus. Všechny prezidentské a parlamentní volby, které se uskutečnily po roce 2004, proběhly dle mezinárodních pozorovatelů v souladu s mezinárodními demokratickými standardy, lidé mohli volit na základě všeobecného, rovného, přímého a tajného práva, mohli si vybírat mezi větším počtem politických subjektů a volení státní zástupci respektovali princip alternace vládní moci a výsledky voleb. Hlavním nedostatkem je v současné době legislativní úprava volebního procesu, která je nedokonalá, nejednotná a po změnách v roce 2007 v některých aspektech poněkud sporná.

Princip dělby moci představuje jeden z klíčových problémů ukrajinského politického systému. Nejednoznačné vymezení kompetencí mezi exekutivou a legislativou umožňuje politickým aktérům realizaci sporných rozhodnutí a kroků, prostřednictvím nichž často upřednostňují krátkodobé (mnohdy osobní) zájmy před dlouhodobými cíli. Současný právní rámec tak přispívá k politické nestabilitě v zemi. Problém se netýká pouze výkonné a zákonodárné moci, ale i soudnictví, které není zcela nestranné a nezávislé, je ve velké míře ovlivněno korupcí, v lidech vzbuzuje nedůvěru a je jimi vnímáno značně negativně.

Ani z hlediska respektování lidských a občanských práv a svobod není situace v zemi ideální. Závažnými problémy jsou především rostoucí míra xenofobního myšlení a rasově, etnicky, nábožensky či jinak motivovaných útoků, diskriminace na základě pohlaví, rasy, etnika, příp. jiných znaků, absence propracované migrační a azylové politiky, problematická práce policejních složek, již zmíněný neefektivní systém soudnictví a vysoká míry korupce na různých úrovních veřejné správy i samosprávy a v různých sektorech (politika, ekonomika, soudnictví). Za pozitivní lze označit dodržování zákazu cenzury a pokles míry ovlivňování médií a násilného napadání novinářů.

Ačkoli jsou lidé s vývojem v zemi značně nespokojeni, nelze hovořit o krizi legitimity demokracie. Nedůvěra vůči politikům sice po roce 2004 rostla, ale příčinou tohoto trendu nebyl nesouhlas občanů s budováním a dodržováním demokratických principů a institucí, ale spíše značné rozčarování z nesplněných slibů politické reprezentace, která se dostala k moci díky Oranžové revoluci. Co se občanské společnosti týče, zaznamenala po roce 1991 značný vývoj, přičemž rok 2004 byl jakýmsi pomyslným mezníkem. V současné době na Ukrajině funguje přes 52 000 nevládních organizací, ale jejich činnost je nadále omezována byrokracií a neodpovídajícím legislativním rámcem.

Zásadními nedostatky tržní ekonomiky v zemi jsou netransparentnost a korupce, neadekvátní legislativní úprava a absence efektivních strategií, přílišná byrokratizace omezující přístup podnikatelských subjektů na trh, stále existující obchodní bariéry a v současné době také dopady ekonomické krize a značná makroekonomická nestabilita.

Pokud jde o řešení mezinárodních sporů, Ukrajina respektuje závazek neužití hrozby či násilí a využívá pouze mírových prostředků. V současné době země jedná o demarkaci hranice s Běloruskem, Moldavskem a Ruskou federací.

CIVILNĚ-VOJENSKÉ VZTAHY. Civilní kontrola nad ozbrojenými silami na Ukrajině sice funguje, ale ne plně v souladu s demokratickými principy západních zemí. Zásadním problémem je odlišné chápání konceptu „civilní kontroly“, který je na Ukrajině vnímán jako dohled a monitoring a nikoli jako řízení či dozor. Armáda je nadále považována za elitní celek dohlížející na bezpečnost země, jehož efektivita by mohla být narušena, pokud by se do řízení zapojily civilní osoby. Legislativní rámec vymezující kompetence jednotlivých složek moci vůči ozbrojeným silám trpí mnoha nedostatky. Přímou civilní kontrolu nad vojenskými složkami vykonává prezident, který mimo jiné jmenuje vrchní velení ozbrojených sil a dalších vojenských formací, jeho role však není zcela dominantní. Prezidentova pozice může být a je oslabována parlamentem, který musí některé prezidentovy návrhy a rozhodnutí odsouhlasit a zároveň určuje rámec fungování ozbrojených sil, a to zvláště z hlediska financí, regulace početního stavu personálu a struktury. Dalším závažným problémem je existence ozbrojených složek operujících pod ministerstvem vnitra, které se početně vyrovnají ozbrojeným silám spadajícím do kompetence ministerstva obrany. Tento fenomén představuje potenciální riziko z hlediska koordinace akcí, jejich transparentnosti a kontroly. Pozitivní je, že ze strany vojenského personálu nedochází k závažnému překračování vymezených kompetencí a ukrajinská armáda respektuje civilní autoritu, zůstává neutrální a nezapojuje se do vnitropolitických šarvátek ve snaze ovlivnit dění v zemi ve svůj prospěch.

STAV OZBROJENÝCH SIL. Realizace reformy ozbrojených sil probíhá v souladu s kritérii NATO a směřuje ke standardizaci organizačních struktur, plánovacích procedur, početního personálního stavu a vybavení. Vývojové trendy z hlediska transformace ozbrojených sil na Ukrajině jsou shodné s vývojem ve členských zemích Aliance. Cílem je vytvořit kvantitativně méně početné a kvalitativně lépe vybavené expediční síly schopné působit kdekoli na světě, rozmístitelné v krátkém čase, relativně soběstačné a schopné čelit hlavním výzvám současného mezinárodního prostředí, kterými jsou šíření zbraní hromadného ničení, terorismus a nestability politického, ekonomického, sociálního či jiného původu. Důraz je kladen na standardizaci, interoperabilitu, efektivitu, flexibilitu, mobilitu a transparentnost. V předcházejících letech došlo v rámci ukrajinských ozbrojených sil k významné početní redukci z hlediska personálního obsazení i vybavení a proběhla standardizace struktury velení v souladu s požadavky NATO. V současné době funguje jak povinná, tak dobrovolná vojenská služba, která má být v několika následujících letech zcela zrušena a nahrazena prvně jmenovanou. Značný pokrok byl učiněn v oblasti vzdělání a výcviku. Ukrajina aktivně participuje na mírových misích pod záštitou NATO i dalších mezinárodních organizací a účastní se mezinárodních cvičení na svém území i mimo něj. Z nejproblematičtějších oblastí, které vyžadují další změny v souladu se standardy NATO, je nutné jmenovat nedostatečný rozpočet a podfinancování řady aktivit v rámci rezortu obrany, vybavení ozbrojených sil, sociální zabezpečení (bydlení, lékařská péče, zajištění rodin vojenských příslušníků apod.) a vymezení kompetencí týkajících se ozbrojených složek mezi ministerstvy obrany a vnitra.

POSTOJ UKRAJINY VŮČI NATO. Postoj veřejnosti ke vstupu do NATO má dlouhodobě negativní charakter. Hlavní příčinou tohoto trendu je především neschopnost a neochota politické reprezentace realizovat efektivní informační kampaň, která by zvýšila míru povědomí veřejnosti o Alianci, jejích cílech a aktivitách. Lidé mají o NATO často zkreslené představy, které vyplývají ze stereotypů a předsudků minulosti, jsou hluboce zakořeněné a nemění se. Navíc řada občanů Ukrajiny bere zahraničněpolitickou agendu jako druhořadou záležitost, soustředí se spíše na vnitropolitická témata a ve volbách se rozhoduje podle schopnosti toho kterého politika či politické strany zlepšit celkovou situaci v zemi a přispět tak ke zvýšení životního standardu obyvatel. Názor ohledně vstupu do NATO, který v současné době lidé většinově zastávají, se v budoucnu může změnit, a to prostřednictvím systematické a účinné informační kampaně podnícené politickou reprezentací.

Politikové, chtějí-li být zvoleni, musejí brát v potaz přání svých voličů, zároveň však mohou jejich postoje částečně formovat. Politické subjekty působící na parlamentní úrovni se navzájem odlišují z hlediska pravolevé ideologické orientace a zahraničněpolitické agendy a tyto rozdíly částečně reflektují regionálně-demografické diference na Ukrajině, které mají etnický, ekonomický a historický podtext. Politikové bývají charakterizováni jako prorusky nebo prozápadně orientovaní. Toto zjednodušené označení vyjadřuje míru inklinace daného politického subjektu či osoby vůči východnímu sousedovi, resp. západním zemím a evropským a euroatlantickým strukturám. V současné době lze v rámci stranického systému najít strany podporující vstup do NATO (Blok Naše Ukrajina-Národní sebeobrana), strany nakloněné členství v Alianci za určitých podmínek (Blok Julie Tymošenkové), strany, které preferují jiné formy spolupráce před začleňováním se do západních struktur (Socialistická strana Ukrajiny), a strany stavějící se proti vstupu do NATO (Strana regionů, Komunistická strana Ukrajiny, Blok Lytvyna).

Pokud jde o dlouhodobý vývoj postoje ukrajinské politické reprezentace k integraci do NATO od zisku nezávislosti země v roce 1991, lze jednoznačně říci, že žádný z politiků, kteří byli u moci bez ohledu na to, zda byl vnímán jako prorusky nebo prozápadně orientovaný, se nestavěl proti členství v Alianci a je pravděpodobné, že tento trend bude pokračovat i nadále, a to navzdory prohlášením nově zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče, který dal najevo, že současná míra kooperace s NATO je dostačující.

Cílem této práce nebylo posuzovat ochotu Ukrajiny stát se členem Aliance nebo předpovědět, jestli a s jakou pravděpodobností do NATO skutečně vstoupí. Záměrem bylo pouze zhodnotit, zda v současnosti splňuje kritéria požadovaná ze strany Aliance či nikoli, přičemž z výše uvedeného vyplývá, že Ukrajina v současné době není na vstup do NATO připravena, ale má jednoznačný potenciál k tomu, aby stanovená kriteria v budoucnu splnila. Vše bude záležet na ochotě a schopnosti politické reprezentace realizovat další reformy ve výše uvedených oblastech, vnitropoliticky a ekonomicky stabilizovat zemi zasaženou ekonomickou krizí a vymanit se z politického chaosu a stagnace předchozích let.