Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Robert Floyd Curl Jr.

23. 8. 1933

Nobelovu cenu získal v roce 1996 společně s H. W. Krotem a R. E. Smalleyem za objev fullerenů

• 
  americký chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    Kalifornská univerzita v Berkeley (roku 1957 zde získal doktorát z chemie)
    
• 
  od roku 1958 působil na univerzitě v Houstonu
  
• 
  v roce 1967 se stal na univerzitě v Houstonu profesorem
  
• 
  pracoval v různých vědeckých institucích v Kanadě, v Japonsku, Německu a na Novém Zélandu
  
• 
  získal řadu ocenění v USA a v Evropě
  
• 
  se Smalleyem pracoval na unikátním zařízení k získávání klastrů (seskupení molekul) lasetovým odpařováním a ochlazováním v nadzvukové trysce; to vedlo v roce 1985 k objevení fullerenů*
  
• 
  v roce 1985 pojmenovali objevitelé fullereny na památku zesnulého architekta R. Buckminstera Fullera, který vynalezl konstrukce hgeometricky velmi podobné obřím molekulám uhlíku
  

* fullereny jsou třetí formou uhlíku vedle hlavních forem - grafitu a diamantu; jsou to obří molekuly složené z dvaceti a více atomů uhlíku ve vrcholech různých mnohostěnů víceméně kulovitých tvarů

Peter Josephus Wilhelmus Debye

24. 3. 1884 – 2. 11. 1966

Nobelovu cenu získal v roce 1936 za studium dipólových momentů a rozptylu elektronů a rentgenova záření v plynech

• 
  holandský teoretický fyzik
  
• 
  studium:
  
  • 
    technika v Cáchách (elektrotechnika)
    
  • 
    univerzita v Mnichově (doktorát)
    
• 
  na technice v Cáchách se stal po ukončení studia asistentem technické mechaniky
  
• 
  stal se profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Curychu a v roce 1912 na univerzitě v Utrechtu
  
• 
  v roce 1914 se stal ředitelem ústavu obecné fyziky na univerzitě v Gottingenu
  
• 
  v roce 1927 se stal profesorem na univerzitě v Lipsku a v roce 1935 na univerzitě v Berlíně
  
• 
  v roce 1939 emigroval do USA, byl členem mnoha akademií věd
  
• 
  zkoumal difrakci světla, vypracoval teorii měrných tepel krystalů, rozvinul teorii tepelné vodivosti dielektrických krystalů, ve které se tepelná vodivost chápe jako proces šíření ultrazvukových vln
  
• 
  známá je jeho dipólová teorie Debyova dielektrika, která objasňuje anomální disperzi v elektrickém spektru
  
• 
  rozpracoval teorii a interferenční metodu rentgenových paprsků v krystalickém prášku a kapalinách (tzv. metoda Debye-Scherrerova), která našla uplatnění při zkoumání struktury látek
  
• 
  roku 1910 dospěl k vyzařovacímu zákonu jednodušeji než Planck
  
• 
  v roce 1911 zdokonalil představu o poklesu měrného tepla
  
• 
  v roce 1912 ukázal, že Langevinovu teorii magnetismu lze uplatnit přímo na tepelnou závislost elektrické susceptibility takových kapalin a plynů, jejichž molekuly mají konstantní elektrický moment
  

Johann Deisenhofer

30. 9. 1943

Nobelovu cenu získal v roce 1988 společně s R. Huberem a H. Michelem za stanovení trojrozměrné struktury reakčního centra bakteriální fotosyntézy

• 
  německý chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    roku 1974 obdržel doktorát z biochemie
    
• 
  pod vedením profesora Hubera pracoval na disertační práci a pak pokračoval v jeho ústavu v práci až do roku 1988, kdy odešel do Centra lékařských věd v Dallasu
  
• 
  Nobelovu cenu získal za studium bílkovinného komplexu, odborně nazývaného pigmento-proteinový komplex, který je složen z několika molekul bílkovin spojených slabými vazebnými silami a který se podílí na fotosyntéze
  

Otto Paul Hermann Diels

23. 1. 1876 – 7. 3. 1954

Nobelovu cenu získal v roce 1950 společně s K. Alderem za objev a rozvoj syntézy dienů

• 
  německý organický chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Berlíně (chemie, fyzika, mineralogie, botanika, filozofie, žákem E.H. Fischera)
    
• 
  v roce 1906 se stal profesorem na univerzitě v Berlíně
  
• 
  od roku 1916 působil jako profesor na univerzitě v Kielu, kde setrval až do konce svého života
  
• 
  na počátku své vědecké činnosti se věnoval výzkumu steroidů
  
• 
  vypracoval nový způsob dehydrogenace, uskutečnil dehydrogenaci cholesterolu a dalších steroidů
  
• 
  za jeho nejdůležitější objev se považuje objev adiční reakce dienových uhlovodíků s nenasycenými karbonylovými a karboxylovými sloučeninami – tuto reakci pojmenovanou syntéza dienů objevil v roce 1928 společně se svým žákem a pozdějším asistentem K. Alderem (na jejich počest ji pak pojmenovali Diels-Alderovou reakcí) a pomocí této reakce oba vědci syntetizovali velký počet polymerů
  
• 
  objev dienové syntézy umožnil syntetickou výrobu mnoha přírodních látek (alkaloidů, voňavek atd.), z nichž největší význam má syntetická výroba vitamínu D
  
• 
  dienová syntéza našla uplatnění také v průmyslu plastických hmot
  

Manfred Eigen

9. 5. 1927

Nobelovu cenu získal v roce 1967 společně s R. G. W. Norrishem a G. Porterem za výzkum mimořádně rychlých chemických reakcí

• 
  německý fyzikální chemik
  
• 
  narodil se v rodině hudebníka a od malička se toužil stát klavíristou
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Göttingenu
    
• 
  v šestnácti letech se stal pomocným mechanikem u letectva a jako osmnáctiletý se dostal do zajetí
  
• 
  působil v ústavu fyzikální chemie na univerzitě v Göttingenu a v roce 1964 zde převzal oddělení pro chemickou kinetiku
  
• 
  celosvětové uznání získal za své úspěchy dosažené při rozvíjení nové metody, která umožňuje pozorovat mimořádně rychle probíhající chemické a biochemické reakce
  
• 
  rozvinul tepelnou, tlakovou a relaxační metodu pozorování velmi rychlých chemických reakcí – jeho metodou se rovnovážný stav chemického reakčního systému posouvá impulsem o vysokém napětí přibližně o jednu miliardtinu sekundy – takto vyvolanou změnu v koncentraci reakčních složek lze například pomocí absorpce světla při určité vlnové délce opticky poměrně snadno pozorovat reakční stavy, jejichž doba trvání je jedna miliardtina sekundy
  
• 
  práce zaměřené na metody umožňující zkoumat velmi rychle probíhající chemické a biochemické reakce představují novou etapu v rozvoji kinetiky a fyzikální chemie