Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Paul John Flory

25. 6. 1910 – 8. 9. 1985

Nobelovu cenu získal v roce 1974 za svou práci v makromolekulární chemii

• 
  americký chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Ohiu
    
• 
  svou vědeckou dráhu ve výzkumu syntetických vláken, kaučuku a jiných polymerů zahájil v letech 1934–1936 u firmy DuPont Wilmington
  
• 
  v letech 1938–1940 pokračoval ve své vědecké činnosti na univerzitě v Cincinnati
  
• 
  v letech 1948–1957 byl profesorem chemie na Cornellově univerzitě v Ithace
  
• 
  v letech 1956–1961 byl vedoucím výzkumu na Mellonově ústavu v Pittsburku
  
• 
  v roce 1961 se stal profesorem chemie na Stanfordově univerzitě
  
• 
  jeho vědecká práce je spjata s fyzikální chemií polymerů
  
• 
  v roce 1953 vyšla jeho kniha Základy chemie polymerů, která patří mezi významná díla makromolekulární vědy
  
• 
  jeho jméno nesou mnohé fyzikální pojmy, rovnice a teorie, např. Floryho distribuce molekulových vah, Floryho-Hugginsova rovnice pro volnou energii míšení, Floryho teplota theta, Floryho-Rehnerova rovnice botnací rovnováhy, Floryho-Mandelkernův invariant atd.
  
• 
  věnoval se distribuci molekulových vah v lineárních polymerech vzniklých polykondenzací, mechanismu polymerizačních reakcí, kinetice polykondenzačních reakcí, statistickému rozdělení molekulových vah v trojrozměrných polymerech, teorii gelace
  
• 
  v roce 1942 uveřejnil rovnici pro směšovací volnou energii roztoku polymeru, je jedním ze zakladatelů teorie druhého viriálního koeficientu
  

Kenichi Fukui

4. 10. 1918 – 9. 1. 1998

Nobelovu cenu získal v roce 1981 společně s R. Hoffmannem za průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace v chemii

• 
  japonský chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Kjótu
    
• 
  několik let pracoval experimentálně na novém syntetickém palivu
  
• 
  po ukončení experimentální práce studoval kvantovou mechaniku, teoretickou fyziku a matematiku
  
• 
  v roce 1951 se stal profesorem a v letech 1971-1973 děkanem fakulty inženýrství na univerzitě v Kjótu
  
• 
  v roce 1976 byl jmenován poradce Ústavu molekulárních věd
  
• 
  v roce 1952 publikoval první z nejdůležitějších prací věnovaných chemické reaktivitě - tehdy sledoval, na kterém místě aromatického uhlovodíku dojde k reakci s elektrofilním činidlem a jak tato fakta odpovídají výpočtu molekulových orbitalů a jejich lokalizaci na jednotlivých atomech skeletu aromatického uhlovodíku - přitom objevil, že ne všechny elektronové orbitaly jsou stejně důležité (pro elektrofilní reakce jsou nejdůležitější obsazené orbitaly s nejvyšší energií - z nich lze nejsnáze uvolnit elektron a přesunout ho do prostoru mezi elektrofilní činidlo a uhlovodík a vytvořit tak novou vazbu)
  

William Francis Giauque

12. 5. 1895 – 20. 3. 1982

Nobelovu cenu získal v roce 1949 za práce v chemické termodynamice a výzkum vlastností látek při extrémně nízkých teplotách

• 
  americký fyzikální chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    elektrotechnika
    
  • 
    univerzita v Berkeley
    
• 
  po ukončení studia elektrotechniky pracoval v elektrárně při Niagarských vodopádech, později se rozhodl věnovat problémům technické chemie a začal studovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley
  
• 
  v roce 1934 se stal profesorem chemie na univerzitě v Berkeley
  
• 
  ve svém výzkumu se zaměřil především na vlastnosti látek při velmi nízkých teplotách – byl první, kdo dokázal třetí větu termodynamiky, kterou v roce 1906 formuloval Nernst a která byla zpočátku terčem kritických poznámek mnoha fyzikálních chemiků
  
• 
  začal experimentálně pracovat v oblasti relativních entropií glycerinových a skleněných krystalů – společně se svými žáky určil přesnou hodnotu entropie při nízké teplotě u kondenzovaných plynů
  
• 
  při studiu entropie kyslíku objevil v atmosféře izotopy kyslíku ( ¹⁷O a ¹⁸O)
  
• 
  určil entropii a jiné termodynamické vlastnosti mnoha plynů také pomocí kvantové statistiky a studiem energetických hladin molekul ze spektra
  
• 
  studoval účinek magnetických polí na entropii paramagnetických látek a rozvíjel adiabatickou metodu odmagnetizování
  

Walter Gilbert

30. 6. 1926

Nobelovu cenu získal v roce 1980 společně s F. Sangerem a P. Bergem za rozvoj metod pro stanovení sekvencí molekul dědičnosti - deoxyribonukleových kyselin (DNA)

• 
  americký molekulární biolog
  
• 
  studium:
  
  • 
    Harvardská univerzita (fyzika)
    
  • 
    univerzita v Cambridgi (matematika; obhájil zde doktorskou disertaci)
    
• 
  v roce 1959 se stal profesorem teoretické fyziky na Harvardské univerzitě v Bostonu, ale pod vlivem J. Watsona (spoluobjevitel dvoušroubovice struktury DNA) začal pracovat v oboru molekulární genetiky
  
• 
  vypracoval jinou, ale stejně účinnou metodu sekvencování DNA, než jakou vypracoval F. Sanger
  
• 
  podílel se na izolaci bílkovinné molekuly (tzv. Lac-represoru), která reguluje zapínání a vypínání přepisu genetické ingormace pro některé enzymy v buňkách bakterie Escherichia coli
  
• 
  izoloval úsek DNA (tzv. operátor), který váže Lac-represor a řídí činnost strukturních genů pro určité enzymy
  

Victor Grignard

6. 5. 1871 - 13. 12. 1935

Nobelovu cenu získal v roce 1912 za objev tzv. Grignardových činidel, kterými přispěl k rozvoji organické chemie

• 
  francouzský organický chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Lyonu (matematika, poté přestoupil na chemii)
    
• 
  po ukončení studia se stal profesorem chemie na univerzitě v Lyonu, později působil na univerzitě v Besanconu a Nancy
  
• 
  v roce 1926 se stal členem Francouzské akademie věd
  
• 
  věnoval se výzkumu vytváření účinných vazeb hořčíku v organických sloučeninách
  
• 
  objevil novou metodu syntetizování organických sloučenin pomocí organických sloučenin hořčíku
  
• 
  Roku 1900 objevil, že reakcí kovového hořčíku s alkylhalogenidy nebo arylhalogenidy vznikají velmi reaktivní organokovové látky, které byly později pojmenovány Grignardovými činidly. Později se ukázalo, že tato činidla lze použít v organické syntéze, neboť velmi snadno reagují se všemi skupinami organických sloučenin, které nemají aktivní vodík. Na jeho počest byl pojmenován soubor metod syntézy organických sloučenin – Grignardovy reakce.
  
• 
  věnoval se také studiu tuků, hydrokarbidů, alkoholů, glykolů, dusičnanů a kyselin, chemii terpenů a hliníkoorganických sloučenin, katalytické hydrogenaci při nízkém tlaku
  
• 
  v letech 1915 – 1918 pracoval v chemii vojenských otravných látek