Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Josef György Hevesy

1. 8. 1885 – 5. 7. 1966

Nobelovu cenu získal v roce 1943 za práce o použití radioaktivních izotopů při výzkumu chemických procesů

• 
  maďarský chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Budapešti
    
  • 
    technika v Berlíně
    
  • 
    univerzita v Freiburku
    
• 
  působil jako asistent na technice v Curychu
  
• 
  pracoval u F. Habera na syntéze čpavku, u E. Rutheforda v Manchesteru a ve vídeňském ústavu pro radium
  
• 
  v roce 1918 se stal profesorem na univerzitě ve Freiburku
  
• 
  v roce 1930 se stal profesorem na Cornellově univerzitě v Ithace
  
• 
  od roku 1943 pracoval ve výzkumném ústavu organické chemie na univerzitě ve Stockholmu
  
• 
  během první světové války se u známého anglického fyzika H. Moseleye účastnil přesného zařazení vzácných zemin do periodické soustavy prvků a v této práci pokračoval i po Moseleyově smrti
  
• 
  během svého působení v Kodani v ústavu teoretické fyziky společně s holandských chemikem D. Costerem objevil nový chemický prvek s protonovým číslem 72, který pojmenovali hafnium
  
• 
  studoval chemické reakce roztavených solí a problémy elektrochemie radioaktivních prvků
  
• 
  ve vídeňském ústavu pro radium poprvé použil radioaktivních izotopů jako indikátorů atomů olova v organických a anorganických sloučeninách – tyto výzkumy jej vedly až k rozpracování metody označených atomů, pomocí které Hevesy dosáhl pozoruhodných výsledků při studiu důležitých životních procesů
  

Jaroslav Heyrovský

20. 12. 1890 – 27. 3. 1967

Nobelovu cenu získal v roce 1959 za objev a rozpracování analytické polarografické metody

• 
  český fyzikální chemik, jediný český Nositel Nobelovy ceny za chemii
  
• 
  narodil se jako páté dítě Leopolda Heyrovského, profesora římského práva na české univerzitě v Praze, a jeho manželky Kláry, rozené Hanlové
  
• 
  studium:
  
  • 
    gymnázium (do roku 1909)
    
  • 
    univerzita v Londýně (1910 – 1914, u sir W. Ramsay)
    
  • 
    Karlova univerzita v Praze (v roce 1918 získal doktorát)
    
• 
  během první světové války dělal službu ve vojenské nemocnici jako lékárník a radiolog
  
• 
  začal svou univerzitní kariéru jako asistent profesora B. Braunera v Ústavu analytické chemie Univerzity Karlovy v Praze, v roce 1922 byl povýšen na docenta a v roce 1926 se stal prvním profesorem fyzikální chemie na univerzitě
  
• 
  byl členem mnoha zahraničních vědeckých institucí a čestným doktorem několika světových univerzit
  
• 
  založil Polarografický ústav ČSAV a jako jeho profesor a ředitel vychoval velký počet žáků, kteří pracují jeho metodou doma i v zahraničí a vytvořil ve světě uznávanou vědeckou školu
  
• 
  již jako mladý začal z podnětu profesora fyziky na Karlově univerzitě v Praze B. Kučery teoreticky řešit problém anomálie na elektrokapilárních křivkách
  
• 
  zdokonalil Kučerovu metodu, která spočívala v tom, že se za pomocí speciálních elektrod, tvořených rtuťovou kapkou a platinovým drátkem dalo v roztoku určit i nepatrné množství příměsí
  
• 
  objevil originální způsob výzkumu elektrolytických dějů, který byl založen na použití rtuťové kapkové elektrody ve spojení se srovnávací elektrodou a na měření průběhu intenzity elektrického proudu, který prochází elektrolytickým roztokem v závislosti na napětí - tato metoda doznala světového rozšíření a uplatnila se i průmyslově, například v metalurgii a potravinářském průmyslu jako vynikající test na zjištění nepatrného množství cizí látky; první údaje o této metodě publikoval v roce 1922 v časopisech a v roce 1923 ji vysvětlil v přednášce na zasedání Faradayovy společnosti v Londýně
  
• 
  v roce 1925 společně se svým japonským žákem M. Shikatem sestrojil přístroj pro automatický záznam křivek v závislosti intenzity proudu a napětí, který nazvali polarograf –114 od té doby se také tato nová záznamová metoda nazývá polarografií a Heyrovský ji v padesátých letech doplnil oscilografickou polarografií
  
• 
  stal se jediným českým občanem, který obdržel Nobelovu cenu za chemii a jeho vědecká práce proslavila česloslovenskou vědu na celém světě
  

Sir Cyril Norman Hinshelwood

19. 6. 1897 – 9. 10. 1967

Nobelovu cenu získal v roce 1956 společně s N. N. Semjonovem za výzkumy mechanismu chemických reakcí

• 
  anglický chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Oxfordu
    
  • 
    univerzita v Cambridgi
    
• 
  byl prezidentem Chemické společnosti
  
• 
  od roku 1937 byl profesorem na univerzitě v Oxfordu
  
• 
  v letech 1950–1955 byl sekretářem Královské akademie věd a v roce 1955 se stal jejím prezidentem
  
• 
  hlavním bodem jeho práce je problém chemické kinetiky, a to především výzkum mechanismu chemických reakcí – právě Hinshelwoodovy výzkumy potvrdily domněnku některých chemiků, že rovnice, které znázorňují chemické reakce, vyjadřují jen počáteční a koncový stav a že mechanismus těchto reakcí je část podstatně složitější, neboť vznikají mezistupně, řetězové reakce atd.
  
• 
  ve svých dalších výzkumech se zaměřil na studium chemických změn, které probíhají v buňkách bakterií jako biologická odezva na změnu prostředí – jeho práce vedly k objasnění vzniku rezistence bakterií tj. ke vzniku schopnosti přizpůsobit se chemickým léčivům a antibiotikům
  

Jacobus Henricus van't Hoff

30. 8. 1852 – 1. 3. 1911

Nobelovu cenu získal v roce 1901 za objev zákonů chemické dynamiky a osmotického tlaku v roztocích

• 
  holandský chemik
  
• 
  narozen v rodině praktického lékaře
  
• 
  studium:
  
  • 
    technika v Delftu
    
  • 
    univerzita v Bonnu
    
  • 
    univerzita v Leydenu
    
  • 
    univerzita v Paříži
    
  • 
    univerzita v Utrechtu
    
• 
  v roce 1878 se stal profesorem chemie, mineralogie a geologie na univerzitě v Berlíně
  
• 
  V roce 1874 vydává práci Chemie v prostoru, kterou se zařadil mezi zakladatele fyzikální chemie a stereochemie. Ve své práci poprvé vysvětlil teorii prostorového uspořádání atomů v molekulách organických sloučenin, která se stala základem současné stereochemie. Při své práci dospěl k závěru, že vlastnosti chemických sloučenin nezávisí jen na počtu atomů jednotlivých prvků, které tvoří molekulu, ale také na uspořádání atomů v prostoru, který molekula zabírá.
  
• 
  mezi jeho nejvýznamnější práce patří výzkum vlastností roztoků a objev vztahů mezi osmotickým tlakem a počtem molekul v roztoku (tzv. van´t Hoffův zákon)
  
• 
  navázal na práce významného chemika a bakteriologa L. Pasteura a vysvětlil také optickou aktivitu organických sloučenin