Příloha č. 2 Studijní materiál Historie chemie – kompletní text Text zpracovaný autorem této závěrečné práce je zobrazen černou barvou písma, text který byl již součástí diplomové práce Petry Křivánkové1 je zobrazen šedou barvou písma

Roald Hoffmann

18. 7. 1937

Nobelovu cenu získal v roce 1981 společně s K. Fukuim za průkopnické teorie chemické reaktivity a jejich aplikace v chemii

• 
  americký chemik
  
• 
  narodil se v rodině inženýra
  
• 
  studium:
  
  • 
    Harvardova univerzita
    
• 
  v roce 1962 získal na Harvardově univerzitě doktorát v oboru chemické fyziky
  
• 
  pod vedením W. Lipscomba a M. Goutermana se zabýval teorií molekulových orbitalů u polyhedrálních molekul, a to především u hydridů boru
  
• 
  v letech 1960-1961 se v SSSR pod vedením kvantového fyzika A. S. Davydova zabýval excitovanými stavy molekul
  
• 
  v roce 1965 se stal profesorem na Cornellově univerzitě
  
• 
  během svého působení na Harvardu v letech 1962-1965 se věnoval teorii reakcí organických sloučenin, která byla základem společné práce s R. B. Woodwardem - v roce 1965 společně formulovali princip zachování orbitalové symetrie*
  
• 
  Woodwardova-Hoffmannova pravidla znamenala obrovský úspěch, jelikož předpovědi průběhu reakcí se staly běžnými a experimentální chemici mohli na základě jednoduchých pravidel rozhodnout, zda reakce vyžaduje zahřívání nebo zda se musí vzorek osvítit, aby připravili požadovanou látku
  

* Podle tohoto principu jsou symetrické vlastnosti molekulovách orbitalů zachovány během celé reakční cesty. Přechodové stavy, které odporují tomuto principu, budou mít vysokou energii a v reakci se neuplatní.

Robert Huber

20. 2. 1937

Nobelovu cenu získal v roce 1988 společně s J. Deisenhoferem a H. Michelem za stanovení trojrozmějné struktury reakčního centra bakteriální fotosyntézy

• 
  německý chemik
  
• 
  v letech 1963-1972 byl ředitelem pro výzkum na technice v Mnichově
  
• 
  v roce 1972 se stal vedoucím oddělení a v roce 1987 se stal ředitelem Ústavu pro biochemii Maxe Plancka v Martinsriedu u Mnichova, kde byla vykonána převážná část jeho práce spojená s udělením Nobelovy ceny za chemii
  
• 
  jeho popis struktury reakčních center je mimořádně záslužným badatelským činem, jelikož na přeměně světelné energie v reakčních centrech závisí takřka všechen život na Zemi - určit strukturu reakčního centra byl velmi nesnadný úkol, proto udělení Nobelovy ceny za chemii Robertu Huberovi je oceněním jeho velmi nelehké a úmorné práce
  

Irène Joliot-Curieová

12. 9. 1897 – 17. 3. 1956

Nobelovu cenu získala v roce 1935 společně s F. Joliot-Curiem za společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků

• 
  francouzská chemička
  
• 
  narodila se jako dcera Pierra a Marie Curierových, kteří získali Nobelovu cenu za fyziku v roce 1903 a Marie Nobelovu cen za chemii v roce 1911
  
• 
  studium:
  
  • 
    Sorbonna (chemie a matematika)
    
  • 
    hlavním „učitelem“ byla její matka, která ji již v dětství zasvětila do fyziky
    
• 
  po ukončení studia nastoupila jako asistentka u své matky v Ústavu pro radium, po její smrti se stala ředitelkou ústavu a později vedoucí katedry fyziky na univerzitě v Paříži
  
• 
  v roce 1926 uzavřela sňatek s Frédéricem Joliotem a od té doby na většině vědeckých problémů pracovali společně a podepisovali své práce společným jménem Joliot-Curie
  
• 
  od roku 1928 společně se svým manželem systematicky studovala jaderné reakce probíhající při ostřelování jader lehkých prvků paprsky alfa a v roce 1934 objevili umělou radioaktivitu
  
• 
  společně se svým manželem předpověděli, že radioizotopy lze získat i uměle, jestliže se místo částice α použije jiné částice
  
• 
  objevila neptuniovou radioaktivní řadu chemických prvků
  
• 
  v roce 1939 společně s jugoslávským fyzikem P. Savičem zjistila, že při ostřelování jádra uranu se toto jádro štěpí na další dvě jádra a celý proces je provázen uvolňováním nových neutronů – řešením problémů uvolňování energie z atomového jádra se dostali ke stavbě prvního francouzského jaderného reaktoru, se kterou se začalo po okupaci Francie až v roce 1947
  

Jean Frédéric Joliot-Curie

19. 3. 1900 – 14. 8. 1958

Nobelovu cenu získal v roce 1935 společně s I. Joliot-Curieovou za společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků

• 
  francouzský chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v Paříži
    
• 
  po ukončení studia pracoval v továrně na výrobu oceli v Lucembursku
  
• 
  roku 1925 byl přijat do pařížského Ústavu pro radium, který vedla M. Curie, a v roce 1930 zde obhájil disertaci věnovanou elektrochemickým vlastnostem radioaktivních a stabilních prvků ve zředěných roztocích
  
• 
  v roce 1935 se stal profesorem na Sorbonně
  
• 
  v roce 1943 se stal členem Francouzské akademie věd
  
• 
  po druhé světové válce se stal ředitelem Ústředí vědeckých výzkumů
  
• 
  v roce 1946 byl pověřen vedením Vysokého komisariátu atomové energie
  
• 
  v letech 1946–1957 byl předsedou Světové federace vědeckých pracovníků
  
• 
  v roce 1926 se oženil s Irene Curieovou, dcerou M. Curie, a od roku 1928 společně systematicky studovali jaderné reakce, které probíhaly při ostřelování jader lehkých prvků paprsky alfa emitovanými poloniem – společně zkoumali neutronové záření a zaměřili se na studium jaderných reakcí, při kterých se ostřelováním alfa částicemi uvolňují z jádra protony a neutrony nebo pozitrony
  
• 
  v roce 1934 manželé Curieovi společně objevili umělou radioaktivitu, která měla obrovský význam pro další vývoj fyziky – ukázali, že při umělých přeměnách vznikají nejprve prvky nestabilní, a ty se teprve dalším rozpadem mění na prvky stabilní
  

Jerome Karle

14. 2. 1917

Nobelovu cenu získal v roce 1985 společně s H. A. Hauptmanem za přímé metody řešení krystalových struktur difrakčními metodami

• 
  americký chemik
  
• 
  studium:
  
  • 
    univerzita v New Yorku (matematiku)
    
  • 
    univerzita v Michiganu (obhájil zde doktorskou disertaci v oboru fyzikální chemie-1944)
    
• 
  v roce 1944 se stal vedoucím laboratoře pro strukturální výzkum v Naval Research Laboratories
  
• 
  v roce 1952 byl jmenován profesorem matematiky a fyziky na univerzitě v Marylendu
  
• 
  v roce 1960 se stal hostujícím profesorem na univerzitě v Kielu
  
• 
  v letech 1981-1984 byl prezidentem Mezinárodní krystalografické unie
  
• 
  v roce 1953 využili společně s H. A. Hauptmanem pro popis krystalové struktury statistické metody, pro kterou vypracovali v roce 1950 matematickou teorii nerovností mezi strukturními faktory
  
• 
  společně s H. A. Hauptmanem přinesli řešení přesného popisu krystalových struktur, o které se snažili vědci již od objevu rentgenova záření v roce 1895