Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

2. Otázka právního statusu Kaspického moře

Jedním ze zásadních problémů, na jehož vyřešení bude záviset budoucí geopolitická stabilita regionu a tedy rovněž možnost rozvoje energetického odvětví, je otázka právního statusu Kaspického moře. Nejasná situace ohledně jurisdikce nad konkrétními částmi Kaspického moře komplikuje příliv investic zejména ze zahraničí.

Z historického hlediska bylo Kaspické moře předmětem smluvních vztahů pouze dvou států – Ruska (Sovětského svazu) a Íránu (Persie). Za pomyslný počátek právních úprav statusu Kaspického moře lze považovat Reštský traktát z roku 1732, kterým Rusko vrátilo Persii jižní pobřeží Kaspického moře, které získalo v předchozím válečném konfliktu². V 18. a 19. století byl status předmětem dvoustranných smluv mezi těmito státy. Ve století 20. byly uzavřeny dvě zásadní bilaterální dohody, jejichž obsah tvoří fakticky základ právního uspořádání Kaspického moře dosud, neboť přes svou historickou zastaralost a fakt, že některé smluvní státy již v současnosti neexistují, nebyly tyto dohody nahrazeny žádnými novějšími mezinárodními smlouvami. Jedná se o dohody mezi Ruskem a Persií z 26. února 1921 a Ruskem a Iránem z 25. března 1940. Tyto dohody zaručovaly obou zemím svobodnou plavbu a rybolov po Kaspickém moři³. Zásadní komplikace nastaly po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Ruská federace sice převzala jako nástupnický stát na sebe mezinárodní závazky bývalého SSSR, nicméně se zde objevily nově vzniklé suverénní státy (Ázerbájdžán, Kazachstán a Turkmenistán), které se původně výlučně dvoustranným uspořádáním mezi SSSR a Íránem necítily být vázány.

V 90. letech probíhala četná jednání, v jejichž průběhu jednotlivé státy více či méně výrazně a některé i vícekrát modifikovaly své postoje. Rusko s Íránem, přestože uznávaly nutnost vytvořit nový legální status pro využívání zdrojů Kaspického moře, neboť původní bilaterální systém nekorespondoval se změněnou geopolitickou realitou, setrvávaly fakticky dlouhodobě na svých názorových pozicích. Původně obě země zastávaly názor, že by Kaspické moře mělo být spravováno systémem kondominia, tedy společnou správou všech pobřežních zemí⁴. Tento postoj nicméně narážel na odpor nově vzniklých kaspických států, pro které, na rozdíl od Ruska a Íránu, přestavovala možnost suverénního využití nerostného bohatství Kaspického moře zásadní prvek energetického sektoru a často i celého národního hospodářství. Z nově vzniklých států to byl především Ázerbájdžán, který zastával názor, že by Kaspické moře mělo být rozděleno na výlučné ekonomické sféry a jako první začal podnikat kroky, k rozvoji nalezišť, které považoval za nacházející se ve svém suverénním teritoriu. Jedním z těchto kroků bylo přijetí nové ázerbájdžánské ústavy v roce 1994, která hovoří, že územím Ázerbájdžánu jsou také „vnitřní vody v sektoru Kaspického moře“⁵. To přineslo negativní reakci Ruska, které stabilně vystupuje proti jakýmkoliv unilaterálním krokům v této věci. Postoj Ázerbájdžánu dlouhodobě podporuje také americká administrativa a těžařské společnosti, které investovaly do ázerbájdžánského těžařského sektoru⁶.

Podobně jako Ázerbájdžán také Kazachstán postupně s narůstajícím objemem objevených ložisek nerostných surovin v Kaspickém moři směřoval více k názoru, že by mořské dno mělo být rozděleno na výlučné ekonomické sektory. Turkmenistán jako třetí nově vzniklá postsovětská republika postupnými kroky vymezoval svou pozici vůči definování nového právního statusu Kaspického moře. V roce 1993 vymezil v souladu s námořním právem svou státní hranici na 12 mílích teritoriálních vod spolu s výlučnou ekonomickou zónou. V roce 1997 prezident Turkmenistánu rozhodl o započetí tendru na průzkum kaspického šelfu. Tento moment lze považovat za počátek období, ve kterém Turkmenistán konzistentně podporuje rozdělení Kaspického moře na národní sektory a které trvá dosud⁷.

Přes četná mezivládní jednání na úrovni ministrů zahraničních věcí, předsedů vlád i v rámci vytvořené pracovní skupiny nebylo dosaženo v otázce právního statusu Kaspického moře zásadního pokroku. V současnosti lze tedy identifikovat tři názory na možné uspořádání nového právního statusu, které, ač se v pracích analytiků zabývajících se tímto tématem liší v názvu, fakticky skrývají identický či velmi podobný obsah⁸. První z nich je varianta uzavřeného moře, ve které pobřežní státy mají 20 námořních mil teritoriálních vod a 20 mil výlučnou ekonomickou zónu, zbylou vodní plochu by tvořily mezinárodní vody. Varianta pohraničního jezera by znamenala rozdělení na národní sektory podél centrální linie a pozemní hranice. Pokud by naproti tomu bylo Kaspické moře vnímáno podle námořního práva OSN, pak by pobřežní státy disponovaly pásmem 12 mil teritoriálních vod a zbytek dna by byl rozdělen na výlučné ekonomické zóny podél centrální linie běžící paralelně k odlehlému břehu⁹.

3. Ázerbájdžán

3.1. Základní informace o Ázerbájdžánu a jeho energetickém sektoru

Ázerbájdžán je země rozkládající se na západním pobřeží Kaspického moře o celkové rozloze 86 600 km2. Je tedy přibližně o 10% větší než Česká republika. Počet obyvatel dosáhl v roce 2008 8,90 mil. Zásadní pro geopolitickou pozici Ázerbájdžánu v regionu je dosud nevyřešený konflikt s Arménií o oblast Náhorního Karabachu, který se rozhořel v roce 1988 a který dospěl do příměří v roce 1994. Arménské síly v té době kromě etnicky arménských oblastí kontrolovaly i okolní azerské regiony a výsledkem se stala od Ázerbájdžánu „odříznutá“ ázerbájdžánská enkláva Nachičevan¹⁰. Pozemní hranice Ázerbájdžánu tvoří hranice s Arménií (566 km „samotný“ Ázerbájdžán, 221 km enkláva Nachičevan), s Gruzií 322 km, s Íránem (432 km „samotný“ Ázerbájdžán, 179 km enkláva Nachičevan), s Ruskem 284 km a 9 km s Tureckem¹¹.

HDP na obyvatele vyjádřený v paritě kupní síly (PPP) dosáhl podle posledních ověřených dat v roce 2008 8 716 USD, s odhadem 9 563 USD na rok 2009¹². Jako exportní země dosáhl Ázerbájdžán přebytku běžného účtu platební bilance ve výši 10,1 mld. USD¹³. Giniho koeficient pro rok 2001 byl 36,5¹⁴.

Potvrzené zásoby ropy v Ázerbájdžánu dlouhodoběji dosahují úrovně 7 mld. barelů (rok 2009). Z těchto zásob produkuje Ázerbájdžán 875 tisíc barelů denně (2008), ze kterých 730 tisíc barelů denně vyváží. Produkce ropy vzrostla za poslední čtyři roky téměř trojnásobně, což signalizuje značné investice do ázerbájdžánského ropného sektoru. V případě zemního plynu dosahují potvrzené zásoby výše 849,6 mld. m³ (2008). Ročně produkuje Ázerbájdžán 16,2 mld. m³ zemního plynu. Vývozcem zemního plynu se stal Ázerbájdžán v roce 2007. Poslední data o vývozu (2008) hovoří o ročním exportu 5,6 mld. m³¹⁵.