Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

6. Stabilita politického systému jako faktor ekonomického prostředí

Ačkoliv se tato práce zaměřovala především na energetický průmysl a mezinárodní obchod se surovinami, domnívám se, že nelze zcela pominout otázku povahy politických režimů ve zkoumaných zemích jako faktoru ovlivňujícího prostředí pro fungování ekonomických subjektů.

Jedná se zaprvé o otázky samotné bezpečnosti fungování těžebních zařízení a přepravní infrastruktury, které byly akutní zejména v roce 2008 při rusko-gruzínském konfliktu. Ovšem i aktuální situace v Kyrgyzstánu¹⁷⁴ v sobě skrývá riziko rozšíření na regionální etnický konflikt, jenž by mohl zasáhnout např. Uzbekistán, tedy jednu ze zemí přes, které vedou významné energetické „tepny“.

Druhou oblastí je pak politická stabilita vládnoucích režimů a případné hodnocení jejich demokratičnosti. Jistě lze jen stěží hodnotit vládnutí v dotyčných zemích standardy vyspělých západních demokracií a je to i zcela mimo rámce této práce, nicméně, jak již bylo stručně zmíněno výše, např. v případě Turkmenistánu je očividné, že za vlády snad až „orientálně absolutistického“ prezidenta Nijazova panovala mezi zahraničními investory vůči zemi značná nedůvěra. Ovšem i za současné vlády prezidenta Berdymuhammedova nebyly provedeny nijak zásadní reformy. Poslední parlamentní volby z prosince 2008 byly hodnoceny západními institucemi jako nedemokratické¹⁷⁵. Nicméně zásadní kritika ze strany Západu, vzhledem k ekonomickým (energetickým) zájmům v Turkmenistánu, neproběhla¹⁷⁶.

V Ázerbájdžánu kromě stále latentního konfliktu s Arménií o oblast Náhorního Karabachu může vzbuzovat pochybnosti především pozice prezidenta Ilhama Alijeva. 18. 3. 2009 bylo v referendu zrušeno omezení dvou po sobě jdoucích období pro výkon prezidentské funkce¹⁷⁷. Z toho plyne, přes výhrady z pohledu západních demokracií, možné očekávání relativní stability režimu a tudíž vhodné prostředí pro ekonomické vztahy Evropy s Ázerbájdžánem.

Podobně v Kazachstánu je silná pozice skupiny a především rodiny kolem prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Prezidentův zeť, který je odpovědný za provádění prezidentovy energetické politiky, byl na jaře 2010 obviněn z korupce při prodeji podílů kazašských společností CNPC. V březnu 2010 byl sice zproštěn všech obvinění, nicméně autorita prezidenta byla částečně zpochybněna¹⁷⁸. Prezident Nazarbajev sám pak 6. června 2010 sice nepodepsal zákon schválený parlamentem, jenž mu poskytuje pozici „vůdce národa“, spojenou s doživotními politickými pravomocemi a finanční imunitou, zároveň jej ovšem také nevetoval, čím podle kazašského právního systému zřejmě vstoupí tento zákon v platnost¹⁷⁹. V Kazachstánu tak lze podobně jako v Ázerbájdžánu očekávat relativní stabilitu těchto prezidentských režimů, ovšem stejně tak může pravděpodobně pokračovat výše popsaný trend posilování role státu v energetickém sektoru a nátlaku na zahraniční konsorcia, který by působil negativně na ekonomické prostředí v zemi.

7. Závěr

Cílem této závěrečné kapitoly by mělo být především pokusit se odpovědět na otázky, které byly předestřeny v kapitole úvodní. Než k tomu dojde, pokusme se stručně shrnout výstup z předcházejícího textu.

Jako vstupní vhled do problematiky bylo diskutováno téma právního statusu Kaspického moře, historický vývoj této otázky, její mezinárodně právní rozměr a současný stav. Následně byly představeny tři pobřežní země Kaspického moře. Po stručných ekonomických charakteristikách těchto zemí byly blíže rozebrány dva sektory národního hospodářství těchto států, konkrétně ropný a plynárenský průmysl. V obou případech bylo cílem přinést především ucelený obraz produkčních kapacit a přepravní infrastruktury za použití nejen oficiálních dat dostupných ze zdrojů mezinárodních agentur, ale také v konkrétních případech využití např. čísel z výročních či čtvrtletních zpráv samotných společností spravujících jednotlivé zdroje. Touto snahou by se pak výsledný obraz měl stát kompaktnějším a výrazně aktuálnějším.

Kromě fyzických produkčních a přepravních kapacit se tato práce snažila postihnout také současnou situaci a vývojové trendy v odběratelských vztazích v oblasti ropy a zemního plynu. Tyto odběratelské vztahy byly zkoumány jak z historického hlediska v kontextu budování přepravní infrastruktury, tak s ohledem na možnou v budoucnu rostoucí roli kaspického regionu jako dodavatele těchto surovin do Evropy.

Pokud jde o samotné výzkumné otázky, jejichž zodpovězení by mělo usnadnit verifikaci či falzifikaci v úvodu představené hypotézy, pak první z nich se dotazovala na dostupnost surovinových zdrojů v oblasti, tj. 1. zda v regionu existují dostatečné zdroje, aby hrály významnou roli v evropské spotřebě. Celkové zásoby ropy tří zkoumaných zemí činí 37,6 mld. barelů. Pokud by čistě teoreticky byly tyto zásoby kompletně vytěženy a exportovány do Evropy, pokryl by tento export z pouhých 3 státu celkovou spotřebu Evropy na 2 a čtvrt roku¹⁸⁰. To je jistě velmi hypotetické situace, nicméně jedná se o množství, které představuje přibližně 14% ropných rezerv nacházejících se mimo státy OPEC¹⁸¹. V případě zemního plynu dosahují celkové potvrzené zásoby zkoumaných zemí 11,25 bil. m³. V opět teoretické situaci pro srovnání by toto množství stačilo na pokrytí evropské spotřeby na přibližně 19 let. Jedná se zde tedy o nezanedbatelné objemy nerostných surovin a odpověď na první výzkumnou otázku proto nutně musí být kladná.

Druhá výzkumná otázka řeší, zda dotyčné země mají nejen zdroje, ale také schopnosti tyto zdroje využít, tj. 2. zda země regionu mají kapacity a technologie, aby tyto zdroje dostatečně využily. V tomto ohledu se jako vhodný ukazatel jeví celková roční produkce ropy a zemního plynu. 3 zkoumané státy denně ročně vytěží přibližně 2,5 mil. barelů. Pokud by celé toto množství bylo exportováno na evropské trhy, pokrylo by přibližně jednu pětinu celoevropského importu. Navíc lze jednoduchým výpočtem dospět ke konstatování, že při současném tempu těžby by dnes potvrzené zásoby ropy vystačily těmto zemím na 41 let. U zemního plynu dosáhla celkové produkce v roce 2008 120,1 mld. m³, což je přibližně čtvrtina celoevropského dovozu. Při konstantním objemu těžby i zásob by k jejich vyčerpání došlo za téměř 94 let. Jelikož jsou tedy tyto země schopny svou produkcí pokrýt pětinu, respektive čtvrtinu evropských dovozů ropy a plynu (při stálém a do budoucna pravděpodobně rostoucím objemu těžby), považuji proto rovněž odpověď na druhou výzkumnou otázku za kladnou.

Klíčovým faktorem, který bude ovlivňovat schopnost zkoumaných států prosadit se, jako exportér na evropských trzích, bude dostupnost přepravní infrastruktury. Z tohoto důvodu se třetí výzkumná otázka ptá, zda 3. existují (vzniknou) vhodné a dostatečné infrastrukturní trasy, kterými je možné přepravit suroviny na evropské trhy. V případě ropy jsou celkové přepravní kapacity dnes používaných ropovodů 2,75 mil. barelů denně, čímž výrazně převyšují celkové exportní možnosti dotyčných zemí (1,96 mil barelů denně – 2008). Problémem je, že z těchto ropovodů fakticky pouze BTC směřuje do Evropy (mimo Rusko), a ten byl v roce 2009 vytížen již na 90%. Odpovědí na tento negativní stav by se mohly stát vznikající projekty na přemostění černomořských úžin, které by mohly nevýšit množství kaspické ropy přes Černé moře do Evropy. K tomu by ovšem musel dojít také k rozšíření přepravních kapacit mezi Kaspickým a Černým mořem přes Kavkaz, které jsou dosud nedostatečné (Baku-Supsa – 145 000 barelů denně).

U zemního plynu je situace obdobná. Exportní kapacity, které dokážou přepravit 220 mld. m³ plynu za rok, výrazně převyšují exportní možnosti zkoumaných států (63,3 mld. m³- 2008). Navíc do Evropy (mimo Rusko) směřuje pouze plynovod SCP (20 mld. m³ ročně) a nově zprovozněné exportní trasy z posledních let otevřely zejména Turkmenistánu a Kazachstánu zcela jiné než evropské trhy (Čína, Írán). Možnost dovozu kaspického plynu do Evropy bude proto výrazně záviset na tom, jak dosud vedoucí projekt EU v této oblasti, plynovod Nabucco, obstojí nejen v konkurenci Ruskem podporovaného plynovodu South Stream, ale také těchto nových trhů, které mají proti Evropě jednu výraznou výhodu. Totiž tu, že jejich plynovody již „stojí“. Odpověď na třetí výzkumnou otázku je tedy v současnosti negativní. Pozitivní změna je podmíněna rychlým pokrokem Evropou podporovaných infrastrukturních projektů.

Čtvrtá výzkumná otázka podmiňuje kvalitní fungování ekonomických vztahů se zkoumanými zeměmi jejich ekonomickou a politickou stabilitou, tj. ptá se, zda 4. země regionu jsou politicky a ekonomicky stabilní natolik, aby se mohly stát pro Evropu důvěryhodnými obchodními partnery. Jelikož v regionu dochází v poslední době spíše k utužování prezidentských režimů, které zde vládnou, zdá se, že by politický vývoj v dotyčných státech měl být, přes veškeré výhrady k přístupu těchto režimů k demokracii západního typu, relativně stabilní a politické prostředí umožňující rozumné fungování ekonomických vztahů. Odpověď na čtvrtou výzkumnou otázku je tedy kladná, a to i přestože poslední občanské nepokoje v Kyrgyzstánu ukazují, že podávat v tomto ohledu byť jen odhady týkající se tohoto regionu je přinejmenším složité.

Pokud bych se měl vypořádat s celkovou hypotézou této práce představenou v úvodu, tedy tvrzením, že „Region Kaspického moře má kapacity a potenciál stát se v budoucnu významným dodavatelem energetických surovin do Evropy“, pak vzhledem k pozitivnímu vyhodnocení tří výzkumných otázek ze čtyř považuji hypotézu této práce za dostatečně verifikovanou. S tou podmínkou vztahující se k otázce č. 3, tedy že region Kaspického moře má kapacity i potenciál stát se pro Evropu významným dodavatelem energetických surovin, nicméně pokud bude Evropa tento potenciál chtít skutečně využít, pak se její politické i ekonomické nasazení v soutěži o kaspické suroviny bude muset zvýšit.