Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

3.2. Ropný sektor v Ázerbájdžánu

3.2.1. Historický úvod

Tradice ropného průmyslu sahá v Ázerbájdžánu velmi hluboko do historie. První zmínky o ropě v oblasti Ázerbájdžánu se datují již v 9. století. Arabský cestovatel Al Belazuri Ahmad popsal politický a ekonomický život v regionu jako „spojený s ropou“. Benátský kupec Marco Polo ve svém cestopisu ze 14. století referoval o vývozu ropy z Ázerbájdžánu na Blízký Východ. Hlavní město Ázerbájdžánu Baku opakovaně navštěvovali přední vědci své doby, mezi něž patřil např. Dimitrij Mendělejev, který se osobně angažoval rozvoji technologií těžby a průmyslového využití ropy. V samotném ropném průmyslu Ázerbájdžánu podnikali dokonce i bratři Nobelové. Ještě v 19. století byl Ázerbájdžán na špici světového vývoje ropného odvětví¹⁶.

Po 2. světové válce s postupným poklesem těžby ze stávajících polí v ázerbájdžánském vnitrozemí narůstal význam tzv. „offshore těžby“. V 60. a 70. letech bylo objeveno v Kaspickém moři větší množství polí a s technologickým postupem se průzkumy posouvaly do větších hloubek. Jednalo se mimo jiné o pole Kursangi (1966), Bahar (1968), Sangachali-Duvanni (1969) a Bullamore (1975). Zásadní význam pak mělo započetí prací na nově objevených vícevrstevných polích v hloubkách okolo 200 m - Gunašli (1979), Čirag (1985), Azeri (1988) a Kapaz (1989)¹⁷.

Pole Azeri, Čirag a Gunašli byla předmětem tzv. „kontraktu století“, který podepsal se západními ropnými společnostmi ázerbájdžánský prezident Hejdar Alijev 20. září 1994¹⁸. Tento kontrakt byl první z mnoha tzv. „production sharing agreements“, které byly následně podepsány mezí Ázerbájdžánem a západními ropnými společnostmi. Za účelem rozvoje těchto polí bylo ustanoveno mezinárodní konsorcium AIOC¹⁹. Operátorem v tomto konsorciu je společnost BP (British Petroleum). Výše zmíněná tři ropná pole hrají v současné ázerbájdžánské ropné produkci zásadní roli. V roce 2008 představovala těžba polí Azeri, Čirag a Gunašli 80 % celkové ázerbájdžánské produkce²⁰.

3.2.2. Uspořádání sektoru a základní infrastruktura

Základem ázerbájdžánského ropného sektoru je státní ropná společnost SOCAR²¹. Tato společnost vznikla v roce 1992 a zabývá se nejen průzkumem a těžbou ropných a plynových polí, ale také spravuje síť ropovodů, provozuje dvě rafinerie (Staré a Nové Baku s kapacitou 239 tisíc a 160 tisíc barelů denně) a zajišťuje vývoz a dovoz ropy a zemního plynu²².

Jak bylo zmíněno výše, 83,4 % ázerbájdžánské ropy je ze země exportováno. Většina tohoto exportu probíhá přes vývozní ropovody, ovšem malá část je vyvážena také pozemní silniční či železniční dopravou. Jedná se např. o vývoz po železnici do gruzínského černomořského přístavu Batumi. V období leden-srpen 2009 bylo takto z Ázerbájdžánu exportováno 16 240 barelů ropy denně²³.

Hlavní část vývozu ázerbájdžánské ropy směřuje na západ ropovodem Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC). Jak je patrné z názvu ropovodu, ropa z terminálu Sangachal v Baku, do kterého proudí zejména z polí Azeri a Čirag, teče směrem na západ do gruzínského hlavního města Tbilisi a odtud pokračuje do tureckého terminálu Ceyhan na pobřeží Egejského moře, odkud již může tankery putovat po celém světovém trhu. Tento ropovod byl spuštěn v roce 2005 a má délku 1 769 km²⁴. Ropovod má 1070 mm v průměru, kapacitu 1 mil. barelů denně a celkové náklady na jeho výstavbu dosáhly 2,95 mld. USD²⁵. Podíly na ropovodu jsou následující BP (30.1%, operátor), SOCAR (25%), UNOCAL (8.9%), Statoil (8.71%), TRAO (6.53%), ENI (5%), TotalFinaElf (5%), Itochu (3.4%), Inpex (2.5%), ConocoPhillips (2.5%) a Amerada Hess (2.36%)²⁶. Kromě ázerbájdžánské ropy je v BTC přepravováno také menší množství ropy z Kazachstánu, které připlouvá do terminálu Sangachal tankery přes Kaspické moře. Význam projektu BTC je mimo ekonomické roviny zásadní také ve sféře politické a bezpečnostní. BTC se stal fakticky první významnou exportní cestou pro kaspické nerostné suroviny na západní trhy, která leží mimo Rusko. Proto měl také projekt od počátku zásadní podporu USA podobně, jako je tomu v případě plynovodu Nabucco, kterým se budeme zabývat v některé z následujících kapitol. Bezpečný a spolehlivý provoz toho ropovodu nicméně bezpochyby závisí na stabilitě politického režimu v Gruzii jako tranzitní zemi. Tato stabilita byla nedávno významně narušena válečným konfliktem Gruzie a Ruska v létě roku 2008 a do budoucna ji jistě nelze považovat za zajištěnou či samozřejmou.

Do Gruzie směřuje také druhá exportní trasa, ropovod Baku-Supsa, který ústí na gruzínském pobřeží Černého moře. Jeho operátorem je britský BP a vlastníkem konsorcium AIOC, které provozuje pole Azeri, Čirag a Gunašli. Délka ropovodu je 833 km s přepravní kapacitou 145 tisíc barelů denně. Kvůli opravám byl ropovod uzavřen v říjnu 2006 a s ohledem na bezpečnostní rizika při výše zmíněném válečném konfliktu mezi Ruskem a Gruzií znovu uveden do provozu až v listopadu 2008²⁷. Podle EIA bylo touto trasou v roce 2008 exportováno pouze 13 tisíc barelů denně²⁸. Podle zdrojů SOCAR v roce 2009 export touto trasou narostl na průměr 55,6 tisíc barelů denně²⁹.

Posledním, třetím exportním ropovodem, kterým proudí ropa z Ázerbájdžánu, je ropovod Baku-Novorossijsk, který z terminálu Sangachal vede podél pobřeží Kaspického moře na sever do Ruska a končí v ruském terminálu na pobřeží Černého moře. Tento ropovod je dlouhý 1 330 km a má přepravní kapacitu 100 tisíc barelů denně. V roce 2008 touto trasou SOCAR exportoval v průměru 29 tisíc barelů denně³⁰. Na počátku roku 2009 SOCAR oznámil záměr navýšit v roce 2009 tento objem až na 50 tisíc barelů za den. Tento plán také fakticky dodržel, když průměrný denní export touto trasou za rok 2009 dosáhl 49,3 tisíc barelů³¹.

3.2.3. Poslední vývoj a výhled do budoucna

Několik posledních let usiluje Ázerbájdžán/státní společnost SOCAR o expanzi svých aktivit do zahraničí, zejména do oblasti Černého moře, a o kontrolu exportních tras i jednotlivých fází tzv. „downstreamu“, tzn. rafinace a distribuce petrochemických produktů. Cílem je omezení vlivů prostředníků v obchodu s ropou a získání přístupu SOCAR ke konečným spotřebitelům. Jednou z hlavních oblastí zájmu SOCAR se stává Rumunsko, kde společnost usiluje o vstup do místních rafinerií. Při své návštěvě  Rumunska v červnu 2007 o tom s tamějším prezidentem jednal prezident SOCAR Rovnak Abullayev. Mimo to SOCAR již distribuuje paliva v Gruzii, kde také vlastní ropný terminál Kulevi, do kterého dováží po železnici kazašskou ropu z pole Tengiz³². Plánuje také stavbu rafinerie v tureckém Ceyhanu³³.

24. prosince 2009 ukrajinský velvyslanec v Ázerbájdžánu Boris Klimčuk informoval, že SOCAR koupil přibližně 30 benzínových stanic na Ukrajině. Ta se tak po Rumunsku a Gruzii stala dalším cílem expanze tohoto státního koncernu. Dlouhodobým cílem SOCAR je zřejmě nákup jedné z ukrajinských rafinerií (Kremenčuk, Oděsa, Cherson)³⁴. Vstup na ukrajinský trh by se mohl stát prvním krokem v dlouhodobém procesu, jehož vyvrcholením by měl být export ázerbájdžánské ropy přes Ukrajinu do západní Evropy. Tento cíl ovšem vyžaduje pozitivní souběh několika okolností. Předně je nutné zajistit dostatečné kapacity pro přepravu ropy na pobřeží Černého moře. Současný ropovod Baku-Supsa je sice využit přibližně pouze z jedné třetiny a jeho celková kapacita odpovídá zhruba kapacitě ukrajinského ropovodu Oděsa-Brody, který vede ropu od pobřeží Černého moře na sever. Nicméně vzhledem k očekávanému nárůstu produkce ropy v Ázerbájdžánu a také snaze Kazachstánu využít „trans-kavkazskou“ trasu k exportu své ropy na západ mimo ruské ropovody³⁵ by zřejmě muselo dojít k navýšení kapacity ropovodu Baku-Supsa.

Zásadním problémem je pak otázka ropovodu Oděsa-Brody. Ten v současnosti funguje ve směru ze severu na jih a přivádí ruskou ropu na pobřeží Černého moře³⁶. O obrácení jeho směru, o které usiluje především Polsko, se dosud neúspěšně jedná již několik let. Rozhodnutí o obrácení ropovodu se nyní zdá být méně pravděpodobné poté, co se prezidentem Ukrajiny stal Viktor Janukovič, jehož pozice je hodnocena jako více pro-ruská³⁷. Vyloučit jej ovšem zcela nelze. Tato trasa pro tranzit kaspické ropy na evropské trhy, přestože má dlouhodobě podporu EU a na prodloužení ropovodu Oděsa-Brody do polského Płocka jsou vyčleněny finanční prostředky z fondů EU, leží dosud výrazně v nedohlednu.