Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

3.3. Ázerbájdžánský sektor zemního plynu

3.3.1. Uspořádání sektoru a základní infrastruktura

Podobně jako v případě ropy hraje hlavní roli v sektoru zemního plynu státní společnost SOCAR. Její dceřiná společnost Azerigaz zajišťuje zpracování, přepravu a distribuci plynu na domácím trhu, zatímco další „odnož“ SOCAR, Azněft, provádí těžbu z dříve objevených polí na pevnině i „offshore“. Největší plynové pole Shah-Daniz, které patří s rozlohou 859,8 km² k největším na světě³⁸, spravuje spolu s plynem z polí Azeri, Čirag a Gunešli konsorcium AIOC³⁹.

Těžba na poli Shah-Daniz začala v roce 2007. Spolu s asociovaným plynem z pole Gunešli, který Azerigaz vede podmořským plynovodem do terminálu Sangachal a dále distribuuje na domácí trh, představuje Shah-Daniz hlavní zdroj ázerbájdžánského zemního plynu. První fáze pole v roce 2008 vyprodukovala 3,11 mld. m³ plynu⁴⁰ a v roce 2009 produkce narostla na 6,2 mld. m³, tedy na dvojnásobek. Společnost BP, které je operátorem pole, plánuje na rok 2010 další nárůst těžby až na 7,6 mld. m³⁴¹. Dokončení fáze 2 je předpokládáno na rok 2016⁴².

Hlavní exportní trasou pro ázerbájdžánský plyn je plynovod SCP (South Caucasus Pipeline)⁴³. Jeho délka je 692 km a prakticky kopíruje trasu ropovodu BTC. První dodávky plynu do Turecka začaly 30. září 2006⁴⁴. V roce 2009 byl průměrný export plynu z Ázerbájdžánu 15 mil. m³ přes SCP denně⁴⁵. Vedle SCP vede z Ázerbájdžánu také plynovod na sever do Ruska a na jih do Íránu. S exportem plynu z Ázerbájdžánu do Turecka se počítá jako se základním kamenem tzv. „Jižního koridoru“, který by měl přivést kaspický zemní plyn na evropské trhy a jehož jednou z variant je plynovod Nabucco. Nicméně v poslední době lze sledovat určité ochlazení ve vztazích tradičních spojenců Ázerbájdžánu a Turecka. Zároveň s tím je zde jasně čitelná snaha Ázerbájdžánu diversifikovat své exportní trasy a omezit tak svou závislost na Turecku jako tranzitní i cílové zemi pro ázerbájdžánský zemní plyn. Na tento vývoj se blíže zaměřuje následující text zabývající se posledním vývojem tohoto odvětví.

3.3.2. Poslední vývoj a výhled do budoucna

První zemí, která nabídla Ázerbájdžánu alternativní možnost exportu, bylo Rusko. Delegace Gazpromu vedená šéfem koncernu Alexejem Millerem v červnu 2008 nabídla SOCAR výkup plynu za tržní ceny na základě dlouhodobých smluv. V té době již SOCAR prodával plyn do Turecka za 120 USD za 1 000 m³, kdežto Gazprom v Evropě dostával za stejný objem 360 USD⁴⁶. Z ekonomického hlediska to tedy byla pro Ázerbájdžán velmi zajímavá nabídka. Přesto někteří analytici zabývající se touto oblastí zpochybňovali její přijetí⁴⁷. V rozporu s těmito předpoklady 27. března 2009 podepsaly SOCAR a Gazprom memorandum o prodeji ázerbájdžánského plynu do Ruska. Postup SOCAR byl zřejmě reakcí na konflikt v Gruzii a také na zásadní nedostatek pokroku alternativních projektů podporovaných „Západem“ (Nabucco). Podepsané memorandum představovalo počátek jednání, nicméně již tehdy bylo hodnoceno jako jasný úspěch Ruska⁴⁸. 29. června pak během návštěvy ruského prezidenta Medveděva v Baku byl podepsán kontrakt mezi SOCAR a Gazpromem. Podle něj měl v roce 2010 Ázerbájdžán vyvézt do Ruska 500 mil. m³ plynu z první fáze pole Shah-Daniz⁴⁹. Rusko tak navázalo kontakt, který bude moci využít při budoucích jednání o dodávkách plynu z fáze Shah-Daniz 2. Zároveň Ázerbájdžán ukázal Turecku a především evropským zemím, že dokáže diversifikovat své exportní trasy a není tudíž závislý na jejich odběrech.

Navíc Rusko své „plynové“ vztahy s Ázerbájdžánem dále posiluje. 21. ledna 2010 Gazprom informoval, že zvýší svůj odběr z Ázerbájdžánu v roce 2010 na 1 mld. m³. Pro rok 2011 pak plánuje další navýšení na 2 mld. m³. Jedná se o jasný signál evropským státům, že je zde silná konkurence⁵⁰ o suroviny z oblasti. Evropa proto bude muset výrazně zvýšit svou aktivitu a dát si pozor, aby si včas zajistila plyn z ložisek, která mají být uvedeny do provozu v blízké budoucnosti.

Kromě severního směru do Ruska se v nedávné době Ázerbájdžán dohodl také na dodávkách plynu na jih do Íránu. Írán dodává plyn do azerské enklávy Nachičevan. 11. listopadu 2009 SOCAR a íránský NIGEC podepsali memorandum, podle něhož by v roce 2010 mělo být do Íránu dodáno 500 mil. m³ plynu. Plyn by měl být veden plynovodem Kazimagomied-Astara z roku 1971, který by měl předtím projít rekonstrukcí⁵¹. 15. ledna 2010 pak obě společnosti podepsaly vlastní kontrakt na dodávky, který výše zmíněné memorandum naplnil⁵².

Poslední oblastí, kam Ázerbájdžán směřuje v poslední době svou aktivitu, jsou balkánské země a Středomoří. SOCAR se proto rozhodl posílit svou pozici v Gruzii a výměnou za dodávky plynu převzal gruzínskou distribuční síť⁵³. „Předmostí“ v Gruzii pak SOCAR plánuje využít pro další přepravu plynu přes Černé moře. V tomto směru poslední novinkou je projekt AGRI (Azerbaijan-Georgia-Romania Interconnector). Ten by měl využít právě terminálu Kulevi v Gruzii, který vlastní SOCAR. Odbočkou z plynovodu SCP by do něj proudil plyn z Ázerbájdžánu. Ve formě stlačeného (CNG) či zkapalněného (LNG) plynu by se přepravoval tankery přes Černé moře do rumunské Konstancy, kde by probíhala regazifikace. Tento projekt představily dotyčné země 13. dubna 2010 v Bukurešti, kde podepsaly memorandum o vytvoření společnosti, která by měla vypracovat studii proveditelnosti a ekonomické rentability. Náklady na tento projekt se v současnosti odhadují na 2 – 4 mil. EUR⁵⁴. Zájem trojice států o projekt AGRI dokládá i relativně svižné tempo, ve kterém projekt postupuje. 12. května podepsaly dotyčné státy v Tbilisi smlouvu, kterou výše zmíněnou společnost definitivně založily.

Další alternativou jsou dodávky přes turecký tranzit. O tom jednal ázerbájdžánský prezident Alijev při své návštěvě Řecka v únoru 2009. Zájem o plyn z Ázerbájdžánu projevila i Itálie. Do obou zemí by mohl plyn z Turecka proudit plynovodem ITGI, který na rozdíl od Nabucca je již částečně dokončen. Větší pokrok v jednáních zatím ovšem blokuje chybějící tranzitní dohoda mezi Ázerbájdžánem a Tureckem⁵⁵.