Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

5.3. Sektor zemního plynu

Jak bylo naznačeno v úvodu této kapitoly, disponuje Turkmenistán značnými zásobami zemního plynu. Současná odhadovaná výše těchto rezerv navíc nemusí být zdaleka konečná, neboť jsou stále objevována nová ložiska¹⁴⁸. Sektor zemního plynu představuje pro Turkmenistán klíčové odvětví ekonomiky. Samotné zisky z vývozu plynu dosahují poloviny všech příjmu ze zahraničního obchodu¹⁴⁹. Stejně tak se bez plynu z Turkmenistánu stěží obejdou plánované projekty přepravní infrastruktury, pokud mají za cíl významně ovlivnit situaci v oblasti dovozu zemního plynu do Evropy. Jak si ovšem ukážeme v následujícím textu, zdá se, že Evropa v poslední době za svou potenciální konkurencí v soutěži o turkmenský plyn zaostává.

5.3.1. Základní produkční a přepravní infrastruktura

Podobně jako v případě ropy je i v sektoru plynu jasně dominantní pozice státního koncernu Turkmengas. Stejně tak je platné i konstatování o omezeném objemu zahraničních investic, které dosud do tohoto odvětví přišly. Můžeme tedy přistoupit rovnou k otázce hlavních produkčních a přepravních kapacit.

Centrem produkce zemního plynu je především východ Turkmenistánu. V nížině řeky Amudarja se nachází největší v současnosti využívané turkmenské pole Dauletabad. Původní zásoby tohoto pole, které je v provozu od roku 1982, činily 1,7 bil. m³. Další pole v oblasti kolem Dauletabad nejsou dosud komerčně těženy (pole Gagarin, Jelkui, Bešir, Sarykum či Severní Jankui)¹⁵⁰.

Severně od oblasti Dauletabad, v Murgabské nížíně, se nachází pole Jižní Jolotan a Osman. Tyto pole v současnosti spravuje a rozvíjí Turkmengas zejména ve spolupráci s čínským CNPC. Ačkoliv se původně především západní těžařské společnosti snažily získat přístup na toto pole na bázi PSA, rozhodla se nakonec turkmenská vláda v prosinci 2009, že přijme zahraniční společnosti (Čína, Spojené arabské emiráty a Jižní Korea) pouze jako dodavatele technologií a samotným operátorem pole zůstane Turkmengas¹⁵¹. Významné zásoby leží také v dalším poli v Mugrabské nížině - Jašlar (až 0,75 bil. m³). Rozvoj tohoto pole nicméně dlouhodobě blokují spory turkmenské vlády s argentinskou společností Bridas, která nyní patří pod skupinu BP¹⁵².

Další významné pole, kde operuje Turkmengs, je pole Byaškyzly (Beškyzyl) v oblasti Kara Kum. Toto pole, jehož zásoby jsou odhadovány na 100 mld. m³, je v provozu od roku 2002, kdy se 90-km dlouhým plynovodem připojilo do centrální sítě CAC¹⁵³. Důležitým uzlem na tomto plynovou jsou pole Šatlyk 1 a 2, které by dohromady měly obsahovat zásoby až 1 bil. m³. První z nich je v provozu již od roku 1973¹⁵⁴.

Pokud budeme pokračovat dále na sever, pak při hranici s Uzbekistánem, na pravém břehu řeky Amudarja se nachází významné pole Samantepe, kde se zásoby odhadují na 85 mld. m³. V oblasti funguje zařízení na zpracování (odsíření) plynu s kapacitou 4 mld. m³ ročně, napojené na pole plynovodem¹⁵⁵. Všechny výše zmíněná pole v oblasti řeky Amudarjy, regionu Kara Kum a Murgabské nížiny jsou napojeny na plynovod CAC směřující na sever do Ruska.

Mezi hlavní pole západního Turkmenistánu a oblasti Kaspického moře paří pole Korpedzhe (120 mld. m³ zásob) a Jižní Gamašlydzh, které jsou napojeny na plynovod do Íránu¹⁵⁶. Tímto je relativně vyčerpán stručný přehled nejdůležitějších plynových polí v Turkmenistánu a zároveň se dostáváme k tématu exportu plynu a vývozních cest.

Central Asia Centre

Základní vývozní „tepnou“ je nepochybně plynovod Central Asia Centre (CAC), který byl již stručně zmíněn v kapitole o Kazachstánu. Tento systém, jehož 4 větve pokrývají značnou část středního a východního Turkmenistánu, byl vybudován v letech 1960 – 1974. Celková kapacita je odhadována na 90 mld. m³ ročně¹⁵⁷. V roce 2003, po opakovaných rozporech v otázkách dodávek plynu do Ruska i tranzitem pře Rusko, byl podepsán dlouhodobý kontrakt mezi turkmenskou vládou a Gazpromem. Smlouva byla podepsána na 25 let, během nichž měl Turkmenistán dodat 2 bil. m³¹⁵⁸. Tento kontrakt byl následně revidován v roce 2007, když byla navýšena cena z tehdejších 100 USD za 1000 m³ na 130 USD v první a 150 USD pro druhou polovinu roku 2008¹⁵⁹. Rusko tak bylo nuceno reagovat na změnu situace v Turkmenistánu po smrti prezidenta Niazova či započetí stavby plynovodu do

Číny a ukázalo, že plyn z Turkmenistánu nutně potřebuje pro uspokojení svých dodavatelských závazků v Evropě.

Turkmenistán – Čína

Stavba tohoto plynovodu, který byl dokončen v prosinci 2009, začala 29. srpna 2007. Jeho počáteční bod se nachází u turkmenského plynového ložiska Bartyjarlyk na řece Amudraje (blízko významného pole Samantepe). Operátorem i investorem plynovodu je čínský CNPC¹⁶⁰. V první fázi je kapacita plynovodu 10-13 mld. m³ ročně, s plánovaným navýšením až na 40 mld. m³ ročně¹⁶¹. Celková délka plynovodu je přibližně 2000 km, trasa vede z Turkmeistánu přes Uzbekistán do Kazachstánu na čínské hranice. Jednotlivé úseky vlastní vždy národní energetické společnosti napůl s CNPC. Turkmenistán dosud uzavřel dvě smlouvy na dodávky plynu do Číny. První v červenci 2008 na 30 mld. m³ za 30 let a druhou na dodatečných 10 mld. m³ v červnu 2009¹⁶².

Turkmenistán – Írán

První 200 km dlouhé propojení mezi Turkmenistánem a Íránem (Korpedzhe – Kurt-Kui) bylo otevřeno již v roce 1997. Jednalo se zároveň o první napojení směřující mimo bývalý Sovětský svaz. Tento projekt byl původně relativně omezený a i objem přepraveného plynu rostl zvolna (2000 – 3 mld. m³, 2001 – 4,4 mld. m³, 2003 6,5 mld. m³)¹⁶³. Podle dohody uzavřené mezi Turkmenistánem a Íránem v červenci 2009 by se množství plynu vyvezené touto trasou mělo v roce 2010 navýšit na 8 mld. m³, což je maximální kapacita tohoto plynovodu¹⁶⁴.

Navíc by měl Írán z Turkmenistánu získávat až 6 mld. m³ novým plynovodem, jenž byl spuštěn 6. ledna 2010 a který propojuje největší plynové pole Dauletabad nacházející se blízko íránských hranic s íránskou páteřní sítí plynovodů¹⁶⁵. Írán by tak v roce 2010 mohl importovat z Turkmenistánu až 14 mld. m³, což je množství, které zřejmě přesáhne vývoz do Ruska i do Číny. Írán tak s největší pravděpodobností bude v roce 2010 největším importérem turkmenského plynu, následován Čínou. To je po dosavadní dominanci Ruska jako cílové i tranzitní země pro plyn Turkmenistánu zásadní přelom v regionální „plynové mapě“.

5.3.2. Poslední vývoj a budoucí výhled

Při vyjednáváních o ceně za turkmenský plyn na rok 2009 se potvrdil trend pozorovaný v předchozích letech. 25. 5. 2008 byla podepsána dohoda, podle níž měl přejít systém stanovování ceny plynu na tržní princip. Zároveň se Gazprom zavázal k účasti na investičních projektech (plynovod podél Kaspického moře) v Turkmenistánu¹⁶⁶. Gazprom tak ukázal, že je ochoten nabídnout za turkmenský plyn nejen výhodnou cenu, ale i další pro Ašchabad výhodné podmínky. Že však má i ústupnost ruského plynárenského koncernu své meze se ukázalo v průběhu roku 2009.

Obě země (Rusko a Turkmenistán) se totiž ocitly v konfliktu, který lze bez většího váhání označit za „plynovou válku“. Na počátku konfliktu stála 9. dubna 2009 havárie na hlavním vývozním plynovodu směrem do Ruska (CAC), která byla podle turkmenské strany způsobena radikálním (až 90%) omezením odběru ze strany Gazpromu a pozdním informováním Ašchabadu o tomto kroku. Výsledkem bylo zastavení exportu plynu z Turkmenistánu do Ruska¹⁶⁷. V souvislosti s tímto plynovým konfliktem došlo v Turkmenistánu také k výrazné politické krizi, když rezignoval ministr národní bezpečnosti a byli odvolání náměstci řiditelů státních společností Turkmengas a Turkmenněft¹⁶⁸.

Jaké události stály na pozadí tohoto konfliktu? Je třeba si uvědomit, že ve stejném časovém období turkmenská vláda připravovala mezinárodní tendr na stavbu plynovodu, který by měl propojit východní Turkmenistán s ložisky v kaspické oblasti. Navíc probíhající ekonomická krize snížila jak cenu plynu, tak jeho spotřebu v Evropě, tudíž se Gazprom, jenž usiloval o získání kontroly nad zmíněným plynovodem, necítil tolik závislý na surovině z Turkmenistánu¹⁶⁹. Ve výsledku se ovšem nátlaková taktika Ruska ukázalo jako neúspěšná. Dodávky byly přerušeny až do konce roku 2009, Turkmenistán mezitím dokončil výše zmíněné exportní trasy do Číny a Íránu a dohodl se s oběma zeměmi na vývozech pro rok 2010. Dohoda mezi Ruskem a Turkmenistánem o exportu plynu na rok 2010 byla podepsána 22. 12. 2009. Podle ní by Gazprom měl z Turkmenistánu nakoupit v roce 2010 maximálně 30 mld. m³ plynu. Došlo tak k zásadnímu přeskupení odběratelských vztahů, když se hlavními importéry turkmenského plynu staly Írán a Čína¹⁷⁰. Do budoucna lze očekávat další případné úpravy cenových podmínek pro nákup turkmenského plynu ze strany Gazpromu. Situace se bude výrazně odvíjet od hospodářského oživení v Evropě, které by sebou mohlo přinést nárůst poptávky po plynu a tedy i růst ceny. Nicméně pozice, ve které se bude Gazprom při jednáních s Ašchabadem nacházet, se bude výrazně lišit od situace na počátku této dekády. Lze se proto domnívat, že Gazprom bude muset přistoupit na tržní cenové podmínky při budoucích nákupech plynu z Turkmenistánu. Na druhé straně je Gazprom pro Turkmenistán z čistě ekonomického hlediska výhodným odběratelem, neboť realizuje na evropských trzích vysokou cenu.

Je vhodné ještě stručně zmínit, že obdobný plynový konflikt ohledně dodávek a především vyjednávání o navyšování cen, zažil Turkmenistán také s Íránem v roce 2008. Nicméně výrazně omezenějšího rozsahu. Turkmenistán pozastavil dodávky do Íránu 30. prosince 2007. Po čtyřech měsících jednání Írán přistoupil na vyšší cenu a dodávky plynu byly obnoveny 25. dubna 2008¹⁷¹. Turkmenistán tak podobně jako Gazprom přinutil i Írán postupně akceptovat přibližování ceny plynu tržním podmínkám zejména ve vztahu k evropským cenám. Ačkoliv detaily o cenách výše zmíněných dohod bývají zřídka okamžitě zveřejňovány, lze předpokládat, že přes zdokumentované cenové sbližování, bude dosud cenové rozpětí mezi cenou, kterou zaplatí např. Čína nebo Írán v roce 2010 za 1000 m³ (v roce 2008 byl odhad 195 USD¹⁷²) a cenou na evropských trzích (kvůli hospodářské krizi a poklesu poptávky spadla cena z 500 až na 350 USD¹⁷³) dosud značné.