William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  12 

Král Jindřich. Pokoř se, koleno skloň k noze mé, 

a v náhradu za učiněný hold 

mohútným mečem Yorkův tebe pásám; 

Richarde, vstaň co pravý Plantagenet, 

vstaň, nazván jasným Yorkským vévodou. 

Plantagenet. Richardův zkvět buď nepřátel tvých zkázou! 

A jako bujně pučí věrnost má, 

tak zhyň kdo nevraží na Vaši Milost. 

Všickni. Buď zdráv vznešený kníže, mocný York! 

Somerset (stranou). Zhyň podlý kníže, nepočestný York! 

Gloster. Teď nejlíp bude, Vaše Milosti, 

abyste přes moře se přepravil 

a korunovat dal ve Francii. 

Přítomnost králova vzbuzuje lásku 

u podaných a přátel jeho věrných; 

nepřátely pak naplňuje strachem. 

Král Jindřich. Na slovo Glostrovo jde Jindřich rád, 

neb moudrá rada chystá vrahům pád. 

Gloster. Již pohotově vaše lodi jsou. 

 

Všickni odejdou až na Exetra. 

Exeter. Ať v A[n]glii jsme, neb do Francouz táhnem, 

jaký to konec vezme nevědouce: 

ten rozbroj velmožů nedávno vzniklý 

tlí pod popelem přetvářené lásky, 

a posléz v živý plamen vyrazí. 

Úd zjitřený jak zvolna jen uhnívá, 

až kosti, maso, šlachy odpadnou, 

tak rozžírá se závistný ten svár. 

Teď nešťastného proroctví se bojím, 

jež za časů pátého Jindřicha 

každému nemluvněti bylo v ústech – 

že Jindřich rodič Monmouthský vše získá, 

a Jindřich rodič Windsorský vše ztratí. 

Toť zřejmo tak, že Exeter si žádá, 

by nedočkal se neblahých těch dob. 

 

Odejde. 

 

Výjev druhý. 

Francie. Před Rouenem. 

Vystoupí Johana la Pucelle v přestrojení, s ní vojáci oblečeni 

po selsku s pytli na zádech. 

Johana. Toť brána Rouenská, do města vchod, 

jejž otevřeme vojenskou si lstí. 

Pozor si dejte, kterak stavět slova, 

po sprostu mluvte, jak lid venkovský, 

přivážející na trh obilí. 

A když nás vpustí (jakož jistě doufám), 

shledáme-li, že líná stráž je slabá, 

dám znamení hned našim přátelům, 

by dauphin Karel na ně udeřil. 

První voják. Ty pytle město vypytlačí nám, 

že vládnout budem v Rouenu co páni. 

Pročež teď zaklepáme. 

 

Klepá. 

Stráž (uvnitř). Qui est là? 

Johana. Paysans, pauvres gens de France: 

ubozí venkované s obilím. 

Stráž. Jen vejděte, již na trh zvoněno. 

 

Otevře bránu. 

Johana. Teď, Rouene, tvé hradby sřítím k zemi. 

 

Vejde se svými vojáky do města. 

Vystoupí Karel, Bastard Orleanský, Alençon s vojskem. 

Karel. Nechť svatý Diviš žehná lsti té šťastné! 

Zas v Rouenu pospíme bezpečně. 

Bastard. Tu vešla panna s svými pomocníky; 

však jaké dá nám nyní znamení, 

kde nejlepší a nejjistější přístup? 

Alençon. Na oné věži vztýčí pochodeň, 

již uvidíce obdržíme věsť, 

že nejslabší to místo, kudy vešla. 

 

Johana objeví se na jednom cimbuří s hořící pochodní v 

ruce. 

Johana. Hle, šťastná svatební to pochodeň, 

jež snoubí Rouen s jeho krajany, 

nešťastně však posvítí Talbotistům. 

Bastard. Šlechetný Karle, viz to znamení, 

jež dává naše přítelkyně nám 

planoucí pochodní tam s této věže. 

Karel. Kýž svítí nám co pomsty kometa, 

věštící zkázu všech nepřátel našich! 

Alençon. Nemařme času, odklad kazí vše; 

jen vrazte tam a křičte: „Dauphin hr!“ 

a porubejte v bráně hnedky stráž. 

 

Vrazí do města. 

Pokřik. Vystoupí Talbot s několika Angličany. 

Talbot. Ten podvod, Francie, opláčeš trpce, 

jen přežije-li Talbot tuto zradu. – 

Pucelle, ta kouzelnice proklatá, 

ta čarodějka, nastrojila nám 

tu nehodu pekelnou z nenadání, 

že sotva vyvázli jsme francké moci. 

 

Odejdou k městu. 

Váleční povyk, harce. Z města vyjdou Bedford, nesen stonavý v 

sedadle, Talbot, Burgund a anglické vojsko. Na hradbách 

vystoupí Johana, Karel, Bastard, Alençon a jiní. 

Johana. Jonáci, dobrý den; nepotřebí 

vám žita na chléb? vévoda Burgundský 

tuším se bude postit raději, 

než zas by koupil za tak drahou cenu. 

Samá to stoklasa; či chuť tu rádi? 

Burgund. Jen posmívej se, podlá vzteklice, 

nestoudná kuběno! Já brzo doufám 

ti stejnou měrou odplatit, že máš 

proklínat žeň ze dnešní setby vzešlou. 

Karel. Nepojde hladem Vaše Výsost dřív? 

Bedford. Ne slovy, skutky mstěte tuto zradu! 

Johana. Co zámysl tvůj, starče? lámat kopí, 

boj na smrt podstoupit v svém sedadle? 

Talbot. Ohavný ďáble Francka, pekelná 

ty čarodějnice, od chlípných milců 

obstoupená! Jak smíš se posměchem 

dotýkat kmeta chrabrého, vyčítat 

polomrtvému nestatečnost? S tebou 

se, holčino, já doufám ještě setkat, 

jinak ať Talbot s hanbou zahyne. 

Johana. Tak zhorka, pane? – Lépe mlčím však, 

jak jenom Talbot zahřmí, přijde déšť. 

 

Talbot a ostatní smlouvají se spolu. 

Zdař Bůh ten sněm! Kdo bude mluvčím při něm? 

Talbot. Nemáte na nás chuť ven do pole? 

Johana. Mylorde, takoví my blázni nejsme, 

abychom znova sázeli co máme. 

Talbot. K úšklebné Hekatě té nemluvím, 

než k tobě, Alençone, a k tvým druhům; 

či chcete v poctivý se pustit boj? 

Alençon. Ne, pane. 

Talbot. Abyste visel, pane! – Sprostí to 

mezkáři francouzští! zdi hlídají 

jak selští pacholci, po kavalírsku 

ke zbrani netroufají sobě sáhnout. 

Johana. Pryč, vůdcové, se hradeb dolů pojďme; 

jeť znát na Talbotu, že zlé obmýšlí. – 

Mylorde, s Bohem; my jen přišli vám 

se zde ukázat. 

 

Johana odejde s ostatními. 

Talbot. Však my tam za nedlouho budem též, 

sic největší mou slávou hanba buď! – 

Slib mně, Burgunde, na čest svého domu 

---