William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  13 

(pamětliv ukřivdění veřejného 

od Francie), že buď zpět vydobyt 

to město chceš, neb umřít. Já zajisté, 

jakože živ jest Jindřich Anglický, 

jehožto otec byl zde vítězem, 

jakože v městě zradou ztraceném 

velkého Richarda spočívá srdce, 

tak přísahám, že nazpět vydobyt 

to město chci, neb umřít. 

Burgund.  

 

 

 

 

Přísaha 

má k tvé se pojí. 

Talbot.    

 

 

Než však odejdem, 

ošetřte umírajícího knížete, 

statného Bedfordského vévodu. – 

Mylorde, pojďte, lepší byt vám dáme 

pro vaši chorobu i sešlý věk. 

Bedford. Nechtěj mne, Talbote, tak zneuctívat: 

zde umřít chci před Rouenskými zdmi, 

co účastník váš v dobrém jako zlém. 

Talbot. Chrabrý Bedforde, uprosit se dejte. 

Bedford. Jen ne bych odtud šel. Já četl kdys, 

jak statný Pendragor, jsa churav, v sesli 

do bitvy dal se nést a zvítězil. 

Tuším, že vojákům dodávám mysli, 

neb vždy jsem shledal je, jak sám jsem byl. 

Talbot. Neskrocenýť tvůj duch i v prsou mroucích! – 

Než budiž tak. – Starého Bedforda 

Bůh zachovej! – A teď, Burgunde, s chutí 

seberme všecku moc, jež po ruce, 

a vrhněm se na honosného Franka. 

 

Odejdou Burgund a Talbot s vojskem, zanechajíce tu 

Bedforda s několika jinými. 

Hluk bitvy, harce. Vystoupí Sir John Fastolfe a jeden Setník. 

Setník. Kam spěcháte tak nakvap, Sir John Fastolfe? 

Fastolfe. Kam? Zachránit se útěkem, neb opět 

se všecko chýlí ku porážce naší. 

Setník. Jak? utíkat, opustit Talbota? 

Fastolfe. Ba všecky co jich jest, bych život spasil. 

 

Odejde. 

Setník. Kýž pohroma tě stíhá, zbabělý! 

 

Odejde. 

Couvání, harce. Z města vyjdou Johana, Alençon, Karel a jiní 

a utíkajíce odejdou. 

Bedford. Teď, duše klidná, jdi dle vůle Páně, 

neb zkázu viděl jsem nepřátel našich. 

Což zpozdilých jest lidí spoléhání? 

Nedávní posměvači rouhaví 

Jsou rádi, útěkem že chrání život. 

 

Umře a odnesen jest ve svém sedadle. 

Hluk. Vystoupí Talbot a jiní. 

Talbot. Ztracen a zase nabyt jedním dnem! 

toť sláva dvojnásobná jest, Burgunde; 

buď Bohu chvála za to vítězství! 

Burgund. Hrdinský Talbote, Burgund zavírá 

tě v srdce své, kde slavné činy tvoje 

se zdvihají co pomník chrabrosti. 

Talbot. Dík, kníže šlechetný. Kde však Johana? 

Tuším že spí ten starý její šotek. 

Kde pych Bastardův, šašky Karlovy? 

Co, mrtvo vše? Ve smutku hlavu kloní 

Rouen, tak udatné že prchlo družstvo. 

Teď do města, uvést tam jakýs řád 

a zběhlé úřadníky dosadit; 

a potom hned ku králi do Paříže, 

neb dvorem tam se šlechtou mladý Jindřich. 

Burgund. Co Talbot chce, i Burgundu se líbí. 

Talbot. Než však se odebéřem, pamatujme 

na šlechetného vévodu Bedforda, 

nedávno zesnulého, jemuž čest 

dřív poslední prokažme v Rouenu. 

Statnější bojovník nemáchal kopím, 

jemnější srdce neřídilo dvůr: 

mrouť však i panovníci nejmocnější, 

neb konec to vší klopoty vezdejší. 

 

Odejdou. 

 

Výjev třetí. 

Tamtéž. Rovina blíž města. 

Vystoupí Karel, Bastard, Alençon, Johana s vojskem. 

Johana. Nechtějte zoufat nad tou nehodou, 

a nermuť vás, že zas nám odňat Rouen; 

neb smutek pro věc nezměnitelnou 

jest žíravina spíše nežli lék. 

Nechť povzteklý na chvilku Talbot jásá 

a čepejří se, k pávu podoben, 

my oškubem ho, jeho chvost mu utnem, 

jen dauphin s ostatními když si říct dá. 

Karel. Až dosavad jsme dali vést se tebou, 

bez pochybnosti o tvém umění; 

nezmýlíť nás v tom náhlá nehoda. 

Bastard. Napni svůj um, vymýšlej úklady, 

a my tě proslavíme ve světě. 

Alençon. Tvou sochu postavíme v svatém místě 

a ctít tě budem jako světici; 

protož o blaho naše, panno, dbej. 

Johana. Tak půjde to, jak já si smyslila: 

pěknými slovy, sladkým přemlouváním 

musíme lákat hledět Burgunda, 

by od Talbota přešel k naší straně. 

Karel. To kdyby zdařilo se, moje srdce, 

pak nebylo by místa ve Francii 

pro Jindřichovy voje, aniž by 

ten národ tak se námi honosil, 

ba spíš by vyhlazen byl z našich zemí. 

Alençon. Na vždy by vypuzeni byli z Francouz, 

ni k hrabství práva nemajíce zde. 

Johana. Však uvidíte, jak to spůsobím, 

by žádoucího konce došla věc. 

 

Slyšet bubnování. 

Slyšíte, patrno dle zvuku bubnů, 

že ku Paříži táhnou jejich voje. 

 

Anglický pochod. Vystoupí a v pozdálí přejdou Talbot a 

jeho vojsko. 

Tu Talbot táhne, a s rozvinutými 

praporci celé vojsko anglické. 

 

Francouzský pochod. Vystoupí vévoda Burgundský s 

vojskem. 

Naposled vévoda přichází s svými, 

nám štěstí příznivo, že vzadu táhne. 

Zatrubte naň, že chceme mluvit s ním. 

 

Troubí se k vyjednávání. 

Karel. Na rozmluvu s Burgundským vévodou. 

Burgund. Kdo žádá porozprávět s Burgundským? 

Johana. Karel, francouzský královic, tvůj krajan. 

Burgund. Co žádáš, Karle? neboť pospíchám. 

Karel. Mluv, panno, slovy svými jej okouzli. 

Johana. Statný Burgunde, jistá Francie 

ty čáko, stůj; dovol, by v pokoře 

tvá služná děva promluvila s tebou. 

Burgund. Mluv, přílišných jen řečí neděl[e]j. 

Johana. Na vlast svou vzhlédni, žiznou Francii, 

a pohubené města viz i vsi 

přeukrutných nepřátel řáděním! 

Jak matka na nemluvně ubohé 

hledí, když smrt mu očka zavřela, 

tak ty hleď na nemoc, jíž chřadne Francko; 

viz rány jeho, nepřirozené, 

jež sám jsi zadal teskným jeho prsoum! 

---