William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  16 

Však moudrost vaše líp vám radit může, 

než já jsem schopen ku poučování; 

a protož, jakož v míru jsme sem přišli, 

též dále v míru, v lásce setrvejme. – 

Náš strýče Yorku, Vaši Vznešenost 

jmenujem vládařem v těch částech Francka; – 

vy, dobrý lorde Somersete, spojte 

své jízdné pluky s jeho pěchotou, – 

co věrní poddaní, svých otců syni, 

radostně jděte pospolu, svůj hněv 

vylévajíce na nepřátely. 

My s ostatními, lord protektor též, 

po krátkém odpočinku do Kalet, 

odtud do Anglie se navrátíme, 

kdež brzy doufám, že po vítězství 

obdrženém mně předvedete Karla 

i Alençona s ostatními zrádci. 

 

Troubení. Odejdou král Jindřich, Gloster, Somerset, 

Winchester, Suffolk a Basset. 

Warwick. Mylorde Yorku, zdá se mi, že Jindřich 

dost obratně si na řečníka hrál. 

York. Tak jest; to jenom se mně nelíbí, 

že vyvolil si Somersetův znak. 

Warwick. To byl jen nápad, jejž nemějte za zlé; 

zajisté při tom nemyslil nic zlého. 

York. Nechť – přál bych aby byl. – Než toho nechme, 

teď jiné práce nastávají nám. 

 

Odejdou York, Warwick a Vernon. 

Exeter. Dobře’s, Richarde, přetrh slova svá; 

neb vášeň srdce tvého, vypuknouc, 

by objevila nám, tak obávám se, 

trpkého záští, vzteklé zuřivosti 

víc, než si představit a myslit možno. 

Nejsprostší rozum, vida svárlivé 

ty hádky šlechty, dvorské ústrky 

a rocení se jejich vrstevníků, 

předzvídat musí z toho neštěstí. 

Zle jest, když žezlem slabé dítě vládne; 

však horší závistná nesvornost rodu, 

tropící zmatkem nenabytnou škodu. 

 

Odejde. 

 

Výjev druhý. 

Francie. Před Burdovaly. 

Vystoupí Talbot s vojskem. 

Talbot. Jdi k branám Burdovalským, trubači, 

na hradby vůdce jejich volej. 

 

Troubí se ke smlouvání. Na hradbách vystoupí Vůdce 

francouzského vojska s jinými. 

John Talbot, Angličan, vás zavolal, 

vojenský sluha krále Jindřicha, 

a toto chce: Otevřte brány městské, 

pokořte se, a panovníka mého 

svým nazvete, co věrní poddaní 

mu hold činíce; pak se vzdálit chci 

s mocí svou krvavou. Zhrdáte-li 

tou mírnou smlouvou, navrženou vám, 

ku vzteku popudíte mé tři druhy: 

hlad, smrtný meč a plápolavý oheň, 

jenž v okamžení s zemí srovnají 

ty vaše zpupné, nebetyčné věže, 

nepřijmete-li návrh jejich přízně. 

Vůdce. Zlověstný sejčku, strašně huhlavý, 

jenž hrůzou jsi a bičem krvavým 

našemu národu, již blíží se 

ku konci tvého ukrutenství doba. 

K nám jiná cesta nevede, leč smrt, 

neb věz, že tvrdě opevněni jsme, 

a silni dosti ven vyrazit v boj. 

Nazpět-li couvneš, dauphin připraven 

tě zaplést válečnými osidly: 

po každé straně stojí zástupy, 

zamezit tobě cestu k útěku, 

kamkoli obrátíš se o pomoc, 

hrozí ti smrt na kořist číhajíc, 

a bledá záhuba ti vůči hledí. 

Přijaloť svátost deset tisíc Franků, 

že nevypálí děla záhubného 

na žádnou duši v celém křesťanství, 

leč na Anglika Talbota. Aj hle, 

co muž zde stojíš v jarobujné síle, 

neskroceného, nezlomného ducha, 

to poslední jest zoře slávy tvé, 

kterou ti vzdávám já co nepřítel; 

neb dřív než ve sklence od této chvíle 

se písečná přesype hodina, 

ty oči, vidoucí tě v květu zdraví, 

co zsinalou tě spatří mrtvolu. 

 

Zdaleka slyšet bubnování. 

Slyš! bubny Karlovy na výstrahu 

ti smutně zvučí v srdce sklíčené; 

mé k smrti strašlivé ti zazvoní. 

 

Vůdce s ostatními odejdou s hradeb. 

Talbot. On na dluh nemluví, nepřítel táhne; – 

ven lehká jízdo, shlídni jejich boky. – 

Ó nedbalosti lehkomyslná! 

kterak jsme sevřeni, vehnáni v těsno; 

anglické zvěře plaché stádečko, 

poděšené štěkáním franckých psů! 

Však zvěř-li jsme, tož buďme divokou, 

ne bázlivou, jenž padá na ránu; 

co štvaní jeleni se vztekle vrhněm’ 

s železným čelem na psy krvolačné, 

ať nesměle jen z dálky štěkají; 

každý svůj život prodej jako já, 

a nebudeme laně laciné. 

Bůh s námi buď a svatý Jiří! Talbot 

a právo Anglie buď naše heslo; 

by v tuhém boji štěstí nám přineslo! 

 

Odejdou. 

 

Výjev třetí. 

Rovina v Gaskoni. 

Vystoupí York s vojskem, s druhé strany Posel. 

York. Nevrátila se ještě lehká jízda, 

jež stopovala mocný voj dauphinův? 

Posel. Již přišla zpět, mylorde, s návěštím, 

že k Burdovalům táhne s mocí svou 

na Talbota. V tom, co se mimo bral, 

zpozorovali vaši špehové 

dva jiné voje, mocnější než Karlův, 

jež s ním se spojivše týmž směrem táhly. 

York. Mor stíhej toho zrádce Somerseta, 

jenž váhá s přislíbenou posilou 

na jezdcích k obležení sebraných! 

Pomoc ode mne očekává Talbot, 

mně ale ruce váže zrádný padouch, 

že nelze přispět šlechetnému reku. 

Bůh potěš ho v té tísni veliké! 

On zhyne-li, pak konec válce francké. 

Vystoupí sir William Lucy. 

Lucy. Vznešený vůdce moci anglické, 

vítán jak nikdy dřív na francké půdě, 

spěš na pomoc statnému Talbotu, 

opoutanému pásmem železným 

a sevřenému hroznou záhubou; 

ku Burdovalům, Yorku, ztraceni 

sic Talbot, Francie i naše čest. 

---

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  17 

York. Ó Bože, kýž by Somerset, jenž zpupně 

mou jízdu zdržuje, byl tam kde Talbot! 

Zachráněn byl by tak muž statečný 

obětováním zbabělého zrádce. 

Mne slzy cedit nutí vztek a zlost, 

že hyneme pro zrádnou nedbalost. 

Lucy. Ó šlete pomoc lordu sklíčenému! 

York. On ztracen, běda! proti slovu mému; 

nad smutnou škodou naší Francko plesá, 

věc naše zradou Somerseta klesá. 

Lucy. Bůh milostiv buď Talbotově duši, 

i synu jeho, mladistvému Janu, 

jejž potkal jsem odtud dvě hodiny, 

an na cestě byl ku chrabrému otci. 

Neviděliť se spolu sedm let, 

teď sejdou se, by požehnali svět. 

York. Ach Talbote, budeť to radost tobě, 

když synka svého budeš vítat v hrobě! 

Ó jaké hoře prsa moje tíží, 

že rozvedené příbuzné smrt sblíží. – 

S Bohem, víc činiti nemožno mně, 

než zlořečiti toho příčině. – 

Po Mainu, Poitiersu, Turnsu veta 

vinou i prodlením jen Somerseta. 

 

Odejde. 

Lucy. Tak, ana káně vzpoury hlode hruď 

vznešených vůdců, líná nedbalost 

přispívá k zrádné ztrátě výbojů 

Jindřicha pátého, slavného reka, 

jenž sotva mrtev, jehož však památka 

žít bude věčně. – Jejich rozbrojem 

vše ztraceno: čest, životy i zem. 

 

Odejde. 

 

Výjev čtvrtý. 

Jiná rovina v Gaskoni. 

Vystoupí Somerset se svým vojskem, zároveň s ním Důstojník 

Talbotův. 

Somerset. Již pozdě jest, teď nemohu je poslat, 

tu výpravu podnikli York a Talbot 

přespříliš kvapně; celá naše moc 

by výpadu jen z města samotného 

měla co odolat. Odvážný Talbot 

předešlé slávy své lesk poškvrnil 

tím zoufalým a divým podnikem. 

York vehnal jej do smrti hanebné, 

by soka prost oslavil jmeno své. 

Důstojník. Zde jest sir William Lucy, jenžto se mnou 

šel pomoc hledat sevřenému vojsku. 

Vystoupí sir William Lucy. 

Somerset. Jak jest, sir Williame? kdo vás sem poslal? 

Lucy. Kdo, vzácný lorde? prodaný lord Talbot, 

který, obklíčen smělým protivenstvím, 

se k šlechetnému Yorku, k Somersetu 

utíká, by hrozící záhubu 

odvrátili od slabých jeho pluků. 

Zatím však, ctihodný co vůdce náš 

krev potí z údů bojem zemdlených, 

a váhaje v poloze výhodné 

se ohlíží po spáse, vy, jenž strážci 

cti anglické jste, klamná jeho čáka, 

se vzdalujete v podlé řevnivosti. 

Nedejte soukromým svým rozbrojům 

otálet s pomocí proň sebranou, 

an slavný, šlechetný ten hrdina 

podléhá přemoci celého světa: 

Bastard a dauphin, vévoda Burgundský, 

Alençon, Reignier vůkol jej oblehli, 

a Talbot vaší vinou zahyne. 

Somerset. York ponouk’ ho, York měl mu pomoc dát. 

Lucy. A York na Vaši Milost naříká 

a přísahá, že zdržujete vojsko 

zvlášť sebrané na tuto výpravu. 

Somerset. York lže; proč neposlal? byl by je měl; 

proň málo úcty mám, tím méně lásky, 

a hanbil bych se nadcházeti jemu. 

Lucy. Klam anglický, ne síla Francie, 

zapletl Talbota do osidel. 

Nebudeť Anglii on živ navrácen, 

jsa vaší nesvorností v štěstí skrácen. 

Somerset. Vzhůru! bez prodlení má jízdu mít, 

pomoc mu za šest hodin může být. 

Lucy. Vše pozdě, zajat již neb zabit jest; 

utéci nemohl, by hned byl chtěl, 

a Talbot neutíká, byť i mohl. 

Somerset. Mrtev-li Talbot, líto mně srdečně. 

Lucy. On slávu má, vy máte hanbu věčně. 

 

Odejde. 

 

Výjev pátý. 

Anglický tábor blíž Burdoval. 

Vystoupí Talbot a syn jeho Jan. 

Talbot. Ó synu můj, já poslal pro tebe, 

vyučit umění tě válečnému, 

by v tobě jmeno Talbot obživlo, 

až vetché stáří, neohebné údy 

ti na lenošku upoutají otce. 

A však – ó hvězdy zlověstné, odporné! – 

přicházíš k hodům smrti strojeným, 

k nebezpečí hroznému, nezbytnému. 

Pročež, mé dítě, nejrychlejšího 

si vezmi koně, já ti k útěku 

ukážu cestu; spěš a neotálej. 

Jan. Jest Talbot jmeno mé? jsem já syn tvůj? 

A prchnout mám? Mou miluješ-li matku, 

neprzni tak počestné její jmeno, 

chtě mít mne panchartem neb otrokem; 

svět řekl by: Ne Talbotova krev 

jest ten, kdo prch’, an Talbot stál co lev. 

Talbot. Pryč, bys mne pomstil, smrt-li mne zachvátí. 

Jan. Kdo takto prchá, víc se nenavrátí. 

Talbot. Když oba zůstanem, zhyneme dvá. 

Jan. Tož prchni ty, i zůstanu zde já. 

Přetěžkáť ztráta tvá, to pamatuj; 

mne neškoda, bez zásluh život můj. 

Mým pádem Frank se málo může chlubit, 

tvůj musí poslední nám čáku zhubit. 

Tvá čest nemůže trpět útěkem; 

má musí, neb nováček v boji jsem. 

Tvůj útěk moudrostí všem bude slouti; 

já sketou byl bych zván, bych měl prchnouti. 

Kdož uvěřil by v příští statnost moji, 

kdybych ponejprv nevytrval v boji? 

Radč za smrt prosím zde na kolenou, 

než zachoval bych život s poskvrnou. 

Talbot. A čáka matčina má ničím být? 

Jan. Líp než by ze mne hanbu měla mít. 

Talbot. Tvůj otec káže ti se odtud bráti. 

Jan. Chci bojovat, ne záda vrahům dáti. 

Talbot. Část otce tvého zachová se v tobě. 

Jan. Ta částka nesla by jen hanbu v sobě. 

Talbot. O slávu svou nesmíš se strachovat. 

Jan. Tvé jmeno netknuté chci zachovat. 

Talbot. Svědectví otcovo tě očistí. 

Jan. Zabit nemůžeš vydat svědectví. 

Uprchněm oba, smrt-li patrná. 

Talbot. Já v nouzi opustit mám vojska svá? 

Posud jest zachovalé stáří mé. 

---