William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  18 

Jan. Či já mám poškvrnit mladosti své? 

Já rovněž nerozlučný jsem od tebe, 

jakož nemůžeš rozdvojit sám sebe. 

Jdi, zůstaň – tak neb tak – s tebou chci býti; 

mně smrti otcovy nelze přežíti. 

Talbot. Tedy se s tebou loučím, synu můj, 

narozený, by shas’ dnes život tvůj. 

Pojď, pospolu chcem žít i zahynouti, 

vidímť již nebe oběma kynouti. 

 

Odejdou. 

 

Výjev šestý. 

Bojiště. 

Válečný povyk; harce, při kterých mladý Talbot obklíčen, od 

otce pak vysvobozen. 

Talbot. Bojujte, hoši, svatý Jiří s námi! 

Že nevěren jest vládař slovům svým, 

hynem tu Frankův mečem záhubným. 

Kde’s Jene? – Odpočiň, oddechni sobě, 

Vyrval tě smrti, jenž dal život tobě. 

Jan. Dvakrát synem’s, já dvakrát otcem dařen, 

neb život ten, jejž dal’s mi, byl již zmařen. 

An meč tvůj, osudu nevítaný, 

prodloužil věk můj již spočítaný. 

Talbot. Když mečem o Karlovu’s přílbu křesal, 

já pyšně v rozjařeném duchu plesal 

nad smělým vítězstvím. Mou línou krev 

proběhly bujarost a chrabrý hněv; 

Bastarda, Burgunda jsem povalil, 

od chlouby Franků tebe vybavil. 

Bastard, jenž tvého panenského meče 

podstoupiv spůsobil, že krev tvá teče, 

ucítil vzteku mého rány pádné, 

jež krve jemu ubraly neřádné. 

Tu jemu v potupu jsem zkřikl naň: 

„Tvé cizoložné krve beru daň, 

mrzké a podlé, za krev šlechetnou, 

v mém chrabrém synu Janu prolitou.“ 

Již k ráně smrtelné jsem se napřáhl, 

tu zástup ku pomoci mu přitáhl. – 

Miláčku, mluv, necítíš mdloby v sobě? 

Rci, Jene předrahý, kterak je tobě? 

Nechceš-li teď opustit bitvy vztek, 

když’s osvědčil se udatný co rek? 

Uprchni již co mstitel smrti mé; 

maláť mi pomoc rámě jediné. 

Nemoudře tolik životů v šanc dáti 

na člunu jediném, jejž vlna zvrátí. 

Pod franckým mečem dnes-li nepadnu, 

tož zítra vetchým stářím uvadnu. 

Mnou nezískáno: vytrvám-li zde, 

o den jen skrátím živobytí své; 

tvá smrt přináší matce, rodu zhoubu, 

maří mou mstu, tvé mládí, vlasti chloubu; 

vše to, a ještě více v šanc je dáno, 

když zůstaneš; když prchneš, zachováno. 

Jan. Necítě bolu z Bastardových ran 

při slovech tvých krvácím se všech stran. 

Za tento zisk, jejž hanbou mám si koupit 

(ničemně živ jsa o čest se oloupit), 

než mladý Talbot starého odběhne, 

dřív zcepeněv bojácný kůň můj lehne! 

Toť franckým pacholkům bych roveň byl, 

hoden, bych v neštěstí a hanbě žil! 

Při vší té slávě, které’s došel, věz, 

že nejsem syn tvůj, uprchnu-li dnes. 

Nic víc o útěku, jím pohrdám, 

co Talbot s Talbotem svůj život dám. 

Talbot. Nuž následuj kretského otce svého, 

ty Ikare; žel života mi tvého! 

Bojuj, když chceš, po boku mém udatně, 

ať jako rekové zahynem statně. 

 

Odejdou. 

 

Výjev sedmý. 

Jiné místo na bojišti. 

Hluk bitvy, harce. Vystoupí Talbot raněn, veden od 

Sloužícího. 

Talbot. Kde druhý život můj? – neb dokonán 

můj vlastní; – kde můj syn, udatný Jan? 

Vítězná smrti v spolku s otroctvím, 

zhrdám tebou synovým rekovstvím: 

spatřiv mne kleslého na kolenou 

svým mečem máchal statně nade mnou, 

co lačný lev v své netrpělivosti 

konal tu skutky vzteklé zuřivosti. 

Však stoje sám již hněvivý můj strážce, 

co anděl ochranný při mé porážce, 

nenapadán, v rozlícenosti běsné 

mne opustiv ve Franků davy těsné 

se hnal; tam v proudy krvavého moře 

neskrotnou prudkost ducha svého vnoře 

zajisté zahynul; – můj Ikarus, můj květ 

v hrdinském přepychu opustil svět. 

 

Vojáci přinesou tělo Jana Talbota. 

Sloužící. Zde, drahý pane, nesou syna vám! 

Talbot. Ó smrti úšklebná, směješ se nám? 

Než v krátce oba Talbotové, prosti 

nesnesitelné tvojí ukrutnosti, 

vzdor tobě povznesou se do výsosti, 

by pospolitě žili na věčnosti. – 

Ty, jehož smrtelné zde rány zejí, 

mluv, pokud nebesa ti dechu přejí; 

promluv na otce svého, smrti vzdor, 

pomysli, že to Frank, s nímž tobě spor. – 

Tvá ústa, zdá se, v úsměchu že klesla: 

„By Frankem byla smrt, mrtva by klesla.“ 

Ó pojďte, vložte syna v náruč mou; 

můj duch již klesá pod tou nehodou. 

S Bohem, vojáci; mně se žádost stala: 

má vetchá náruč syna pochovala. 

 

Umře. 

 

Válečný povyk. Vojáci a sloužící odejdou, zanechajíce 

obě mrtvoly. 

Vystoupí Karel, Alençon, Burgund, Bastard a Johana s 

vojskem. 

Karel. By byli přispěli York s Somersetem, 

den krvavý by nám byl nastal dnes. 

Bastard. Kterak hoch Talbotův u vzteku divém 

svůj pásl meč na Frankův mase živém! 

Johana. Já potkavši ho takto k němu pravím: 

„Stůj, nad panicem vítězství ať slavím 

já panna;“ on v hrdé odsekne pýše: 

„Mladý Jan Talbot urozen jest výše, 

než aby kořistí se haldy stal.“ 

S tím divoce se v řady Franků hnal, 

mne zanechav co boje nehodné. 

Burgund. Ten hoch měl čáku k slávě bojovné. 

Zde pohřben leží v loktech otce svého, 

těch nehod původu krvelačného. 

Bastard. Ta těla rozsekejte, jež, an žila, 

Anglicka slávou, nám pak divem byla. 

Karel. Ne tak; nešetřit mrtvých hanba jest, 

jichž za živa nám strašna byla pěst. 

Vystoupí sir William Lucy s družinou, jejž předchází 

francouzský Hlasatel. 

Lucy. Hlasateli, 

doveď mne k dauphinu, bych vyzvěděl, 

---