William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  15 

a špatně sprostému by slušel muži, 

natož rytíři, kapitánu, vůdci. 

Talbot. Když nejprv založen byl tento řád, 

rytíři od podvazku slynuli 

jak urozenstvím tak i chrabrostí, 

vší cností, zmužilostí vysokou, 

ve válkách jsouce vzati na slovo; 

strach smrti neznali a v nehodách 

nezoufali, v nejhorších případech 

vždy odhodláni jsouce. Spůsoben 

kdo takto není, osobí si jen 

rytířské jmeno beze všeho práva, 

ctihodný řád ten zneuctívaje; 

i měl by (kdybych já byl soudcem v tom) 

být snížen, jako pastucha, jenž zrozen 

jsa za plotem se drze opováží 

se honositi krví šlechetnou. 

Král Jindřich. Skvrno svých krajanů! svůj ortel slyšíš: 

Pryč odtud kliď se, jenž rytířem býval’s; 

vypovídáme tě pod ztrátou hrdla. – 

 

Fastolfe odejde. 

Teď, lorde protektore, čtěte nám, 

co píše strýc náš kníže Burgundský. 

Gloster (dívaje se na rukopis). Co to, že Jeho Jasnost mění 

sloh? 

Nic víc, než zhola, cela prostě: králi? 

Či zapomněl, že jeho pánem jest? 

Aneb ten hrubý nadpis znamená 

nějakou změnu v jeho smýšlení? 

Co píše as? (Čte) „Z obzvláštní příčiny, 

„jsa pohnut lítostí nad vlasti zkázou 

„a nářkem žalostným utýraných 

„od vašich nátisků, jsem uzavřel, 

„opustě vaši stranu záhubnou 

„se spojit s Karlem, pravým králem Franckým.“ 

Ó zrado ohavná! Zda možno jest, 

by v spolku, přátelství a přísaze 

tak pokrytský se tajil klam a podvod? 

Král Jindřich. Jak! odbůjníkem strýc náš Burgundský? 

Gloster. Jest, králi můj; odpůrcem vaším stal se. 

Král Jindřich. Nic horšího neobsahuje list? 

Gloster. Nic horšího, to všecko jest co píše. 

Král Jindřich. Nuž tedy nechť s ním promluví lord Talbot, 

a potrestá ho za tu hanebnost. 

Mylorde, rcete, jste-li spokojen. 

Talbot. Zda spokojen, můj králi? Prosbu mou 

jen předešel jste, chtěl jsem za to žádat. 

Král Jindřich. Seberte tedy lid a přímo naň, 

ať zví, jak těžce nesem jeho zradu, 

jakáť urážka, míti z přátel posměch. 

Talbot. Jdu, pane můj, vždy se srdečným přáním, 

abyste odpůrců svých zkázu spatřil. 

 

Odejde. 

Vystoupí Vernon a Basset. 

Vernon. Povolte souboj mně, přejasný pane! 

Basset. I mně, ó králi můj, povolte souboj! 

York. To sluha můj; ctný kníže, slyšte jej. 

Somerset. A tento můj; nakloňte mu se, pane. 

Král Jindřich. Jen ticho, lordové, nechť mluví sami. – 

Povězte, proč ten hluk zde tropíte, 

a proč a s kým na souboj chcete jít? 

Vernon. S ním, králi můj, neb on mne urazil. 

Basset. Já zase s ním, neb on mne urazil. 

Král Jindřich. Pro jakou křivdu sobě stěžujete, 

to povězte, pak dám vám odpověď. 

Basset. Když přes moře do Francie jsme pluli, 

ten člověk zde mne týral špičkováním 

zlomyslným na růži, kterou nosím, 

že lupenů těch barva krvavá 

prý značí pána mého zardění, 

když tvrdošíjně odporoval pravdě 

v jakés otázce právní, o kterouž 

byl v rozepři on s Yorským vévodou; 

i též jinými potupnými slovy. 

Já proti surovým těm výčitkám, 

bych hájil pána svého důstojnost, 

za branné právo proti němu žádám. 

Vernon. Totéž i žádám já, můj jasný pane; 

neb jakkoliv on chytře smyšlenou 

řečí svůj drzý úmysl chce barvit, 

to vězte, pane, že jsem drážděn byl, 

neb dřív se on posmíval tomu znaku, 

že bledost kvítka toho znamením 

nestatečnosti srdce mého pána. 

York. Což neustane zlost ta, Somersete? 

Somerset. Mylorde Yorku, tajený váš hněv 

propukne vždycky, duste jej jak chcete. 

Král Jindřich. Můj Bože, jaká vzteklost šílenců, 

když nepatrná, bídná tato věc 

můž zplodit také spory strannické! – 

Můj strýče Yorku, strýče Somersete, 

utište se a držte, prosím, mír. 

York. Ať bojem dřív se hádka rozhodne, 

pak může Vaše Výsost kázat mír. 

Somerset. Ten spor se týká jediné nás dvou; 

dovolte rozhodnout jej mezi náma. 

York. Zde zástavu mou vezmi, Somersete. 

Vernon. Ne, tam jej zůstavte, kde vznikl nejdřív. 

Basset. Tak potvrďte to, velectěný králi. 

Gloster. Tak potvrdit to? Proklet buď váš spor! 

Kýž zhynete s drzými svými tlachy! 

Vy zpupní mani, nestydíte se 

tou všetečnou a bouřnou násilností 

zde matně obtěžovat nás i krále? – 

A vy, mylordi, tuším, nedobře 

trpíte jim ty sváry hanebné; 

ba hůře, ještě záminku z jich řečí 

si mezi sebou k hádkám béřete; 

lepšího, prosím, zachovejte řádu. 

Exeter. To rmoutí krále; buďte přátelé. 

Král Jindřich. Přistupte vy, jenž bít se spolu chcete: 

od této chvíle přikazuji vám 

při ztrátě přízně mé, tu rozepři 

i celou věc tu pusťte mimo se. – 

A vy, mylordi, – pomněte kde jsme: 

ve Francku, mezi lidem vrtkavým; 

ukážete-li jim nesvorné tváře, 

spatří-li že se vespol nesnadníme, 

jaký to zanevřelé jejich mysli 

dá podnět ke vzdoru a odboji! 

Jaká pak hanba z toho povstane, 

když dovědí se cizí knížata, 

že pro věc ničemnou, pro ledacos 

se krále Jindřichovi peerové 

a přední šlechta vespol hubili 

a ztratili tak Francké království. 

Ó pomněte na otce mého výboj 

a na můj útlý věk, by ztraceno 

pro hříčku nebylo co stálo krev! 

Nechť rozsudím jsem v pochybné té při. 

Nosím-li tuto růži, 

 

Připne si růži červenou. 

 

 

 

 

 

 

nevím proč 

by někdo hned měl podezření mít, 

že přeju Somersetu víc než Yorku: 

obať mi příbuzní a milí oba. 

Toť by i z koruny mne mohli kárat, 

že korunován také Skotský král. 

---