William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  14 

Ó jinam zaměř ostří svého meče, 

na škůdce jdi a neškoď obrancům. 

Jediná krůpěj krve z ňader vlasti 

by měla rmoutit tě nad potoky 

krve nepřátelské; ó vrať se, vrať, 

a proudem slz vlast omyj zbrocenou. 

Burgund. Buď okouzlen jsem slovy těmito, 

aneb mne přirozená jímá lítost. 

Johana. I pokřikuje na tě celé Francko, 

v pochybnost berouc pravost rodu tvého. 

S kým spojen’s, nežli s lidem pánovitým, 

věřícím tobě jen pro vlastní zisk. 

Co jen se Talbot usadí ve Francku, 

té bídy nástrojem tě učiniv, 

kdož pánem bude než anglický Jindřich 

a ty co odběhlík ven vyvržen? 

Zpomeň si, – a to za výstrahu měj – 

zdaž nebyl Orleanský vévoda, 

nepřítel tvůj, co vězeň v Anglii? 

Však uslyševše, že tvůj protivník, 

hned propustili jej bez výplaty, 

Burgundu vzdor i jeho přátelům. 

A hle, ty proti vlastním krajanům 

ve spolku s vrahy svými bojuješ. 

Ó vrať se, vrať se, pane zbloudilý, 

Karel i všickni v náruč svou tě přijmou. 

Burgund. Jsem přemožen, mocná ta její slova 

mne rozdrtila jako z kusu rána, 

že div se na kolenou nepoddávám. – 

Odpusť mi vlast, i milí krajané! 

Objetí vroucné, páni, přijměte, 

má všecka moc, vše vojsko mé jest vaše. 

Buď s Bohem, Talbote; již nevěřím ti. 

Johana. Pravý to Francouz: sem a hned zas tam. 

Karel. Buď vítán, statný kníže, přátelství 

tvé občerstvuje nás. 

Bastard.    

 

 

 

A síly vlévá. 

Alençon. Johana statně provedla svůj úkol, 

zlatou si zasloužila korunu. 

Karel. Již pojďme, pánové, své síly spojme, 

všemožně nepřátelům na škodu. 

 

Odejdou. 

 

Výjev čtvrtý. 

Paříž. Síň v paláci. 

Vystoupí Král Jindřich, Gloster a jiní lordové, Vernon, 

Basset a t. d. K nim Talbot s několika důstojníky. 

Talbot. Můj jasný kníže – vzácní peerové – 

zpraven o vašem příchodu v tu říši 

jsem popřál odpočinku zbrani své, 

bych povinný vzdal pánu svému hold. 

Na důkaz toho toto rámě mé – 

jež padesát vám nazpět pevností 

uvedlo v poslušnost, dvanácte měst, 

i jiných sedm silně hrazených, 

a nad to vzácných pět set zajatých – 

svůj sklání meč vám, jasný pane, k nohoum, 

a s věrnou oddaností srdce svého 

přičítá slávu toho vítězství 

přede vším Bohu, pak Výsosti Vaší. 

Král Jindřich. Jest to lord Talbot, drahý strýče Glostře, 

jenž trávil ve Francku tak dlouhý čas? 

Gloster. Tak jest, vám k službám, pane vznešený. 

Král Jindřich. Buď vítán, statný vítězný můj vůdce! 

V své mladosti (však posud nejsem stár), 

jsem slýchal od otce, že statečnější 

nemáchal mečem bojovník jak vy. 

Od dávna poctivost nám vaše známa, 

i věrné služby, trudy válečné, 

než posavad ni odměny, ni díků 

vám zasloužených nedostalo se; 

neb dosud nespatřil jsem vaší tváře; 

protož se vzchopte: za ty zásluhy 

vás jmenujeme hrabím Shrewsburským, 

a zveme vás k korunování svému. 

 

Odejdou Král Jindřich, Gloster, Talbot s jinými. 

Vernon. Teď, pane, k vám, jenž na moři tak zprudka 

jste potupil ten znak, jejž nosím ke cti 

urozeného Yorka, mého pána, – 

zůstáváš při tom, co jsi řekl dřív? 

Bastard. Zůstávám, rovněž jako nestydatý 

váš jazyk sápat se na mého pána, 

vévodu Somerseta, nepřestává. 

Vernon. Já tvého pána ctím dle zásluhy. 

Bastard. A jaký jest? tak hodný snad jak York? 

Vernon. Že není, toto důkazem ti buď. 

 

Udeří jej. 

Bastard. Padouchu, dobřeť víš jak zákon zní, 

že smrti propadne, kdo meč tu tasí; 

jinak by tekla nejdražší tvá krev. 

Ku králi spěchám o dovolení, 

bych ztrestat směl tě za tu potupu; 

pak věz, že najdu tě ke škodě tvé. 

Vernon. Já s tebou zároveň tam budu, lotře, 

a dřív tě najdu než se naděješ. 

 

Odejdou. 

 

Jednání čtvrté. 

Výjev první. 

Paříž. Parádní síň v paláci. 

Vystoupí Král Jindřich, Gloster, Exeter, York, Suffolk, 

Somerset, Winchester, Warwick, Talbot, Vládař 

Pařížský a jiní. 

Gloster. Nuž biskupe, zdob korunou mu hlavu. 

Winchester. Zdráv buď král Jindřich toho jmena šestý! 

Gloster. Teď přísahej, Pařížský vládaři, 

 

Vládař klekne. 

že nechceš míti králem jiného, 

za přátely jen jeho přátely, 

a za nepřátely jen ony, kteří 

o vládu jeho zle ukládají. 

Tak učiň, jakož tobě pomoz Bůh. 

 

Odejdou Vládař a jeho družina. 

Vystoupí sir John Fastolfe. 

Fastolfe. Můj jasný pane, když jsem z Kalet jel, 

pospíchaje sem ku korunování, 

byl doručen mně list, jejž vévoda 

Burgundský napsal Vaší Milosti. 

Talbot. Buď hanba Burgundskému; hanba tobě! 

já přísahal, ty hanbo rytířů, 

jak dopadnu tě, strhnout řádový 

ti podvazek se zbabělého stehna. 

 

Strhne jej. 

To činím, poněvadž co nehodný 

jsi došel vysoké té důstojnosti. – 

Odpusťte, jasný pane, i vy všickni: 

ten bídník v bitvě u Patay, když já 

se šesti tisíci jen vzdoroval 

francouzské moci desetkráte větší, 

před sražením, než ještě padla rána, 

hanebně prch’ co věrný štítonoš. 

Dvanáct set mužů ztratili jsme tenkrát, 

já sám s jinými ještě šlechtici 

jsme přikvačeni padli v zajetí. 

Teď suďte, lordové, zda provinil jsem, 

neb hoden-li takýto zbabělec 

rytířské důstojnosti nosit znak. 

Gloster. Bych pravdu řek’, ten čin byl hanebný, 

---