William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858) 

3 

nemáť ni lidu ani peněz k válce. 

Karel. Hej, vzhůru trubte! pusťme na ně útok, 

obhajme čest opovržených Franků. 

Bez trestu směle můž mne každý sklát, 

kdo spatří couvat mne neb v běh se dát. 

 

Odejdou. 

Váleční pokřik, harce, konečně útěk. Vrátí se Karel, Alençon, 

Reignier a jiní. 

Karel. Kdo takého cos viděl? jaký lid mám? 

Toť psi jsou zbabělí; já nikdy bych 

nebyl utíkal, nejsa opuštěn 

od nich uprostřed davu nepřátel. 

Reignier. Ten Salisbury zoufalý jest vrah, 

tak bije se jen, koho život mrzí. 

Ostatní lordové co lační lvové 

na kořist vítanou se vrhli na nás. 

Alençon. Jak Froinard, náš krajan, povídá, 

rodila Anglie za Edwarda 

třetího samé Rolandy a Olivery. 

To pravdivěj’ se hodí k této době, 

neb samé Samsony a Goliáše 

vysílá do boje. Na deset jeden! 

Padouši to vyzáblí! Kdož by hledal 

v nich tuto statečnost a odvahu? 

Karel. Zanechme město, vzteklí otroci 

to jsou, jež hlad tím zpurnějšími činí; 

já znám je dávno: spíše zuby svými 

zdi rozdrolí, než pustí od města. 

Reignier. Divný jakýsi stroj neb nástraha 

musí jich zbraňmi hýbat ustavičně 

jak zvonem, nebo jak by mohli sic 

tak dlouho vydržet? Má rada jest, 

bychom jich nechali. 

Alençon.   

 

 

 

Učiňme tak. 

Vystoupí Bastard Orleanský. 

Bastard. Kde dauphin jest? povím mu novinu. 

Karel. Bastarde Orleanský, třikrát buď nám vítán. 

Bastard. Pohled váš je tuším smuten 

a tváře zbledlé; spůsobil to snad 

ten ouraz poslední? Netraťte mysli, 

přichází pomoc: svatou vedu děvu, 

jež nebeským poslána zjevením 

obtížné obležení ukončit, 

a vyhnat Angličany z Francie. 

Máť ducha hlubokého proroctví, 

jenž překonává devět Římských sibyl; 

co minulo, co přijde, vše jí známo. 

Mám zavolat ji? Věřte slovům mým, 

čiráť to pravda, beze všeho klamu. 

Karel. Jdi, zavolej ji. 

 

Bastard odejde. 

 

 

 

 

 

Dříve však, bych zkusil 

jejího umění, ty, Reignier, 

co dauphin postav se na moje místo, 

vyptávej se jí zhurta, přísně hledě; 

tak vyskoumáme její umění. 

 

Ustoupí do zadu. 

Vystoupí Johana la Pucelle, Bastard Orleanský a jiní. 

Reignier. Ty’s to, co divy koná, sličná děvo? 

Johana. Ty’s to, co mne podvádí, Reignier? 

Kde dauphin jest? – Ó vystup z pozadí, 

tě nikdy neviděvši přec tě znám. 

Nediv se, přede mnou nic není tajno. 

Chci v soukromí rozprávět s tebou samým. – 

Odstupte, páni, přejte chvilku nám. 

Reignier. Na první výstup počíná si statně. 

 

Odstoupí s ostatními do pozadí. 

Johana. Dauphine, já jsem ovčákova dcera, 

můj vtip se nezná v žádné chytrosti. 

Bohu a Panně blahoslavené 

se zalíbilo vzhlédnout na mou nízkost. 

Hle, když jsem pásla stádo útlých jehňat, 

an slunce líce moje pražilo, 

mně zjevit ráčila se matka boží, 

a u vidění plném velebnosti 

mi káže nízké místo opustit, 

bych zachovala vlast od záhuby, 

svou pomoc k tomu slibujíc i zdar. 

I ukázala mi se v celé slávě, 

a na mne, černou dřív, opálenou 

vylila paprsků svých jasnou září 

tu krásu, kterou zříš mne zdobenu. 

Ptej se mne směle na cokoli chceš, 

já odpovím ti bez rozmýšlení; 

zkus udatnost mou v boji, máš-li chuť, 

a zvíš, že přesahám své pohlaví. 

Buď přesvědčen, že můžeš šťastným býti, 

za soubojovnici-li mne chceš míti. 

Karel. S podivením mi řeč tvá vznešená; 

jen pouze udatnosti tvé chci zkusit: 

boj pojediný se mnou vykonej, 

a zvítězíš-li, uvěřím tvým slovům, 

jinak vší důvěry se odříkám. 

Johana. Jsem hotova: zde jest můj břitký meč, 

po obou stranách s pěti liljemi, 

jejž na hřbitově svato-Kateřinském 

v Touraini vyhledala jsem ze množství 

starého železa. 

Karel.  

 

 

Ve jménu božím 

pojď, nebojímť se žádné ženštiny. 

Johana. A já co živa neustoupím muži. 

 

Šermují. 

Karel. Hej, zadrž ruku, ty jsi Amazona 

a mečem bojuješ Debořiným. 

Johana. Rodička Kristova mne slabou sílí. 

Karel. Ať pomáhá ti kdo chce, ty mně pomoz. 

Horoucí mne po tobě touha sžírá, 

s rukou’s i srdce mé si podmanila, 

převzácná panno, to-li název tvůj; 

nech sluhou tvým mne, a ne pánem, býti, 

francouzský dauphin tebe za to žádá. 

Johana. Nesmímť já hovět žádným lásky přáním, 

neb svaté povolání váže mne; 

nepřátel tvých buď dříve prosta zem, 

než na to pomním, čeho hodna jsem. 

Karel. Zatím hleď milostně na svého sluhu. 

Reignier. Králova rozmluva již dlouho trvá. 

Alençon. Toť ji až na košili zpovídá, 

sic neprodloužil by tak svoji řeč. 

Reignier. Máme ho vytrhnout, an míry nezná? 

Alençon. Snad měří dál, než ubozí my víme; 

jazyky ženské zchytralí jsou vůdci. 

Reignier (popojde ku předu). Kde jste, můj kníže, o čem 

rozmýšlíte? 

Máme-liž vzdáti Orleans či nic? 

Johana. Já pravím: ne, vy malomyslníci! 

Bojujte dokavad vám stačí dech, 

já vás chci chránit. 

Karel.  

 

 

 

 

S touto její radou 

jsem srozuměn, my vytrváme v boji. 

Johana. Mně určeno být Angličanům bičem. 

Té noci ještě obležení zruším; 

čekejte podletí a jasných dnů 

od doby té, co meč jsem chopila. 

Podobnať sláva kruhu ve vodě, 

jenž neustává šířiti se dále, 

až samým šířením se mizí v nic. 

Smrt Jindřichova končí Anglie kruh, 

---