William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858) 

6 

teď Orleans. Dohoň mne, můžeš-li; 

tvé síle vzdoruji. Jdi, posilň mysl 

svých lidí hladem umírajících, 

pomáhej Salisbury-mu dělat kšaft: 

ten den je náš, a víc jich ještě bude. 

 

Johana vejde do města s vojskem. 

Talbot. Má hlava jest jak hrnčířovo kolo, 

nevím kde jsem, co beru před sebe. 

Strachem, ne násilím ta kouzelnice 

jak Hannibal zahání vojsko naše, 

dle vůle vítězíc: tak včely dýmem, 

a hnusným smradem zase holuby 

pudíme ze špalků a holubníků. 

Psů anglických nám dříve spílali 

pro naši vzteklost, teď co štěňata 

 

Krátký hluk. 

prcháme s křikem. Slyšte, krajané, 

buď do bitvy se vraťte, nebo lvy 

ven z erbu anglického vyrvete, 

zapřete vlast, za lvy tam dejte ovce: 

ba ovce napolo tak bázlivě 

před vlkem neutíká, kůň neb skot 

před leopardem, jak vy před otroky 

pokořenými již po tolikráte. 

 

Váleční ryk, nová šarvátka. 

Nemá to být. – Nazpět za hradby vaše, 

smrt Salisbury-ho zvinili jste všickni; 

nikdoť nenapřáh’ ruky k jeho pomstě. 

Johana vešla nyní v Orleans 

vzdor nám i snaze naší všemožné. 

Ó kýž bych mrtev byl se Salisbury-m! 

Stud velí mně zakryti hlavu svou! 

 

Hluk a lomoz. Talbot a vojsko jeho odejdou. 

 

Výjev šestý. 

Tamtéž. 

Vystoupí na městských hradbách Johana, Karel, Reignier, 

Alençon a vojáci. 

Johana. Ať se zdí vlají naše prapory, 

anglických vlků zbaven Orleans; 

tak Johana dostála svému slovu. 

Karel. Ty božský tvore, dceř Astraey jasné, 

kterak tě poctím za to vítězství? 

Tvé sliby jsou Adonisovy sady, 

dnes květ nesou a zítra ovoce. – 

U vítězném se plesu, Francie, 

vychloubej prorokyní slavenou! – 

Navráceno ti město Orleans: 

většího štěstí nepotkalo zemi. 

Reignier. Proč hlahol zvonů nezní po městě? 

Dauphine, měšťanstvo ať rozkošné 

zapálí ohně, ať po náměstích 

pod šírým nebem hlučně hoduje 

k oslavě štěstí Bohem seslaného. 

Alençon. Vše Francie se plesem naplní, 

o zmužilém chování našem zvědouc. 

Karel. Ne nám, Johaně patří sláva dne, 

za to chci korunu svou dělit s ní; 

a všecko kněžstvo říše mé i s mnichy 

má obcházejíc pěti její slávu 

neskončenou. Já vyšší postavím 

jí pyramidu než Rhodopina 

neb Memfisská kdy byla; po smrti 

jí na památku budiž popel její 

v nádobě, dražší nad Dariovu 

bohatou pokladnici, v velké svátky 

před panovníky francouzskými nošen. 

Již nebuď déle vzýván svatý Diviš, 

Johana patronkou buď Francie. 

Pojďte, nechť královský kvas oslaví 

zlatého dneška skvělé vítězství. 

 

Odejdou při zvuku trub. 

 

Jednání druhé. 

Výjev první. 

Tamtéž. 

Z brány vystoupí francouzský Sergeant a dvě stráže. 

Sergeant. Na vaše místa, hoši, bděte pilně: 

hluk nějaký-li aneb bojovníka 

zpozorujete u hradeb, hned dejte 

nám na strážnici jisté znamení. 

První stráž. Má stát se. Tak my sluzi ubozí, 

an jiní spí na loži pokojném, 

musíme bdíti po tmě, v dešti, mrazu. 

Vystoupí Talbot, Bedford, Burgund s vojskem a žebříky, při 

čemž bubny tlukou smuteční pochod. 

Talbot. Můj pane vladaři – Burgunde mocný, 

jehož přistoupením nám Artois, 

Valon, Pikardie jsou přátely – 

ubezpečeni v této šťastné noci 

jsou Frankové po hlučném kvasu denním: 

to příležitostí nám vhodnou buď, 

jim řádně oplatit ten úklad, lstí 

a hanebnými kouzly vyvedený. 

Bedford. Ta sketa francká! jak se hanobí, 

z nedůvěry ve statnost svého paže 

peklo a čáry bera na pomoc. 

Burgund. Nemajíť zrádci spolků jinakých. – 

Než kdo je ta Pucelle, jejížto cudnost 

se tak vynáší? 

Talbot.    

 

Jakás dívka prý. 

Bedford. Dívka! a taká válečnice! 

Burgund.  

 

 

 

 

 

 

Nedej Bůh, 

by stal se muž z ní, kdyby bojovala 

pod franckým praporem jak začala. 

Talbot. Nechť obcují a spolčují se s duchy, 

Bůh naše tvrz, v jehožto silném jmenu 

teď zlezme hradby jejich kamenné. 

Bedford. Lez, statný Talbote; my za tebou. 

Talbot. Ne všickni spolkem, lépe bude, myslím, 

když rozličnými cestami tam vejdem; 

by, jednomu-li z nás se nezdaří, 

moh’ druhý povstat proti jejich moci. 

Bedford. Jsem srozuměn; já půjdu v tuto stranu. 

Burgund. A v tuto já. 

Talbot.    

 

 

 

Zde Talbot zleze hradbu 

anebo najde hrob. Teď Salisbury, 

pro tebe a pro Jindřichovo právo! 

Zjevíť ta noc, co oběma jsem dlužen. 

 

Angličané zlezou hradby křičíce: svatý Jiří! Talbot hr! a 

vrazí do města. 

Stráž (uvnitř). Ven se zbraní! nepřítel stéká město. 

 

Francouzové skákají v košilích přes zdi. Rozličnými 

stranami vyjdou Bastard, Alençon, Re[i]gnier, oblečeni 

jen napolo. 

Alençon. Jak pánové, tak neoblečeni? 

Bastard. Ba právě; štěstí že jsme tak vyvázli. 

Reignier. Byl věru čas vyskočit z postele, 

když pokřik byl za dveřmi komnaty. 

Alençon. Od dob, co nejprv zbraň jsem uchopil, 

jsem neslyšel o kousku vojenském 

tak smělém i odvážném jako tento. 

Bastard. Ten Talbot, tuším, je sám ďábel z pekla. 

Reignier. Není-li z pekla, přeje nebe mu. 

Alençon. Karel přichází; jak s tím asi bylo. 

Vystoupí Karel a Johana. 

Bastard. Pst! záštitu měl v svaté Johaně. 

---