William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858) 

9 

a přec tvůj jazyk nevyzná své chyby. 

Plantagenet. Nemá tvá růže červa, Somersete? 

Somerset. Nemá tvá růže trn, Plantagenete? 

Plantagenet. Ba ostře pichlavý k obraně práva, 

an červ tvé růže nepravost svou sžírá. 

Somerset. Však přátel najdu krvavým svým růžím, 

jenž povstanou za pravdivost mých slov, 

kde falešný Plantagenet se skryje. 

Plantagenet. Při panenském tom kvítku v ruce mé 

zhrdám tebou i tvými, vzdorný chlapče. 

Suffolk. V tu stranu neobracuj zhrdání. 

Plantagenet. Zhrdám, ty pyšný Poole, jím i tebou. 

Suffolk. Svou toho částku vrhám v hrdlo tvé. 

Somerset. Pryč, dobrý můj Viléme de la Poole! 

čest pro sedláka, mluvíme-li s ním. 

Warwick. Přisám Bůh, Somersete, to mu křivdíš; 

neb Lionel, Clarence-ský vévoda, 

byl jeho děd, a ten byl Edwarda 

třetího, Anglického krále, třetí syn; 

Vydává selský plod kmen takový? 

Plantagenet. On spoléhá se na výsadu místa, 

sic nemluvil by tak ten zbabělec. 

Somerset. Při stvořiteli svém, na každém místě 

v celém křesťanstvu chci svá slova ztvrdit. 

Zdaž Richard, hrabě Cambridge-ský, tvůj otec, 

nezemřel rukou kata pro zradu 

za předešlého krále? Zdaž i ty 

tou zradou nejsi zprzněn, zneuctěn, 

ze starodávní šlechty vyhoštěn? 

Ta vina žije posud v krvi tvé, 

a do obnovy sedlák’s toliko. 

Plantagenet. Můj otec viněn byl, ne překonán; 

odsouzen pro zradu, však zrádce nikdy. 

To před lepšími dovodit chci, nežli 

je Somerset, až přijde k tomu čas. 

Vašeho druha Poole, též i vás 

jsem zapsal ve knihu své paměti, 

bych pokáral vás za tu výčitku. 

Pomněte na to, maje výstrahu. 

Somerset. Po všechen čas nás pohotově najdeš: 

znej nepřátely v nás po těchto barvách, 

jež ponesou mí přátelé vzdor tobě. 

Plantagenet. A já, při spasení svém, tuto bílou, 

hněvivou růži na znamení své 

po krvi lakotící nenávisti 

chci navždy nosit s svými přátely, 

až uvadne buď se mnou do hrobu, 

anebo vzkvete zvýší rodu mého! 

Suffolk. Jen kráčej v před, ctižádostí se zalkni! 

Teď s Bohem, na shledání. 

 

Odejde. 

Somerset.  

 

 

 

 

 

Počkej na mne. – 

Ctižádostný Richarde, měj se dobře. 

 

Odejde. 

Plantagenet. Ty vzdory musím snášet bezděky! 

Warwick. Ta skvrna, vytýkaná tvému rodu, 

smazána bude v příštím parlamentu, 

jenž smířit má Winchestra s Glosterem: 

od Yorku titule-li nedosáhneš, 

víc nechci Warwickem být jmenován. 

Zatím na znamení mé k tobě lásky, 

vzdor Poole-ovi, hrdému Somersetu, 

chci při tvé straně nosit tuto růži. 

A vězte! dnešní spor, ve strannictví 

v Tempelském sadě vzrostlý mezi růží 

bílou a červenou, má v příští dobu 

tisíce duší poslat v temnost hrobu. 

Plantagenet. Vám, dobrý Vernone, zavázán jsem, 

že v prospěch můj jste utrhl to kvítko. 

Vernon. Vám ve prospěch je budu nosit vždy. 

Právník. Též já. 

Plantagenet.   

Mé díky mějte, milý pane. – 

K obědu vespolek. Umím-li hádat, 

ten spor budoucně bude krve žádat. 

 

Odejdou. 

 

Výjev pátý. 

Tamtéž. Pokoj v Toweru. 

Vystoupí Mortimer, nesen v sesli od dvou žalářníků. 

Mortimer. Sešlého stáří mého laskaví 

opatrovníci, přejte Mortimru, 

by umíraje zde si pohověl. – 

Jak na skřipci nedávno natažené 

své údy cítím dlouhým vězením; 

ty šedé kadeře, předchůdci smrti, 

Nestora věku došlé v trampotách, 

Edmunda Mortimra skonání věští. 

Ty oči – kahanům podobny, jichž 

olej znenáhla stráven – ztemňují se, 

jakoby klonily se k zhasnutí; 

sesláblá ramena pod břemenem 

zármutku klesají, vyzáblé ruce 

jak větve uschlé révy dolů visí: – 

jen nohy přec, ač příliš slaby jsou, 

by unést dovedly tu hroudu hlíny, 

okřídleny jsou žádostí po hrobě, 

vědíť, že lepší touhy nevím sobě. – 

Rci, strážce, přijde-li můj synovec. 

První stráž. Richard Plantagenet, mylorde, přijde; 

my poslali do Templu v jeho byt, 

i dána odpověď, že přijde jistě. 

Mortimer. Nuž tedy duše má se spokojí. – 

Ten ubohý! roveňť mně v neštěstí. 

Co Jindřich Monmouth nejprv začal vládnout, 

(před jehož slávou já byl velik v zbrani), 

trvám v té protivné odloučenosti; 

od doby té zatemněn jest i Richard, 

cti pozbaven i svého dědictví. 

Než teď, – když zoufalosti soudce, smrt, 

rozhodce laskavý všech lidských strastí, 

ven propouští mne sladkým uvolněním, – 

přál konce bych i jeho svízelům, 

by nazpět obdržel, co ztratil dřív. 

Vystoupí Richard Plantagenet. 

První stráž. Mylorde, milý synovec váš přišel. 

Mortimer. Richard Plantagenet že přišel, pravíš? 

Plantagenet. Šlechetný ujče, kterýž nectně trýzněn, 

váš synovec, nedávno tupený 

Richard, přichází. 

Mortimer.    

 

Veďte ruce mé, 

bych objal jej a poslední svůj dech 

mu na prsou vypustil; rcete mně to, 

až ústa má se dotknou jeho lící, 

bych dal mu políbení svoje mdlé. – 

Proč, sladký výstřelku velkého kmenu 

Yorkského, zveš se tupeným nedávno? 

Plantagenet. Podepři starý hřbet svůj o mé rámě 

a hov si, vypravím ti co mne hněte. 

Při rozbírání dnes jakési věci 

se Somersetem jsem se nepohod’, 

on uzdu pustiv opovážlivým 

slovům vytýkal otcovu mi smrt. 

To zhanění mně jazyk svázalo, 

sic rovně byl bych jemu odplatil. 

Pročež vás žádám, předrahý můj ujče – 

pro otce mého, ke cti pravého 

Plantageneta, pro pokrevnost naši – 

oznamte příčinu, proč otec můj, 

---