William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858) 

8 

tož na návštěvu přijdu v jiný čas. 

Hraběnka. Co asi míní? – Ptej se ho kam jde. 

Posel. Dovolte, pane, hraběnka by ráda 

zvěděla příčinu, proč takto kvapně 

spěcháte pryč. 

Talbot.    

 

Vyvést ji z omylu 

a dokázat, že Talbot je tu v skutku. 

 

Vrátný přijde s klíči. 

Hraběnka. Ty-li jsi on, tož vězněm tady jsi. 

Talbot. Vězněm, a čím? 

Hraběnka.    

 

 

Mým, krvežíznivče; 

proto jsem lákala tě ve svůj dům. 

Dávnoť byl stín tvůj již mým otrokem, 

neb podobiznu tvou mám v obrazárně: 

teď podstatu zastihne rovný osud. 

Tvé ruce, nohy spoutám okovy 

za trest, že’s ukrutně po tato léta 

nám plenil zem, obyvatelstvo hubil, 

zajímal naše syny, manžely. 

Talbot. Ha, ha, ha! 

Hraběnka. Ty smíš se smát? Tvůj smích se zvrhne v pláč. 

Talbot. Mněť k smíchu Vašnostina zpozdilost, 

že mníte víc mít než Talbotův stín 

k ochlazení na něm své zuřivosti. 

Hraběnka. Což nejsi ty to? 

Talbot.    

 

 

 

 

Jsem to skutečně. 

Hraběnka. Tož mám i podstatu. 

Talbot. To nikoliv, já jsem jen stínem svým. 

Mýlíte se, mé podstaty zde není, 

neb co vidíte, nejmenší jen část 

a míra jest mé lidské bytosti. 

By tady, hraběnko, byl celek můj, 

ten tak přenáramně jest vysoký, 

že pod tu střechu by se nevešel. 

Hraběnka. Tenť samé hádanky má na prodej: 

chce býti zde, a přec prý není zde. 

Jak možná srovnat odpor takový? 

Talbot. To uvidíte hned. 

 

On zatroubí na roh, slyšet bubnování a na to hrubou 

střelbu. Skrz vypáčenou bránu vrazí na jeviště vojáci. 

Talbot. Co teď říkáte? Přesvědčila jste se, 

že Talbot toliko jest stínem svým? 

Zde jeho podstata, zde svazy, paže, 

zde síla jeho, kterou nakloňuje 

odbůjné vaše šíje pode jho, 

jíž hradby boří, vyvracuje města 

a v okamžení proměňuje v poušť. 

Hraběnka. Vítězný Talbote, mou vinu odpusť; 

vidím, že nejsi menší než tvá pověst, 

a víc než prozrazuje postava. 

Má smělost nepopouzej hněvu tvého; 

neb líto mi, že s uctivostí slušnou 

jsem nepřijala tě dle zásluhy. 

Talbot. Nemějte strachu, krásná paní; mého 

seznejte ducha líp než zevnitřek 

můj tělesný, v němž jste se mýlila. 

Jednání vaše neurazilo mne; 

jiné pak náhrady na vás nežádám, 

než byste laskavě dopřála nám 

okusit vašich vín i kuchyně; 

vojenské žaludky vždy dobře tráví. 

Hraběnka. Z celého srdce; kladu sobě v čest, 

že takového reka v domě hostím. 

 

Odejdou. 

 

Výjev čtvrtý. 

Londýn. Zahrada Tempelská. 

Vystoupí hrabata Somerset, Suffolk a Warwick; Richard 

Plantagenet, Vernon a ještě jiný Právník. 

Plantagenet. Proč nemluvíte, lordové a páni? 

Či nikdo nedá pravdě svědectví? 

Suffolk. Až příliš hlasití jsme byli v síni

8)

, 

ta zahrada se hodí k tomu líp. 

Plantagenet. Tož krátce řekněte, zdaž nemám pravdu, 

a křivdu hašteřivý Somerset? 

Suffolk. Jsemť věru v právech zcela nezběhlý, 

neumím podle nich své vůle řídit, 

proto vždy právo řídím vůlí svou. 

Somerset. Rozsuďte vy nás, lorde Warwicku. 

Warwick. Ze dvou jestřábů, který lítá výše, 

z dvou ohařů, který má hlubší hlas, 

z dvou mečů, který lépe kalený, 

z dvou koňů, který kráčí pěkněji, 

z dvou děvčat, které jasnějšího oka, 

bych doved’ snad rozsoudit ledajak; 

těm právním zamotaným pletichám 

co koza petrželi rozumím. 

Plantagenet. Jen držte za sebou ze zdvořilosti; 

na straně mé se jeví nahá pravda, 

že krátkozraký může spatřit ji. 

Somerset. Na mé pak straně tak jest vyšnořena, 

tak jasná, světlá a tak patrná, 

že leskem proniká i slepé oko. 

Plantagenet. Když jazyky vám váznou, líné k mluvě, 

své zdání zjevte němým znamením; 

kdo pravý šlechtic rodem, i zakládá 

si na cti svého původu, myslí-li, 

že o pravou se zasazuji věc, 

nechť se mnou bílou růži utrhne. 

Somerset. Kdo není bázlivec ni lichometník, 

a troufá státi si po straně pravdy, 

nechť červenou utrhne se mnou růži. 

Warwick. Jsem barev nepřítel, protož bez barvy 

podlého pochlebenství utrhuji 

s Plantagenetem tuto bílou růži. 

Suffolk. Já s mladým Somersetem červenou, 

své jevě mínění, že právo má. 

Vernon. Poshovte, lordové a páni; dále 

již netrhejte, až ustanovíte, 

by, komu méně růží připadne, 

ustoupil v právu svému protivníku. 

Somerset. To moudrý návrh, pane Vernone; 

já, méně získav jich, ustoupím mlčky. 

Plantagenet. Též já. 

Vernon. Nuž na svědectví patrného práva 

trhám to bledé kvítko panenské, 

svůj výrok dávaje pro bílou růži. 

Somerset. Neraňte při trhání rukou svých, 

abyste, růži krví zčerveniv, 

nemusel bezděčně připadnout mně. 

Vernon. Pro své-li smýšlení krev vycedím, 

to smýšlení, mylorde, zhojí ránu 

a udrží mne při straně, kde stojím. 

Somerset. Již dobře; jenom dál, kdo ještě? 

Právník (k Somersetovi). Má znalost a mé knihy neklamou-li, 

byl křivý důkaz vámi vedený, 

a proto též si trhám růži bílou. 

Plantagenet. Nuž Somersete, kde tvůj důkaz zůstal? 

Somerset. Zde v pošvě mé, a z toho předzvídejte, 

že vaše bílá růže utopí 

se v krvi červené. 

Plantagenet.  Zatím se ale 

po našich růžích barví vaše líce, 

neb strachem zbledly, jako na svědectví 

našeho práva. 

Somerset.  

 

Ne, Plantagenete, 

to není strach, než hněv, že tvoje líce 

se studem rdí, podobny růžím našim, 

---