William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  10 

Cambridge-ský hrabě, ztratil hlavu svou. 

Mortimer. Táž příčina, můj synovče, jenž mne 

zbavila svobody, že květné mládí 

jsem teskně strávil v hnusném vězení, 

i jeho zkázy kletý byla nástroj. 

Plantagenet. Vylož mi šíř, jaká to příčina, 

neb nevědom jsem, hádat neumím. 

Mortimer. To učiním, jen dech-li vystačí, 

a smrt vypravování nepřetrhne. 

Děd krále nynějšího, Jindřich čtvrtý, 

ssadil Richarda, svého synovce, 

jenž prvorozený byl syn a dědic 

třetího v rodu tom Edwarda krále. 

Za jeho panování Percy-ové 

od severu, za velké bezpráví 

to jeho osobení násilné 

pokládajíce, snažili se mne 

na trůn povýšit. Bojovných těch lordů 

pohnútkou bylo, že po zhynutí 

mladého Richarda, po němž nezůstal 

dědic přirozený, já nejbližší 

byl rodem; neb po matce své pocházím 

od Lionela, Clarence-ského vévody, 

třetího syna Edwarda třetího, 

zatím co potomek on Jana z Gauntu, 

čtvrtého teprv v tomto rodu hrdin. 

Než věz, v podniknutí tom vznešeném, 

když pracovali o povýšení 

pravého dědice, já svobody 

své pozbyl, oni pak svých životů. 

O mnoho později, když Jindřich pátý – 

nastoupiv po svém otci Bolingbrooku – 

měl panování, hrabě Cambridge-ský, 

tvůj otec – potomek to proslulého 

Edmunda Langleye, vévody z Yorku – 

pojav mou sestru, tvoji matku, znova, 

nad těžkou bídou mou se slitovav, 

lid sebral válečný, zamýšleje 

mne vybavit a zdobit korunou. 

Než, jako ostatní, šlechetný hrabě 

byl přemožen, pak sťat. Tak utlačeni 

jsou Mortimrové, jejichž bylo právo. 

Plantagenet. Z kteréhož rodu vy jste poslední. 

Mortimer. Tak jest, a víš, že nemám potomstva, 

a slabá slova má smrt hlásají: 

ty’s dědic můj, sám smysli ostatek, 

však opatrný buď ve snaze své. 

Plantagenet. Tvé vážné napomenutí si v mysl vštípím, 

však otce mého utracení zdá 

mi krvavým jenom se ukrutenstvím. 

Mortimer. Synovče, mlčení buď tvoje chytrost; 

upevněn silně jest Lancastrův rod, 

a jako skála, jíž se hnouti nedá. 

Teď však se ujec tvůj ubírá odtud, 

jak knížata přenášejí svůj dvůr, 

pobyvše dlouho již na jednom místě. 

Plantagenet. Ó kýž by částka mladých mojich let 

vykoupit mohla věk váš uběhlý! 

Mortimer. Toť bys mne trápil, jako vrah, jenž mnoho 

zadává ran, kde jedna dostačí. 

Netruchli, leč bys záviděl mi blaha: 

a toliko můj pohřeb obstarej. 

Již měj se dobře, nechť utěšená 

otvírá se ti naděje v čas příští! 

Buď šťastný život tvůj ve válce, v míru! 

 

Umře. 

Plantagenet. S tebou, odcházející duše, mír buď, 

ne válka! Pouť jsi skončila ve vazbě, 

své dni zde strávila co poustevník. – 

V mých prsou zavřena buď rada tvá, 

co v mysli nosím, tam nechť skrýši má. – 

Strážci, odneste jej. Já postarám se, 

by lépe pochován byl nežli žil. 

 

Strážci odejdou s tělem Mortimerovým. 

Zakalená zhasíná pochodeň 

Mortimrova, již chatrnějších lidí 

ctižádost udusila. – Za urážku 

i trpké zhanění, jímž Somerset 

se dotknul rodu mého, náhradu 

si doufám získat čestnou, proto teď 

pospíchám dostavit se k parlamentu, 

buď by mně vrácena čest mého rodu, 

neb v prospěch svůj bych obrátil svou škodu. 

 

Odejde. 

 

Jednání třetí. 

Výjev první. 

Tamtéž. V parlamentu. 

Troubení. Vystoupí král Jindřich, Exeter, Gloster, Warwick, 

Somerset a Suffolk; biskup Winchesterský, Richard 

Plantagenet a jiní. Gloster chce podati spis, Winchester 

mu jej vytrhne a roztrhá. 

Winchester. Přicházíš s řádkami přehluboko 

napřed promyšlenými, se spisem 

pilně sestaveným, Humphreyi z Glostru? 

Žaluj si, máš-li příčiny mne vinit, 

než čiň to bez přípravy, hotově, 

tak jako já jsem hotov z patra hned 

odpovědít na tvoje námitky. 

Gloster. Odvážný kněže! Šetřím toho místa, 

sic zvěděl bys, že jsi mne zneuctil. 

Nemysli, protože jsem písemně 

vylíčil nezbedné tvé zločinství, 

že křivě svědčil jsem i nedovedu 

to slovy opakovat co jsem napsal. 

Takáť, preláte, hanebnost tvá drzá, 

tvé podlé, mrzké, sváruplné kousky, 

že děti švítoří o pychu tvém. 

Ty’s nad jiné nebezpečnější lichvář, 

urputné povahy, nepřítel míru, 

chlipnější prostopášník, než se sluší 

na muže v stavu tvém a důstojenství. 

A což pak zjevnějšího nad tvou zradu? 

Neb strojil’s úklad mému životu 

u mostu Londýnského, pak u Toweru. 

Ba obávám se, kdyby mysl tvá 

nám byla zjevna, že i král, tvůj pán, 

by nebyl ušetřen od závistného 

padoušství nadutého tvého srdce. 

Winchester. Tebou já zhrdám, Glostře. Lordové, 

vyslechnout račte co mu odpovím. 

Bych zlý byl, cti a statku žádostiv, 

jak tvrdí on, odkud má chudoba? 

Jak to, že nežádal bych povýšení, 

jsa věren povolání obvyklému? 

Co do různic, kdož více miluje 

mír nežli já – leč popuzen bych byl? 

Ne, dobří lordové, ne to uráží, 

ne tím tak rozhorlil se vévoda, 

než vládychtivostí svou, netrpící 

žádného soka: on jen sám by rád 

při králi byl. Tím uvnitř bouří se, 

že vyhřimuje tyto žaloby. 

Však uvidí, jsemť rovněž dobrý – 

Gloster.    

 

 

 

 

 

 

 

Rovněž? 

Ty děda mého pancharte! – 

Winchester. Jsem, lorde, vznešený; však co jste vy, 

než rozkazovatel na cizím trůnu? 

---