William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  21 

pak nemusím si hledět jeho přízně. 

Suffolk. V jedné mne věci, zpanilá, vyslyšte. 

Markéta (stranou). Však více žen již bylo v zajetí. 

Suffolk. Proč, slečno, řekněte, mluvíte to? 

Markéta. Odpusťte, jest to jenom quid pro quo. 

Suffolk. Povězte, kněžno zpanilá, zda byste 

neblahořečila takéto vazbě, 

jež královnou by učinila vás? 

Markéta. Být královnou ve vazbě hůře jest, 

než otrokem být v mrzké služebnosti; 

neb knížata mají mít svobodu. 

Suffolk. Tu máte mít, jak mile svobody 

dosáhne mocnář šťastné Anglie. 

Markéta. Aj, což pak mně do jeho svobody? 

Suffolk. Za královnu chci Jindřichu tě dát, 

zlaté ti žezlo vložit do ruky, 

na hlavu vsadit drahou korunu, 

jen nakloniti-li se ke mně chceš – 

Markéta.   

 

 

 

 

 

 

 

Jak? 

Suffolk. K němu v lásce. 

Markéta. Jsem nehodna být ženou Jindřichu. 

Suffolk. Ne, milá slečno, já jsem nehoden, 

tak zpanilou namlouvat jemu ženu, 

a sám nemít ve volbě účasti. 

Co díte, slečno, svolujete k tomu? 

Markéta. Já svoluji, svolí-li otec můj. 

Suffolk. Tož ku předu ať naši vůdcové 

postoupí s praporci; my s vaším otcem 

se smlouvat chcem pod hradu jeho zdmi. 

 

Vojsko postoupí ku předu. 

Troubí se ke smlouvání. Na hradbách vystoupí Reignier. 

Suffolk. Viz, Reignier, dceru svoji zajatou. 

Reignier. Od koho? 

Suffolk.    

 

 

Ode mne. 

Reignier.   

 

 

 

 

 

Jaká tu pomoc? 

Já bojovník jsem, plakat neumím, 

ni bědovat na štěstí vrtkavé. 

Suffolk. Ba snadná pomoc tu je, pane můj: 

přivol (a pro čest svou to udělej) 

ku manželství své dcery s králem mým, 

jejíž jsem pracně získal svolení; 

tak dcery tvé netěžké zajetí 

ku královské ji vedlo svobodě. 

Reignier. Mluvíš jak smýšlíš? 

Suffolk.    

 

 

 

 

 

Víť to Markéta, 

že nejsem lichotník, přetvářky neznám. 

Reignier. Na knížecí tvé slovo dolů sejdu, 

bych dal ti odpověď na slušnou žádost. 

 

Sejde s hradeb. 

Suffolk. A já zde počkám na tebe. 

 

Troubení. Reignier objeví se dole. 

Reignier. Buď vítán, statný hrabě, v naší zemi, 

i rozkazuj zde podle libosti. 

Suffolk. Měj díky, statný otče něžné dcery, 

jež hodna býti družkou královskou: 

Co Vaše Jasnost dí na moji žádost? 

Reignier. Držíš-li skrovnou její zásluhu 

za hodnu královského manželství: 

pod výminkou, bych zůstal v držení 

pokojném svojích zemí, Mainského 

i Anjouského hrabství, bezpečen 

před nátiskem i války pohromou, 

dám Jindřichu svou dceru, chce-li ji. 

Suffolk. To její výplata, propouštím ji; 

by Vaše Jasnost pak to obé hrabství 

pokojně držela, to vezmu na se. 

Reignier. Já v Jindřichově královském zas jmenu 

podávám její ruku ti co poslu 

milostivého toho panovníka, 

uručeného slibu v znamení. 

Suffolk. Já královský ti vzdávám dík, Reignier, 

neb královské to jesti řízení. 

(Stranou) A přece tuším byl bych raději 

sám sobě námluvčím v té příčině. 

(Nahlas) Spěchám do Anglie s tou novinou, 

a ku přípravě snubní slavnosti. 

S Bohem, Reignier, chovej ten diamant 

na zlatých zámcích, jak se sluší naň. 

Reignier. Pojď v náruč mou; tak v náruč pojal bych 

i krále Jindřicha, křesťanské kníže, 

by přítomen byl. 

Markéta (odcházejíce). S Bohem, pane můj! 

Nejlepší přání, chvály, modlitby 

má Suffolk vezdy od Markéty mít. 

Suffolk. Nuž s Bohem, slečno! Ale slyšte pak: 

což nic nedáte vzkázat mému králi? 

Markéta. Vyřiďte mu, co slušno jest od dívky 

a panny, jeho služky oddané. 

Suffolk. Něžná to slova, skromně stavena. 

Musím však ještě obtěžovat vás, – 

nižádný králi lásky závdavek? 

Markéta. I ovšem, pane: čisté, neúhonné, 

nedotknuté posud od lásky srdce 

jemu posílám. 

Suffolk.    

 

K tomu ještě to. 

 

Políbí ji. 

Markéta. To budiž tvoje. Nesmímť odvážit se 

tak děckou králi poslat zástavu. 

 

Reignier a Markéta odejdou. 

Suffolk. Kýž moje jsi! – Však ustaň, Suffolku; 

a nepotácej se v tom labyrintu, 

kde číhá Minotaur i skrytá zrada. 

Vnaď krále divným jí vynášením, 

chval cnosti její, přesahující, 

a vnady, ničící vše umění.

10) 

Při plavbě častokráte v pamět si 

uváděj obraz její, bysi kleče 

u nohou Jindřicha jej opojil 

vypravováním divů takových. 

 

Odejde. 

 

Výjev čtvrtý. 

Tábor vévody Yorského v Anjou. 

Vystoupí York, Warwick a jiní. 

York. Přiveďte sem tu čarodějnici, 

odsouzenou na smrt upálením. 

Vystoupí Johana uprostřed stráže, a starý Ovčák. 

Ovčák. Ó Haničko, to tvého otce smrt! 

Já hledal daleko a široko, 

a teď, když náhodou jsem tebe našel, 

musím na časnou, krutou smrt tvou patřit? 

Ó dcero předrahá, já umru s tebou! 

Johana. Mrzáku bídný! nízký, sprostý chlape! 

já pocházím ze šlechetnější krve; 

ty nejsi otcem mým, ni přítelem. 

Ovčák. Ó jdižiž! Milí páni, s dovolením, 

to není pravda; že jsem jejím otcem, 

ví celá osada, i dosvědčí to 

též matka její, vždy jsouc na živě, 

že první plod jest mého panictví. 

Warwick. Nestoudná! otce svého zapíráš? 

York. Je vidět z toho, jaký život vedla 

ta bohaprázdná nešlechetnice; 

jejímu životu buď rovna smrt. 

Ovčák. Fi, Haničko! nebuď tak zatvrdlá! 

Bůh ví, že částkou mého těla jsi; 

a mnohou slzu vycedil jsem pro tě: 

ó nezapírej mne, má dobrá Hano. 

---

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  22 

Johana. Kliď se, pacholku! – Najmuli jste jej, 

by prznil rodu mého zlatý lesk. 

Ovčák. Ba právě, zlatý dal jsem duchovnímu 

ten den, když byl jsem oddán s její matkou. 

Poklekni, bych ti žehnal, dcero má. 

Ty nechceš? Tedy prokleta buď chvíle 

když světlo spatřila’s! Ó kýž by mléko, 

jímž krmila tě matka z prsou svých, 

utrýchem tobě bylo bývalo! 

Ó že tě, pasoucí mých ovcí stádo 

neurval, nazadávil lítý vlk! 

Ty otce zapíráš, proklatá běhno? 

Upalte ji; provaz by čest jí činil. 

 

Odejde. 

York. Odveďte ji; již příliš dlouho žila, 

svět naplňujíc mrzkou neřestí. 

Johana. Dřív slyšte, koho odsoudili jste: 

ne dceru ovčáckého pacholka, 

než dívku pošlou z krve královské; 

cnostnou i svatou, s hůry zvolenou, 

by vnuknutím milosti nebeské 

na zemi divné děla zázraky. 

Já žádného neměla obcování 

se zlými duchy: vy však – zprzněni 

rozkošmi, zbroceni nevinnou krví, 

tisíci poškvrněni neřestmi – 

té milosti co jiní nemajíce, 

naprosto kladete za nemožné, 

konati divy bez pomoci ďáblů. 

Ne tak, vy bloudové, Johana z Arku 

zůstala pannou od útlého mládí, 

čistou, bez poškvrny i v myšlénkách; 

krev její panenská, prolita krutě, 

o pomstu bude volat k nebes bráně. 

York. Ba arciť – odveďte ji k popravě. 

Warwick. A slyšte, hoši, poněvadž je panna, 

nespořte dříví, přikládejte dost, 

obstavte kůl smolnými bečkami, 

by její trápení se skrátilo. 

Johana. Což nic nezměkčí tvrdá vaše srdce? – 

Nuž teď, Johano, vyznej slabost svou, 

která ti záštitou jest zákonní. – 

Jsem s útěžkem, vy krvežíznivci: 

nemařte plodu v těle mateřském, 

ač vlečete mne k smrti ohavné. 

York. Bůh nedopouštěj! těžka svatá panna? 

Warwick. Toť největší jest z tvojich zázraků! 

Tak daleko tě přivedla tvá cudnost? 

York. Dauphin i ona hrávali si spolu: 

já tušil, k čemu vezme útočiště. 

Warwick. Jen jdi, my nechcem živit pancharty, 

obzvlášť když Karel musí otcem být. 

Johana. Mýlíte se, neníť to jeho dítě; 

Alençon byl to, jenž mé lásky užil. 

York. Alençon, bezectný ten Machiavel! 

Tož umře, by v něm tisíc životů. 

Johana. Ó odpusťte mně, já vás přelhala; 

nebyl to Karel, ni ten vévoda, 

jejž jmenovala jsem, než Reignier, 

král Neapolský, opanoval mne. 

Warwick. Muž ženatý! i toť nesnesitelno. 

York. Aj toť mi holka! Sama tuším neví, 

na koho svalit vinu z tolika. 

Warwick. To důkaz štědrosti a povolnosti. 

York. A při tom všem vždy ještě čistá panna. – 

Ty necudnice, vlastní slova tvá 

tě zatracují i s tvým plemenem; 

uspoř si proseb, neboť marné jsou. 

Johana. Pryč tedy. – Vám svou kletbu zanechávám: 

skvoucího slunce paprsek ať nikdy 

na zem nesvítí, kde váš příbytek, 

než tma a mrákotný jen smrti stín 

vás obklopuj, až z těžké zoufalosti 

zlomíte vazy neb se oběsíte. 

 

Odejde se stráží. 

York. Na prach se rozdrob, v popel rozsypej, 

ty pekla služebnice proklatá! 

Vystoupí kardinál Beauford s komonstvem. 

Kardinál. Mylorde vládaři, pozdravení 

přináším Vaší Vznešenosti listem 

od krále plnomocným. Vězte, páni: 

křesťanské moci, útrpností hnuté 

nad zuřivými boji těmito, 

důrazně žádají, by mezi námi 

a hrdomyslnými Franky mír 

obecný nastal; za mnou následuje 

dauphin s komonstvem, jednat o tu věc. 

York. To-liž jest ovoce všech našich snah? 

Po zhynutí tolika velmožů, 

tolika vůdců, šlechticů, vojínů, 

kteřížto padli v tomto rozbroji, 

složivše životy v své vlasti prospěch, 

teď máme zbabělý učinit mír? 

Zda větší část jsme neztratili měst 

zradou a ošemetným podvodem, 

jichž vydobili slavní otcové? 

Ó milý Warwicku! se zármutkem 

tuším již ztrátu celé říše Francké. 

Warwick. Měj ztrpení: uzavřeme-li mír, 

podáme výminky tak přísné, tvrdé, 

že Frankové tím málo získají. 

Vystoupí Karel s komonstvem, Alençon, Bastard, Reignier a 

jiní. 

Karel. Když uzavřeno, páni Angličané, 

že prohlášen má ve Francku být mír, 

my k vám se přicházíme pozeptat 

na výminky té smlouvy. 

York.   

 

 

 

 

 

Mluv Winchestře; 

mně žluč kypící zastavuje hlas 

uvázlý v trubici

11) 

při pohledu 

na naše nepřátely úhlavní. 

Kardinál. Věz Karle i vy ostatní, že takto 

jest uzavřeno: Kdežto Jindřich král 

jen z pouhé útrpnosti, z dobroty 

v to svoluje, by byla zbavena 

nešťastné této války vaše země, 

i oddechu vám přeje v plodném míru – 

vy many buďte jeho koruny; 

ty, Karle, k poplatku se zavázav 

a uznav jeho vrchnost postaven 

pod ním co místokrál buď v této zemi; 

titul ti královský buď ponechán. 

Alençon. On tedy má být jenom stínem svým? 

Své skráně ozdobit má korunou, 

a přece v podstatě a vážnosti 

mít jenom práva muže soukromého? 

Převrácený to, nerozumný návrh. 

Karel. Však známo, že již v držení jsem více 

než poloviny země gallické, 

kde ctěn jsem vůbec za pravého krále: 

a mám za ostatek nedobytý 

snad tolik upustit od svého práva, 

bych místokrálem celku jen byl zván? 

Ne, pane vyslanče; já podržím 

raděj co mám, než více žádaje 

bych pozbavil se práva ke všemu. 

York. Vzdorovitý! uměl si podtají 

si získat prostřednictví k úmluvě; 

---

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  23 

a teď, když uzavříti má se mír, 

v porovnávání zdráhavě se pouštíš? 

Buď přijmi titul, jejž si osobuješ, 

co milost přánou ti od Jindřicha, 

a nikoli co právo zásluhy, 

aneb tě soužit budem věčnou válkou. 

Reignier. Nedobře, pane můj, tak neustupně 

se hádat při jednání o tu smlouvu: 

na jednu deset sázím, tuto-li 

zmeškáme příležitost, podobná 

nepřijde více. 

Alençon (stranou ku Karlovi). Abych pravdu řekl, 

velí vám potřeba, ušetřit národ 

těch krutých sečí, krve prolévání, 

jaká se každodenně páchají, 

co pokračujem v tomto nepřátelství; 

a tedy přijměte ten návrh míru, 

jejž zrušit můžete kdy libo vám. 

Warwick. Nuž, Karle, přijmeš naše výminky? 

Karel. Přijmu. 

S tou výhradou, že v žádném z našich měst 

 nemáte práva ku posádce mít. 

York. Tož přísahu vlož králi našemu, 

že na svou čest rytířskou zachováš 

vždy k němu poslušnost a nikdy se 

neprotivíš anglické koruně, 

ni šlechta tvá anglické koruně. 

 

Karel a ostatní dávají znamení holdu. 

A teď své vojsko propusť podle vůle; 

praporce zavěš, bubnům mlčet kaž, 

neb slavně uzavřena smlouva míru. 

 

Odejdou. 

 

Výjev pátý. 

Londýn. Pokoj v paláci. 

Vystoupí Král Jindřich v rozmluvě se Suffolkem; za nimi 

Gloster a Exeter. 

Král Jindřich. Váš čarovábný popis, milý hrabě, 

překrásné Markéty mne divně dojal: 

ty cnosti její v sličně zdobném rouše 

budí v mém srdci spící lásky vášeň, 

a jakož bouřícího vichru moc 

nejtěžší koráb žene proti proudu: 

mne její pověst žene dechem svým 

buď k utonutí neb ku přístavu, 

kde přáno mně požívat její lásky. 

Suffolk. Ó pane můj! ta povrchní vyprávka 

jen předmluvou jest její pravé chvály; 

neb vznešená té dívky výtečnost 

(bych doved’ vyslovit ji podle zásluh) 

by dala celou knihu luzných řádek 

na podpal srdce sebe tupějšího. 

Co více pak: neníť tak nebeská, 

tak plna výboru vnad všelikých, 

by v hluboké své duše pokoře 

vám nebyla ke službám; rozumí se, 

že v počestném a cudném úmyslu, 

vás milovat a ctít co svého pána. 

Král Jindřich. A jinak nikdy Jindřich nezamýšlí. 

Pročež dovolte, lorde protektore, 

Markétě královnou být anglickou. 

Gloster. Toť svolil bych ke hříchu pěstění. 

Však víte, pane můj, že Vaše Výsost 

zaslíbena jest jiné vzácné kněžně; 

jakž tuto smlouvu bychom zrušit mohli 

bez ujmy čestné vaší pověsti? 

Suffolk. Jak mocnář ruší přísahy neslušné, 

anebo rytíř, slíbiv v turnaji 

svých zkusit sil, opouští ohradu, 

když nerovného spatří soupeře: 

nerovnať jest tu dcera hraběcí, 

a smlouvu tu bez hany rušit lze. 

Gloster. Aj, což pak Markéta jest něco více? 

Nelepší hraběte jest otec její, 

ač zvučnými se pyšní tituli. 

Suffolk. Ba dobrý lorde, otec její král jest 

Neapolský, Jerusalemský též, 

a takou váhu má ve Francii, 

že spolek s ním náš pokoj utvrdí 

a Franky v poslušenství udrží. 

Gloster. To hrabě Armagnac též všecko může, 

neb blízký Karlův jesti příbuzný. 

Exeter. A nad to velké jeho bohactví 

za hojné věno ručí, an Reignier 

spíš bude brát, než aby sám udílel. 

Suffolk. Co věno! lordové, tak svého krále 

nechtějte zlehčovat, by tak byl podlý, 

špatný a chudý, aby ženu měl 

si k vůli věnu brát, ne z pravé lásky. 

Jindřich můž bohactví své ženě dát, 

a netřeba mu ženou zbohatnout. 

Tak sprostý sedlák smlouvá o svou ženu, 

jak na trhu o voly, ovce, koně. 

Manželství mnohem vážnější jest věc, 

by dohazovactvím se jednala; 

ne kterou chcem, ku které lásku má 

náš jasný král, buď družkou jeho lože. 

A protož, lordové, že nanejvýš 

ji miluje, to vám buď podnětem 

nejvyšším ze všech, též jí dáti přednost. 

Neb což jest sňatek nucený, než peklo, 

život pln různic, věčných rozepří? 

Kdež opak toho blaženost přináší 

a obrazem jest nebeského míru. 

I kdož na místě krále Jindřicha 

by jinou sobě volil za choti, 

než Markétu, jež dcera královská? 

Vzhled nevyrovnaný i rodu vzácnost 

ji neurčují jinému než králi; 

a statná její mysl, hrdý duch, 

(nad obyčej při ženském pohlaví), 

doufání dává v plémě královské; 

neb Jindřich, syn slavného vítěze, 

i více zplodit může vítězů, 

poloučen svazkem lásky s manželkou 

tak neohroženou jak Markéta. 

Srovnejte, lordové, se s radou mou: 

buď Markéta, ne jiná, královnou. 

Král Jindřich. Nevím, zda vaše líčení tak mocně 

mne dojalo, mylorde Suffolku, 

či mládí moje toho příčinou, 

nižádným posud lásky zážehem 

nepodňaté: a však, to jisto jest, 

tak ostrý cítím rozbroj v srdci svém, 

tak divoký boj strachu s nadějí, 

až nedužím tím přemítáním v mysli. 

Pročež se na ručest do Francka plavte, 

mylorde, svolte ke všem výminkám, 

a spůsobte, by sličná Markéta 

se vydat ráčila sem přes moře, 

by anglickou přijala korunu, 

jsouc pomazána co má věrná choť. 

Na útratu, potřebné výlohy, 

desátek vyberte si od lidu. 

Pospěšte, pravím; neboť dokavad 

se nevrátíte zpět, tisíce trampot 

mne budou soužit. – Vy pak, dobrý strýče, 

zapuďte hněv a posuzujte mne 

---

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  24 

dle toho co jste býval,

12) 

ne co jste; 

pak ubezpečen jsem, že omluvíte 

to kvapné provedení vůle mé. 

A teď mne veďte tam, kde v samotě 

se mohu bavit myšlénkami svými. 

 

Odejde. 

Gloster. Ba na pomyšlení to teď i příště. 

 

Gloster a Exeter odejdou. 

Suffolk. Tak Suffolk zvítězil, i pryč se béře, 

jak druhdy bral se k Řecku mladý Paris; 

k stejnému lásky štěstí maje čáku, 

však s lepším prospěchem než Trojec onen. 

Teď královnou se stane Markéta 

a králem podle vůle bude vládnout; 

já oběma: jí, králem i vší říší. 

 

Odejde. 

 

Připomenutí. 

Toto historické drama Shakespearovo 

náleží bez odporu k jeho slabším pracím, 

tak že mnozí ani za jeho je nepokládají. 

Možná, že tuto Shakespeare snad jenom 

nějaký starší kus přepracoval anebo 

vzdělal. Na všechen spůsob jest to jeden z 

nejprvnějších jeho dramatických pokusů, 

sotva pozdější nežli r. 1589. Tiskem vyšel 

kus ten teprv r. 1623 ve vydání foliovém 

pod názvem: The historical play of King 

Henry VI. Tak zvaný druhý a třetí díl 

Jindřicha VI. tištěny byly již r. 1600, a 

to pod názvem: The contention of the 

houses of York and Lancaster. Pod společný 

titul Jindřich VI. zahrnuty byly všecky 

tři kusy teprva později. 

Hlavní vada tohoto dramatu Shakespearova 

jest nesouvislost dějů v něm 

představovaných a vůbec veliká nesprávnost 

u vnitřním jeho uspořádání. Nejenom že 

sled dějů odporuje pravdě historické, on 

místy i logické důslednosti se protiví, 

když připomínají se události jako již 

minulé, které teprv později díti se 

vidíme. Na mnoze básník patrně později 

zapomněl, co napřed byl napsal. V episodě 

o panně Orleanské patrná jest neshoda mezi 

prvním jejím nadšeným vystoupením, jaké se 

jeví v jejím vysoce básnickém oslovení 

Karla, a pozdějším přivoláváním pekelných 

duchů i podlým jejím se chováním před 

smrtí. 

Při tom všem ale nicméně nelze nepoznati 

na mnoha místech výtečného genia 

Shakespearova, skvoucího se v plném lesku 

vznešené poesie. Takováto místa jsou tu 

roztroušena jako utěšené oasy, na nichž 

oko poutníkovo s rozkoší utví a pookřeje. 

Po uvážení všech okolností i my kloníme 

se k mínění, že Shakespeare zde jenom 

nějaký starší kus, a to ještě dosti 

nedbale předělal, ovšem zde onde jej 

ozdobiv drahými perlami svého genia; ku 

pozdějšímu však potřebnému jej prohlídnutí 

více času nenalezl. 

 

Poznamenání. 

1) 

Dosavadní čtení: „He being in the 

vaward, plac’d behind“ opravuje neznámý 

korrektor u Payne-Colliera zajisté 

vhodně: „He being in the rearward, 

plac’d behind.“ 

2) 

I zde přijal jsem opravu zmíněného 

neznámého korrektora: „The king from 

Eltham I intend to steal“ místo běžného 

dosud čtení: „The king from Eltham I 

intend to send.“ 

3)

 Vztahuje se na Skutky apoštolské. 

4) 

Jest to jedna z mnohých nesprávností 

tohoto kusu, že již zde jmenuje se 

biskup Winchesterský kardinálem, kdežto 

jeho povýšení k této důstojnosti teprva 

v pátém jednání se oznamuje. 

5)

 Veřejné nevěstky náležely v těch časech 

pod duchovní právomocnost biskupa 

Winchesterského. 

6) 

Dle pověsti bylo to v okolí Damašku, kde 

Kain usmrtil Abela. 

7) 

Přezdívka dávaná nevěstkám z příčiny 

svrchu uvedené. 

8) 

V Templu měla své sídlo veliká státní 

rada. 

9) 

Sever pokládán byl za bydliště všech 

zlých duchů. 

10) 

Dle čtení přijatého od Delia: „ And 

natural graces that extinguish art;“ 

místo dosavadního: „Mad, natural graces“ 

atd. 

11) 

Prison’d voice. V tom čtení srovnává se 

Pope s neznámým korrektorem Payne-

Collierovým proti obyčejnému: poison’d 

voice. 

12)

 Totiž: dle toho, jaký jste sám býval za 

mladých let.