William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  19 

čí sláva toho dne. 

Karel.  

 

 

 

S jakým poselstvím 

poníženým přišel’s? 

Lucy.   

 

 

 

 

Poníženým? 

To, pane, francouzské jest pouze slovo; 

vojíni angličtí ho neznají. 

Přicházím zeptat se na vězně vaše 

a na padlých podívat mrtvoly. 

Karel. Po vězněch ptáš se? naše vězení 

jest peklo; pověz nám však, koho hledáš. 

Lucy. Kde jest mohútný na poli Alcides, 

mocný lord Talbot, hrabě Shrewsburský? 

Za slavná vítězství svá jmenován 

hrabětem Washfordským, též Waterfordským 

a Valencským; lord Talbot z Goodrigu 

i Urchinfieldu; lord Strange Blackmerský, 

lord Verdun z Altonu, lord Cromwell Wingfield, 

lord Furnival Sheffield, lord Falconbridge 

třikráte vítězný, rytíř slavného 

Svatojiřského, Michalského řádu, 

zlatého rouna, Jindřicha šestého 

velký maršálek ve všech válkách franckých? 

Johana. Toť směšně honosný jest věru sloh! 

Turek, jenž dvaapadesát má říší, 

se ve psaní tak neroztahuje. – 

Jejž oslavuješ těmi tituli, 

zde v puchu leží, hmyzem osypán. 

Lucy. Jest zabit Talbot, jediný bič Frankův, 

strach říše vaší, mstitel zuřivý? 

Ó kýž se v kulky obrátí mé oči, 

by ve tvář vám je vystřelil můj vztek! 

Ó kýž bych vzkřísit mohl tyto padlé! 

toť stačilo by vzkřísit říši Franckou, 

a nejsmělejší z vás by trnuli! 

Vydejte mně ta těla, bych je odtud 

odnésti mohl ke slušnému pohřbu. 

Johana. Není to zjevení duch Talbotův, 

mluvíc tak pyšně a tak s vysoka? 

I s pánem Bohem dejte mu ta těla, 

zde hnila by, kazíce povětří. 

Karel. Vezměte těla. 

Lucy.   

 

 

 

Já je odnesu; 

a však z jich popele se foenix zvedne, 

že nad ním Francie od strachu zbledne. 

Karel. Jen když jich zbudem, pak dle vůle s nimi čiňte. 

Teď do Paříže, slavit výhry ples; 

vše naše, krvavý když Talbot kles’. 

 

Odejdou. 

 

Jednání páté. 

Výjev první. 

Londýn. Síň v paláci. 

Vystoupí Král Jindřich, Gloster a Exeter. 

Král Jindřich. Zda přečetl jste, co nám papež píše, 

a císař, pak i hrabě Armagnac? 

Gloster. Ba přečet’, pane můj, a obsah jest, 

že snažně prosí Vaši Vznešenost, 

abyste mezi říší Anglickou 

i Francouzskou mír zbožný uzavřel. 

Král Jindřich. Jak Vaše Milost smýšlí o té věci? 

Gloster. Já dobře, pane můj; neb jediný to 

jest prostředek, jímž zastavit se může 

to prolévání krve křesťanské, 

a zavést pokoj všude žádoucí. 

Král Jindřich. Ba právě, strýče; myslíval jsem vždy, 

že bezbožno a nepřirozeno, 

by svár tak ukrutný a krvavý 

měl mezi stejnověrci panovat. 

Gloster. A nad to, pane můj, – k uspíšení 

a pevnějšímu přátelského spolku 

utvrzení – chce hrabě Armagnac, 

jenž Karlův blízký příbuzný a muž 

po celém Francku velevážený, 

vám v manželství dát dcerku jedinou, 

to s věnem velikým a bohatým. 

Král Jindřich. K manželství, strýče? ach, já mlád jsem ještě, 

a slušnějším mně knihy zaměstnáním 

než rozkošné s nevěstou zábavy. 

Nicméně vyslance jen zavolejte 

a dle uznání dejte odpověď 

každému z nich; se vším jsem spokojen, 

co Bohu ke cti, vlasti k prospěchu. 

Vystoupí Legát a dva vyslancové s Winchestrem, v roucho 

kardinálské oděným. 

Exeter. Aj, mylord Winchester povýšen již 

a uveden v důstojnost kardinálskou! 

Toť znamenám, že brzy vyplní se, 

co Jindřich pátý někdy předpovídal: 

jak mile kardinálem prý se stane, 

že vyrovná svou kápi s korunou. 

Král Jindřich. Požadky vaše, páni poslové, 

jsou od nás bedlivě uváženy. 

Váš úmysl jest dobrý, rozumný, 

pročež jsme nyní pevně odhodláni 

výminky podat přátelského míru, 

s kterými pošleme bez průtahu 

mylorda Winchestra do Francie. 

Gloster. Co do návrhu pána vašeho, 

tak dalece jsem zpravil Jeho Jasnost, 

že – v ohledu na cnostné dary slečny, 

na krásu její, věna bohatost – 

chce anglickou ji zdobit korunou. 

Král Jindřich. Na znamení a důkaz smlouvy té 

zde klénot ten co závdavek mé lásky 

jí dejte. – Vy, mylorde protektore, 

jim bezpečný do Doveru dejte průvod, 

kdež v lodi vrtkému se svěří moři. 

 

Odejdou Král Jindřich s komonstvem, Gloster, 

Exeter a vyslancové. 

Winchester. Vy zůstaňte, pane legate; dřív 

vám musím odevzdat tu summu, kterou 

jsem Jeho Svatosti připověděl, 

když ošatí mne tímto vážným rouchem. 

Legát. Čekám, až bude příležito vám. 

Winchester. Teď Winchester, tuším, se nepoddá, 

i neustoupit peeru nejhrdšímu. 

Humphreyi Glosterský, teď uvidíš, 

že ani úřadem ni rodem tebe 

neuzná biskup za vyššího sebe: 

své koleno buď ohneš přede mnou, 

neb vlast utrýzním zpourou krvavou. 

 

Odejde. 

 

Výjev druhý. 

Francie. Rovina u Anjou. 

Vystoupí Karel, Burgund, Alençon, Johana s vojskem na 

pochodu. 

Karel. Tou zprávou, pánové, okřívá mysl, 

že stateční Pařížané se zvedše 

ku bojovným se navrátili Frankům. 

Alençon. Tož na Paříž, královský Karle francký, 

a nemeškejte déle s mocí svou. 

Johana. Buď pokoj s nimi, k nám-li přidají se; 

sic záhuba paláce jejich zachvať. 

Vystoupí Posel. 

Posel. Zdar buď statnému vůdci našemu, 

a mnoho štěstí jeho pomocníkům! 

Karel. Mluv, co nám vyzvědači vzkazují. 

---