William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858)  20 

Posel. Anglické vojsko, na dvě části dřív 

rozdělené, se v jedno srazilo, 

a chystá se podstoupit bojem vás. 

Karel. Ta zpráva poněkud přichází náhle, 

my však jim uvítání připravíme. 

Burgund. Tuším, že Talbotův jim schází duch; 

ten odešel, a netřeba jich bát se. 

Johana. Nejhorší ze všech necností je strach. 

Veď Karle nás ku boji vítěznému, 

vzdor Jindřichovi, vzdor světu celému. 

Karel. Za mnou se berte; sláva Francii! 

 

Odejdou. 

 

Výjev třetí. 

Tamtéž. Před Angiersem. 

Válečný hluk, šarvátky. Vystoupí Johana. 

Johana. Frank utíká a vládař vítězí. – 

Teď vy pomozte, kouzla, amulety; 

vy duchové mne napomínající, 

a znamení mi dejte věcí příštích! 

 

Hřmí. 

Vy rychlí pomocníci, manové 

mocného panovníka severu,

9) 

dostavte se mně v boji na pomoc. 

 

Vystoupí ďáblové. 

To rychlé zjevení jest důkazem 

obvyklé vaší ke mně ochotnosti. 

Vy skřítkové, jejichžto domovem 

jsou mnohé mocné říše podzemní, 

teď pomozte mnou Frankům k vítězství. 

 

Ďáblové obcházejí mlčky. 

Ó netrapte mne dlouho mlčením! 

Jakož jsem zvykla krví svou vás krmit, 

teď úd si utrhnu a dám jej vám 

co závdavek na další dobrodiní, 

mně k pomoci když dnes se propůjčíte. 

 

Oni svěsí hlavy. 

Nižádné pomoci? Mé tělo vám 

dá náhradu, splníte-li mou prosbu. 

 

Oni vrtí hlavami. 

Ni tělo mé, ni oběť krvavá 

nemůže obnovit ochotnost vaši? 

Nuž vemte duši mou i tělo, vše, 

spíš než by Anglii podlehlo Francko. 

 

Oni zmizí. 

Opouštějí mne, hle! Přišeltě čas, 

kde Francie svůj hrdý chochol skloní 

a hlavu složí v lůno Anglie. 

Mé staré čáry jsou již příliš slabé, 

a peklo přesilné, bych s ním šla v boj. 

Teď, Francie, tvá sláva klesne v prach. 

 

Odejde. 

 

Válečný hluk. Vystoupí Francouzové a Angličané 

bojujíce spolu. Johana a York setkají se osobně. Johana 

jest jata. Francouzové dají se na útěk. 

York. Již mám tě přec, ty francká děvice; 

teď přičaruj si pekelné své duchy, 

a zkus, mohou-li dát ti svobodu. – 

Čistý to zisk, hoden ďábelské přízně! 

Hle, škaredá jak čarodějnice 

své čelo vraští, jak by podobu 

mou chtěla proměnit co druhá Circe. 

Johana. Horší již podoby ti nelze dát. 

York. Ó dauphin Karel, viď, to švarný muž, 

jiná se podoba nemůže líbit 

chtivému oku tvému. 

Johana.    

 

 

 

Tě i Karla 

nech stihne pohroma! ať krvavá 

vás ruka přikvačí na loži spící. 

York. Přestaň proklínat, hnusná kouzelnice. 

Johana. Prosím tě, dovoliž mně chvíli klít. 

York. Klej bezbožná, až na hranici přijdeš. 

 

Odejdou. 

Pokřik. Vystoupí Suffolk vedoucí Markétu. 

Suffolk. Buď ty kdo chceš, ty’s moje zajatá. 

 

Dívá se na ni. 

Ó krásko zpanilá, neboj se, zůstaň; 

jen rukou uctivou se chci tě týkat. 

Ty prsty líbám 

 

Líbá své prsty. 

 

 

 

 

 

ku věčnému míru, 

a jemně kladu je na útlý bok tvůj. 

Pověz kdo jsi, bych se ti pokořil. 

Markéta. Markéta jménem královská jsem dcera 

Neapolského krále; buď ty kdo buď. 

Suffolk. Já hrabě jsem, a Suffolk jmeno mé. 

Nechtěj se horšit, dive přírody, 

že upadla jsi v moje zajetí: 

tak labuť chrání pýřnaté své mládě, 

u vězení je držíc pod peruťmi. 

To omrzí-li tě, na vůli měj 

svobodně jít; mne v přízni zachovej. 

 

Ona se obrátí, jakoby chtěla jít. 

Ó zůstaň! – Nemožno mne nechat jí, 

rukoum se volným srdce protiví. 

Jak slunce hrá na skelné hladině, 

třpytíc se v obraze paprsku svého, 

tak její krásy lesk mým očím zdá se. 

Mne srdce táhne k ní, a přec netroufám 

si promluvit; inkoust a péro sem, 

bych napsal duši své: Fi, de la Poole, 

zmalátněl’s? ztratil’s řeč? či není ona 

tvým vězněm? neb tě leká ženy vzhled? 

Ba, převelebná krásy vznešenost 

nám mate jazyky a tupí smysly. 

Markéta. Stůj, hrabě Suffolku, – to-li tvé jmeno – 

jakou ti musím dáti výplatu? 

Neb znamenám, že jsem v tvém zajetí. 

Suffolk (stranou). Jak můžeš předzvídat, že tebou zhrdne, 

než o její se lásku pokusíš? 

Markéta. Proč nemluvíš? jakou chceš výplatu? 

Suffolk (stranou). Že krásna jest, tož hodna milování; 

že ženština, tož získati ji lze. 

Markéta. Přijímáš výplatu, či nepřijímáš? 

Suffolk (stranou). Zpozdilče, pamatuj, že máš již ženu; 

jak můž’ Markéta být tvou milenkou? 

Markéta. Nejlíp když půjdu, neb on neslyší. 

Suffolk (stranou). To kazí vše, tou kartou tratím hru. 

Markéta. On mluví matně, jistěť šílený. 

Suffolk (stranou). A však i manželství rozvésti lze. 

Markéta. A však bych ráda měla odpověď. 

Suffolk (stranou). Tu Markétu chci získat. Komu pak? 

Aj, svému králi. Ba to tvrdý suk. 

Markéta. O suku mluví, snad to tesař jakýs. 

Suffolk (stranou). Tím dosti by se stalo lásce mé, 

a pokoj byl by zjednán těmto říším. 

Však jedna závada u věci té: 

otec její, ač král je Neapolský, 

a Anjouský i Mainský vévoda, 

jest chud; tím sňatkem šlechta naše zhrdne. 

Markéta. Poslyšte, pane, či nemáte kdy? 

Suffolk (stranou). Tak má se stát, ať protivno jim jak chce; 

Jindřich jest mlád a snadno oblomen. – 

(K Markétě) Musím vám, slečno, zjevit tajemství. 

Markéta (stranou). Mně otrokyni? On rytířem zdá se, 

a žádným spůsobem mne nezneuctí. 

Suffolk. Co vám chci říci, račte vyslechnout. 

Markéta (stranou). Možná že Frankové mne vybaví, 

---