William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I.

William Shakespeare, Král Jindřich VI. Díl I. (př. Jakub Malý, 1858) 

5 

upevněn, obyčej má s oné věže 

železnou mříží tajně město zhlížet 

a slídit, jak by nejvýhodněji 

nás střelbou sužoval neb útokem. 

Bych překazil jim mrzutou tu věc, 

hrubé jsem dělo na ně naměřil, 

a již tři plné dni na hlídce jsem, 

zda bych je spatřil. Teď ty přejmi stráž, 

já nevydržím déle. 

Spatříš-li někoho, spěš mi to říci, 

u vládaře mne najdeš bezpečně. 

 

Odejde. 

Syn. Nemějte starost, spolehněte na mne, 

spatřiv je nebudu vás obtěžovat. 

V hořejším patru jedné věže vystoupí lordové Salisbury a 

Talbot, sir William Glandsale, sir Thomas Gargrave a 

jiní. 

Salisbury. Talbote, rozkoš má, můj živote, 

ty zase zde! Jak bylo v zajetí? 

a jakým spůsobem jsi svoboden? 

Povídej nám to zde na cimbuří. 

Talbot. Vévoda Bedfordský měl zajatého, 

statného Pontona de Santrailles, 

za něj mě propustili výměnou. 

Jednou, k mé potupě, mne chtěli dáti 

za bojovníka mnohem špatnějšího; 

to hrdě zavrh’ jsem, chtě raději 

smrt volit, nežli být tak lehko vážen. 

Konečně vyměněn jsem byl dle přání. 

Než zrádný Fastolfe, ten mé srdce rmoutí! 

Holými pěstmi bych jej sprovodil, 

kdybych ho měl tu chvíli v moci své. 

Salisbury. Jak byl jsi chován, posud neřekl’s. 

Talbot. S rouhavým posměchem, úšklebnou hanou. 

Na veřejné mne vedli náměstí 

k všeobecnému lidem divadlu. 

Hle, volali, toť onen postrach Franků, 

to bubák, jenž tak straší naše děti. 

Tu já se vyrvav strážím, nehty svými 

ze země kamení jsem vyhrabával 

a házel na diváky hanby mé. 

Jiné můj děsný vzhled na útěk hnal, 

nikdo se nesměl blížit pro strach smrti. 

V zdech železných mne jista neměli; 

tak strašlivé jim bylo moje jmeno, 

jakobych lámal pruty z ocele 

a drtil demantové veřeje. 

I dali stráž mi střelců vybraných,  

jenž obcházeli každou minutu, 

a kdykoliv jsem jenom s lože povstal, 

mne v srdce střelit byli hotovi. 

 

Na hradbách objeví se Chlapec s hořící zápalkou. 

Salisbury. Mněť líto slyšet co jste všecko zkoušel; 

však dostatečná bude pomsta nám. 

V tu dobu večeřívá Orleans: 

skrz tuto mříž je možná všecky spočíst 

a vidět Franky, jak se hradí kde. 

Pohleďme tam, to pěkné podívání. – 

Sir Thomas Gargrave a sir William Glansdale, 

povězte výslovně svá mínění, 

kam příště nejlíp děla postavit. 

Gargrave. Tuším u brány severní; tamť šlechta. 

Glandsale. Já míním zde na tomto předměstí. 

Talbot. Ze všeho, co tu vidím, zdá se mi, 

že nejlíp město hladem vymořit 

neb seslabit lehkými půtkami. 

 

Z města padne rána. Salisbury a sir Thomas Gargrave 

klesnou. 

Salisbury. Bůh milostiv buď nám hříšníkům bídným! 

Gargrave. Bůh milostiv mně buď v mém neštěstí! 

Talbot. Jaká to nehoda nás náhle stihla? – 

Mluv, Salisbury, ač mluviti-li můžeš, 

jak je ti, zrcadlo všech bojovníků? 

Oko a celé jedno líce pryč! 

Prokleta věž i nešťastná ta ruka, 

jež původem té smutné truchlohry. 

V třiceti bitvách Salisbury byl vítěz, 

Jindřicha pátého ve válkách cvičil; 

pokud zněl trouby hlas a rachot bubnu, 

neodpočíval v poli jeho meč. – 

Zda dosavad jsi živ, můj Salisbury? 

Ač mluvy zbaven jedním okem přec 

pohlížet můžeš k nebi o milost: 

též slunce jedním jen přehlíží vesmír. – 

Nikomu, nebe, nepřej milosti, 

nedojde-li jí tento před tebou! – 

Odneste tělo jeho, pohřeb zjednám. – 

Sir Thomas Gargrave, života-li v tobě? 

promluv na Talbota, ó vzhlédni k němu. 

Salisbury, potěš ducha svého tím, 

že neumřeš, dokud – 

On kývá rukou, usmívá se na mne, 

jakoby říci chtěl: „Až budu mrtev, 

mé zahynutí pomsti na Francích.“ – 

Plantagenet, to chci, a jako Nero 

na loutnu hraje zřít hořící města. 

Jen jmenem mým buď zkáza Francii. 

 

Slyšet hřmění, na to pokřik. 

Jaký to hřmot? jaká na nebi bouře? 

odkud ten povyk a ten valný hluk? 

Vystoupí Posel. 

Posel. Mylorde, Frankové se valně shlukli, 

dauphin s jakous Johanou la Pucelle, 

posvátnou věštkyní teď povstalou, 

přitáhl s velkou silou městu k spáse. 

 

Salisbury sténá. 

Talbot. Ó slyšte, Salisbury jak v smrti sténá! 

Rmoutíť se v srdci, že nedojde pomsty. – 

Já, Frankové, chci vám být Salisbury; – 

Pucelle neb sysel, delfín nebo tuleň, 

můj kůň má srdce vaše vykopnout, 

a vaše mozky smíchám v jednu kaši. – 

Odneste Salisbury-ho v jeho stan, 

pak uvidíme, čeho zbabělí 

se Frankové odváží. 

 

Odejdou vynášejíce mrtvoly. 

 

Výjev pátý. 

Tamtéž před branou. 

Pokřik a harce. Talbot pronásleduje dauphina a zažene ho; 

potom vystoupí Johana la Pucelle, ženouc před sebou 

Angličany; na to Talbot. 

Talbot. Kde síla moje, chrabrost má a moc? 

Na útěku jsou naši, nechtí státi! 

Obrněná je honí ženština. 

 

Vystoupí Johana. 

Hle, zde přichází. – Pokusím se o tě; 

tě, ďáble nebo matko jeho, klnu: 

pustím ti krev, neb’s čarodějnice, 

honem dej duši tomu, jemuž sloužíš. 

Johana. Pojď, jenom já tě znectit dovedu. 

 

Bojují spolu. 

Talbot. Tak-liž, ó nebe, zvítězit dáš peklu? 

Nechť chrabrým napnutím mi prsa puknou, 

a paže od ramen se utrhnou, 

já potrestám tě, zpupná nevěstko. 

Johana. Talbote, měj se dobře; doba tvá 

nepřišla ještě. Spěchám zásobit 

---