Frazém, klišé, aktualizace V tištěných médiích

4. Teoretické zdroje

4.1 Sémiotika barevného

Jak uvádí Vaňková, jazykový obraz světa³⁶ má stručně řečeno: 1. zkušenostní povahu, 2. tělesně prostorový (a antropocentrický) základ a 3. metaforicko metonymický charakter. Jak autorka dále uvádí, to všechno lze dobře ilustrovat právě způsobem konceptualizace barev a barevnosti – ale také tím, jak jsou prostřednictvím barev konceptualizovány jiné jevy, zejména emoce a lidské prožívání světa vůbec. Zřetel k „barevnému“ aspektu skutečnosti je totiž mimo jiné také zřetelem k významnosti vizuality v lidském nastavení ke světu. Vidění (jako zástupný smysl vzhledem ke smyslům ostatním) je základem pro poznání a prožívání světa, odvíjejí se od něho naše podstatné zkušenosti.
To, co je barevné, chápeme vždy jako pozitivní: barevnost je spjata se světlem, krásou, životem a zdravím, s bohatstvím, štěstím, radostí, veselím, rozmanitostí plného života. To nebarevné – charakterizované často jako bezbarvé, šedé či šedivé,černobílé, pokud jde o člověka tedy bledé – představuje druhý pól opozice: (spíše než noc a tmu) šero, nehezkost, ne snad smrt či neštěstí (to je vyhrazeno barvě černé), ale psychické i fyzické živoření, tíži všednodenního života, chudobu, smutek, nudu, letargii, znechucení, jednotvárnost a nedostatek podnětů. Barvy tak mnohdy bývají metonymickým, respektive synekdochickým vyjádřením (pars pro toto) celé zobrazované reality. Sémantická analýza slovní zásoby týkající se barev může přinést cenné poznatky o modelech našeho vnímání a myšlení a také o tom, jaké jazykové a kulturní konotace se k barvám mohou v různých kontextech upínat, a jak jejich prostřednictvím dané jazykové společenství utváří svůj systém hodnot, základy své kultury. ³⁷

4.2 Český národní korpus

Korpus³⁸ je rozsáhlý soubor textů (v případě mluveného jazyka – přepisů záznamů mluvy), který slouží k jazykovému výzkumu. Korpusová lingvistika chápe korpus jako nejvěrnější vzorek skutečného jazyka a vychází tak z přesvědčení, že lépe než prostřednictvím korpusu nelze dnes jazyk při studiu uchopit. Český národní korpus (ČNK) vznikl jako akademický, nekomerční projekt, zaměřený na budování velmi rozsáhlého počítačového korpusu především současné psané češtiny. Je koncipován jako největší informační základna češtiny, její písemné kultury i veřejného života české společnosti. Pracuje na něm Ústav Českého národního korpusu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Patří k jednomu z největších korpusů v Evropě a je veřejně přístupný na adrese http://ucnk.ff.cuni.cz.
Korpus se zpravidla skládá z jednotlivých textů a jako celek si činí nárok na reprezentativnost vzhledem k vytčenému cíli. V případě ČNK je tímto cílem odpovídající zastoupení jednotlivých typů jazyka z hlediska recepce, tj. z hlediska míry, v jaké jsou mluvčími přijímány (vnímány, čteny).
Korpus psaného jazyka SYN2000 obsahuje ve své základní a reprezentativní podobě (jde o rozsáhlý soubor celých textů) 100 milionů textových slov. U každého slova (tj. výskytu slova v textu) je prostřednictvím mezinárodně kompatibilních značek uvedena informace o jeho zdroji (původním textu), o jeho morfologických vlastnostech (gramatických kategoriích) a rovněž jeho lemma (tj. základní tvar). Výběr textů a jeho kritéria vycházejí z řady výzkumů, především pak z výzkumu recepce jazyka. Základní, vícekrát ověřované proporce reprezentativní podoby SYN2000 ve smyslu co nejširšího záběru (zvláště z pohledu lexikografa) dávají toto zastoupení: imaginativní texty 15 % (z toho např. próza činí 11 %) a informativní texty 85 % (z toho publicistika 60 % a odborné texty 25 %). Každá z uvedených složek se dále dělí na řadu podtypů a oborů. Nechybějí např. ani texty z regionálního tisku, dobrodružná literatura, administrativní texty, zábavné knihy či jinak těžko zařaditelné drobné texty a letáčky (tzv. efemera). Všechny texty jsou současné, tzn. pocházejí z nedávné doby (např. z novin jsou začleněny pouze texty publikované od roku 1990 do současnosti).

4.3 Jazyková základovosti barev v Českém národním korpusu

Praktická část práce odkazuje na studii Věry a Barbary Schmiedtových Určení jazykové základovosti barev v Českém národním korpusu publikovanou v roce 2006. V ní autorky z jazykového hlediska posuzují základovost barev a analyzují užití základních barev v Českém národním korpusu. Měřítkem je stupeň zapojení pojmenování do jazykového systému, a to nejprve na základě frekvence, dále podle bohatosti sémantiky, frazeologie a neologie.³⁹
Porovnáním frekvence výskytu přídavného jména s jeho sémantickou bohatostí⁴⁰, dochází autorky k formulování následující zásady: čím frekventovanější je dané slovo, tím větší má sémantickou bohatost. Po rozšíření o srovnání frekvence lexikalizovaných barevných odstínů (např. brčálový, hráškový, smaragdový) a bohatosti derivací (např. nazelenalý, zelenavý, zeleňoučký) pak stanovily jako pojmenování pro základní barvy v češtině tyto barvy v následujícím pořadí: černá, bílá, červená, modrá, zelená, žlutá, šedá/šedivá, hnědá.
Autorky mezi základní barvy neřadí rudou, protože vytváří pouze jeden barevný odstín (bordó, tmavě červená) a velice často je s barvou červenou synonymní. Dále růžovou (je to jen míra sytosti červené), fialovou a oranžovou (původ jejich názvu je cizí a motivovaný, ve všech zkoumaných kategoriích se vyskytují na konci hodnocení). O argumentech pro a proti jejich řazení mezi základní barvy je pojednáno dále.
Jak uvádí Schmiedtová, pro pojmenování mnoha skutečností mluvčí používají již hotová spojení (ve smyslu frazémů různého typu).⁴¹ Citovaná studie slouží jako referenční rámec pro deskripci a porovnání frekvence výskytu frazémů užívajících k obraznému pojmenování základní barvy na stránkách deníku Mladá fronta DNES.