Frazém, klišé, aktualizace V tištěných médiích

2. Stylistická funkce frazeologismů

2.1 Zpravodajský a publicistický styl

Kapitola vymezuje dva typy žánrů – zpravodajství a publicistiku – z hlediska jejich funkcí v médiích, specifických vlastností a užívaných výrazových a stylistických prostředků.
Žurnalistka rozlišuje dvě skupiny žánrů – zpravodajství a publicistiku. Hranice mezi nimi není zcela pevně vytýčena, je však možné popsat jejich základní charakteristiky a čím se od sebe liší. Vztah mezi zpravodajstvím a publicistikou se dá zjednodušeně vyjádřit jako vztah mezi faktem a názorem na něj.³ Zpravodajství má především funkci informační, snaží se aktuální události zachytit, popsat a předat publiku. Úlohou publicistiky je vyslovování názorů a hledání souvislostí mezi většinou již známými fakty.
Separace na zpravodajství a publicistiku, jak v oblasti obsahové, tak formální (včetně jasného označení zpravodajských a publicistických stránek novin, časopisů a pořadů elektronických médií), je jedním z předpokladů lepšího pochopení toho, co je náplní žurnalistiky a jak má být tato náplň a sama žurnalistika vnímána. Odlišování obou sfér, které by se zjednodušeně dalo definovat jako jasné oddělení zprávy a názoru na zprávu, může přispět k tomu, co lze nazvat vyvážeností.⁴
Rozdílné zaměření se odráží i ve výrazu, a tak zatímco u zpravodajství je možné očekávat neutrální jazyk, u publicistiky naopak je žádoucí užití individuálních jazykových a stylistických prostředků. Publicistický styl je jedním z funkčních stylů spisovného jazyka. Jak uvádí Čechová⁵, publicistické projevy – psané i mluvené – se vyznačují značnou mírou modelovosti v oblasti výstavby textu. Tato ustálenost vyhovuje funkci informační, ovšem nepodněcuje zájem čtenáře. Publicisté se proto snaží automatizaci formy porušit aktivním výběrem jazykových prostředků. Současná publicistika užívá obrazná vyjádření, která poutají čtenářskou pozornost a dodávají projevu na živosti a naléhavosti (srdce města opět pulsuje), dále módní výrazy a výrazy typické pro dobu vzniku (smysluplný, neviditelná ruka trhu, patová situace), frazémy a jejich modifikace (jablko sváru, alfa a omega), výrazy zobecňující sdělení (odpovědná místa, podnikatelské kruhy), specifický shodný atribut (tenisový bronz, pohárová středa) a specifický typ parenteze (jak je známo, jak se lidově říká, jak říká staré lidové přísloví). Zároveň využívá prostředků a konstrukcí odborného a uměleckého stylu.⁶

2.2 Frazém

Kapitola nabízí shrnutí dostupných poznatků k předmětu práce a teoretická východiska pro následující analytickou část příspěvku. Definuje frazeologismy, zkoumá jejich specifické vlastnosti a mechanismy vzniku. Podrobněji se zabývá metaforou, jako základem mnoha frazeologismů, a konceptualizací barev a barevnosti. Zasazuje tak analýzu užívání frazémů v tištěných médiích do širších teoretických souvislostí.
Frazém

Jako frazémy, jsou pojímána zaužívaná slovní spojení, jejichž základními znaky jsou polylexikalita a stabilita.⁷

Lexémem se rozumí množina všech tvarů určitého slova či slovního spojení. Je to abstraktní jednotka lexikálního sytému, u ohebných slov zahrnující všechny jejich gramatické tvary (například: tatínek, tatínkovi, tatínkem...). Jeden z tvarů je vždy považován za reprezentativní, například nominativní forma u jmen či infinitiv u sloves, a v této podobě uváděn ve slovnících.⁸
Spojení tedy mohou být dvouslovná (kolo dějin) nebo víceslovná (obr na hliněných nohách). Stabilitou se v tomto případě rozumí ustálené užívání konkrétních lexémů, tedy například ve frazému hodit flintu do žita není možné zaměnit slovo flinta za slovo puška a podobně. Čím frekventovanější frazém je, tím je ustálenější a tím menší je i pravděpodobnost výskytu jeho variant. Přesto je možné doložit několik příkladů variantních frazémů (např. mít skopovou/telecí/gypsovou hlavu).⁹
K typickým, i když ne zcela nutným znakům frazému patří metaforičnost a expresívnost.¹⁰ V mnohých frazémech se uchovávají lexikální archaismy, např. kout pikle, nebo starší gramatické tvary: nemá kouska rozumu. Objevují se prvky monokolokabilní, tzn. takové, které se v jazyce nevyskytují samostatně, pouze ve frazému: nechat někoho na holičkách.¹¹

2.3 Klasifikace frazémů

Frazémy je možné kategorizovat z mnoha hledisek. Základními jsou idomaticita a expresivita, mezi další patří rozdělení na větné/nevětné, slovesné/neslovesné. Následující text nabízí charakteristiku těchto základních vlastností.
Idiomaticita

Kromě již zmíněné polylexikality a stability, jako společných základních vlastností, vykazují frazémy různý stupen idiomaticity. Idiomaticitou se v tomto případě rozumí vlastnost, kdy význam slovního spojení není možné prostě odvodit z významu jednotlivých slov. Jak dále uvádí Malá¹², například mazat někomu med kolem pusy/huby („někomu lichotit“) nemůžeme chápat doslovně, protože takováto činnost se jeví dosti absurdní, nýbrž přeneseně, metaforicky. Slovní spojení, která se vyznačují určitým stupněm idiomaticity, se označují jako idiomy. Plně idiomatická spojení např. nosit sovy do Atén („dělat něco zbytečného“) nemají většinou žádnou na první pohled zřetelnou motivaci, na rozdíl od idiomatických spojení, která jsou motivována obrazně, například být páté kolo u vozu („být přebytečný/zbytečný“). Částečná idiomaticita/motivovanost je patrná u těch frazémů, kde jeden z komponentů zachovává původní význam, například smát/usmívat se do hrsti (tajně/potutelně). Pro neidiomatická nebo velmi slabě idiomatická sousloví se ujal název kolokace. Patří mezi ně například transparentní běžně užívaná přirovnání typu němý jako ryba.

Expresivita

Jednou z vlastností přístupných zkoumání u jednotlivých frazémů je míra expresivity. Slovník české frazeologie a idiomatiky¹³ uvádí výrazy s nespecifikovatelnou expresivitou s příznakem „expresívní“ a v ostatních případech rozlišuje protiklady: příznivý – nepříznivý, pochvalný – hanlivý, obdivný – pohrdavý, žertovný – posměšný, mazlivý – zhrubělý. Zvlášť také zmiňuje typické užití v ironickém smyslu, výrazy zdůrazňující a eufemistické.

Frazémy slovesné a neslovesné

U frazeologických slovních spojení rozlišujeme dvě části. Řídící část a závislou část. Podle toho, jestli je řídícím členem slovního spojení slovesný tvar, rozlišujeme Neslovesná frazeologická spojení a Slovesná frazeologická spojení. Příkladem neslovesného frazému jsou například slovní spojení: chyba lávky, konec konců, zuby nehty a další. I u neslovesných frazémů může být řídícím členem sloveso. V takovém případě jde vždy o více méně ustrnulý slovesný tvar (například: stůj co stůj, chtě nechtě). Slovesným frazeologickým spojením rozumíme frazém, jehož řídící částí je sloveso, zpravidla určitý slovesný tvar (například: házet klacky pod nohy, jít příkladem).¹⁴ Na spojení slovesná a neslovená je rozčleněn i Slovník české frazeologie a idiomatiky.

Frazémy větné a nevětné

Frazémy větné mohou mít podobu hotové věty a stát samostatně. Existují jako věty slovesné (Raní ptáče dál doskáče), neslovesné (Všude dobře, doma nejlíp), nebo souvětí (Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění). Mezi frazémy větné patří pořekadla (I mistr tesař se někdy utne), pranostiky (Vánoce na blátě, Velikonoce na ledu), přísloví (S poctivostí nejdál dojdeš) a okřídlená slova (Nikdo není prorokem ve své vlasti – evangelium sv. Lukáše). Frazémy, vztahující se minimálně ke dvěma komunikantům jsou označovány jako dialogické (Na zdraví! Ať slouží!).¹⁵

Frazémy nevětné se zapojují do vět až v konkrétních kontextech a podle potřeby jsou v nich gramaticky formovány (např. lev salónů – Stal se lvem salónů.).¹⁶ K frazémům nevětným bývají řazena také ustálená přirovnání, která se skládají z části stabilní a části doplněné až v konkrétním větném kontextu. Například ve větě Petr je zvědavý jako opice: Petr je tzv. comparandum (tedy kdo je přirovnáván, zpravidla člověk), daný kontextem a libovolně zaměnitelný, je komponent dávající větě povahu výroku, jako znak pro označení podobnosti, zvědavý vyjadřuje znak, který má comparandum společné s comparatem (viz dále) a opice comparatum, tedy zobecnělý model, k němuž se přirovnává. Hlavním účelem je intenzifikace, zdůraznění a zhodnocení znaku (je zvědavý jako opice – je velmi zvědavý).¹⁷
Frazém existuje v každém přirozeném jazyku

Jak u uvádí Čermák¹⁸, o životaschopnosti frazému a jeho potřebnosti, i o tom, že může dokonce vzniknout i v jazyce umělém, svědčí případ esperanta, kde je nyní už jeho existence prokázána. Co naopak nebylo zatím prokázáno, je neexistence frazému v konkrétním jazyku. Je užitečné si připomenout, že frazém je ve většině případů jen specifickým pokračováním existence metafor v jazyce, které se v něm ujaly a zůstaly v něm, protože i metafora má v jazyce univerzální výskyt.

Jazyková metafora

Idiomy a frazémy vznikají posunem původního významu komponentů a automatizací takových posunů. Nejčastěji jde o posuny metaforické, ale význam se může měnit i posuny založenými na jiných principech. Přes svou ustálenost si uchovávají napětí mezi významem doslovným a přeneseným. Výrazové stereotypy usnadňují předávaní informací.¹⁹

Jazykovou metaforou se obvykle rozumí pojmenování věci nebo jevu utvořené na základě podobnosti s věcí nebo jevem jiným. Například koření hřebíček se tvarem a barvou trochu podobá malému hřebíku, cukrářský výrobek větrník tvarem připomíná dětskou hračku stejného jména. Podle míry zakotvenosti v jazyce se pak rozlišují metafory uzuální a aktuální. Uzuální jsou metafory obecně užívané, například ručičky (hodin či hodinek); zmije (zlá, neupřímná žena); špinavé peníze (peníze získané nepoctivě nebo v rozporu s dobrými mravy). Aktuální metafory jsou produktem (záměrné) jazykové tvořivosti autora. Objevují se v literárním umění (město v slzách, prsty deště), publicistice (politický suterén), v reklamě (zlaté chvíle), ale také ve vědě (geometrický svět).²⁰


Metonymie a Synekdocha

Pro metonymii je charakteristické, že si uchovává primární význam pojmenování a přenáší ho na základě časových, prostorových, funkčních a dalších souvislostí na pojmenování nové, například dočítá Hrabala (knihu Bohumila Hrabala). Metonymický charakter mají i některá obrazná pojmenování emocí, například sklopil hlavu, rozzářila se, ztuhla. Synekdocha (pokud se odlišuje od metonymie) je zřetelněji založena na vztahu části a celku, například má střechu nad hlavou (střecha zastupuje obydlí celé, hlava zastupuje člověka) podobně nemá kde hlavu složit. Důležité je, kterou část mluvčí zvolí jako zástupce celku, například obličej zastupuje spíše konkrétní osobu (vidím tu nové tváře, nechtěl ztratit tvář), naproti tomu v synekdoše nepřišla tam ani noha individualizace není podstatná a noha zastupuje kteroukoliv osobu.

Každý idiom nebo frazém může vstupovat do konkurence s výrazy neidiomatickými, např:

Přijít si na pěkné peníze = zbohatnout

Mít peněz jako želez = být bohatý a podobně.
Základní rozdělení frazémů, jak je uvedeno výše, bude důležité pro následnou analýzu užití těchto sousloví v tištěných mediích.