Masarykova univerzita
Yüklə 0,54 Mb.
|
- Bu səhifədəki naviqasiya:
- 11. Závěr
- 12. Použité zdroje
10. ResuméNa první pohled se nám může zdát orientální kultura a její moudrost velice vzdálenou, ale již na ten druhý je možné si všimnout významných paralel s naším západním myšlením. Velkou měrou se na tom podílí i skutečnost, že oba tyto „světy“, sdílejí jeden kontinent, což umožnilo střetávání jejich kultur již od období starověku. V době, kdy se utvářela evropská společnost, čerpali její představitelé z perských a indických vzorů, jejichž vědění zakotvilo také v antických náboženských a filosofických koncepcích, či v později vzniklé křesťanské nauce. Často v nich proto můžeme narazit na prvky indické mytologie, na otázku převtělování duší, posmrtného života či na dialektiku podobnou čínské tradici. Ve středověku upevňovalo svou moc křesťanství, jež skrze islám znovuobjevilo antické a zčásti i dálnovýchodní orientální myšlení. Přímé styky Evropanů s Dálným východem byly po dlouhé odmlce pozdního středověku nově navázány teprve v období novověku, tedy 16. a 17. století, s rozmachem zámořských objevů a následnou křesťanskou misijní činností. První novodobé zprávy o Orientu tedy předávali Evropě především protestantští a jezuitští misionáři. Ti však předkládali pouze záměrně zkreslené informace a jen určité vybrané prvky východní moudrosti, jež byly poplatné době a příliš se nepříčily křesťanskému učení. Proto můžeme v Orientem inspirovaných koncepcích novodobých evropských učenců, pozorovat řadu nesrovnalostí a omylů, které od nich také nekriticky přijímali jejich následovníci. Evropské osvícenství a genezi evropského materialismu či dialektiky nemalou měrou ovlivnila čínská filosofie. Zde se však jednalo pouze o zidealizovaný obraz čínské společnosti, který v jejím čele neviděl tvrdě vládnoucího despotu. Postupně došlo ke zpochybnění jednoznačné autority křesťanství, rozpadu tradiční společnosti a ke vzniku společnosti moderní, založené na racionální byrokracii a kapitalistické dělbě práce. Na všemocnost osvícenského racionalismu následně zaútočil v 19. století romantismus, ve snaze obnovit to co se v modernizující evropské společnosti vytrácelo. V tomto romantickém, na indický potenciál sázejícím myšlení vznikaly také nové iracionalistické, liberálně-individualistické a demokratické koncepce, kde se člověk pokoušel najít smysl svého života a zároveň si byl vědom vlastní odpovědnosti za tvorbu řádu a norem. Toto bylo však doprovázené nejistotou vedoucí až k pesimismu, jakého si můžeme všimnout například v díle Arthura Schopenhauera. V polovině 19. století nastal významný obrat v přístupu k mimoevropským tedy i orientálním zemím. Evropané přestali hodnotit východní moudrost ve smyslu méněcenné pohanské a tím i nepravdivé nauky a začali k ní přistupovat jako k nauce rovnocenné. Vznikla řada nových vědních oborů zabývající se studiem mimoevropských kultur, mezi nimiž byla i srovnávací věda náboženská. Orientální tématika již také nebyla jen záležitostí vyšších vrstev a intelektuálů, ale dostala se do podvědomí mnohem širších vrstev. Na přelomu 19. a 20. století začala postupná „misionalizace“ Západu asijskými náboženstvími. Opravdovou součástí západní náboženské scény se však východní nauky staly až v 60. letech 20. století, v návaznosti na „alternativní“ kulturu, protestující proti konzumní společnosti, a na hnutí či spolky vznikající pod jejím vlivem. Náboženské směry jižní a jihovýchodní Asie si v Evropském prostředí získávají přízeň mezi lidmi, jejichž rodiče a prarodiče byli možná ještě křesťany nebo věřícími Židy. I když jsou tyto cizokrajné náboženské nauky častokrát prezentovány zkušenými asijskými mistry, vykládají si mnohdy západní studenti toto učení po svém nebo si vybírají jen některé jeho prvky. Tento trend je možné pozorovat zejména u tradičního čínského náboženství, jehož vliv je v Evropě o poznání slabší než vliv pestrého hinduismu, který má nesrovnatelně více přívrženců. Už pár staletí se sice čte v Evropě Konfucius a Lao-c´, ale prakticky se z Číny přejímají jen některé vybrané jevy, jako jsou například bojová umění, cvičení tchai-ťi nebo tradiční medicína. Islám je zastoupen v některých západoevropských zemích poměrně hojně. Jedná se však spíše o původem arabské obyvatelstvo. Po roce 1945 v českém prostředí znemožnily nepříznivé politické podmínky rozvoj veškerých náboženských aktivit, neboť panující komunistický režim vykládal náboženství jako takové, co by nežádoucí relikt minulosti. Teprve po roce 1989 zde dochází společně s domácím křesťanstvím také k rozvoji náboženství východních, podobně jako tomu v západní Evropě.
V této své práci jsem se pokusila prostřednictvím základních historických fakt a obecných souvislostí seznámit čtenáře s vývojem vnímání orientálních nauk v evropském prostředí. Dříve než se stala v poměrně nedávné době východní moudrost běžně vnímanou součástí naší společnosti, docházelo k řadě úspěšných či neúspěšným pokusů o integraci jejích prvků do západního myšlení. Výběr orientálních vzorů byl vždy podmíněn vedle ztížené dostupnosti také zájmem, sociálně ekonomickými podmínkami a ideologií těch, kteří dané duchovní nauky poznávali. V průběhu dějin pak byly chápány velice odlišnými způsoby. Pojímali je například jako ezoterickou moudrost, zdegenerované křesťanství, k zoufalství přivádějící nihilismus, ateistickou mystiku, pověrečné náboženství či filosofii. Avšak ani dnes, kdy jsou díky odborným studiím mnohem známější, si o nich nepřestává většina Evropanů vytvářet podle své náboženské orientace, duchovního očekávání, intelektuálního zázemí či politické orientace svůj vlastní obraz. Vždy tedy docházelo k určitému zkreslení a desinterpretaci dané východní nauky. Dnešní přítomnost východních a nauk je pak pro řadu Evropanů výzvou k toleranci a ochotě spolupracovat, příležitostí k diskuzi a poučení, zvláště pak pro ty orientované primárně na tradiční západní kulturní a náboženské hodnoty. 12. Použité zdroje3.1.1.12. 1. Literatura
Yüklə 0,54 Mb. Dostları ilə paylaş:
|