Masarykova univerzita

8. Recepce orientálních náboženských a filosofických prvků v současnosti

Konec 19. a počátek století 20. byl charakteristický odporem k vlastním hodnotám západní kultury. Byla to doba vyznačující se pesimismem, konzervatismem a hledáním východiska z kulturní temnoty materialismu. Docházelo k potlačování iracionální složky a imaginárního světa a k popírání individuality. Tehdejší západní člověk téměř zapomněl zkoumat svůj vlastní svět a vědomí a namísto toho dával přednost studiu světa vnějšího. Společnost byla zaměřena primárně na hospodářský rozvoj a v tomto smyslu se také formoval i vědecký zájem. V oblasti studia východních systémů čerpali badatelé první poloviny 20. století, označovaném též jako moderna, jak z prací svých předchůdců, tak i z výsledků vědeckého bádáni v samotné Asii. Představitelé nově vzniklých vědeckých oborů jako byla například archeologie, kulturní antropologie, či religionistika, se vydávali do dalekých zemí Orientu, kde se oddávali výzkumu, a velkou měrou se zasloužili o obohacení evropského poznání.

Již ve druhé polovině 19. století vznikala různá hnutí podněcující k porozumění pro „univerzální“ pravdy náboženství Asie. Mezi tyto patřili zejména Unitáři. Cestu k „misionalizaci“ Západu asijskými náboženstvími zpřístupnil také světový parlament náboženství v Chicagu pořádaný roku 1893, či vznik Teosofické společnosti a hnutí Christian Science, založené roku 1875 a1879. Zakladatelka Teosofické společnosti Jelena Petrovna Blavatská (1831 - 1891) je dokonce pokládána za „pramatku“ hnutí New Age, hlavního šiřitele východních nauk 20. století.

Zájem o orientální nauky byl na počátku minulé století v Evropě patrný také v nacistické ideologii a to zejména v Německu. Němci zde zneužili sanskrtské slovo árja, které znamenalo vznešený. Tímto pojmem se nazývali sami Indové, v době příchodu do Indie, aby se odlišili od místních obyvatel původních kmenů. Na tomto pak založili kastovní systém, přičemž příslušníci prapůvodních kmenů jsou dodnes označovaní jako páriové, lidé bez kasty, a jsou na nejnižším stupni společenského žebříčku. Již v tomto je možné spatřovat jistý rasistický podtext. Nacisté však tento pojem árijství převzali, v poněkud jiném smyslu, než by vyplýval z výše vyřčeného. Z Indie si mimo jiné vypůjčili také svastiku, hákový kříž, co by prastarý symbol štěstí a blahobytu.

Přesto, že má evropský zájem o východní filozofii a náboženství své kořeny již v 19. století, prvopočátky aktivní a dodnes nevysychající módní vlny orientálních nauk lze vysledovat až s nástupem nejrůznějších esoterických duchovních spolků. Na rozdíl od předchozího intelektuálního zájmu, pronikali prvky orientální nauky do širších vrstev společnosti a zcela pochopitelně obrátily svůj zájem k dosud opomíjeným problematikám přírodní a životní filozofie, k problematice koloběhu životů, meditační praktiky, aj. V přirozeném důsledku též začaly vznikat nejrůznější okultní a pseudovědecké studie a spolky. „Od začátku tohoto století byly Amerika a Evropa vědomě misionizovány všemi možnými asijskými proudy. Vedle učitelů z Indie se prezentovali také učitelé z islámského světa, z hnutí Súfi a Bahá´í jehož zakladatelem byl náboženský reformátor Mizrá Husajn Alí (1817 - 1892). Po druhé světové válce je následovali japonští mistři zenu, tibetští duchovní učitelé a mistři japonských, čínských a indických technik ovládání těla a zlepšování zdraví.“¹⁴²

Evropská společnost druhé poloviny 20. století se vyznačuje postupným odklonem od tradičního křesťanství, jež částečně nahradila populární asijská spiritualita, hnutí New Age či jiné teistické i „neteistické“ směry.
8.1. Příjímání východních nauk v rámci alternativní kultury 20. století

a New Age
Skutečnou součástí západní náboženské kultury se staly východní nauky až v 60. letech minulého století v návaznosti, na vznik „alternativní“ kultury, protestující proti přetechnizované, utilitární a komerční kultuře. Objev duchovního a existenciálního rozměru, zde nahradil pohled esoterismem zaujatých lidí či pouhý vědecký zájem intelektuálů. Západ zde byl také přitahován nesčetnými orientálními mentálními a duchovními cvičeními, která byla většinou vedená zkušenými mistry. „Alternativní kultura se na začátku šedesátých let obrací k Východu, aby si zde vypůjčila jeho duchovní hodnoty vnitřní zkušenosti a sebeuskutečňování (v protikladu k úspěchu ve společnosti a k vládnoucí kultuře), spojení s kosmem (v protikladu k plundrování přírody), či sjednocení s guruy (v protikladu k byrokratickému uspořádání).“¹⁴³ V návaznosti na rozvíjející se alternativní kulturu vzniká v jejím rámci mimo jiné i hnutí označované jako New Age.

Toto období se vyznačuje obrovským přílivem východních učitelů, kteří na Západě zakládali také různá uskupení. Mezi tato patří například Hnutí Haré Kršna založené Šrílou Prabhupádou (1896 - 1977) v roce 1966, učení Bhagwana Šrí Ranžiniše (Osho) (1931 - 1990), hnutí Transcendentální meditace založené roku 1957 Maharišim Maheš Jógimem (1918 - 2008) či Moonova sekta založena Sun Myung Moonem (*1920).¹⁴⁴

Noví učitelé z Asie mohli snadno budovat hnutí New Age na základech vytvořených jejich evropskými předchůdci, kteří vešli ve známost častokrát až díky tomuto hnutí. Patří mezi ně například odborníci v oblasti psychologie Švýcar Carl Gustav Jung (1875 - 1961), Ital Robert Assagioli (1888 - 1974), řečtí učitelé okultismu G. I. Gurdiev (1866 - 1949) a P. D. Uspenský, (1878 - 1947), britský okultista a mág Aleister Crowley (1875 - 1947), německo-švýcarský spisovatel Herman Hesse (1877 - 1962), britská teosofka Alice Baileyová (1880 -1949), francouzský badatel v oblasti evoluce a mystik Pierr Teilhard de Chaldin (1881 - 1955) či rakousko-americký prorok sexuální revoluce psychoanalytik Wilhelm Reich (1897 - 1957).¹⁴⁵

Za velkou část svého úspěchu v západní společnosti vděčí východní moudrosti cestě vybudované mezi psychologií a duchovnem. V 50. letech minulého století navštívila řada západních terapeutů Indii, ve snaze obohatit své psychoanalytické a psychosomatické techniky, které byly východní moudrosti vlastní. Dále se začaly užívat k rozšiřování vědomí, kromě meditačních a jim podobných technik, psychotropní látky LSD či mescalin. S těmito látkami byli spojeni především Švýcar Albert Hofmann (1906 - 2008) a Američané Aldoux Huxley (1894 - 1963), Alan Watts (1915 - 1973) a Timothy Leary (1920 - 1996). V 70. letech se ve spojitosti s integrací východních systémů rozvoje vědomí, vyvíjí studium transpersonální psychologie. Předmětem jejího studia jsou pak mimo jiné transpersonální zážitky, ve kterých člověk překračuje hranice prostoru a času a v nichž se objevují staré mytologické obrazy, označované jako parapsychologické jevy. Mezi nejvýznamnější představitele toho proudu patří americký psychiatr a psychoterapeut českého původu Stanislav Grof (*1931) jenž je pokládán za jednoho ze zakladatelů transpersonální psychologie¹⁴⁶. Ten zkoumá využití změněných stavů vědomí při léčení a je objevitelem holotropního dýchání, které nahradilo ilegální užívání psychadelik.

Z asijských náboženství pochází také pojetí vyššího já či je-já ve vztahu k vrcholnému zážitku, uplatňované v rámci kultury New Age, „Ve vyšším vědomí, v němž vyšší já může být prožíváno jako božské já, zakouší člověk spojení s tím, co se v hinduismu označuje jako „brahman“ co taoisté označují jako „tao“ a buddhismus označuje jako „dharmajaka“.“¹⁴⁷ Kultura New Age užívá k dosažení transformace vědomí řadu technik. Mezi tyto patří staré metody známé řadě mimoevropských kultur, jako je například poslech a zpěv určité hudby, tanec, různé sexuální praktiky, meditace nebo užívání omamných (halucinogenních) látek. V tomto směru docházelo také k přejímání řady technik pocházejících z Orientu (zpěv manter, meditace, bdělé snění, tanec po vzoru dervišů aj.). Užívány byly také nové techniky psychického růstu a rozvoji osobnosti, lepšímu fyzickému stavu nebo také techniky na bázi biofeedback.¹⁴⁸

Kniha Fritjofa Capry (*1939) Tao of Physics vydaná roku 1975 se pak stala impulsem ke spojení asijskou spiritualitou ovlivněné kultury New Age s moderní přírodovědou a novými proudy v nauce o společnosti, čímž se přesouvá od formy jakéhosi náboženského zážitku k nové holistické¹⁴⁹ vědě. Capra ve svém díle srovnává mystiku s novou kvantovou fyzikou, jež obě vedou k myšlence základní jednoty věcí, které neustále vznikají a zanikají. Vytváří tak novou systémovou teorii přírody, co by otevřené živé harmonické soustavy, v níž se zároveň spojuje západní přírodověda s čínskou tradicí. Tato jeho teorie významně ovlivnila základní program New Age, tedy moderní ekologii, filosofii o životním prostředí a určitou péči o zdravý tělesný stav. Je založena jak na spirituálním vědomí propojenosti všeho, tak také na zkušenostech náboženských. „Ve sféře lidského zdraví jsou nakonec rozvíjeny techniky, jejichž cílem je uvést systémy energie lidského těla opět do rovnováhy a do situace kdy budou schopny regulovat samy sebe. Připomeňme si čínské techniky akupunktury, aikido, tai-chi, autogenní trénink, bioenergetiku a takzvané léčení aury a čaker.“¹⁵⁰

Typickým znakem New Age je také formování do skupin, sítí či organizací, kde není nad členy vykovávána žádná moc, jsou založené na vzájemné spolupráci a pomoci. Vedoucí postava zde vystupuje pouze jako zprostředkovatel určitého náhledu, udržující energii v proudu a pečující o harmonii. Při utváření těchto společenství se inspirovali myšlenkou přirozeného řádu a harmonie pocházející z čínského taoismu. Tento model vědomí sounáležitosti, populární nejen v rámci New Age, ale i v jiných alternativních proudech 20. století, se pokusili aplikovat na celou společnost.¹⁵¹ Vzhledem k odlišným společenským poměrům je však možné pozorovat drobné odlišnosti v pojetí kulturního ideálu Západoevropanů (Američanů) a Středoevropanů. Střední Evropa totiž přiznává centrální místo svobodnému lidskému já a skrze něj se pokouší spojit duchovní s hmotným, na rozdíl od jeho potlačení a splynutí s univerzálním vědomím.¹⁵²

Pro kulturu New Age je také charakteristická snaha o vytvoření univerzálního náboženství a v tomto ohledu se zaměřuje na hledání společných prvků ve všech známých náboženstvích. Často však dochází k unáhleným spojením, jako tomu bývá v případě křesťanství s některými asijskými náboženstvími.¹⁵³

Doposud trvající poslední vlnu zájmu o Orientální nauky je možné umístit do 90. let minulého století. V tomto období dominuje zájem o buddhismus zejména v jeho tibetské formě, jeho tolerance a nenásilí, soucit a pragmatismus. Ústřední postavou je Dalajlama, skrze nějž došlo k silné medializaci tibetské problematické politické situace zároveň však i Buddhova učení. Do Evropy či do USA přichází řada nových lámů¹⁵⁴, kteří zde, podobně jako jejich předchůdci v 60. letech, zakládají buddhistická centra. V současnosti je například mezi mladými v západní kultuře velice populární nauka dzogčhenu, neboli učení "Naprosté dokonalosti". Tato esenciální nauku o nezávislosti bytí na vnějším světě, je považována za shrnutí všech tibetských škol. Dle samotných členů ji ale nelze považovat za filozofickou nauku či náboženství, ale jedná se spíše o návod jak pozorovat sami sebe a poznávat tak svou pravou přirozenost.

V dnešní době se stala pluralita náboženských přesvědčení, náhledů na svět a životních stylů, charakteristickým rysem evropské kultury. V evropské multikulturní společnosti, kde vedle sebe žijí křesťané, muslimové, vyznavači východních náboženství,…., dochází k velmi častému prolínání jednotlivých kulturních i religiosních prvků a to vědomému i bezděčnému.

8. 2. Vybrané nauky orientálního původu, zakotvené v západním světě.
K západnímu zájmu o východní moudrost přispěl i meziválečný rozvoj bojových umění a jógy, kterou uvedl do Francie v podobě hathajógy r. 1936 filosof a novinář Félix Guyot (1878 - 1960). Roku 1945 založil v Paříži společně s Lucienem Ferrerou (1901 - 1964) první školu jógy zvanou Académie occidentale de yoga. Se vzrůstajícím počtem publikací věnujících se tomuto východnímu cvičení, si hinduismu zbavená hathajóga získala velmi rychle oblibu široké veřejnosti celého západního světa a její popularita neztrácí na síle ani dnes. Skrze techniky dýchání a tělesných technik hathajógy se účastníci seznamují i s meditací a velká část jich pak přechází i k samotné buddhistické praxi. Pojem jóga označuje filozofii, duchovní nauku či náboženství a používá se i pro tělesná a duchovní cvičení. Jedním z cílů této nauky je dosažení klidu mysli a rovnováhy mezi tělem a myslí. Jóga vede k rovnovážnému emočnímu a psychickému stavu, k dosažení klidu mysli a poznání vlastního já. Snaží se o překonání času a prostoru, o splynutí s kosmickým vědomím, … Západní pojetí se však velice liší od původního, kde se jedná o asketické meditační praktiky svatých mužů.¹⁵⁵

Také různá bojová umění se staly na západě velice oblíbená. Jako první se do Evropy dostává roku 1889 judo, které uvedl samotný mistr japonských bojových umění Jigoro Kano (1860 - 1938 ) ¹⁵⁶ Rozvíjet se zde začalo až roku 1935 s příchodem západního světa znalého mistra japonského Mikinosuke Kawaišiho (1899 - 1969) a záhy si získalo ve Francii a v celém západním světě velké obliby. Doposud je však právě Francie zemí s největším počtem členů, kde jich čítá Francouzské sdružení pro judo a jiu-jitsu přes pět set tisíc. Ještě populárnějším bojovým uměním je na Západě karate.¹⁵⁷ Na počátku 20. století se poprvé objevilo na Havajských ostrovech, odkud se po roce 1945 rychle rozšířilo po celém kontinentě a již roku 1963 bylo Robertem Triasem (1923 - 1989), uspořádáno v Chicagu jeho první mistrovství světa. O značné rozšíření karate se zasloužili zejména její vášniví vyznavači z řad „star“, jako byl například i Elvis Presley. Evropa se s karate seznámila především prostřednictvím Japonce Henryho Pléea (*1923). Dalším významným japonským bojovým uměním, které se na Západě ujalo, je aikido. Toto se však od předchozích poměrně liší zejména v tom, že nezná pojem vítězství ani prohry a je založené na práci s energií, na touze po bratrském míru a snaze oprostit se vůle po ničení. Aikido, zavedené do Francie roku 1951, je tedy velice blízké buddhismu a jeho praxe se v pozdější době v Evropě často spojovala se zenem.¹⁵⁸

Zen je škola mahájánového buddhismu, která se rozvíjela v Číně v 6. a 7. století. Vychází z indické buddhistické školy Dhjána. Jde o předávání dharmy od mistra, který realizoval zkušenost „osvícení" k žákovi. Školu dhjána přenesl v 6. stol. z Indie do Číny mistr Bódhidharma. Zde vzniklo několik škol čchanu, z nichž dvě hlavní fungují dodnes. Čchan byl dále přenesen do Japonska, Koreje a Vietnamu,… V 70. letech 20. století se zen dostává i do Ameriky a Evropy. O jeho uvedení se zasloužil v USA D. T. Suzuki a v Evropě Teisen Dešimaru. Dnes jej lze najít téměř v každé zemi.¹⁵⁹ Zen je nauka, jejíž učení a praktiky se soustřeďují na dosažení spatření vlastní podstaty a nakonec k plnému probuzení. Jádro buddhistické praxe spočívá v pravidelném cvičení meditace v sedě (zazen). Jedná se o cvičení podobné józe. Zazen je v podstatě přebýváním ve stavu myšlenek prosté, bdělé pozornosti, která však není zaměřena na žádný objekt a nelpí na žádném obsahu. V praxi se používají různé metody, mezi něž patří například praxe Kanna zen a Mokušó zen.¹⁶⁰

Hnutí Haré Kršna, představuje dnes  na Západě nejznámější podobu bengálského (gaudíjského) višnuismu. Je to směr, který uctívá indického boha Višnua, a to v jednom z jeho vtělení (avatarů). Láskyplná oddanost k bohu Kršnovi a zpívání jeho svatých jmen se ve 20. století rozšířily na Západě díky Abhaj Čaran De (1896 - 1977). Tento se orientoval již od počátku svého působení na šíření gaudíjského višnuismu do anglicky mluvících zemí. Do angličtiny přeložil a okomentoval řadu indických spisů, z nichž nejvýznamnější je skladba o Kršnovi z Bhagavadgíty. V roce 1965 přišel ve svých 69 letech do USA, kde jako Bhaktivédanta svámí přijal roku 1968 titul Prabhupáda. Postupně získal obdivovatele především v subkultuře hippies. Rok po svém příjezdu do USA založil Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny (ISKCON), která měla v době jeho smrti již množství ášramů (klášterů), chrámů, škol a farem. Prabhupádův následovník a Kršnův oddaný je veden k jednoduchému, až asketickému životu v duchu védských písem a podle Prabhupádových instrukcí. Oddaný se mimo jiné řídí řadou zásad z nich je největší důraz kladen na vegetariánství, zákaz omamných látek, sexu mimo manželství a mimo záměr zplodit potomka, hazardních her a šestnáctkrát denně je nutno opakovat zpěv mahámantry, označované jako džapování, za pomoci mály, obdoby růžence o sto osmi kuličkách. Oddanost Kršnovi se pak v praxi nejvíce projeví oddaností duchovnímu učiteli. Mezi duchovními učiteli připadá zcela mimořádná úcta Prabhupádovi, jemuž náleží zvláštní pobožnost zvaná gurupúdžá. Příslušníci hnutí Haré Kršna pořádají pro širokou veřejnost skupinové oslavy Kršny se zpěvem, hudbou a tancem sankírtany, hojně přednáší a vydávají a šíří svoji literaturu. Na ulici a při různých příležitostech rozdávají či prodávají prasádam, jídlo obětované Kršnovi a možné je také navštívit jejich vegetariánské restaurace a ekologické farmy. První neoficiální komunita oddaných vznikla na území někdejšího Československa roku 1988 v Lanšperku blízko Ústí nad Orlicí. Celkový počet členů hnutí se odhaduje na 10 - 20 tisíc. V České republice a na Slovensku je v současnosti asi pouhých 200 členů. Vedle oficiálních členů, je však řada dalších, jež s hnutím sympatizují a také dodržují některé z jeho zásad.¹⁶¹