Masarykova univerzita

6. Recepce orientálních náboženských a filosofických prvků ve středověku

Středověké⁷³ poznatky o Orientu a o jeho učení Evropané dále čerpali ze starších prací starověkých autorů, avšak jejich představy prošly určitou proměnou, kterou vyžadoval křesťanský interpretační rámec. V tomto novém kontextu se starší motivy renovovaly a současně také přibyly nové.
6.1. Vliv orientu na středověké evropské křesťanství

Orientální prvky se tedy i v tomto období promítaly v evropské křesťanské nauce a to zejména v církvi východní⁷⁴, která v antice převládala a v raném středověku se po skončení boje s gnosí oddělila a postupně mizela z dohledu západních církevních dějin. Tato byzantská (východořímská) forma si více uchovávala tradice antické vzdělanosti i řecké kultury a snažila se o jejich symbiózu, byla také gnostičtější, mystičtější, teosofičtější a tím tedy i orientálnější. Do tohoto směru patřily zejména ortodoxní (pravoslavné) církve. Východní křesťanství si více libovalo v mýtu o posmrtném životě, v askesi i v malé výbojnosti. „Církev v pravoslaví je spíše projevem instinktu a zvyku.“⁷⁵

Po pádu římské říše se kulturní vývoj na Západě ubíral složitými cestami a často bývá označován za období úpadku. Téměř výhradním nositelem vzdělanosti se v raném středověku stala křesťanská církev a vědění starověkého Říma pozvolna upadlo v zapomnění. V 9. století se na Západě prosadila ve filozofii a teologii scholastická metoda bádání. Jejím ústředním problémem byl vztah víry a rozumu a snaha rozumově odůvodnit víru a náboženská dogmata. Scholastici neusilovali o původnost (originalitu) svých myšlenek. Snažili se je naopak doložit výroky uznávaných autorit, bible, církevních otců nebo řeckého filozofa Aristotela, s nímž se Západ seznámil především prostřednictvím působení Arabského obyvatelstva.

Styky s Dálným východem ve středověké Evropě značně ochladly již s rozkladem moci Římské říše. Čína téměř upadla v zapomnění a Indie se Evropě vzdalovala s poklesem významu východních obchodních cest. Jediným zprostředkovatelem styků s dálným východem se stala Byzanc. Daleko častější byly kontakty s východem Blízkým a skrze něj se pak dostávala do Evropy arabská ale i čínská náboženská a filosofická nauka. „Víme, jak intenzivní byly styky arabsko-čínské vědy v době mezi 7. - 13. stoletím n. l. V Číně se střídaly diplomatické a obchodní mise, ale ještě významnější je okolnost, že se uskutečnila vzájemná výměna arabských a čínských vědců. Protože čínská empirická věda měla svůj teoretický, filosofický základ, seznamovali se arabští myslitelé postupně i s čínskou filosofií.“⁷⁶ Například u Rašída ud-dín al Hamdáním (1247 – 1318) se objevila tabulka Pu kua z přírodně filosofického díla I ťing, a teorie protikladných sil jing-jang. Tyto protikladné síly jsou patrné i v díle pozdního racionalistického scholastika Raimunda Lulla (1235 – 1315) a později pak v dílech renesančních autorů Paracelsa (1493 – 1541) a Helmonta (1577 – 1644).⁷⁷

6.2. Šíření islámské náboženské nauky, filosofie a vzdělanosti ve středověké Evropě

Zanedlouho po svém vzniku v 7. století n. l. ⁷⁸ se islámské náboženství a arabská vzdělanost šířily i na Araby ovládnutém evropském území nejprve na Balkáně a později na Pyrenejském poloostrově a v Sicílii. „Když o dva roky později Mohamed zemřel, ovládal již téměř celou Arábii. Jeho následovníci bleskově dobyli Arménii, Persii, Sírii, Palestinu, Irák, Severní Afriku a Španělsko a přes Pyreneje vstoupily na území Francie.“⁷⁹ Raný islám dokázal značnou část tehdejšího světa nejen dobýt, ale také absorbovat, asimilovat a obnovit kultury, se kterými se setkal, aniž by ztratil svoji vlastní jedinečnou totožnost.

Arabové, žijící na evropském území (Byzanc, Pyrenejský poloostrov, Sicílie) pěstovali astronomii, matematiku, fyziku, lékařství, filozofii, historii a byli skvělými geografy. Na rozdíl od křesťanů, jejichž myšlení bylo více spoutáno náboženskými představami, mohli arabští učenci svobodně poznávat přírodu i podstatu lidského života, neboť islám jim v rozvoji vědomostí nebránil. Studovali učení starých řeckých filozofů a snažili se je nejen pochopit, ale také dále vykládat. Arabové uchovali díky svým rozvinutým překladatelským školám významnou část antických děl a později je zprostředkovali západní Evropě. V Byzanci byla například na pobud abbásovského chalífy Al-Ma´múna (786 – 833) překládána do arabštiny pro potřeby dalšího studia díla antických myslitelů. Tak byla přeložena nikoliv pouze díla čistě filozofická, nýbrž i spisy obsahu vědeckého. „Muslimové, kteří již dříve přejali indické, perské a čínské znalosti, řídíce se prorokovým hadísem tvrdícím, že „inkoust učenců je cennější než krev mučedníků“ překládali do arabštiny díla starověkých učenců, antickou filozofii (jejíž podstatnou část tak pro Evropu zachránili) a dále ji rozvíjeli.“⁸⁰ Tyto překlady, především Aristotela, se pak staly pro mnohé arabské a později i evropské učence mimořádným informačním zdrojem. Řada z nich zasvětila celé své dílo hledání souvislostí antických myšlenek s přísnou a nespekulativní naukou Koránu a prorocké tradice. ⁸¹

Studium řeckých autorů nakonec vedlo ke vzniku celého nového proudu v rámci islámského myšlení, jež se příznačně nazývá „falsafa“, což je v podstatě pouhá arabská úpravou řeckého slova „filosofia“. Do doby než byl tento směr ortodoxními duchovními jakožto téměř kacířský zavržen, stačil v dílech arabských, perských i jiných učenců vydat plody nezměrného významu.⁸² Tato díla se pak postupně dostávala přirozenou cirkulací obyvatel v rámci muslimského světa, až do západní Al Andalusie. Zde se vědy těšily stejné úctě jako na dvorech chalífů a emírů v Bagdádu či jinde ve východních provinciích muslimského státu. „Zatím co se podmínky pro svobodné filosofické bádání na východě islámského světa prudce zhoršovaly, až vlastní filosofii téměř zahubily, přeneslo se centrum filosofické práce na západ, jmenovitě do Španělska, a islámská filosofie se tu dočkala posledního krátkého rozkvětu.“⁸³ Učení mozarabové⁸⁴, muslimové i židé se více méně nerušeně věnovali v Córdobě, Toledu i v dalších městech Al Andalusie studiu a komentování učených textů. K tomu byla za potřebí těsná spolupráce a náboženskou tolerance. Andaluské slovo pro tuto spolupráci je convivencia, což znamená společné soužití. Muslimové tolerovali vyznání svých „sousedů“, přesto jich k islámu řada dobrovolně konvertovala.

Plodné období skončilo roku 1031, kdy se muslimské panství v Al Andalusii definitivně rozpadlo na 23 menších emirátů, které posléze snadno ovládli severní křesťanští vládci. I v následném pohnutém období zůstávala navzdory politickému neklidu pozdní muslimská Al Andalusie místem vysoké kultury a vzdělanosti, kde se projevovaly významné osobnosti jako například lékař, filozof, matematik a právník Ahmad ibn Rušd (1126 - 1198). Jeho komentáře k filozofii Aristotela, Platóna ale také i vlastní filozofické spisy myšlenkově z nich vycházející zajistili Ibn Rušdovi ve středověké západní Evropě velkou popularitu. Ani po vítězstvích reconquisty⁸⁵ nenásledovala okamžitá roztržka s minulostí a tato etapa má zásadní význam pokud jde o recepci arabské vědy a filozofie do středověké Evropy. Mnozí evropští učenci, jako byl například Ital Gerard z Cremony (1114 - 1187), se věnovali svědomitému překladu „maurských“ děl do Latiny. Díla Ibn Síny (980 - 1037), Ibn Rušda, Al-Rázího (865 - 925), Al-Kindího (801 - 873) a dalších se tak jmény svých autorů zkomolenými na Avicena, Averroes, Rhazes či Alkindus staly v překladu navždy dědictvím západního křesťanstva. „V ideologii středověkého měšťanstva měla velmi významnou úlohu arabská filosofie, zejména arabský averoismus“⁸⁶ Kulturní přínos tohoto překladatelského hnutí inspiroval v 12. a 13. století evropskou intelektuální renesanci a zřejmě umožnil i vznik moderního myšlení. „Podle Alaina de Libéry právě z kontaktu s arabským myšlením, s myšlením Andalusie 12. století, s idejemi významného komentátora Aristotelova díla Ibn Rúšda (Averroa) vzniká západní „intelektuál“, který vytváří první laickou vizi světa.“⁸⁷

Arabská vzdělanost byla významnou součástí evropské kultury raného středověku, ačkoliv dle písemných pramenů islámem Evropané zcela pohrdali. Ještě ve 12. století je označovali pohany, kteří uctívají modly a Muhameda nazývají bohem. „V rozporu s rozšířeným názorem svých současníků, že Muhamed je muslimi považován za Boha, se Guilbert u Nogenu (1055 - 1124) snaží vyzdvihnout lidskou podstatu Proroka.“⁸⁸ Tento francouzský teolog také poznamenal, že ve 12. nebylo možné dohledat téměř žádných zdrojů o historickém vývoji islámu. Alespoň v intelektuální oblasti si však byla Evropa vědoma bohatství islámské kultury, co by dědičky antické vzdělanosti. Zprávy o obdivu ale i o odporu k islámské kultuře nám například podal průkopník studia arabštiny i křesťansko - muslimského dialogu Katalánec Raimundus Lullus (asi 1232 - 1315) nebo Malorčan Anselm Turmeda (1355 - 1423), jenž k islámu koncem 14. století také konvertoval. Významnou středověkou osobností, která byla zaujatá arabskou kulturou, byl císař Fridrich II. (1194 - 1250), který se obklopoval saracény⁸⁹, na svém dvoře vyžadoval arabské vzdělance a dokonce obesílal vědeckými i filosofickými dotazy mudrce islámského světa.⁹⁰

Jednou z klíčových postav šířící islámské myšlenky po celé Evropě byl například i vědec Michael Scott, který žil ve 13. století. Také Roger Bacon (1214 - 1294) byl toho názoru, že filosofie je doménou především Řeků a Arabů a že ji od nich křesťané téměř celou převzali, včetně řady filosofických termínů. Z muslimské eschatologie si podle něj mnohé vypůjčuje i Dantova Božská komedie ze začátku 14. století. Právě Dante Alighieri (1265 - 1321) a Mistr Eckhart (1260 – 1327) patří mezi učence, kteří přeformulovali Avicenovi myšlenky o svatosti. Dante dále ve svém díle zachytil počátky procesu vymezování Evropanů vůči islámskému světu a identifikování se s antickým odkazem. „Vlivem arabské kultury se urychlil vývoj intelektuálního myšlení. Podle vzoru arabských univerzit byly od desátého století zakládány v Itálii, Španělsku, Francii, Anglii a později i ve střední Evropě univerzity, které stály ve stínu katedrálních škol, jako tomu bylo v Chartres.“⁹¹

Nastupující humanismus a renesance arabskými překlady řeckých děl a později i arabským myšlením pohrdali a považovali je jen za středověkým duchem degradované symboly.⁹²


6.3. Učení nejvýznamnějších muslimských myslitelů v koncepcích evropských středověkých filosofů
Ibn Síná (lat. Avicena) byl autorem děl o fyzice, matematice, metafyzice a astronomii, zejména však o medicíně a filozofii. Avicennova filozofie navazuje na Aristotelovu a Platónovu školu. Avicenna byl právem nazýván největším filosofem arabského východu. „Avicenna, podle Rogera Bacona „pán a kníže filosofů“, vyvolal první velkou kulturní srážku, kterou Evropa od „renesance 13. a 14. století“ zažila. Theologie a filosofie na Západě by bez něj byly nemyslitelné.“⁹³ Z evropských scholastiků lze Avicennův vliv vidět například u Alberta Velikého (asi 1206 - 1280) a Petra Abelarda (1079 - 1142), kteří převzali jeho koncept trojího rozdělení univerzálií. Podle Avicenny jsou universalia v božském rozumu „před“ věcmi, protože bůh může myslet pouze obecné. Vzhledem ke skutečnosti jsou univerzália „ve“ věcech, protože věc je určena spojením látky a formy. V hlavách lidí jsou universalia jako vytvořené pojmy a jsou „po“ věcech, protože obecné je vytvořeno abstrakcí z individuálního.⁹⁴ Avicenna tvrdí, že věci jsou jednotou látky a tvaru a je v nich promíšena možnost s nutností. Věci jsou možné, protože je jejich bytí určováno jinými látkovými věcmi, nutné jsou proto, že jejich bytí je závislé na nutnosti prvního bytí - boha. Každá věc má příčinu, ale příčiny věcí jsou nám neznámy. Toto rozlišování bytnosti a bytí v jedinečných věcech, jejich splynutí v bohu a učení o vztahu látky, převzal nejvýznamnější středověký katolický filosof Tomáš Akvinský (ačkoliv ve své Sumě proti pohanům arabskou filosofii odsuzuje). Dále se vliv Avicenny (zprostředkovaného přes Averroa) projevuje u Sigera Brabantského. Ten přejímá hlavně tezi o nestvořenosti látky bohem a myšlenku, že lidská duše je pouze součástí většího celku - světového intelektu či boha. ⁹⁵

Ibn-Rušd (lat. Averroes) byl významným andaluským představitelem arabské filosofie, který se snažil spojit Aristotelovu filosofii s novoplatónskými myšlenkami a s islámským náboženstvím Averroes napsal tři řady komentářů k Aristolelovi, tzv. Velký výklad, Střední výklad a Malý výklad. Také ve svém učení se důsledně přidržoval Aristotelových názorů, a to i těch, které byly v rozporu s islámskou a křesťanskou věroukou nebo mohly být takto interpretovány. Do rozporu s islámským i křesťanským učením se pak dostal Averroes svým učením, že je možno rozdělit lid do tří skupin podle toho, co určuje jejich poměr k náboženské víře. Tato jeho teorie o trojím lidu (filosofové, teologové a náboženští učenci a prostý lid) a v psychologii věrouka o pojetí nesmrtelnosti lidské duše, resp. rozumu jako její nejvyšší složky, způsobila, že byl v křesťanském světě uvržen do klatby. Aerroes se patrně snažil vyhýbat rozporům mezi náboženskou vírou a filosofií, ve skutečnosti však vyslovil požadavek svobodného filosofického bádání a filosofii povýšil nad teologii. I přes jeho následné zavržení církví a zákaz trvající až do renesance, se již ve 2. polovině 13. století v křesťanské Evropě objevují myslitelé, kteří se hlásí také k heterodoxním Averroovým myšlenkám. Tento směr, který se udržel po dlouhou dobu, bývá nazýván latinským averroismem. Čelnými představiteli latinského averroismu byli Siger z Brabantu a Jan z Jandunu. (? -1328) ⁹⁶