Masarykova univerzita

5. Recepce orientálních náboženských a filosofických prvků ve starověku

Ve starověkém kulturním životě se prolínaly dva směry myšlení. První, představující odbornější přístup, měl svou historii, stupně vývoje i kritický pokrok a bylo zde také možné pozorovat výrazné individuality. Druhý spodní proud, založený na mýtu, byl převážně anonymní, neměl daného počátku a konce a šířil se sporadicky bez přesných nauk i kritiky. Čím více pak myslitelé čerpali z lidového mýtu, tím více se přibližovali učení orientálnímu. Nietzsche označil první typ za klasický a druhý uplatňující se zejména v pozdější době za helenistický.

1.1.1.5.1. Antika

5.1.1. Setkávání s „barbary“
Kulturní vývoj ve starověkém Řecku na přelomu 5. a 6. století př. n. l. vedl k počátku klasického období, epochy, která se vyznačovala dokonalostí filozofických, politických a kulturních myšlenek. V myšlenkách a dílech Sokrata, Platóna a Aristotela⁴⁰ pak dosáhla antická filozofie svého vrcholu. Klasické období je obecně považováno za výchozí bod vývoje západní kultury. Z politického hlediska, se na počátku této klasické doby ocitly řecké státy v konfliktu s Perskou říši. Za vlády velkokrále Dáreia I. (kolem 550 - 486 př. n. l.) byly na dobytých územích Řecka zaváděny rozsáhlé reformy. Perské způsoby se prosadily ve všech oblastech politického a z velké části i kulturního života státu. I když Peršané zacházeli s tradicemi, kulturou a politickým systémem podmaněných národů se značným respektem, obyvatelé do té doby velmi znepřátelených řeckých obcí se spojili ve jménu obrany civilizace proti těmto východním barbarům, jak označovali neřecké národy a všechny ty, kteří nevládli řečtinou.⁴¹

Výrazná změna ve vztahu Řeků k cizím národům nastala v době Alexandra Velikého (356 - 323 př. n. l.) v druhé polovině 4. století př. n. l. Ten v roce 334 př. n. l. zahájil tažení proti perské říši, postupně si podmanil celé její území a vstoupil i do Egypta. Jeho tažení do Indie se pak v letech 330 - 327 př. n. l. účastnili nejen vojáci, ale také různí učenci. V dobytých územích prosazoval Alexandr myšlenku splynutí Řeků s barbary. Tímto významným aktem docházelo k výraznému vzájemnému přejímání náboženských představ, filosofie, vědy i umění. „Řekové nabyli velké části svých vědomostí ze styku s barbary“⁴² Velkými učiteli jim byli z počátku zvláště Egypťané ovládající matematiku, astronomii, chemii, medicínu i jiné přírodní vědy. V řeckém myšlení později našla své místo Indie a vztah k její kultuře. Jen zprávy o Číně byly ve starověku velmi řídké. Alexandrova říše a její vystupování tedy nabývaly stále více orientálních rysů. „Po Alexandrově smrti se velká říše sahající od Řecka až po Indus rozpadla, okolo roku 250 př. n. l. se od seleukovského státu odtrhla Baktrie. Právě oblast Baktrie přináší nejvíce pozoruhodných dokladů o kontaktu a vzájemném míšení prvků řecké a indické kultury. Výměna se týkala pochopitelně jak materiálních produktů, tak uměleckých dovedností a náboženských představ.“⁴³ Období ovlivněné působením Alexandra Velikého bývá obecně nazýváno helenismem.

Významným dokladem především vzájemných kontaktů s Indií jsou zprávy řeckého vyslance Megasthena (asi 350-290 př. n. l.), který se důkladně seznámil se životem v Indii v době vlády panovníka maurjovské dynastie Čandragupty I. (319 - 350 př. n. l.). Ten se zaměřil na uspořádání indické společnosti a podával zprávy o učení tamních filosofů.

5.2.2. Přejímání Orientálních prvků

Podle Herodota (asi 484 - 425 př. n. l.) dali Homér a Hesiod (asi 8. století př.n.l.) Řecku jejich bohy, tj. Olymp. Právě oni bohové, přes veškerou svoji připisovanou amorálnost a chyby, dávali světu zákon a dbali na jeho dodržování. Proto nejsou na rozdíl od mystických bohů primitivních kmenů mimo zlo a dobro. Ve vztahu tehdejšího člověka a boha lze také pozorovat dualismus. Navzájem tvoří protichůdné póly (nesmrtelný - smrtelný, podrobený - vládnoucí,…), což je spojuje více než panteistický monismus. Postupem času se Homérův veselý názor na bohy a jeho racionalismus více směšoval s lidovou tradicí, až naprosto splynul s mystickým anonymním a pesimistickým lidovým mýtem a z této směsice pak vzniklo učení řeckých tragiků. ⁴⁴Aischylos (525 - 456 př. n. l.), Sofokles (497 - 406 př. n. l.), Euripides (asi 480 - 406 př. n. l.) a mnozí další přirovnávají svět k slzavému údolí, kde nemá význam se vzpírat světovému řádu (osudu) a kde je vykoupením pouze smrt. Zde se však nejedná o vytvoření nových tezí, ale jedná se o návrat ke starým náladám, jež panovaly již před Homérem a jsou podobny přirozené filosofii orientálních lidových mas.
Zvláště po oslabení Homérova vlivu v 6. století př. n. l. se lidový mýtus znovu pozvedal. Lokální na polobohy povýšení hrdinové Herakles, Theseus, Adonis a další vystupovali do popředí, měnilo se pojetí bohů na cosi mnohotvárné a nevýslovné a mizela hranice mezi nimi, přírodními silami a strašidly. Toto mystické, teosofické a orientalizující lidové hutí v řeckém náboženství se projevilo zvláště v helenistickém období. „Stalo se světovým hnutím v období tvz. Hellenismu v němž splývalo náboženství a filosofie, kterými se rozuměly nejrozmanitější mýty a kulty, nekriticky slepované a vyznávané.“⁴⁵ Například Megasthenes se zmiňuje o dvou postavách řecké mytologie, které nejspíše pochází z orientálního prostředí - Hérakles a Dionýsos. O indickém původu Hérakla máme několik teorií. „Nejčastěji je identifikován s Kršnou, jednak proto, že oba jsou proslulí jako bojovníci s monstry a příšerami, jednak proto, že jsou oba spojováni s Mathurou, dodnes významným centrem Kršnova kultu. Jiné teorie ztotožňují Héraklea se Šivou, Balarámou nebo Indrou.“ Za předobraz Dionýsa je uváděno hned několik božstev. „Šiva, respektive Rudra, Ráma, Súrja, Balaráma, případně je možné, že předlohou „indického Dionýsa“ bylo vícero božstev.“⁴⁶ Také mýty o pygmejích, psohlavcích, kentaurech, aj. nejspíše pocházejí z indického prostředí. Uctívání boha Dionýsa přišlo do Řecka z polobarbarské Thrakie v období mystiky, kdy působil i Pythagoras (570 - 510 př. n. l.). Kolem kultu tohoto boha se vytvářely orfické sekty. „Herodot připomíná jejich podobnost s kultem orientálním a Aristofanes se zmiňuje o tom, že zapovídaly po orientálním způsobu zabíjeti zvířata.“⁴⁷

Orfické sekty jsou filosofické a náboženské hnutí vzniklé asi v 6. stol. př. n. l. v Thrácii, které odvozovalo své učení od mytického pěvce Orfea. Jádrem tohoto hnutí byly mysticko-náboženské výklady o vývoji světa a lidstva, spojené s učením o posmrtném životě a metempsychóze. Orfické sekty razily pesimistický názor na život, kázaly o převtělování (reinkarnaci), v čemž se podobně jako i v buddhismu vyskytl problém stálého znovuzrození, a o důsledku nynějších skutků na příští život. Do Athén pronikl orfismus již za Peisistrata (6. století př.n.l.). Byl rozšířen formou orfických mystérií a založen na víře o potřebě asketického života a náboženské čistoty, vedoucí k zajištění posmrtného života. Významnou roli v orfismu zaujímala hudba a názory etické a eschatologické. Zvláště v tomto najdeme podobnosti s učením Indickým, kde je tělo chápáno jako „hrob duše“, která se podle orfiků nezbaví zla ani v podsvětí, a proto se musí vrátit na svět do nového těla. Učení orfismu, které se šířilo převážně formou hymnů, ovlivnilo později i Platóna a v Itálii je spojováno zejména s pythagoreismem. Indičtí mudrcové významně ovlivnili smýšlení řady středověkých učenců mezi něž patřil například Pyrrhóna z Élidy (asi 365-275 př.n.l.) či Apollónia z Tyan (zač.1.století n.l.- 98).⁴⁸

Také Indové ve snaze šířit své učení pronikali na území svých sousedů. „O prohloubení kontaktů s řeckými sousedy se snažil zejména Ašóka (273-232 př.n.l.) z dynastie Maurjovců. Jako velký příznivec a šiřitel buddhismu se jej snažil zprostředkovat i svým sousedům a proto nechal přeložit do řečtiny a vytesat na skály a sloupy některé zásady buddhistické etiky.“⁴⁹ Snahu o zprostředkování indických vyznání Řekům odráží také spis Milindapaňha (Otázky Milindovy) asi z 1. století n. l., kde se zřejmě pokusili povzbudit Řeky k přijetí buddhismu. Konvertování k východním náboženstvím bylo u Řeků poměrně časté. Například vyslanec Héliodóra se kolem roku 113 př. n. l. stal višnuistou.⁵⁰ Baktrijští králové propagovali své náboženství i prostřednictvím mincí. Vyobrazení řeckých bohů zde nahradila v době vlády králů Agathoklea a Pantaleóna (2. stol. př.n.l.), božstva indická. Na těchto se také poprvé objevuje figurální vyobrazení Buddhy v antropomorfní podobě, dříve zobrazovaného pouze pomocí symbolů jako lotosový trůn, kolo či otisk chodidel.⁵¹

V době Alexandra bylo studium východních kultur velice populární. Orientální učení bylo pokládáno za prameniště velké části lidových mýtů a u řady filosofů se v životopisech objevují zmínky o tom, že studovali u indických „nahých mudrců“. „Nálady „orientální“ v hellenismu snad nebyly pokaždé vskutku orientálního původu, často to byly nálady domácí, které jen byly podávány jakoby pocházely od egyptských mágů, od babylonských astrologů, z perského náboženství.“⁵² Například praotec řecké filosofie Thales prý studoval i v Babylonii a Egyptě a zdrojem učení filozofů od Pythagora, Hérakleita, přes Platóna, Demokrita, Pyrrhóna až po Apollónia z Tyan byla prý Indie. „Zajímavější je však samotná snaha helénistických autorů podepřít a vyzdvihnout učení určitého filozofa tím, že je mu připsán indický původ, který jakoby sám o sobě byl „zárukou moudrosti“.“⁵³

5.3.3. Významní antičtí myslitelé inspirovaní orientem
Filosof, matematik, vědec, inženýr a jeden ze zakladatelů Milétské školy Thales z Milétu (asi 624 př. n. l. – 548 př. n. l.) rozvinul mnohé egyptské a babylonské technické i praktické poznatky zejména z oblasti astronomie a matematiky a přenesl je na Balkánský poloostrov. Za počátek všeho (arhé) považoval vodu, jako substrát, který nevznikne ani nezanikne, ale jen mění své vlastnosti, a také tvrdil, že Země plave na vodě. Při těchto úvahách byl podle Uvo Hölschera nejspíše ovlivněn orientálními mýty.⁵⁴ „Jeden z babylonských mýtů o stvoření, dochovaný v básni o Eridu, vypráví, že na počátku nebylo nic než moře. Poté postavil Marduk vor z rákosí, pak stvořil prach a vysypal jej mimo vor. Také podle Egyptských představ leží Země na vodě, jež ji obklopuje.“⁵⁵

Myšlení a filosofie Pythagora ze Samu (572 - 494 př. n. l.) pracovalo zejména s prvky indické filosofie. Tělo označoval za hrob duše, věřil ve stěhování duší, v očišťování, nové vtělení, odmítal zabíjet zvířata atd. Jeho názory však také kontrastovaly s názorem Anaximandra, protože se domníval, že co nemá tvar, je neurčité. Každé jsoucno pak považoval za ohraničené, za mající svou hranici a základem všeho bylo podle něj číslo či bod. Pythagoras založil velmi významnou školu. V její nauce jsou nesporné prvky orfismu. Pýthagorejci však jistě čerpali i z jiných zdrojů, například i z filosofie Miléťanů. V samotném Řecku bylo toto učení známo již před Pythagorou. Podle Hérodota však pochází myšlenka převtělování z Egypta, který Pýthagorás podle pozdějších řeckých pramenů navštívil. Pythagorejská tradice měla velký vliv například i na Platóna, byla živá v novoplatónismu, renesanci a v různých podobách žije i dnes.

Významným řeckým přírodním filosofem, v jehož učení se objevují prvky východních nauk, především buddhistických je Hérakleitos z Efezu (asi 550 - 480 př. n. l.) Za pralátku všeho jsoucího pokládal “věčně živý oheň”, jehož život spočívá v cyklických zvratech protikladů. Svět je proto neustálé dění, v němž “vše plyne”. Na nápadnou  podobu Hérakleita s buddhistickou naukou poukazuje například Emanuel Rádl či Martin Heidegger⁵⁶ „Nekonečné plápolání věcí je jediným nutným přírodním zákonem, je neodvratným osudem všech věcí; je to „míra“, „rozum“ (gnomé, Logos), je to osud (heimarmené, ananké); je to jediná „spravedlnost věcí“ (diké), je to vlastní světový řád. Proto jest jediným možným mravním příkazem, podřídit se této nutnosti a podle přírody žít, t. j. prakticky vzdát se rozumu, vzdát se všeho reformního úsilí, odevzdat se slepě běhu věcí.“⁵⁷ Střídání protikladů, např. života a smrti, bdění a spánku, dne a noci, má povahu vzájemného boje řízeného jedinou zákonitostí, kterou nazývá rozum (logos), zákon a spravedlnost. Protiklady tvoří celek a vzájemně tíhnou k harmonii, kde se navzájem doplňují. Zde existuje jistá podobnost mezi touto filosofovou myšlenkou a učením staročínských materialistů o tao, cestě vývoje světa v podobě protikladů. Herakleitos svým učením významně ovlivnil stoickou filosofickou školu.⁵⁸

Platón jako první vytvořil učení nazývané objektivní idealismus. V tomto učení byl hodně ovlivněn Sókratem, u kterého se projevovaly silné idealistické tendence. Dále si Platón od eleatů Parmenida a Zenóna osvojil rozdíl mezi tím, co existuje pravdivě, skutečně a tím, co nemá pravé bytí. Tyto názory souvisí se všemi teoriemi, kterými se Platón zabýval. Také jeho podobenství o jeskyni, kde smysly vnímatelný svět je jen klamem a jeho realita je nám skryta, či učení o duši, bylo ovlivněno orientálním vzorem. Platón podobně jako Pýthagorás a Empedoklés vytvořil koncepci o nesmrtelnosti duše a o jejím převtělování z těla do těla.⁵⁹ Tělo a smysly jsou pouhými pouty, která jí v tom zabraňují ("sóma séma" - tělo je hrobem duše). Cílem člověka je proto osvojení si nejvyššího dobra vlastním pozdvihnutím do nadsmyslového světa. Své myšlenky, týkající se tohoto tématu, zobrazil v několika dialozích. Mezi jeho nejdůležitější spisy patří Faidros, Faidón a Ústava. Platon pojednává o převtělování lidské duše do těl ptáků a zvířat, za čímž můžeme cítit indické kořeny. Platón zde smýšlí podobně jako Indové totiž, že druh zvířete, do kterého se duše převtělí, je určován mravní podobou člověka určitému druhu živých bytostí. Tedy kdo se chová jako vepř, stane se vepřem. Platónův ideální stát nám zase připomíná starý indický systém kast (varny), kde každý obyvatel má svou speciální funkci pro blaho celku. Dnes bychom však Platónův stát charakterizovali jako totalitní. Za povšimnutí také stojí Platónova domněnka, že ženy mohou patřit mezi vládce stejně jako muži. Vládci přece řídí stát silou svého rozumu a Platón byl toho názoru, že ženy mají stejný rozum, jako muži, dostane-li se jim vzdělání a uvolní-li se z domácích povinností. Jeho nejvýznamnějším přímým žákem byl Aristotelés, jenž ovšem Platonovo učení o ideách podrobil kritice. V 3. stol. n. l. na Platónovo učení navázal novoplatonismus, ve středověku Augustinus a v renesanci florentská akademie.⁶⁰

Pyrrhón z Elidy (asi 365 - 274 př. n. l.) byl zakladatelem školy pyrrhónského skepticismu. Zúčastnil se tažení Alexandra Velikého do Indie, kde se také setkal s učením indických asketů, jež také ovlivnilo jeho nauku. „Filosofických podnětů se mu také dostalo z Démokritova skepticismu a z eristiky megariků⁶¹.“ ⁶²Vyznačoval se okázalou lhostejností svých postojů a byl přesvědčen o chabosti, vrtkavosti a marnivosti lidského života. Skeptikové, podobně jako stoikové a epikurejci, sledují praktický cíl, jímž je vnitřní klid a nezávislost (ataraxia). Tohoto cíle pak můžou skeptici dosáhnout jen tehdy, je-li možné si vytvořit zdůvodněný úsudek o skutečnosti, a zdrželivostí v úsudku (epoché). „Aby epoché dosáhli, rozvinuli pyrrhónci rozmanité „způsoby“, „tropy“, ….“⁶³ Na skepsi pyrrónskou později navázala akademická skepse.⁶⁴

Apollónius z Tyany (asi 15 -100 n. l.) byl novopythagorejský mudrc z Malé Asie. Philostratus (170 - 245 n. l.) ve svém díle Život Apollonia z Tyany popisuje Apollonia, jako potulného učitele filosofie a léčitele, který působil především v Řecku a Malé Asii, ale také cestoval do Itálie, Španělska, severní Afriky a dokonce i Mezopotámie, Indie a Etiopie. Jeho životopisec vyzdvihuje, že Apollónius hledal prameny východní moudrosti právě v té době velmi populární Indii. Apollónios, ovlivněný hlavně brahmanismem a buddhismem, byl prý vegetariánem, nosil jednoduchý šat, věřil v reinkarnaci, zcela se vyhýbal sexu a pět let dodržoval slib mlčení. Bývá považován za neohroženého potulného asketu či divotvůrce. Také byl dobře znám i v islámském světě. V současnosti však bylo dokázáno, že doklady o Apollóniových indických cestách jsou v helenistickém duchu silně zkreslené.⁶⁵
5.2. Západ a východ v křesťanství

Samotné křesťanství, na němž je založena evropská kulturní tradice, pochází z prostředí orientálního. Vytvářelo se v 1. století n. l. na území Palestiny v židovském kulturním a náboženském prostředí. Ježíš se narodil v židovské rodině, přijal celou náboženskou tradici a i po jeho smrti žili jeho následovníci podle židovských zvyklostí a dodržovali Zákon. Postupně se však otevírali často i konfliktně jiným kulturám a formám myšlení. Křesťanství se tedy dostávalo ještě za života apoštolů do Malé Asie, Řecka, Říma, severní Afriky, Španělska, Galie, ale také Sýrie, Mezopotámie, Číny a dokonce i Indie, která se odvolává na působení apoštola Tomáše. Již židovství bylo částečně založeno, podobně jako antické myšlení na lidovém a orientálním mýtu. „Také židovští vůdcové ovšem sami byli slabými lidmi, vyrůstali ze slabosti lidu a tento lid vyrostl z orientálního prostředí, s nímž se pořád stýkal.“⁶⁶ Křesťanství se pak formovalo v období helénského vlivu, je tedy pravděpodobné, že se jeho orientální nálady promítly i v evangeliích a v prvotní křesťanské nauce. Mnozí z pozdějších autorů například Nikolaj Notovič (1858-?) uvádějí, že i Ježíš pobýval v Indii, přičemž čerpal z tamního učení, a že se opíral o myšlenkovitě orientální apokalyptickou Danielovu knihu. Buddhovo učení však zřejmě nepůsobilo přímo na Ježíše, ale na evangelisty, jež podávali o jeho životě a nauce zprávy prostřednictvím evangelií. Takovým bylo například Janovo evangelium s učením o Logos (slovu), kniha Zjevení, evangelium sv. Pavla s metafyzickými prvky, víra ve vzkříšení, potřeba oběti, vliv křtu či „pojídání“ Boha.⁶⁷

Vznikající církev se v prvních století n. l. musela bránit proti orientálnímu učení zvanému gnosis⁶⁸, které měnilo křesťanství v mýtus. „ … církev se pokusila proti mlhavosti gnostiků podati kritické roztřídění posvátných spisů na pravé (kanon) a podvržené, …“⁶⁹ Potřeba uznání organizace nového náboženství, pak dala za vznik církvi s jasným vedením v Římě. Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné vyznání víry (krédo), nauka dogma a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Roku 313 edikt milánský císaře Konstantina zařadil křesťanství mezi dovolená náboženství a Konstantinův nástupce Theodosius I. je roku 380 prohlásil za státní náboženství. Křesťanství se tedy upevnilo právě díky boji s orientálním mýtem. ⁷⁰

Kolem 2. století byla v Evropě známa i čínská filosofie a již tehdy proti ní zbrojili první křesťanští teologové, kteří jí vytýkali ateismus. „Již jeden z nejvýznačnějších křesťanských myslitelů patricistického období Origenes (kolem r. 185 - 254) ve svém spisu Contra Celsum útočil proti ateismu čínské filosofie a připisoval podobné názory Celsovi.“⁷¹ Na její vysokou morálku se pak naopak odvolávali protivníci církevních dogmat, kterým byl například Eusebius (265 - 230)⁷²