Masarykova univerzita

9. Recepce orientálních náboženských či filosofických prvků v českém prostředí

9. 1. První kontakty s Orientem
K prvním kontaktům s Orientem na našem území docházelo podle nalezených artefaktů v podobě zbraní či mincí již kolem 6. - 5. století př. n. l. Dokonce i Sámo (? - 658), který sjednotil Slovany na Moravě, pocházel podle teze Otakara Klímy ze Sýrie. Také známost různého orientálního, především pak indického koření, jako byl například pepř či zázvor, se dle pramenů objevuje na našem území již v prvním tisíciletí n. l. To k nám přes Levantu přiváželi různými cestami cizí kupci, kteří byli v podstatě prvními zprostředkovateli informací o této veliké a vzdálené zemi. Poté co se v 9. století n. l. prosazuje křesťanství, jež samotné bylo založené na judaismu, východní filosofii a antice, seznamuje se česká inteligence skrze četbu Starého zákona o existenci Židů ale také i Médů či Peršanů. „Z Bible se dostávala líčení o východních národech také do českých kronik, jejichž autoři obvykle vypisovali dějiny „od začátku světa“. Zajímali se však také o současnost.“¹⁶² Mimo Písmo se čeští vzdělanci dovídali o Persii, Indii i o jiných východních oblastech, prostřednictvím děl klasických řeckých a římských autorů či zpráv cestovatelů a misionářů. České poznání orientu bezpochyby obohatil také přímý kontakt s Blízkým východem v podobě účasti družiny knížete Vladislava I. na křížových výpravách roku 1146 či nájezdu Tatarů na Moravu ve 13. století. V té době pak v Čechách vznikaly různé sociálně zaměřené sekty katarů, albigenských, valdenských, … V období reformace a husitství vznikaly manichejskou naukou ovlivněné husitské „sekty“.¹⁶³

9. 2. Středověké písemnictví
Do evropského středověkého písemnictví hojně pronikaly orientální prvky, zejména pak indické a perské. Dokonce byla i řada významných východních děl přeložena do latiny či národních jazyků. Záhy se pak tyto zdroje objevili i v našich krajích. Významným je například překlad duchovního románu buddhistického původu zvaného Barlaam a Josafat, který přišel do Evropy z Indie přes střední Asii, pořízený nábožensko-filozofickým myslitelem Tomášem ze Štítného (1333 - 1409). Podstatný příliv východní moudrosti pro Evropu a tím také i pro naše země, znamenaly latinské překlady arabských děl z oblasti lékařství, astronomie, matematiky, alchymie i filozofie, jež na několik stovek let určovaly úroveň vědeckého poznání. Jednalo se tedy především o poznatky helénského původu obohacené o íránské, indické či čínské vědění. Na některé arabské badatele, zejména pak na Averroa, se ve svých spisech obracel například i Mistr Jan Hus (asi 1369 – 1415).

Důležitým pramenem poznatků o východních zemích a jejich moudrosti byly také středověké evropské cestopisy. Významným byl především cestopis Milion Marka Pola, který byl na konci 14. století z latiny přeložen do češtiny, cestopis Cronica Boemorum od Giovanniho Marignoliho (? - 1358), vytvořený na popud Karla IV. či Iter in Indiam od Odoricuse Boemuse (1281 - 1331) s pověřením Přemysla Otakara II. Nejčastější byly cestopisy z poutí k Božímu hrobu nebo z diplomatických cest do osmanské říše. Zajímavým je zvláště pak cestopis k Božímu hrobu od Václav Budovce z Budova (1551 - 1621, který je též autorem českého překladu Koránu vydaného roku 1613.¹⁶⁴

Za vlády Rudolfa II (1552 - 1612) byla Praha jedním z hlavních evropských středisek věd a umění a právě v této době označované jako rudolfínská renesance docházelo k velkému importu dalších indických a vůbec orientálních reálií a nauky, především pak východního léčitelství.

O dalekých zemích, jejich způsobu života, obyčejích či víře se zmiňuje v polovině 16. století Jan Mirotický, či Jan Amos Komenský (1592 - 1670), který ve svém díle Panglosia rozvíjí teorii o univerzální řeči, při čemž bere v úvahu i jazyky asijských a afrických národů.

9. 3. Zprávy českých jezuitských misionářů
V 17. a 18. století se se zámořskými plavbami a objevy doposud neznámých krajů, významně obohacuje i evropské poznání orientální moudrosti o oblast Dálného východu. Na předání velkého počtu poznatků se zasloužili také někteří čeští misionáři. Patří mezi ně například Jan Milan (1652 - 1737), jenž pobýval mezi Tatary a Kalmyky u Azovského moře, které ve své zprávě Missio aswophiensis et taganrokiensis podrobně popsal. Zmiňuje se rovněž o spojení buddhismu se šamanismem u Kalmyků. Více misionářů z českých zemí působilo v Indii a v Číně. Známými jsou především lékař Christoph Mattern (1661 - 1721), Karel Slavíček (čínským jménem Jen Ťia-le Chuej-chou) (1678 - 1735), Jan Xaver Walter (čínským jménem Lou tchong-Hien, 1708 - 1759), Vilém Obstcírer (1716-1758) ze Škvorce u Českého Brodu, pozdější ředitel jezuitské koleje v Gói Josef Jakub Římař z Kroměříže (1682 - 1755) a Karel Přikryl (1718 - 1785). Přikrylovo stěžejní dílo Principia linguae brahmanicae později ovlivnilo Josefa Dobrovského (1753 - 1829), který si povšiml podobnosti indického jazyka se slovanskými jazyky a o sanskrt se začal aktivně zajímat. Zájem o sanskrt se v duchu romantického okouzlení rychle rozmohl. Této problematice se například věnovali také oba Jungmannové, Kollár, Mácha, E. Kolář, Jan Evangelista Purkyně.¹⁶⁵
9. 4. Odborné bádání
Na konci 18. a v 19. století dochází k hlubšímu seznámení s mimoevropskými národy a jejich kulturou a to především díky činnosti českých obrozenců, kteří vydávají řadu periodik a publikací v českém jazyce. K širokým vrstvám se tak dostávají písemné a obrazové zprávy cestovatelů, překlady indické literatury a studie orientálních nauk. Významnými překladateli byli například Josef Jungmann (1773 - 1847), Jan Kollár (1793 - 1852 a Václav Hanka (1791 - 1861). Zejména pak v 19. století se zkoumání orientálních kultur rozšířilo z oblasti lingvistické a literární i na jiné často nově vznikající vědy. V průkopnickém díle filosofa Františka Čupra (1821 - 1882) Učení staroindické, se poprvé v českém prostředí objevují zmínky o tibetské formě buddhismu, jež autora zaujala zejména pro svou podobnost s katolictvím. V této době byly podnikány četné výzkumné expedice do oblasti Dálného východu a velice populárním se stalo bohémské cestování malířů například po Cejlonu a Indii.

Za prvního českého orientalistu, zároveň však i za zakladatele české religionistiky, je považován autor zásadní publikace Základy všeobecné vědy náboženské indolog Otakar Pertold (1884-1965). Petrold, který se často ve svých výkladech v oblasti religionistiky odvolával na buddhistický příklad, rozvíjel ve 20. letech minulého století projekt zaměřený na výzkum konkrétních náboženství, na kterém se podílela řada českých a slovenských badatelů. Mezi tyto patřil i zakladatel československé egyptologie František Lexa (1876 - 1960), asyrolog Václav Hazuka (1875 - 1947) či Bedřich Hrozný (1879 - 1952). Československá religionistika byla zvláště přínosná na poli indologie, na níž se zaměřil vedle Petrolda například i Vincen Lesný (1882 - 1953), mimo jiné i autor první a dodnes velmi podnětné publikace věnované buddhismu Buddhismus: Buddha a buddhismus pálijského kánonu vydané roku 1921 a Leopold Procházka (1879 - 1944) označovaný za prvního buddhistu u nás. ¹⁶⁶ Buddhistické problematice se věnoval také český filosof Rudolf Máša (1880 - ?), který pokládal, buddhismus v jeho čisté formě za ideální etickou nauku, jež by mohla v budoucnu vést lidstvo k mravnímu povznesení.¹⁶⁷

Ve 20. letech minulého století byl z iniciativy Aloise Musila (1868 - 1944) a s podporou prezidenta T. G. Masaryka založen Orientální ústav v Praze. Tento se mimo jiné zasloužil o zbudování orientalistické knihovny, organizoval kurzy orientálních jazyků a vydával vědecký orientalistický časopis Archiv orientální, který dodnes reprezentuje naši orientalistiku i na mezinárodním poli. K popularizaci orientální problematiky přispěl také po druhé světové válce vydávaný časopis Nový Orient. Pod záštitou ústavu byla vydávána řada významných titulů. Patří mezi ně například práce Bedřicha Hrozného, Jana Rypky (1886 - 1968), Felixe Tauera (1893 - 1981) a Otakara Pertolda, jehož Učebnice hindustání, byla přeložena do mnoha evropských jazyků. Moderním způsobem s použitím techniky přispívali k poznávání asijských zemí svými knihami, články, rozhlasovými reportážemi či filmy cestovatelé Jiří Hanzelka (1920 - 2003) a Miroslav Zikmund (*1919). Na české objevování orientální kultury měl velký význam desetiletý Velký projekt UNESCO „Vzájemné poznávání kulturních hodnot Východu a Západu“. Do roku 1968 publikovali čeští i slovenští orientalisté bezpočet studií  napříč oborovým spektrem. Studiem východní kultury a její moudrosti se však nezabývali jen odborní badatelé, ale také nadšenci z řad široké veřejnosti a umělecké sféry, jako je například malíř a fotograf František Drtikol (1883-1961), který přeložil z němčiny do češtiny Tibetskou knihu mrtvých, jíž vydal roku 1938 pod jménem Alois Trčka.

S příchodem roku 1948 a následného komunistického režimu nastává pronásledování a útlak. Zasaženy byly mimo jiné i filosofie a religionistika, která jako vědní obor dokonce oficiálně zanikla. Dočasné útočiště však našla na teologických fakultách, které částečně pokračovaly v jejím výzkumu. Normalizace neblaze poznamenala také bádání našich orientalistů, jejichž výzkum se primárně zaměřil na mapování  „národně osvobozeneckého a revolučního hnutí v zemích tzv. třetího světa“ a na kritiku maoismu a „amerického imperialismu“¹⁶⁸. Různá cenzurní opatření pak znemožnila našim badatelům styky se zahraničím a omezila jim přístup k řadě odborných publikací. Bezpočtu byla zakázána činnost nebo byli nuceni emigrovat do zahraničí. Mnohé publikace, nejen v oblasti studia východních systému, vycházely v samizdatu nebo za hranicemi¹⁶⁹. Zvláště výraznou osobností tohoto období je Ivo Fišer, píšící též pod jménem Egon Bondy, kterému vyšla první filosofická studie Buddha již roku 1968.

Listopad 1989 přinesl obnovu demokracie, respektování lidských práv a tím také řadu podstatných změn v zaměření vědeckého bádání. Byla také obnovena religionistika a roku 1990 založena Společnost pro studium náboženství, přejmenovaná na Českou společnost pro studium náboženství (ČSSN) ¹⁷⁰ vedená Janem Hellerem, která vydává od roku 1993 půl-ročník Religio: Revue pro religionistiku. Významnými osobnostmi zabývajícími se v dnešní době východními náboženstvími či východní filosofií jsou například Dagmar Marková (*1935), Jaromír Amadeus Máša, indolog a překladatel Jan Filipský (*1943), Dagmar Marková (*1935), Jaromír Amadeus Máša, indolog Jaroslav Vacek (*1943) arabista a islamista Miloš Mendel (*1952), buddholog Luboš Bělka (*1958) a sociolog, religionista Dušan Lužný (*1964), který se zaměřuje především na nová náboženská hnutí.¹⁷¹

Jedním ze základních lidských práv uznávaných v moderních demokratických státech, jakým se po desetiletí útlaku nově vzniklá Česká republika stala, je i svoboda náboženského vyznání. Podobně jako v západní Evropě se u nás postupně objevuje vedle již zavedených náboženství také množství doposud neznámých východních náboženských směrů a hnutí.¹⁷² Pluralita náboženských přesvědčení, náhledů na svět a životních stylů je dnes charakteristickým rysem jak naší české, tak i celé evropské kultury. Východní náboženství a nové náboženské společnosti se nadále rozšiřují a setkávají se stále větším ohlasem.