Masarykova univerzita

3. Odlišnosti evropského a orientálního náboženství a filosofie

3.1. Rozdílný původ západního a orientálního náboženství
Dalo by si říci, že vyměřit moment a důvod vzniku náboženství nelze, přesto se o to v dějinách lidského duchovního života pokoušela řada myslitelů a bylo napsáno mnoho knih.
Jednou z významných osobností, která se zabývala původem náboženství, byl I. Kant (1724 -1804). Ten ve své koncepci zmiňuje dva zdroje vzniku náboženského smýšlení. „Dvě věci obzvláště působí na mysl lidskou: hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás.“³
Pohledem na nekonečný prostor kolem, na věčný vesmír, se v nás probouzí posvátná báze, jež je ohromným zdrojem náboženského cítění. Posvátná hrůza z přírodních jevů, v nichž si naši předkové představovali působení nadpřirozených sil, působení Boha, či duchů je také bezpochyby původcem prvních „náboženských“ soustav. Tyto teorie, zdůvodňují vznik náboženství ze strachu, ve smyslu religio (posvátné úcty, uvědomění si nadpřirozenosti), a vysvětlují tímto způsobem původ všech iracionálních náboženství, panteismus i křesťanství.
Pozoruhodnou vlastností duchovního života je dle Kanta také mravní zákon, který v nás působí. „I mravní zákon spojuje v různé formě s božstvím“⁴ Mravnost je však také v řadě náboženských forem jen způsobem uctívání a pouhou součástí náboženského rituálu. Takovým může být například i zákaz konzumace vybraných jídel či různé formy mytí těla.⁵
Max Müller (1823 - 1900), přední představitel srovnávací náboženské vědy, vzniklé v polovině 19. století, uvádí, že hybnou silou, jíž vzniklo náboženství, je také cit či nálada, stav mysli, nadšení a touha po nekonečnu. Základem orientálních náboženství, je především tento pocit posvátné hrůzy i ona touha po něčem nekonečném. Metodou dané formy náboženství je pak mystika a jejím výrazovým prostředkem je mýtus teologií. „Pojetí boha jest tu většinou matné, člověk se cítí za jedno s absolutnem a nevidí tedy nad ním už nic, jest sám a sám v celém vesmíru: odtud tichý stesk těchto forem náboženství, pessimismus a úsilí uniknout osamělosti zapomenutím, nirvánou.“⁶ Náboženství Západu, tedy křesťanství, naopak touží po překonání smrti a po věčném radostném životě po božím boku. Oporou při životní pouti je jim pak blízkost Boha, který jim dodává odvahy.
Starší evoluční teorie označují za původní primitivní náboženství, uctívání přírodních jevů - slunce, měsíce či hvězd, země, vody a stromů (naturalistická mytologie). Patří mezi ně i víra v duši věcí, zvaná animismus a uctívání duší zemřelých předků nanismus. Dále pak uctívání různých předmětů mající tajemný vztah k člověku fetišismus a totemismus, víra v nedotknutelnost osob a věcí tabuismus a ovládání nadpřirozených sil a přírodních duchů čarodějnictví, magie. „Při vzniku prvních náboženství tedy hrála bezesporu velkou roli intuice. Člověk, žijící v úzkém kontaktu s přírodou, vyciťoval její duchovní podstatu, kterou se snažil nějakým způsobem vyjádřit.“⁷
Novější depravační teorie v podání Wilhelma Schmidta (1868 - 1954) uvádí, že původní primitivní náboženství vycházejí z jediné čisté duchovní podstaty, a proto byly ve svém základě monoteistické. Tedy teprve pozdějším vývojem začal člověk své duchovní vlivy diferencovat a tím byly položeny základy přírodního polyteismu.
Postupným vývojem se náboženství rozvinulo v řadu různých forem. „Nejzákladnějším a také nejrozšířenějším principem náboženství je zpravidla víra v osobního Boha (nebo bohy); tento směr se nazývá „teismus“. (Název je odvozen z  řeckého názvu pro Boha „Theos“)“⁸ Někteří autoři rozeznávají dále panteismus což je přesvědčení, že všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy. Podle toho, jak se tato povaha chápe, může být panteismus blízký buď náboženství, anebo naopak ateismu. V případě, že je uctíván jen jeden teistický bůh jedná se o monoteismus (jednobožství). Takové jsou křesťanství a islám, které obě navazují na židovství. Polyteismus (mnohobožství) zná bohů více. Zvláštní formou je henoteismus, „víra v jedno božství, jež se projevuje v mnoha formách, jak jest tomu v indickém náboženství. Není však podstatného rozdílu mezi moderním pantheismem a indickým henotheismem, než že evropský panteismus, jsa kritičtější, nemluví o bozích.“⁹
„Vedle teistického náboženství existuje i „náboženství neteistické“, které sice ctí nejhlubší duchovní „Prapodstatu“ veškerého bytí, nikoliv však formou osobního Boha; příkladem je „buddhismus“ či „taoismus“.“¹⁰
Některé náboženské směry se odvozují od vystoupení určité zakladatelské osobnosti a jejího zjeveného učení a příkladu. Takové se označují za historické. Příkladem může být židovství s Abrahámem a Mojžíšem, mithraismus s Zarathuštrou nebo islám s Muhammadem. Tito „reformátoři“ nebo „proroci“ nastolili novou éru myšlení, kterou bylo nutno nejprve prosadit určitým převratem či reformou. Jednalo se zejména o směry monoteistické. Tímto se vyznačují především západní náboženství a blízkovýchodní, zatímco vznik většiny myšlenkových směrů Dálného východu byl jen plynulým překlenutím z jednoho učení na druhé. Takovým historickým náboženstvím je například buddhismus. „Sama podstata jeho učení, nepůsobiti, nebořiti, neorganisovati, proti žádné dané víře se nevzpírati, nedávala příležitosti k bojům toho druhu, které my na Západě pokládáme za nutné příslušenství nových učení, nehledě ani k tomu, že ani obsahem ani formou se nové učení nepříčilo uznaným tradicím.“¹¹
Na Východě nemůžeme také mluvit o nějaké církvi západního typu. Neexistuje tam a ani nikdy neexistovala potřeba vytvářet pevné náboženské organizace a tuto vlastnost si východní náboženství uchovávají i při svém rozšiřování na Západě.
3.2. Rozdílný charakter orientální filosofie

Islámské myšlení vychází ze stejného základu a ubírá se podobnými cestami¹², jako kultura křesťanská, a proto je následující část věnována zejména objasnění odlišnosti západní, blízkovýchodní a středovýchodní filosofie s tou dálnovýchodní.

Východní filozofii není možné správně zachytit, analyzovat a tedy ani srovnat s tou evropskou. „Moderní filosofický aparát, kritický a methodický, se nehodí na ducha orientální filosofie, pro niž sen jest myšlenou, tušení pravdou, čarodějnictví faktem. … Jména brahman, karma, puruša, nirvána, jóga, buddhi, tao jsou kouzelnými slovy, nahrazujícími západní pojmy bůh, svět, příčinnost, člověk, nekonečnost, rozum,…“¹³ Často také nelze na orientální jevy aplikovat evropské pojmy. Východ například vůbec nezná boha. Vlivem působení jezuitských misionářů proto docházelo k cíleným chybám v překladech a studiích, čímž se pokoušeli rozšířit vliv křesťanství.

Každé orientální náboženství je zároveň i teosofií¹⁴, v jejímž rámci se vytvářely další polonauky a poloproroctví. Evropanům proto připomínaly východní soustavy spíše změť směrů a myšlenkových proudů, ve kterých nebylo snadné se vyznat. Orientálci se na rozdíl od Evropanů nepokouší pochopit a vyložit skutečnost, proč je taková či onaká, ale vyvozují z ní praktická životní pravidla, podle nichž by se člověk neměl vzpírat osudu, ale měl by se jím nechat vést. Nespoléhají se na rozum ve věcech přesahujících hranice každodennosti. „Nechuť k filosofii, t. j. ke kritickému zkoumání pravdy k studiu pravdy pro samo poznání jest v mystické Indii stejně vžitá jako v zemi praktických obchodníků čínských.“¹⁵ Teosofie se nejvíce rozvinula v bráhmanství a v jeho nástupci hinduismu. Indické starobylé posvátné spisy, zejména pak Upanišady obsahují mnoho mystiky s filosofickými myšlenkami. Podle Radla „vývoje ani dějin nemají.“¹⁶ Kritikové Upanišad také vzpomínají dvojakost učení tohoto spisu. „… jednak vnější a nižší, exoterické, přizpůsobené chápání lidu, do něhož patří na př. fantastika o vlastnostech božství, o stvoření světa a o stěhování duší, jednak obsahují vnitřní a vyšší učení esoterické, v němž se učí, že božství nemá vlastností, jest mámení smyslů a že duše jest totožná s božstvím.“¹⁷

Filosofie Západu byla vytvářena „násilnou“ formou. Představitelé jednotlivých směrů se vzepřeli společenskému řádu a snažili se o jeho reformu. Za prosazení své koncepce tedy museli evropští filosofové nejprve bojovat. Stavby západních metafyzických systémů i scholastické odůvodňování teologických pravd byly obrovským projevem svobodomyslnosti a bojovnosti. Tohoto si obzvláště všímáme, srovnáme-li západní nauky s nevýbojnou orientální mystikou.

Filosofií není jen metodické, čili programové bádání o poznávání věcí a hledaní jejich podstaty, ale také smýšlení instinktivní, samorostlé, ovlivněné individualitou badatele a jeho okolím. „ Jest podstatný rozdíl mezi programovým a samorostlým myšlením v tom, že programový myslitel nepodléhá jen vnuknutí, náhodě, geniálnosti, nýbrž vládne nad svojí přirozeností, kdežto samorostlý myslitel této vlády nemá.“¹⁸ V Orientu převládá zejména tento druhý typ filosofie založený na mýtu. Právě orientální mýtus se značně liší od toho evropského. Je mnohem iracionálnější a podvědomější než západní, který často oplývá proroctvím a pokusy ovládnout dějiny. Obzvláště u Lao´c, ve védách a v buddhistickém učení jsou hluboké projevy metafyziky. Myslitelé Orientu se jistě zabývali stejnými ontologickými a gnoseologickými, etickými otázkami jako jejich „kolegové“ na Západě, nepokusili se je však uchytit ani metodologicky ani kriticky a rozsáhlá díla zůstávají anonymní. „Hinduismus, buddhismus, konfucianismus, taoismus a šintoismus se v podstatě jako všechny náboženské a filozofické systémy, jak východní, tak západní, pokoušejí nalézt odpovědi na základní otázky, na které od nepaměti lidé narážejí: Odkud přicházíme? Co je naším cílem? Co je ctnost? Proč musíme snášet bolest a smrt? A snad nejvýznamnější ze všech – jak můžeme dosáhnout spasení?“¹⁹