1 Teorie regulace trhu práce

1Teorie regulace trhu práce

Tato kapitola je zaměřena na analýzu základních teoretických poznatků, ze kterých vychází regulace trhu práce. Tyto teoretické poznatky budou následně použity pro komparativní analýzu v další části práce.

1.1Pojem a vývoj regulace trhu práce

Význam regulace trhu práce a názory na účelnost či efektivnost jejího požívání se liší a své odpůrce i příznivce nachází tento jev i v historii. Odpůrci regulace zastávají názor, že trh práce je trh jako každý jiný, kde pracovníci nabízejí svůj lidský kapitál a firmy jej poptávají. Pracovník se zavazuje konat práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl a očekává mzdu, kterou se zaměstnavatelem dojednal. K této směně pracovník a firma přistupují dobrovolně a dojde k ní pouze v případě, že je oboustranně výhodná. Jakýkoliv státní zásah tedy bude v tomto případě omezovat svobodné rozhodování racionálně uvažujících subjektů.

K zastáncům této teorie patřila zejména škola Klasická politická ekonomie a Neoklasická ekonomie. Ze současných směrů ekonomických teorií pak například Nová neoklasická makroekonomie. Hlavním představitelem této školy je Barro, jehož koncepce je postavena na modelu vyčišťujících se trhu, která říká, že je-li vyčištěno j-1 trhů, j-tý trh se vyčistí automaticky. ¹ Tento poznatek je znám jako Walrasův zákon. K vyčištění dochází pomocí reálné mzdové sazby, která se ustaví na úrovni mezního produktu práce. V těchto liberálních přístupech k hospodářství tedy pro aktivní politiku státu není místo a jsou odmítány jakékoliv formy regulaci. Mezi další odpůrce státních intervencí patří představitelé Rakouské školy. Např. Murray N. Rothbard konstatuje, že „svobodný trh přináší užitek každému jeho účastníku a maximalizuje ex ante společenský užitek. S vládní intervencí jedna skupina získává na úkor druhé, a proto nemůže docházet k maximalizaci společenského užitku nebo jeho nárůstu.“ (Rothbard, 1962, s.777)²

Naproti tomu zastánci regulace státní zásahy ospravedlňují tím, že trh práce jako takový má svá specifika a odlišuje se od trhů ostatních výrobních faktorů. Práci zde totiž nabízejí lidé s různými schopnostmi a dispozicemi, které tito nemohou ovlivnit. Je to například zdravotní stav, výchozí sociální situace, ze které jedinec na trh práce vstupuje, v extrémním případě pak národnost nebo barva pleti. V důsledku tedy dochází k tomu, že trh práce produkuje sociální tvrdosti. Proto byly státem stanoveny instituce, které mají ochraňovat práva zaměstnanců, zamezit diskriminaci a zajistit každému jednotlivci právo na důstojné životní podmínky. Snahy regulovat trh práce se objevují už u Merkantilistů. Primárním důvodem pro ně však nebylo zmírňovat sociální tvrdosti, ale obava z příliš vysokých mezd. ³ Ty by mohly ohrozit příznivý vývoj platební bilance, která byla pro tuto školu stěžejní pro udržení bohatství v zemi.⁴ Proto se už Merkantilisté snažili kontrolovat růst mezd.

Mezi další zastánce státních zásahů do fungování ekonomiky patřili představitelé neokeynesiánství, kteří nutnost regulace přisuzovali nedokonalosti trhu práce. Vycházeli přitom z předpokladu nepružných nominálních mezd, které jsou způsobeny existencí odborů a uzavíráním dlouhodobých kontraktů. Zdůrazňují především náklady spojené s pružným vytvářením mezd (náklady na získání informací, transakční náklady vznikající při změnách mzdových sazeb a náklady spojené s najímáním a propouštěním pracovní síly). Výše zmíněné strnulosti při utváření mezd omezují schopnost samoregulace a brání automatickému obnovování tržní rovnováhy, vyčištění trhu práce a vytvoření rovnováhy při plném využití pracovních sil.

V soudobé odborné literatuře můžeme najít různá vymezení pojmu regulace. Např. OECD (1997) definuje regulaci jako množinu různých nástrojů, pomocí kterých stát klade požadavky na podniky a obyvatele. Regulace zahrnuje zákony, formální a neformální nařízení a druhořadá pravidla vydávána vládou na všech úrovních a pravidla nevládních nebo sebe-regulujících orgánů, kterým vláda tuto moc dala.

Baldwin a Cave (1999) definují regulaci těmito třemi způsoby. Definice postupují od nejužšího pojetí regulace k nejširšímu. První definice chápe regulaci jako vyhlášení závazných pravidel vládou a zajištění dohledu nad jejich dodržováním a vynucováním. V druhém pojetí má regulace daleko širší obsah a zahrnuje veškeré aktivity vlády, jejichž cílem je ovlivnit chování podniků a obyvatel. Jde tedy o veškeré vládní zásahy bez ohledu na to, jakých nabývají podob. Nejen příkazy a zákazy a jejich vynucování, ale i ekonomické podněty, které nějakým způsobem ovlivňují chování firem a obyvatel – daně, dotace. V nejširším pojetí se regulací rozumí veškeré mechanismy, které ovlivňují chování firem a obyvatel, bez ohledu na to kdo je jejich nositelem. ⁵

V souvislosti s trhem práce pak Betcherman – Luinstra – Ogawa (2001) uvádějí jako hlavní aspekty regulace zejména práva a povinnosti účastníků trhu práce, pracovní podmínky a řešení sporů mezi těmito účastníky. Vzhledem k tomu, že tato opatření pak mají přímý vliv na životní podmínky pracovníků a jejich rodin, reprezentuje tato oblast regulace důležitý, viditelný a často kontroverzní aspekt politiky státu. Jako hlavní argumenty ve prospěch regulace trhu práce uvádějí stejně jako Světová banka (1995)

• 
  Nerovné působení sil na trhu práce – Zaměstnanci se nacházejí ve slabé vyjednávací pozici, což může vyvolat zájem o jejich ochranu proti nespravedlivému zacházení, ale také dlouhodobé ztráty efektivnosti.
  
• 
  Diskriminaci – Pracovníci, kteří patří do skupiny s nízkou silou nebo schopností ovlivnit svou situaci (např. kvůli svému věku, pohlaví, národnosti atd.) mohou trpět určitým znevýhodňováním na trhu práce, což taktéž vede k nespravedlnosti a ztrátě efektivity.
  
• 
  Nedostatečné informace – Pracovníci popř. zaměstnavatelé mohou postrádat dostatečné informace potřebné např. pro rozhodnutí o pracovních podmínkách. Klasickým případem pak bývá ohrožení zdraví a bezpečnosti.
  
• 
  Nedostatečné zajištění proti riziku – Pracovníci obvykle nejsou schopni sami sebe zabezpečit proti rizikům spojeným s trhem práce, např. proti nezaměstnanosti, neschopnosti, stáří atd.
  

Botero - Djankov - La Porta - Lopez-de-Silanes - Shleifer (2004) rozdělují regulaci trhu práce do čtyř skupin. V první se stát snaží zabránit diskriminaci a poskytuje pracovníkům základní práva ve stávajících zaměstnaneckých poměrech, např. právo na mateřskou dovolenou nebo minimální mzdu. Ve druhé stát reguluje pracovní poměr např. omezováním oblasti přípustných kontraktů a zvyšováním nákladu na propouštění pracovníků a růst pracovních hodin. Třetí reaguje na výše zmiňovanou nižší vyjednávací sílu zaměstnanců vzhledem k zaměstnavatelům. Stát umožňuje vytváření spolků, které reprezentují zaměstnance a vyjednávají jejich jménem se zaměstnavateli. Konečně, stát poskytuje sociální ochranu pro případy nezaměstnanosti, stárnutí, neschopnosti, nemoci popř. smrti.

Některé formy regulace existují i přesto, že nebyly legislativně upraveny. Zákon poskytuje jen minimální standardy, které jsou rozšiřovány kolektivními dohodami. Ty zaměstnance ochraňují mnohem přísnějšími. Vzhledem k zákonem stanoveným ochranným opatřením pak tyto kolektivní smlouvy získávají jakýsi kvazi-legální charakter. Tento jev se vyskytuje například v zemích s méně legislativními požadavky, kde v důsledku těchto neformálních způsobů regulace zaměstnanci čelí stejným omezením jako ti v zemích s přísnou legislativou. ⁶

První a druhá skupina výše zmíněných legislativně upravených omezení je reprezentována tzv. legislativní ochranou zaměstnanosti, třetí pak kolektivním vyjednáváním a čtvrtá zahrnuje systém podpory v nezaměstnanosti o sociálních dávek.