DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

3.3 Éra velkých teorií

S prvními reálnými úspěchy evropské integrace, zhmotněnými zejména v založení tří společenství v průběhu 50. let, se začínají objevovat systematické rozbory analyzující nový proces. Značné uznání a akceptaci si vydobyl zprvu neofunkcionalismus, kterému však jeho renomé a vypovídací i predikční schopnosti otupila krize integrace v průběhu 60. let s obnoveným silným prosazováním národních zájmů. Jako významný protihráč neofunckionalismu se ukázal být intergovernmentalismus, čerpající z tradice realismu v mezinárodních vztazích. Oba teoretické proudy se snažily přijít s teorií integrace na úrovni systému a vysvětlit, proč k integraci dochází a kteří aktéři za procesem stojí.

Teorie evropské integrace lze rozdělit pod dvě základní paradigmata – nadnárodní (supranacionální) a mezivládní (intergovernmentalistické), která poskytují rozdílné odpovědi na otázku, zda je integrace transformativní, sebe-posilující proces. Mezivládní paradigma odpovídá záporně, protože integrace zůstává pod kontrolou států, které určují její tempo i podstatu. Nadnárodní paradigma má naproti tomu za to, že nadnárodní instituce se vymknou naprosté kontrole států a dokonce mohou působit na státy transformativně. V rámci mezivládního paradigmatu se vyvinuly dva směry – realistický a pozdější liberální, které se liší zejména v pohledu na determinanty vládních preferencí a vyjednávací síly. V rámci nadnárodního paradigmatu pak lze rozlišit racionalistické a konstruktivistické přístupy, které se různí v pojetí významu institucí EU (Schimmelfennig – Rittberger 2006: 77–78).

3.3.1 Neofunkcionalismus

Neofunkcionalismus se vyvinul v 50. letech 20. století ve Spojených státech amerických jako součást liberální školy mezinárodních vztahů a jeho představitelé se snažili o teoretické zachycení strategií zakládajících elit poválečné evropské integrace. Čelný představitel neofunkcionalismu Ernst Haas spatřoval základní popud k integraci v konvergujících ekonomických cílech, přičemž ve stavu vzájemné závislosti (interdependence) není národní stát sám schopen naplňovat cíle blahobytu. Postupná ekonomická integrace doprovázená supranacionální institucionalizací navíc měla být efektivní cestou k zajištění míru.

Integrace strategického ekonomického sektoru a zřízení supranacionální autority postupně vytváří funkcionální tlak na integraci příbuzných ekonomických sektorů a vzájemná provázanost ekonomik se zvyšuje. Prohlubující se ekonomická integrace s sebou přináší potřebu další institucionalizace a regulační komplexity. Zvyšující se relevanci rozhodování na nadnárodní úrovni reflektují sociální zájmy, které postupně mění své loajality a za podpory supranacionálních instiucí transnacionalizují svou organizační formu. Rovněž na národní úrovni dochází k tlaku na další integraci, a to prostřednictvím pro-integračních skupin, které působí v rámci státu. Nevyhnutelně se pak spolu s ekonomickou integrací dostavuje rovněž integrace politická. Neofunkcionalismus klade důraz na aktéry a jejich interakce a pojímá integraci spíše jako proces než jako výsledek. Integrace vychází z komplexní sítě aktérů, kteří prosazují své zájmy v pluralistickém politickém prostředí (Hix 2005: 14–15).

Významnou součást neofunkcionalistické teorie představuje koncept spillover⁸ (přelévání), který využívá expanzivní logiky integrace – když probíhá integrace v jedné oblasti, automaticky dochází k tlaku na integraci i v oblasti příbuzné. Integrace se tak přelévá z původně omezeného sektoru do sektorů dalších, přičemž důležitou vůdčí a koordinační roli sehrává supranacionální autorita. Integrace se nejvíce prohlubuje v ekonomických oblastech „nízké politiky“, které jsou součástí každodenního života. S postupující ekonomickou integrací se zvyšuje tlak na integraci politickou, která však pro své uskutečnění vyžaduje transfer loajalit (Schimmelfennig – Rittberger 2006: 87–89, Rosamond 2000: 87).

Neofunkcionalismus znamenal pro teorii mezinárodních vztahů velký přínos, protože ta v její ortodoxní státo-centrické podobě nebyla evropskou integraci schopna uspokojivě vysvětlit. Nicméně neofunkcionalismu se postavila též výrazná vlna kritiky, která poukazuje zejména na přetrvávající rozhodující roli států⁹. V tomto ohledu přináší rozbor lidských práv v ES/EU a zachycení procesu jejich usazování v působnosti ES/EU přímou konfrontaci s hlavními tezemi neofunkcionalismu o snižující se důležitosti států v úpravě dané oblasti a o přesměrování loajalit zájmů.

3.3.2 Intergovernmentalismus

Intergovernmentalismus reprezentuje vnitřně velmi členité paradigma, jež spojuje přesvědčení o primární roli států, které řídí integraci – integrace pokročí jen natolik, nakolik je to v zájmu států. Nejedná se o proces řízený vnitřní logikou, ale o proces kontrolovaný a vedený státy. Intergovernmentalismus, odvozený z realistické školy mezinárodních vztahů, se vedle vlastního teoretického přínosu mohl rozvíjet i skrze kritiku neofunkcionalismu. V oblastech klíčových zájmů státy preferují co možná nejvyšší jistotu, proto může být integrace úspěšná jen v oblasti „nízké politiky“, zatímco otázky „vysoké politiky“ si státy chtějí ponechat pod kontrolou. Stanley Hoffmann tímto nabourává neofunkcionalistický předpoklad, že se integrace přelije z ekonomické na politickou¹⁰. Kritikové neorealistům vyčítají, že vysvětlí pouze podmínky vedoucí k založení společenství, nikoliv však už postupné vytváření evropské polity (Caporaso – Stone Sweet 2001: 223, Hix 2005: 15, Rosamond 2000: 75–80, 130). První hypotéza práce se shoduje s intergovernmentalistickým přesvědčením o tendenci států nevzdávat se rozhodovacích pravomocí v oblasti „vysoké politiky“. Na rozdíl od integovernmentalismu však přiznává supranacionálním aktérům schopnost tlačit otázky vysoké politiky na agendu ES/EU.

Nejrespektovanější a nejpropracovanější varianta intergovernmentalismu je spojena se jménem Andrewa Moravcsika a opatřena přívlastkem liberální. Moravcsik v 90. letech 20. století navazuje na teorie dvouúrovňových her, v nichž se nejprve utváří pozice na národní úrovni, které se následně prosazují na úrovni evropské, kde se projevuje relativní síla států. Moravcsik modifikuje klasický intergovernmentalistický pohled v tom smyslu, že pozice státu v mezistátním vyjednávání nevyvěrá z předem fixovaných preferencí, ale vzniká z dynamických vnitrostátních politických procesů, které reflektují zájmy aktérů. Výsledky vyjednávání mohou posílit vlády i vnitrostátně, protože se o nich na domácí úrovni dále nerozhoduje. Moravcsik na rozdíl od realistů uznává, že evropská integrace probíhá ve specifickém institucionálním prostředí a postuluje tři hlavní předpoklady – aktéry charakterizuje autonomie a racionalita, do interakcí vstupují se zájmy; vlády při vyjednávání reprezentují podskupinu domácí společnosti, jejíž zájmy omezují zájmy a identity států mezinárodně; chování států a vzorce konfliktů a kooperace reflektují povahu a konfiguraci státních zájmů. Moravcsik tedy vidí evropskou integraci jako sérii racionálních voleb státních lídrů, kteří odpovídají na příležitosti a omezení plynoucí z ekonomických zájmů mocných domácích subjektů, relativní síly státu a role nadnárodních institucí (Pollack 2001: 225–226, Schimmelfennig – Rittberger 2006: 81, Rosamond 2000: 131–144, Hix 2005: 16). Teze liberálního intergovernmentalismu se nejvíce blíží hypotézám disertační práce, avšak s tím rozdílem, že supranacionální aktéři jsou považováni za hlavního iniciátora případných přesunů integrace lidských práv, případné spojenectví se zájmy domácích subjektů by však jejich šance na integraci oblasti podpořilo.