DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

3.6 Shrnutí

Pokusy o „velké“ teorie evropské integrace neskončily s ohledem na stěží postižitelný charakter, složitost a komplexitu evropské integrace dlouhodobě úspěšně. Novější éra výzkumu Evropské unie se vydala cestou „pouze“ generalizujících pojednání (nikoliv „velkých“ vševysvětlujících), které doplňuje nepřeberné množství partikulárních prací (Jupille 2004: 16). Ke studiu evropské integrace byly vyvinuty konceptuální nástroje jako multi-level governance, různé varianty institucionalismu, analýza politických sítí či liberální intergovernmentalismus, které umožňují čerpat nástrojů politických věd i mezinárodních vztahů a různé přístupy spolu vhodně kombinovat. Zmíněné přístupy si propůjčují předpoklady a argumenty z obecného studia politických věd a politických systémů. Všechny sdílí společnou výzkumnou metodu – použití teoretických předpokladů ke generování tvrzení (tezí), které jsou poté testovány empirickou realitou (Hix 2005: 17–18).

V souladu s výše uvedeným se disertační práce zaměří pouze na oblast lidských práv v rámci činnosti ES/EU, a to primárně na její vnitřní dimenzi. Vnější lidskoprávní činnost Unie je zmíněna pouze doplňkově, k upozornění na rozdíly vůči dimenzi vnitřní. Práce vychází z racionálních předpokladů (sledování vlastních zájmů aktérů) a zaměřuje se na rozbor výsledků mezivládního vyjednávání (primární právo), činnosti ES/EU (sekundární právo a činnost ES/EU obecně) a na aktivity jednotlivých institucí Unie, tedy na výzkum supersystémové a systémové úrovně.

Schéma 1: Mapa teorií evropské integrace (zdroj: autor na základě textu 3. kapitoly a Schimmelfennig –Rittberger 2006).


Prvotní pojednání o integraci

Hlavní otázka: jak zajistit mezinárodní mír?

Reakce na: omezenou schopnost států plnit funkce

Normativní pojednání – jak má integrace vypadat? Orientace na výsledek
Transakcionalismus Funkcionalismus Federalismus

(Deutsch) (Mitrany) (Spinelli)

Komunikace + organizace Funkcionální instituce/organizace Tvorba politických institucí

Stávající systém zůstává zachován Transformace systému

„Velké teorie“

60. léta 20. století

Hlavní otázky: jak se integrace spouští a probíhá? Kdo integraci iniciuje a kontroluje?

Orientace na proces

Intergovernmentalismus (IG) Paradigma Supraracionalismus (SN)

Ne, integrace pod kontrolou států Je integrace transformativní proces? Ano, proces změny endogenní

Intergovernmentalismus Neofunkcionalismus

(Hoffmann) (Haas, Lindberg, Schmitter)

Realistická škola mezinárodních vztahů Idealistická škola mezinárodních vztahů

Státy Hlavní aktéři Státy a supranacionální instituce

Vzrůstající interdependence a sociální požadavky Proč integrace? Konvergence ekonomických zájmů aktérů

Zájem států (bezpečnost, suverenita) Podmínky postupující integrace Supranacionální instituce, spillover,

pluralismus, sdílené zájmy, elita, transakce
90. léta 20. století



Liberální IG (LIG)

(Moravcsik) Dvouúrovňová hra

Vládní preference a vyjednávací síla sektorově specifické – zohledňují zájmy domácích aktérů, proto se mohou měnit (x IG – odrazem geopolitické situace, zájmy států neměnné – bezpečnost, suverenita)

Nastavení institucí – schopnost kontrolovat dodržování společných pravidel + možnost sankcí (x IG – zachovat autonomii a vliv)

Vyjednávací moc klesá s dostupností vnějších možností a se vzrůstající intenzitou sektorově specifických societárních preferencí (x IG – vyjednávací moc klesá s klesající celkovou silou)
Shodné rysy LIG a RSN:

• 
  racionalismus
  
• 
  hlavní zdroj integrace: societární zájmy
  

Odlišnosti LIG a RSN:

RSN: zájmové skupiny tvoří transnacionální spojenectví, neprosazují své zájmy pouze skrze národní úroveň; supranacionální aktéři samostatně jednající, proto endogenní charakter procesu integrace (x LIG – o integraci rozhoduje mezivládní vyjednávání)

Racionalistický SN (RSN)
Institucionalismus racionální volby

(Sandholtz)

Založen na racionalistické teorii mezinárodních institucí

Ztráta kontroly států nad integrací má kořeny v institucionálním rozhodovacím uspořádání a v krátkodobých horizontech vlád – sn instituce autonomní a aktivní.

Integrace se bude rozvíjet, pokud se zvyšuje prospěch transnacionálních společenských aktérů a se stoupající intenzitou transnacionální směny.
Historický institucionalismus

Vlády mohou ovlivnit institucionální vývoj jen marginálně (co se jednou rozběhne, nevrací se).

Politikové nemohou odhadnout důsledky svých činů.

Konstruktivistický SN
Sociologický institucionalismus

(Christiansen)

Integrace jako produkt socializace aktérů a změny identity. Integrace zásadně ovlivňuje a je ovlivňována identitami a světonázory vlád a institucí EU.

Založen na sociologickém institucionalismu, na idealistické ontologii ovládané logikou vhodnosti (aktéři se chovají, jak se od nich normativně očekává) a ne předpokládaných následků.

Integrace se bude rozvíjet, pokud se zvyšuje identifikace s EU a její legitimita.

Klíčová: identita; identifikace se zvyšuje skrze socializaci na úrovni EU

4. Studium lidských práv a jeho problémy

Studium a výzkum problematiky lidských práv s sebou přináší mnohá úskalí, která vyplývají jednak z nepřeberného množství publikací věnovaných tomuto tématu, ale zejména z množství různých vymezení pojmu lidská práva. S notnou nadsázkou lze říci, že co autor, to jiné vymezení a chápání pojmu lidská práva. Tato disertační práce k již existujícímu nadbytku různých definic rovněž přispěje a pokusí se o vlastní vymezení pojmu lidská práva, který by byl použitelný i obecněji, nad rámec potřeb samotné práce.

Součástí této kapitoly není jen pokus o terminologickou precizaci a vlastní vymezení pojmu, ale zejména nabídnutí přehledu dominantních pohledů na lidská práva v průběhu historie a nastínění aktuálních teoretických rozporů. Práce by se neměla omezit na pouhou historickou syntézu, ale pokusí se analyticky zhodnotit proměny konceptu lidských práv v běhu času a poukázat na výraznou výzvu, před kterou bádání v současné době stojí. Hlavním cílem nicméně zůstává přehledná strukturace diskurzu lidských práv, jejíž znalost je potřebná pro další výzkum a bude využita v souvislosti s částí práce, věnované lidským právům v Evropské unii.

Jak již bylo naznačeno výše, oblast lidských práv se potýká s velkou nejednotností chápání pojmu – stačí srovnat například osočování bývalého komunistického tábora a Spojených států amerických ohledně dodržování lidských práv – obě strany tvrdily, že ony práva dodržují a rivalové nikoliv (Moynihan 1990: 25–31). Tuto zdánlivě nelogickou situaci umožňovalo právě dosti odlišné chápání pojmu. Vedle definiční nejednotnosti studium lidských práv ztěžuje rovněž značná míra obecnosti, kdy se na lidská práva lze odvolat téměř v každé situaci, což s sebou nevyhnutelně přináší další pojmové nepřesnosti. Jednotlivé práce věnující se tématu jsou často poznamenány silně normativním přístupem a nezřídka se také objevuje nešvar v podobě etnocentrismu.

V málokteré jiné oblasti se v takovém rozsahu setkáme s rozšířením názoru, jenž se postupně stane nekriticky obecně přijímaným, ačkoliv zkušenost ani racionální analýza často tento názor nemusí podporovat. Postačuje jednoduchost, jasnost a líbivost, aby se poměrně snadno napadnutelné tvrzení stalo široce přijímaným bez ohledu na jeho zjevné nedostatky.

Lidská práva také představují typickou průřezovou oblast, kterou zkoumají ze své perspektivy mnohé společenské vědy. V následujících pasážích pak budou zohledněny zejména perspektivy politicko-filosofické, politologické, právní a pohled vědy mezinárodních vztahů.