DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

4.1 Přehled přístupů k lidským právům

Na úvod stručného historického přehledu přístupů k lidským právům je nutné se zmínit o omezeních a zdroji možných nepřesností, které přináší používání českého jazyka. Čeština má na rozdíl od některých jiných jazyků homonymum „právo“, pod nímž se rozumí jak subjektivní právo (právo na něco; latinsky ius, anglicky right; ale obdobně jako čeština homonymní: německy Recht, francouzsky droit, italsky diritto), tak objektivní právo (soubor právních norem, právní řád; latinsky lex, anglicky law; německy Recht, francouzsky droit, italsky diritto). Český jazyk tudíž nijak nerozlišuje tyto obsahově dosti odlišné pojmy, proto si text musí místy vypomoci anglickým ekvivalentem.

Už z úvodního pojednání je zřejmé, že široký pojem lidská práva umožňuje přístup k definici pojmu hned z několika rovin. Schématicky zcela jasně to znázorňuje francouzský právní vědec Frédéric Sudre, který ilustruje přístup k tématu na podobě pyramidy. Základní stavební část tvoří nejširší filosofická přesvědčení a názory či teoretické práce politické filosofie, které jsou posléze používány politickými aktéry v politických procesech (druhá část pyramidy) a mohou vyústit až do samé špičky stavby, již představují právní předpisy (Sudre 1999: 11–12).

Schéma 2: Roviny pojmu lidská práva (Sudre 1999: 11).

Rovina právní¹⁸

Rovina politická

Rovina filosofie

Sudreho pyramida nejenže názorně představuje vybrané roviny chápání pojmu (horizontální rozměr), ale zároveň schématicky vhodně přibližuje, jak se původní filosofická idea přetvoří v soudní cestou vynutitelné právo (vertikální rozměr). V rámci roviny filosofické a politické pochopitelně existují různé koncepce, jejichž množství se postupně směrem k vrcholu pyramidy výrazně redukuje, přičemž do podoby právního textu pronikne jedna vyjednaná koncepce, byť třeba ne v čisté podobě, a tedy s různými omezeními a výjimkami. Přesnému vymezení pojmu ovšem neslouží, že termín „lidská práva“ se používá po celé jeho cestě vertikálním směrem od filosofických koncepcí až po jeho vyjádření v právních normách. Stále se uvádí pojem „lidská práva“, avšak účinky tohoto pojmu se postupně výrazně mění od názoru jednotlivce přes obhajovaný politický program až po právní pravidlo s možností jeho vynucení v případě nekonformního chování. Přetavením původního morálního přesvědčení v právní pravidlo získává norma výrazný sebepotvrzující charakter, tudíž idea, že něco býti má, se postupně přeměňuje ve fenomén, který je. Výsledkem tohoto procesu je existence tří odlišných rovin – roviny idejí, roviny aspirací a roviny práva, pro něž však existuje jediný pojem. Na druhé straně tyto roviny od sebe nelze nijak separovat, protože jsou spolu v neustálém kontaktu a ovlivňují se. Zejména hranice mezi rovinou filosofickou a politickou je značně neostrá.

V oblasti praktické ochrany lidských práv lze registrovat značné rozdíly mezi slavnostními deklaracemi či dokonce právně závaznými texty a následným reálným dodržováním norem, tedy mezi politickou rétorikou a implementační praxí. Dokonce i v rovině práva lidských práv tak vyniká aspirační charakter lidských práv, jenž často není ve skutečnosti dodržen.

Vedle načrtnutých rovin přístupu k lidským právům je významné i oddělení národního a mezinárodního rozměru ochrany lidských práv, k němuž lze opět přistoupit v rámci roviny filosofické, politické a právní. Nutno poznamenat, že národní rozměr si udržuje před rozměrem mezinárodním ve všech rovinách značný náskok – práva, která již existovala na úrovni národní, se většinou replikují i na úrovni mezinárodní. Výjimku v tomto ohledu představují kontroverzní a nikoliv všeobecně přijímaná tzv. práva solidarity (či třetí generace), která oslovují přímo mezinárodní úroveň.

Vývoj lidských práv na univerzální úrovni nápadně připomíná popisovaný vývoj na úrovni vnitrostátní. Nejprve se přijímá deklarace, kterou následují právně závazné dokumenty pokrývající široké spektrum¹⁹ práv – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen MPOPP a MPHSKP), které Organizace spojených národů (dále jen OSN) přijala roku 1966. Oba Pakty jsou celosvětově rozšířené, MPOPP má k 6. srpnu 2007 160 smluvních stran a MPHSKP o čtyři méně (Kancelář Vysokého komisaře OSN pro lidská práva 2007a a 2007b). Vynucovací mechanismus ale ani v jednom případě nepatří mezi nejúčinnější.

4.1.1 Základní periodizace

Následující text stručně vymezuje hlavní vývojové trendy v přístupu k problematice lidských práv v čase.

Přehlednou a srozumitelnou periodizaci prezentuje H. Maier, jenž rozčleňuje přístup k lidským právům do tří fází. V první fázi dochází ke konstrukci přirozených práv člověka, poté následuje jejich pozitivace v právních řádech jednotlivých zemí, kdy se lidská práva stávají právy základními, a tak ztrácí svůj univerzální charakter (národní pozitivace). Od druhé poloviny 20. století se opět akcentuje „přirozenost“ práv člověka, což se promítá do přijetí norem na mezinárodní úrovni, které mají mít univerzální platnost (Maier 2001: 7, srov. rovněž Bobbio 1996: 16). Mezinárodní postup, jak již bylo řečeno, svým způsobem „kopíruje“ národní scénář, když se po právně nezávazné Všeobecné deklaraci lidských práv začíná přijímat množství partikulárních lidskoprávních úmluv (univerzální pozitivace), a to jak z hlediska subjektu (př. práva žen, dětí), tak z hlediska předmětu (např. úmluva proti mučení) či teritoria (např. úmluvy omezené na Evropu). Maier ve svém schématu směšuje teritoriální dimenzi a všechny roviny přístupu, od filosofického po právní.

Koncepce lidských práv je úzce spjata s existencí subjektivního práva – práva na něco, a proto se ve výčtu níže inspirovaném Maierem záměrně nezařazuje například slavná Magna Carta Libertatum, která sice materiálně obsahuje „lidská práva“ (zejména majetková a procesní práva), ale tehdy se o nich jako o „lidských“, patřících lidem, protože jsou lidmi, neuvažovalo²⁰. Jednalo se spíše o výsledek tehdejší konstelace sil a o právní a politickou dohodu. K mytizaci Charty jako jakéhosi lidskoprávního pradokumentu došlo až v 17. století (Freeman 2005: 16–18).

4.1.1.1 Období přirozených práv

Mezi základní autory první fáze teorie a částečně i praxe lidských práv se řadí zejména známí angličtí filosofové a zastánci koncepce přirozeného práva²¹ Thomas Hobbes, John Locke a Thomas Paine, následováni francouzským myslitelem Jeanem Jacquesem Rousseau, jejichž ideje našly i praktický odraz ve slavných deklaracích ve Francii a Spojených státech amerických na konci 18. století.

Přirozenoprávní nauka, například v Lockeově pojetí, přišla s přesvědčením, že všichni lidé mají jistá práva, která jsou odvozena od jejich přirozenosti a nikoliv od jejich vlád či zákonů. Legitimita vlády spočívá právě na respektování a ochraně těchto práv (Freeman 2005: 7). Garantem práv v přirozenoprávním pojetí byl stát, proto lidská práva v praxi splývala s právy občanskými – jednalo se zejména o zajištění práv občanů vůči státu, což při tehdejší rozdílnosti podmínek státního uspořádání a formy vlády nešlo skutečně nikterak generalizovat mimo hranice vlastního státu.

Již od prvního období můžeme analyticky sledovat odpovědi na dvě důležité otázky – zaprvé, proč nebo díky čemu máme lidská práva; co nám lidská práva poskytuje? Různé reakce na tuto první otázku souhrnně nazývám jako základní odůvodnění (v angličtině se nejčastěji setkáme s pojmem foundations). Například u původní přirozenoprávní teorie zní základní odůvodnění následovně – lidská práva máme, protože je to přirozené, patří k lidské přirozenosti od Boha²². Druhá otázka se ptá, proč bychom měli lidská práva mít. Směřuje tedy k účelu lidských práv.

Přirozenoprávní nauka se vyvíjela a rozsah přirozených práv se u jednotlivých autorů různil. Celou koncepci navíc výrazně ovlivňovala rovněž postupně se tvořící teorie společenské smlouvy, v rámci níž se autoři liší zejména v pohledu na tzv. přirozený stav a na možnost lidu svrhnout suveréna²³.

Po anglické „slavné revoluci“ roku 1689 se Lockeovy principy konstituční monarchie a práv na život, svobodu a vlastnictví staly součástí liberální ideologie, která výrazně inspirovala následovníky v revolučních událostech ve Francii a budoucích Spojených státech amerických na konci 18. století. Například u vzniku Spojených států stál koncept přirozených práv, jenž spojoval náboženské svobody s bojem za politickou svobodu. Americká deklarace nezávislosti z roku 1776 přímo ve svém textu odráží Lockeovy myšlenky:

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a že jsou Stvořitelem nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi která patří právo na život, svobodu a usilování o štěstí. Že k zajištění těchto práv se mezi lidmi ustavují vlády, odvozující svou oprávněnou moc od souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být nějaká vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, (…).“²⁴ (Deklarace nezávislosti 1776, preambule).

Doktrína přirozených práv v éře po Lockovi předpokládá individualistickou koncepci společnosti, oproti původnímu pojetí, které považovalo společnost za organický celek, jenž je důležitější než jeho konstitutivní části. Tato nová percepce vztahu státu a jedince odráží i převrat ve vnímání práv a povinností. Individua mají nejdříve práva a až pak povinnosti, naproti tomu stát má nejdřív povinnosti (Bobbio 1996: 41).

Z pohledu současné praxe by snad byla rétorika deklarací a listin práv v pořádku²⁵, ovšem praxe se na konci 18. století se s tou současnou značně rozcházela, například v rozsahu práv žen (plná práva vlastně měli pouze svobodní muži) a pohledu na otroctví či nevolnictví. Navíc lidská práva se uplatňovala pouze v národní dimenzi.

Odůvodňování práv člověka jeho přirozeností si udrželo značný význam a vliv až do současnosti, o čemž vypovídají nejen mnohé národní listiny práv, ale i odborné publikace na téma lidských práv. Jeden z nejvýznamnějších právních filozofů druhé poloviny 20. století R. Dworkin má například za to, že jakákoli z práva vycházející teorie musí předpokládat práva, která nejsou výsledkem legislativy nebo obyčeje, ale nezávislými základy pro posuzování legislativy a obyčejů. Předpoklad přirozenosti práv je prostě předpokladem, který se přijme a který se následně prověřuje svou schopností sjednocovat a vysvětlovat naše politická přesvědčení (Dworkin 2001: 226–227).

4.1.1.2 Kritika přirozených práv a období pozitivace v národních právních řádech

Teorie přirozených práv postupně vyvolala řadu negativních reakcí, a to jak z pohledu konzervativců, tak z pohledu radikálů. Pro první byla koncepce příliš rovnostářská, pro druhé naopak povolovala příliš nerovnosti v bohatství. Základní otázka kritiků přirozeného práva zněla: a fungují tato práva skutečně v praxi? K nejvýraznějším oponentům přirozenoprávní doktríny se řadí Edmund Burke, Jeremy Bentham a Karel Marx. Po krvavé francouzské revoluci sociální vědy za přispění Comtea, Webera a Durkheima koncept přirozených práv marginalizovaly, když je začaly pokládat za ideologické produkty společenského boje nebo morálky (Freeman 2005: 27).

Edmund Burke neodmítnul teorii přirozených práv zcela, uznal například přirozené právo na život, svobodu, svobodu svědomí, produkty práce, vlastnictví a na rovnou spravedlnost před právem. Celkově ale pokládá koncept přirozených práv za zbytečnou metafyzickou abstrakci a má za to, že skutečná práva člověka jsou práva sociální. Přirozeným právům dále Burke vyčítá jejich zjednodušující a dogmatickou povahu a vystupuje proti universalismu, jenž nezohledňuje národní a kulturní diverzitu²⁶ (Campbell 2006: 8, Cranston 1990: 18).

Jeremy Bentham usiloval o konstrukci práva na racionálním základu, přičemž chtěl eliminovat veškeré koncepce postavené na prázdné či fiktivní bázi, již podle něj představuje právě koncepce přirozených práv, kterou pokládá za nebezpečný a vágní nesmysl. Upozorňuje, že právě díky jejich charakteristikám (vágnosti a neurčitosti) se spory o práva řeší násilím. Nebezpečí i půvab přirozených práv tkví v jednoduchém dogmatismu, zatímco on odmítá absolutní charakter práv i rovnost v právech. Bentham za jediná práva považuje „právní práva“ (legal rights), tedy práva mající oporu v objektivním právu. Práva jsou tudíž možná jen ve vztahu k určitému sociálnímu a právnímu systému. Co se základního odůvodnění týče, podle Benthama neplynou práva po zamítnutí koncepce božského práva z ničeho, tudíž jsou pouze fiktivní. Jejich existenci podporuje pouze princip utility (Campbell 2006: 8–9, Cranston 1990: 18).

Benthamovo pojetí se v průběhu 19. století skutečně prosadilo a utilitarismus nahradil koncept přirozených práv jako teoretickou bázi pro reformy ve Francii i Anglii. V 19. století již individuální práva nebyla chráněna jako přirozená práva, ale jako právně zakotvená práva napomáhající obecnému dobru (Freeman 2005: 28–30).

Mezi prominentní kritiky ideje přirozených práv se řadí rovněž Karel Marx, jenž lidská práva pokládá za práva egoistů, separovaných od společnosti. Podle něj koncepce práv podporovala pouze zájmy buržoazie a upozorňoval, že podporou práv individuí roste nerovnost. Koncepce přirozených práv podle Marxe ignoruje význam práce, produkce a bohatství pro lidské dobro (Campbell 2006: 8, Minogue 1990: 11–13).

K analýze rozdílů mezi přirozenoprávním a pozitivněprávním přístupem vhodně poslouží Sudreho pyramida, či přesněji řečeno její roviny filosoficko-politické a právní. Pro pozitivněprávní přístup je relevantní pouze rovina právní – lidská práva jsou to, co právo říká, že jsou. Přirozenoprávní přístup samozřejmě rovněž usiluje, stejně jako jiné přístupy, o co nejrozsáhlejší promítnutí své ideové základny do roviny právní, nicméně trvá na tom, že praktický význam přirozených práv se na rovinu právní neomezuje²⁷. Když se nelze u soudu dovolat pozitivního práva, jedinec se může opřít o přirozená lidská práva.

4.1.1.3 Období univerzalizace lidských práv

Opětovný zájem o lidská práva vyvolalo utrpení 2. světové války, které působilo při utváření poválečného pořádku jako katalytický moment. V polovině 40. let se při pracích na nové podobě mezinárodního řádu vrací stará myšlenka lidských práv, kterými by měli disponovat všichni lidé. Zatímco koncepce přirozených práv v 17. století usilovala zejména o úpravu vztahu mezi člověkem a společností a o zajištění svobody jednotlivce uvnitř státu, koncepce lidských práv po 2. světové válce vychází z práv člověka jako takového, který disponuje právy vždy, všude, za všech okolností i ve všech časech. Středobodem zájmu se stává člověk jako takový, nikoliv uspořádání vztahu člověk – společnost.

Zřejmě právě pod vlivem hrůz druhé světové války se vyvinula silná lidskoprávní rétorika, která ve své jednoduchosti a jednoznačnosti dosáhla výrazných úspěchů. Všeobecná akceptace staronového konceptu spojená se snahou vystříhat se opakování obrovských utrpení znamenala upozadění snahy o teoretické zdůvodnění koncepce lidských práv.

Praktické vyjádření nalezla snaha o přijetí univerzálního dokumentu v podobě Všeobecné deklarace lidských práv, schválené Valným shromážděním OSN v prosinci 1948. Poté následuje značná proliferace lidskoprávních mezinárodních smluv, ať již na regionální či na globální úrovni.

4.1.2 Generace práv

Lidská práva lze podle jejich zaměření, jež koreluje s obdobím vzniku, rozdělit na tzv. generace. Nejprve se v praxi prosazovala práva občanská a politická, která měla zajistit ochranu před libovůlí státu a zajistit účast občanů na vládě. Tato práva označujeme jako práva první generace.

Následkem Marxovy filosofie a tlaku dělnických hnutí na přelomu 19. a 20. století začala do národních legislativních ustanovení pronikat i práva druhé generace – práva sociální, hospodářská a kulturní, která již od státu neočekávají pouze nezasahování, ale přímo aktivní konání.

Třetí generaci představují tzv. práva solidarity, která reagují na nesnáze moderního světa a snaží se prosadit například právo na zdravé životní prostředí, právo na kulturní bohatství a podobně.

Generace práv nenahrazují jedna druhou, nýbrž koexistují a vzájemně se doplňují (Tomuschat 2003: 24–25). V různých částech světa a s různými politickými systémy se klade důraz (značně zjednodušeně vyjádřeno) na jiné generace práv – v angloamerickém světě se preferuje dodržování práv první generace, kontinentální Evropa se pokouší zharmonizovat práva prvních dvou generací, zatímco socialistické státy usilují zejména o naplňování práv druhé generace. Občanská a politická práva, jakož i práva hospodářská, sociální a kulturní jsou zaměřena výhradně na ochranu jedince před akty státu a primárně chráněna na národní úrovni. Na mezinárodní úrovni sice existuje řada úmluv, ale kontrolní mechanismus se dostává ke slovu až tehdy, když zklame vnitrostátní mechanismus. Naproti tomu práva třetí generace jsou zacílena i na ochranu kolektivit a rovněž subjekt povinný je u řady práv sporný. Primárně se u některých práv cílí na mezinárodní úroveň, nikoliv na tradiční národní. Třetí generace práv působí značné teoretické potíže a je přijímána velmi nejednoznačně.

4.1.3 Problém základního odůvodnění

Ohledně základního odůvodnění neboli snahy o zodpovězení otázky, díky čemu máme lidská práva, neexistuje žádná všeobecně přijímaná odpověď. Dříve uznávaná základní odůvodnění Bohem či přirozeností byla zpochybněna²⁸ a vedle dalších pokusů o odůvodnění, která budou popsána, se objevují názory odmítající vůbec možnost jakéhokoliv zdůvodnění lidských práv.

Společenské vědy svou úlohu při ospravedlnění lidských práv zpočátku odmítaly, když se proti lidským právům postavily jako proti nevědeckým a protispolečenským. Americký filosof Richard Rorty například úplně zavrhnul teoretické základní odůvodnění pro lidská práva, protože to neexistuje pro žádnou víru. Lidská práva podle něj nepotřebují pro svůj úspěch teorii, ale sympatie. Rovněž David Forsythe si uvědomuje inherentní kontroverznost filosofických teorií a M. Macdonaldová upozorňuje, že existence přirozených práv nemůže být ověřena empiricky. Alasdair MacIntyre pak přirovnává víru v lidská práva k víře v čarodějnice a jednorožce. Michael Freeman k teorii práv poznamenává, že ideální teorie nepopisuje realitu, ale předkládá rozumový argument pro standardy, jimiž se má hodnotit realita. Naproti tomu „ne-ideální teorie“ představuje realitu a analyzuje „skutečné možnosti“. Ideální teorie je důležitá, protože vede ke „skutečným možnostem“, které stojí za to realizovat (Perry 1998: 37, Freeman 2005: 55–59, Landman 2006: 4).

Francouzský filosof Jacques Maritain má za to, že ospravedlnění konceptu vůbec není možné, a to kvůli existenci rozdílných filosofií. Lze snad ještě dosáhnout shody na tom, co jsou lidská práva, ale již ne na tom, proč existují. Následně se tato neshoda projevuje i v praktické implementaci, která závisí na kulturních podmínkách (Maritain 2007: 2–6).

Nejzávažnější námitky proti samotnému konceptu lidských práv vedle samotné absence základního odůvodnění lze shrnout následovně: právo zbytečně vyhrocuje primárně morální spory (kritika legalismu); prezentovaná absolutnost práv podporuje nerealistická očekávání a zvyšuje sociální konflikt (kritika dogmatismu); koncept lidských práv příliš upřednostňuje práva před povinnostmi, přitom dobro společnosti by mělo být nadřazené nad osobním prospěchem jediného člověka (kritika egoismu – komunitariánská kritika liberálního individualismu); lidská práva ochraňují zejména mocné, kteří určují obsah práv a mají na ně jiný pohled než chudí (kritika elitismu) (Campbell 2006: 11–19). S výjimkou kritiky egoismu, jež oponuje konceptu lidských práv jako takových (celé pyramidě), směřují však všechny kritiky pouze proti rovině právní.

Z teorií, které se pokoušejí vysvětlit původ lidských práv jinak než nábožensky, lze vyabstrahovat tři hlavní proudy – odůvodnění práv jako výsledku dohody o spravedlivém uspořádání (liberální teorie), odůvodnění práv jejich účelem (utilitářské teorie), teorie lidských potřeb a různé kombinace těchto jednotlivých přístupů.

Moderní (právně-)filosofické koncepce rezignují na hledání univerzálního prazákladu a pojímají práva jako výtvor dějin a morálky, který má sloužit k ochraně morálně platných a základních lidských zájmů, zejména proti zneužití politické moci. To, na co má jedinec právo, záleží na praxi a spravedlnosti politických institucí (Dworkin 2001: 119)²⁹.

Na vnímání spravedlnosti jako důvodu lidských práv se obrací významný americký filosof druhé poloviny 20. století John Rawls, jenž ve své teorii spravedlnosti dokazuje, že naše intuice o spravedlnosti předpokládá, že lidé mají práva, přičemž právem axiomatickým, nejzákladnějším je právo na rovnost³⁰ (Campell 2006: 63–64, Dworkin 2001: 13, 195).

Spravedlivou dohodu jako základ lidských práv uznává J. Donnelly, jenž přiznává, že jiné nenapadnutelné odůvodnění základu je pouze iluzorní a bez důkazu. Dohodnuté základy nám poskytují odůvodněné ujištění pro morální přesvědčení a praktiky, když nám umožňují založit argumenty, pravidla či praktiky v hlubších principech. Lidská práva jsou podle něj založena na sociálním rozhodnutí konat, jako kdyby lidská práva existovala a snaze uvést je do praxe. Donnelly navíc odůvodňuje nezbytnost existence lidských práv i jejich účelem, který vidí v zajištění lidské důstojnosti.³¹ Lidská práva jsou jako ostatně i další morální argumenty nejisté v základech, ale mocné v závěrech a implikacích (Donnelly 2003: 20–21).

Klasický případ utilitářského odůvodnění poskytuje John Stuart Mill, podle nějž mít právo znamená mít něco, co by společnost měla jedinci chránit. Na otázku proč, Mill odpovídá, že kvůli obecné prospěšnosti (general utility) (Mill 2001: 52). Samozřejmě, lze opět polemizovat, co je ona obecná prospěšnost a zda k ní práva skutečně napomáhají. V tomto ohledu například Norberto Bobbio poznamenává, že jediná věc, kterou o základních právech víme, je to, že jsou nezbytné pro dosažení konečných hodnot. Ty však nemohou být ospravedlněny, pouze předpokládány – co je konečné, je ze své podstaty bez fundací (Bobbio 1996: 5–6).

Teorie potřeb například prostřednictvím Abrahama Maslowa pokládá za zdroj lidských práv právě lidské potřeby, což oponenti kritizují jako podobně obskurní a kontroverzní vysvětlení jako odůvodnění lidskou přirozeností (Donnelly 2003: 13).