DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

3.4 Nové přístupy k evropské integraci

Budoucí vývojové tendence předznamenala již 70. léta, kdy se poprvé vynořuje pojetí ES jako zárodečného politického systému a dochází k definitivnímu ústupu neofunkcionalismu a zároveň také k upuštění od klasifikace integračních teorií jako zvláštní větve teorie mezinárodních vztahů a k jejich přiřazení pod tehdy dominantní koncept interdependence. Interdepedence si povšimla trhlin v teorii státo-centrického realismu a považuje státy v difúzním a vzájemně propojeném a závislém světovém pořádku sice stále za nejdůležitější aktéry, nikoliv však již za výlučné. Právě vzájemná závislost (interdependence) motivuje státy řešit společné problémy a vysvětluje podmínky, za nichž vlády a další aktéři zvažují spolupráci. Výzkum se poté postupně orientuje nikoliv na vznik evropské integrace, ale na vývoj evropských společenství – na proces jejich transformace (Fiala – Pitrová 2003: 18, Rosamond 2000: 90–97).

V 80. a 90. letech dochází díky Jednotnému evropskému aktu, zřízení Evropské unie a vybudování měnové unie k výraznému prohloubení integrace. Akademický výzkum tyto události reflektuje a postupně zavrhuje možnost postihnout evropskou integraci jako celek a namísto toho se zaměřuje na výzkum dílčích fenoménů. V souladu s tímto procesem se vedle mezinárodních vztahů začíná stále více Evropskou unií zabývat i politologie. Důvodem je specifická charakteristika Unie jakožto subjektu sui generis, který se v průběhu vývoje stále více vzdaluje charakteristikám mezinárodní organizace a pohybuje se na trajektorii směrem k federálnímu státu. Tím se otevírá prostor pro uplatnění perspektivy politologie, která se na rozdíl od teorie mezinárodních vztahů, zajímající se tradičně zejména o „makro-úroveň“ evropské integrace, snaží o pochopení procesů uvnitř Unie. Místo otázek proč a jak dochází k integraci, se literatura postupně orientuje na otázky, co Evropská unie je a jak funguje.

Dominantním tématem poslední doby se zdá být studium role institucí a s tím související různé podoby institucionalismu. Ještě před jeho bližším představením se však alespoň v krátkosti uvede Hixova obhajoba Evropské unie jako politického systému a přístup zvaný víceúrovňové vládnutí. Jednotlivá pojetí se vzájemně nevylučují, hranice zařazení jednotlivých děl jsou velmi neostré, různé prvky jedněch teorií mohou být využity i v rámci pojednání, která analyzují zkoumaný jev a hlásí se přitom k jinému teoretickému rámci. Pojetí EU jako politického systému může být například předpokladem k užití jakéhokoliv z dalších přístupů a rámec víceúrovňového vládnutí lze využít i v kombinaci s různými variantami institucionalismu. Jednotlivé přístupy se tak mezi sebou liší spíše zaměřením se na určitý fenomén než přijetím různých předpokladů či generováním kontradiktorních hypotéz.

3.4.1 Evropská unie jako politický systém

Pojetí Simona Hixe, jenž přistupuje k EU jako k politickému systému, původně vyvolávalo rozpory¹¹, protože nabourávalo klasickou Almondovu tezi, že politický systém je spjat pouze se státem, avšak postupně se široce prosadilo. Hix v souladu s pojetím EU jako politickým systémem neváhá aplikovat nástroje politické vědy a odpovídající pojmový, teoretický a metodologický aparát (Fiala, Pitrová 2003: 11).

Hix při obhajobě pojetí EU jako politického systému vychází z klasické Almondovy a Eastonovy definice¹², podle níž hlavní charakteristiky demokratických politických systémů zahrnují čtyři klíčové body¹³, přičemž EU podle Hixe všemi čtyřmi disponuje, tudíž může být definována jako politický systém (Hix 2005: 5). Hixův přístup však z povahy věci nevysvětluje proces, jakým se ES postupně do fáze politického systému propracovala, dokáže zachytit a popsat pouze současný stav.

3.4.2 Víceúrovňové vládnutí

Přístup označovaný souhrnným pojmem víceúrovňové vládnutí se snaží postihnout komplexitu Evropské unie, v níž se prolínají jednotlivé úrovně moci, a neomezovat se pouze na chování států či pouze na bruselskou institucionální arénu. Víceúrovňové vládnutí upozorňuje na přesahování kompetencí mezi různými úrovněmi vlády a na interakce politických aktérů mezi jednotlivými úrovněmi i uvnitř úrovní. Uznává se klíčová role států, nicméně jako relevantní jsou chápáni také další aktéři, přičemž ve vzorcích vládnutí panují mezi různými sektory (politikami) významné rozdíly, které jsou spojeny s existencí různých víceúrovňových sítí v jednotlivých politikách. Víceúrovňové vládnutí upozorňuje na variabilitu, nepředvídatelnost a mnohost aktérů (Nugent 1999: 500–502, Rosamond 2000: 110–111).

Přístup „multi-level governance“ rovněž nenabízí komplexní teorii evropské integrace. Na integraci je v jeho rámci nahlíženo jako na proces, v němž je politická autorita sdílena několika úrovněmi organizace vlády. Evropské instituce disponující relativní autonomií působí jako aktéři s nezávislou rolí, zatímco národní státy ztrácejí kontrolu nad politickým procesem, protože jednotlivé úrovně „vlády“ jsou vzájemně propojeny. Propojení jednotlivých úrovní umožňuje interakce aktérů jednotlivých úrovní a tím i „obejití“ doposud dominantní státní úrovně, která se tímto oslabuje na úkor nevládních aktérů (Císař 2002: 54, Císař 2004: 86–87).

3.4.3 Nadnárodní vládnutí

Alec Stone Sweet a Wayne Sandholtz ve své teorii nadnárodního vládnutí¹⁴ vycházejí z předpokladu, že transnacionální výměna generuje poptávku po regulaci a vládnoucí kapacitě na evropské úrovni. Jednotlivé státy přitom již disponují pouze omezenou možností kontroly nad výsledky. Autoři berou v úvahu tři proměnné – intenzitu formálních a neformálních pravidel na úrovni EU, struktury vládnutí na úrovni EU a míru rozvoje transnacionální společnosti, přičemž růst jedné proměnné povzbuzuje růst u druhých dvou. Giandomenico Majone zase chápe EU jako (postupně se utvářející) „regulatorní stát“, který tvoří pavučina sítí národních a nadnárodních regulatorních institucí, jež drží pohromadě sdílené hodnoty, cíle a styl tvorby politik. EU je nazírána ve smyslu naplňování tří funkcí státu (regulace, redistribuce, stabilizace), přičemž EU realizuje vládnutí zejména prostřednictvím účinné nadnárodní regulace, která na rozdíl od mezinárodní regulace obsahuje i efektivní kontrolní a implementační mechanismus (Schimmelfennig – Rittberger 2006: 88–89, Fligstein – Stone Sweet 2001: 29–32, Rosamond 2000: 108–109, 126–128, 154, Hix 2005: 16).

3.4.4 Nový institucionalismus

Nový institucionalismus se v kontextu evropských integračních teorií používá jako souhrnné označení pro řadu přístupů, jež spojuje přesvědčení, že „na institucích záleží“ (institutions matter), že instituce a jejich podoba mají význam pro politické výsledky. Instituce poskytují kontext pro vyjednávání s pozitivním součtem, jsou informačně bohaté, transparentní a zvyšují vzájemnou důvěru. Instituce vystupují jako intervenující proměnná mezi preferencemi aktérů a výsledky politiky. Na základě různých předpokladů a způsobů formování preferencí lze institucionalismus rozřadit do tří hlavních proudů – historický, sociologický a institucionalismus racionální volby.

Historický institucionalismus nepřisuzuje institucím pouze roli intervenující proměnné, ale má za to, že instituce určují též širší kontext politických akcí, když ovlivňují i cíle a preference aktérů, kteří podléhají nejen racionálním kalkulacím, ale i sociálním pravidlům. Tímto instituce strukturují politickou situaci a podílejí se na výsledcích politiky. Historický institucionalismus předpokládá, že aktéři nemají při zakládání institucí perfektní informace a neznají kompletní důsledky svých akcí.

Sociologický institucionalismus si definuje instituce velmi široce jako mechanismy, skrze které se jeví svět aktérům srozumitelný. Na rozdíl od institucionalismu racionální volby považuje zájmy a interakce za endogenní procesům interakce, které instituce reprezentují¹⁵. Integrace je tedy produktem socializace aktérů, kteří se řídí logikou vhodnosti (chovají se, jak se od nich očekává), a změn identity. Zájmy i kontexty jsou sociálně konstruované institucionálními „rukopisy“.

Institucionalismus racionální volby pokládá utváření preferencí za exogenní institucím, když aktéři racionálně sledují pouze vlastní zájem. Podoba institucí je nicméně významná pro výběr strategií jednotlivých aktérů. Když státy rozhodují jednomyslně a mají perfektní informace o preferencích ostatních aktérů, dochází k minimu nezamýšlených krátkodobých následků¹⁶. Když ale vyjednávání kontrolují spíše nadnárodní instituce nebo aktéři nemají kompletní informace, pak se uplatní spíše pohled nadnárodního vládnutí. Záleží tedy především na vnějších a vnitřních podmínkách, rozhodujících o tom, kdy se který přístup uplatní (Hix 2005: 12–13, 17, Rosamond 2000: 113–122, Schimmelfennig – Rittberger 2006: 84–86).

Všechny z výše uvedených přístupů teorií jsou využitelné i pro oblast lidských práv, nicméně téma lidských práv představuje oblast prozatím nepříliš a zároveň nerovnoměrně integrovanou, proto jsou jednotlivé teorie a přístupy aplikovatelné spíše na dílčí aspekty lidských práv (srov. např. institucionalistickou perspektivu regulace nediskriminace dle pohlaví – Cichowski 2001).