DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

3.5 Rozbor využitelnosti teorií a přístupů

Ani jedna z věd, které se evropskou integrací přednostně zabývají – tedy teorie mezinárodních vztahů a politologie – není schopna zachytit komplexnost dění v Evropské unii. Bernhard Ebbinghaus poukazuje, že oba obory si kladou jiné otázky a jinak přistupují ke státům. Zatímco teorie mezinárodních vztahů zkoumají, proč státy spolupracují a s jakými důsledky, srovnávací politologii zajímá více vlastní fungování a dynamika Unie, které výzkum mezinárodních vztahů neumí vysvětlit. Rovněž v pohledu na státy dochází ke štěpení – mezinárodní vztahy nakládají se státy jako s jednotkami systému, ale pro srovnávací politologii představují státy samostatné entity (Rosamond 2000: 158–163).

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že ve výzkumu evropské integrace neplatí heslo – jeden přístup vysvětlí vše. Vhodným řešením se zdá proto být rozdělení pozorovaných jevů na jednotlivé úrovně a použití odpovídajícího přístupu. Integraci v rámci Evropské unie lze nejlépe analyzovat na více úrovních, přičemž pro výzkum každé úrovně poskytuje lepší nástroje jiný přístup. Jednotlivé úrovně však spolu silně interagují, proto je lepší jednotlivé přístupy kombinovat (Jachtenfuchs 2002: 650–651). Díky komplexnosti celého procesu evropské integrace a jeho nepřehlednosti, vzájemné prostupnosti, dynamice a dějových zvratech se jeví stěží dosažitelné vyvinout jednu obecně uplatnitelnou teorii evropské integrace. John Peterson charakterizuje EU jako polity, jež operuje simultánně na různých úrovních (mezinárodní, supranacionální, transnacionální, nacionální, regionální a sub-nacionální), které jsou spolu nerozlučně spojeny. Ve srovnání s ostatními kvazi-federálními politickými zřízeními představuje Unie unikum v tom, že různé úrovně jsou relativně jasně odlišené a mají vlastní zdroje i prameny legitimity. Každá úroveň je řízena jinou logikou a dominuje jí jiný typ aktérů. Teoretické perspektivy mohou sice uspokojivě vysvětlit výsledky v jedné úrovni, avšak žádná nedokáže poskytnout komplexní pochopení celého systému (Peterson 2001: 290–291).

Výzkum evropské integrace lze jednodušeji realizovat analýzou jednotlivých úrovní či jednotlivých politik. Při zkoumání úrovní lze využít jednoho přístupu, zatímco při komplexním zkoumání jedné politiky můžeme putovat napříč úrovněmi (od nejvyšší supersystémové až po nižší subsystémovou) a aplikovat vícero přístupů. Aktuálně přitahuje značný zájem teoretiků studium vzájemného ovlivňování jednotlivých úrovní, zejména ovlivňování národní úrovně úrovní evropskou, které se označuje souhrnným názvem evropeizace¹⁷.

Při použití Petersenovy terminologie se na výzkum supersystémové úrovně, kde se činí „historická“ rozhodnutí (zejména Evropská rada, mezivládní konference), nejlépe uplatní liberální intergovernmentalismus, který však nevysvětlí zapojení supranacionálních orgánů, které sehrávají důležitou roli i na této úrovni (viz Evropský soudní dvůr), čemuž se věnuje neofunkcionalismus, názorně ozřejmující, jak se mění strukturální kontext rozhodování v EU, jenž omezuje budoucí mezivládní vyjednávání. Pro studium polity tudíž představuje klíčovou výzvu vhodné zapojení obou perspektiv, které, ač na první pohled působí kontradiktorním dojmem, lze vhodně zkombinovat (Peterson 2001: 295–297, Jachtenfuchs 2002: 651, Hix 2005: 413–414, Laffan 2006: 34–36). Právě o takový přístup se pokouší disertační práce, což je zřejmé i z předložených hypotéz, které implicitně naznačují, že ani intergovernmentalismus, ani supranacionalismus izolovaně vysvětlení rozšiřování problematiky lidských práv v ES/EU neposkytují, naopak proces integrace vysvětllí nejlépe jejich kombinace.

Na systémové úrovni se rozhoduje o provádění politik (policy-setting decisions), které vznikají v rámci kompetence EU po vyjednávání mezi evropskými institucemi v systému sdílených pravomocí, kde se střetávají národní preference v nadnárodním institucionálním uspořádání. Na interakce institucí a vůbec na fungování a roli institucionálního mechanismu EU se zaměřuje zejména teorie neoinstitucionalismu. I přes její značný vývoj v 90. letech postrádáme rozvinutý model vytyčování politik a patrně i plně vyvinutou institucionalistickou teorii systémového rozhodování. Institucionalismus nabízí spíše soubor předpokladů, na nichž může být postavena teorie, a metodu pro získávání analytických vhledů (Peterson 2001: 294–295, 300–303, Hix 2005: 16–18, 413).

Pro studium formování politik, tedy procesu odehrávajícím se na subsystémové úrovni v rámci činnosti různých komisí, výborů či pracovních skupin, se nabízí využití teorie politických sítí, které poskytují nástroje pro pochopení vztahů mezi vládami a zájmovými skupinami (Císař 2002: 57). Teorie politických sítí, která slouží jako deskriptivní nástroj nebo vysvětlující model, pomáhá vysvětlit důležitou otázku, co se děje mezi okamžikem, kdy se EU rozhodne něco podniknout a mezi momentem, kdy skutečně zahájí akci. Zatím se nacházíme v relativně rané fázi vývoje modelu politických sítí. Evropská agenda je nezvykle otevřená, s mnoha body přístupu, velkým počtem vlivných stoupenců, extrémně různorodými účastníky a širokým spektrem možností, tudíž i značně nepřehlednou strukturou spleti pracovních skupin a výborů na technické (sub-systémové) úrovni. Diverzita zájmů a komplexita vyjednávání v EU snižuje relevanci modelů racionálních aktérů, protože je často nemožné získat, zpracovat a vyhodnotit všechny nezbytné informace (Richardson 2006: 24–27, Peterson 2001: 295, 304–310).

Složitost zkoumaného problému a neustálé opakování pojmů nepřehlednost, provázanost, mnohost či komplexita lze dokumentovat na příkladu simultánní existence několika štěpení: pro- a proti-integrační, mezivládní, institucionální, ideologické, a sektorální, znemožňujících načrtnout jasné sporné linie. Na rozdíl od států, kde lze obvykle nalézt pravolevé štěpení, na evropské úrovni může být v jediném problému identifikováno štěpení hned několik. Většina aktérů má v evropské politice zároveň více zájmů nebo identit – národní a nadnárodní, sektorální a institucionální, politické a technické, a jejich akce mohou být v různých momentech motivovány různými racionalitami. Je často obtížné určit, jak se klíčoví aktéři seskupí na různých tématech nebo které bitvy podél kterých štěpných linií budou nejdůležitější v určení výsledků (Peterson 2001: 292–293, 300, Hix 2005: 410). Většina typů koalic není schopná koordinovat aktivity mezi jednotlivými úrovněmi, pouze jeden typ aktéra je silný na všech úrovních – členské státy a jejich reprezentanti, které tak můžeme označit jako „multi-aktéry“ (Scharp in Fiala – Schubert 2000: 140–141).