DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

4.2 Současné spory v oblasti lidských práv

Vedle popsaných inherentních problémů, kterými koncept lidských práv trpí, registruje současná teorie a také praxe některá diskutabilní témata, ohledně nichž neexistuje shoda. Mezi nejdůležitější teoretické systémové kontroverze se řadí spory týkající se povahy sociálních práv, možnosti existence práv kolektivit, lidskoprávní odpovědnosti nestátních subjektů a otázka universalismu lidských práv. Pochopitelně, diskutabilních témat je mnohem více, namátkou třeba problematika humanitární intervence, vztah lidských práv a demokracie, vztah rozvoje a lidských práv. Na rozdíl od výše zmíněných oblastí rozporů se však nejedná o spory v rámci lidských práv samotných, jejich kvalitativních systémových znakům, ale o diskuze vztahu lidských práv k jinému fenoménu (suverenitě atd.).

4.2.1. Sociální práva

Debata ohledně druhé generace práv, a zejména o právech sociálních, se objevila mnohem dříve na národní než na mezinárodní úrovni. Zatímco vnitrostátně se téma stalo důležité vlivem dělnických protestů v průběhu 19. století, mezinárodně se sociální práva objevují až po druhé světové válce. Na úrovni mezinárodních norem a možnosti jejich vynucování lze zjistit výrazné rozdíly, jak ve formulacích, tak v  praktických garancích³².

I přes zjevnou odlišnost mezi první a druhou generací práv v právní rovině se politické deklarace snaží prosadit myšlenku nedělitelnosti práv, což znamená, že by s právy obou generací mělo být nakládáno stejně, jak to explicitně stanoví například Vídeňská deklarace vzešlá ze Světové konference OSN o lidských právech roku 1993³³. Ohledně nedělitelnosti lidských práv, a tedy i uznání stejné důležitosti občanských a politických práv a hospodářských, sociálních a kulturních práv, se vedou spory, které mohou být v praxi doloženy například faktem, že Spojené státy americké sice Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech podepsaly již v roce 1977, ale doposud jej neratifikovaly³⁴. V rámci mezinárodního prostředí panuje výrazný rozkol v pojímání důležitosti jednotlivých generací práv, jenž vychází z přístupu k lidským právům a jejich obsahu. Zatímco „západní“ civilizace tradičně interpretuje lidská práva směrem od jednotlivce a sociální práva jsou považována za doplňky liberálních práv, nezápadní civilizační okruhy pojímají svobody jednotlivce jako cíl vývoje, odvislý od politické, ekonomické a sociální úrovně (Maier 2002: 22).

Ještě před nástinem argumentů pro a proti nedělitelnosti práv je třeba zodpovědět otázku, proč by měl být problém nedělitelnosti tak významný. V mezinárodní politice platí nařčení z důvodu nedodržování lidských práv za nepříjemnou skvrnu na dobré pověsti státu, které se státy snaží vyvarovat. Uznáním nedělitelnosti práv se výrazně zvyšuje masa práv, které státy musejí dodržovat, přičemž nedodržením například sociálních práv by se země mohly stát objektem obecné kritiky jako státu porušujícího lidská práva³⁵.

N. Bobbio upozorňuje, že na teoretické úrovni se setkávají dva protichůdné koncepty lidských práv – liberální a socialistický, od nichž nelze očekávat syntézu (Bobbio 1996: 29). Vývojově mladší druhá generace práv má oproti první generaci výrazné systémové odlišující znaky. Jako jednotlivá kritéria mohou sloužit například míra ingerence státní moci, chráněné subjekty, chráněný objekt, charakter práv, začátek ochrany³⁶ nebo míra vynutitelnosti. Zatímco první generace se snaží zejména chránit jedince před zásahy veřejné moci, která se má zdržet konání, druhá generace požaduje po státu aktivní přispění. Občanská a politická práva nerozlišují a směřují k ochraně všech subjektů, zatímco sociální práva se vedle obecné ochrany zaměřují i na zvláště zranitelné skupiny jako například děti. První generace práv dále chrání zejména příležitosti, poskytuje prostor pro autonomní akce subjektu, přičemž druhá generace práv požaduje po státu poskytnutí výsledků. Občanská a politická práva navíc charakterově, svou podobou právní normy, připomínají skutečně práva, naproti tomu sociální práva jsou spíše aspirační a programová, závislá na fiskální kapacitě státu. Jasnější stanovení pravidel chování významně ovlivňuje i možnost vynucení. Všechny výše zmíněné argumenty, odvozené ze samotných Paktů, hovoří z právního hlediska v neprospěch myšlenky nedělitelnosti lidských práv³⁷.

Zastánci nedělitelnosti práv však argumentují, že v oblasti lidských práv nelze hierarchizovat³⁸, jelikož první generace práv sice zajišťuje existence práv druhé generace, ale na druhé straně bez hospodářských, sociálních a kulturních práv by občanská a politická práva byla pouze nominální³⁹ (Steiner – Alston 2000: 242–246).

Celkově tedy lze konstatovat významné rozdíly mezi teoretickými koncepcemi, které se následně projevují v národní praxi a jsou prokazatelné i v mezinárodním právu, kde se liší právní dokumenty od deklaratorních. Idea nedělitelnosti a stejné důležitosti práv zatím pronikla na mezinárodní úrovni jen do deklarací, právní praxe mezi generacemi rozlišuje.

4.2.2 Kolektivní práva

Rozpory týkající se kolektivních práv se na mezinárodní agendu dostaly zejména díky rozvojovým zemím Afriky⁴⁰ a Asie, které v opozici k individualismu ekonomicky vyspělého světa staví preferenci kolektivních práv, jakými jsou například právo na národní, etnický či státní rozvoj. Tento zásadní rozdíl vyplývá z odlišných tradic, životní úrovně, náboženství či kulturního vývoje a vysoce koreluje s typem režimu a stupněm ekonomického vývoje (Blahož 2005: 51–52, Haas 1970a: 15).

Specifickou skupinu kolektivních práv představují práva menšin, která se realizují zejména v oblasti jazykových a kulturních práv⁴¹. Dle právních norem se však ve skutečnosti jedná o práva příslušníků menšin, nikoliv menšin jako takových, tudíž je velmi problematické, zda v tomto případě mluvit o právech menšin jako o kolektivních právech⁴². Menšinová práva se logicky týkají pouze zemí, kde se takové menšiny nacházejí a jsou úzce spjata s fenoménem multikulturalismu. Mezi sporné body menšinových práv patří například otázka, kdo určuje, kdo je příslušníkem menšiny, a tudíž i nositelem práva – stát nebo samy menšiny? Existuje pouze právo menšin na nezasahování do jejich kultury nebo mají menšiny právo i na financování své kultury (Freeman 2002: 120–121)?

Mezi problematická skupinová práva se řadí práva domorodých národů, především co se využití práva na sebeurčení týče. Právo na sebeurčení obecně je zakotveno v článku 1 obou Mezinárodních paktů OSN z roku 1966⁴³ a obecně představuje zřejmě nejspornější skupinové právo, zejména kvůli neshodám ohledně chráněného subjektu. Na právo na sebeurčení se odvolávaly africké národy během dekolonizačního boje, ovšem na druhé straně odvolávání se na právo na sebeurčení příliš nepomáhá například Palestincům či Tibeťanům. Chybí konsenzus ohledně přesného obsahu tohoto práva (zda právo na samosprávu svých záležitostí či přímo na odtržení od stávajícího státu), jakož i konsenzus ohledně pojmu národ.

Ještě spornější povahu než všechny doposavad zmiňovaná kolektivní práva má i rozvojovými státy podporované právo na rozvoj, požadující po bohatých státech, aby pomohly chudým v rozvoji. Pod názvem práva solidarity (3. generace práv) se podporuje redistribuce světového bohatství směrem k potřebným (Landman 2006: 9–10). Tato práva postrádají jasné a explicitní právně závazné zakotvení a rovněž v rovině teoretické ohledně nich panuje místy skepse – chybí přesně stanovený nositel práv a jemu odpovídající povinný, matoucí je rovněž nejasný obsah práva, jenž se vymezuje velmi široce (Tomuschat 2003: 50-52). Například podle většiny zastánců liberálního pojetí práv nelze skupinová práva vůbec považovat za lidská práva (Donnelly 2003: 205)⁴⁴.

4.2.3 Relativismus vs. universalismus lidských práv

Universalisté podporují obdobný názor jako zastánci teorie přirozeného práva, tedy že všichni lidé mají jistá práva – například na úrovni Všeobecné deklarace. Naproti tomu kritikové universalismu jej označují za pouhou iluzi, způsobenou dominancí Západu nad lidskoprávní diskurzem po druhé světové válce, kdy se Západ snaží vnutit svou koncepci lidských práv a vůbec uspořádání státu a hodnot zbytku světa.

Jako častý důkaz universalismu lidských práv se poukazuje na Světovou konferenci o lidských právech ve Vídni v červnu 1993, kde zúčastněné státy přijaly Vídeňskou deklaraci, v níž se stanoví, že lidská práva jsou univerzální a nedělitelná, přičemž se však má brát ohled na regionální a národní specifika (srov. bod 5 deklarace). Univerzální práva pak má obsahovat Všeobecná deklarace lidských práv, k níž se při různých příležitostech přihlásila většina států světa. Jasná většina států také podepsala oba Mezinárodní pakty, tudíž by lidská práva měla být univerzálně rozšířena. Univerzální platnost lidských práv má však vedle svých zastánců i mnohé oponenty.

I když přijmeme předpoklad, že panuje normativní shoda na právech obsažených ve Všeobecné deklaraci, reálná situace může být díky obecnosti lidskoprávních norem značně rozdílná⁴⁵. Zejména asijské státy navíc poukazují na vlastní koncepci lidských práv spjatou s jejich tradiční kulturou, která není totožná se západní koncepcí liberálního individualismu, přičemž prosazování této západní koncepce bývá v asijském prostředí označováno i za nový imperialismus a myšlenka universalismu jako taková za výmysl Západu (Freeman 2005: 14, 101–108, Brzezinski 1995: 8–9). Tomuto názoru dávají za pravdu též některé historické a antropologické studie, které dokazují, že „přirozeně“ svobodný jednotlivec je poměrně vzácným a lokálně omezeným úkazem, který existuje jen s určitým typem společnosti⁴⁶. Není tudíž ničím univerzálním, avšak pouze produktem historického a společenského vývoje (Bauman 2003: 15–16, 40). Jack Donnelly považuje kulturní relativismus za nepopiratelný fakt, přičemž morální pravidla a sociální instituce ukazují překvapivou kulturní a historickou variabilitu. Donnelly klasifikuje názory od radikálního kulturního relativismu, pro nějž je kultura jediným zdrojem platnosti morálního práva nebo pravidla, až po radikální universalismus, který považuje kulturu za irelevantní, protože morální práva a pravidla platí univerzálně (Donnelly 2003: 89–90).

V moderní filosofické debatě na téma universalismu se v 60. a 70. letech vlivem strukturalismu, poststrukturalismu a později radikální postmoderny odmítaly univerzalistické myšlenky, nicméně od 90. let se proti těmto tendencím zvedla vlna odporu (Floss 2001: 38) a v současnosti se v odborné literatuře prosazuje spíše idea universalismu (Zemánková 2005: 94).

4.2.4 Lidskoprávní odpovědnost nestátních aktérů

Lidská práva měla tradičně zajišťovat ochranu jednotlivce před neoprávněnými zásahy státu, přičemž tuto ochrana obstarává opět stát. Stát se tudíž ocitá v dialektickém postavení jako porušovatel lidských práv a zároveň jejich garant. Jistým korektorem této situace může být vybudování mezinárodního kontrolního mechanismu, jaký například v podobě Evropského soudu pro lidská práva působí v rámci Rady Evropy, jenž podrobuje funkci státu jako ochranitele práv kontrole, pokud národní úroveň selže. V praxi tudíž dochází k jistému štěpení úlohy garanta lidských práv, když vedle státu vystupují rovněž mezinárodní instituce. Jejich role je však pouze subsidiární a zodpovědnost za ochranu lidských práv stále spočívá na státech.

K zajímavému vývoji dochází na straně porušitele lidských práv, kdy doposavad dominantní roli státu začínají doplňovat i jiné subjekty⁴⁷. Důvodem nové vlny požadavků domáhajících se rozšíření lidskoprávní odpovědnosti například na nadnárodní korporace či mezinárodní organizace⁴⁸ je proces globalizace, větší akcentace ekonomických, sociálních a kulturních práv než tomu bylo v minulosti a také proměna role státu (opět významně související s procesem globalizace) (Besson 2006: 337–339). Na podporu mé teze uvedu příklad – lidskoprávní odpovědnost za mučení tradičně nese pouze stát, například když vydá předpis umožňující při výslechu přivazování k topení, který je následně prakticky použit. Ostatní subjekty jsou odpovědny trestněprávně – na úrovni zákonných trestních norem⁴⁹.

S růstem vlivu a funkcí mezinárodních organizací a přenosu pravomocí na ně se může porušovatelem lidských práv stát též tato organizace, což platí zejména v případech operací na udržení míru a mezinárodních civilních správ (Wouters 2007: 213). Subjekt porušovatele je v tomto případu jasný, ale nejasná zůstává jeho odpovědnost a role ochránce – kdo v tomto případu koná nápravu? Zřejmě sama organizace, ale pokud tak neučiní? Nejjednodušší by patrně bylo podřízení aktivit organizací mezinárodnímu dohledu, kam by se poškozená osoba mohla odvolat, nicméně mezinárodní organizace samozřejmě nejsou v roli signatáře lidskoprávních úmluv, jelikož tato oblast zůstává výlučnou doménou států. Proto i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva za porušení lidských práv mezinárodní organizací stále odpovídají členské státy (d’Aspremont 2007: 222–223).

V lidskoprávní odborné literatuře velmi často rezonuje kosmopolitanistická tradice⁵⁰, podle níž je základní jednotkou světa lidský jedinec a hlavní premisou ochrana jeho práv. Jakékoliv porušení práv si žádá nápravu bez ohledu na existující mezinárodně-politický systém, v níž dominantní entitu stále představují státy. V praxi tento vývoj potvrzuje například fenomén humanitárních intervencí či mezinárodní trestní tribunály, které ukazují, že v případě setrvalého a hrubého porušení lidských práv se obchází úroveň státní a dochází k hodnocení lidskoprávní situace jakýmsi imaginárním globálním svědomím. Rovněž to poukazuje na skutečnost, že státy přicházejí o monopol v zacházení s jedinci na svém území – i proti vůli vlád jim může být vnucena „vyšší“ vůle (rozumějte vůle mocnějších států) (Forsythe 2006: 17–25).

Další problém souvisí se vzestupem globální ekonomiky, způsobujícím, že s růstem zdrojů a vlivu nadnárodních společností klesá ekonomická moc státu, a tím i jeho schopnost zajišťovat sociální a ekonomická práva jednotlivce (Campbell 2006: 126). Vedle kritiky samotných nadnárodních korporací za porušování práv směřují výtky ze strany zejména nevládních organizací též na „brettonwoodské instituce“ (Světová banka a Mezinárodní měnový fond), protože ekonomická globalizace, kterou tyto instituce podporují, způsobuje rostoucí nerovnost v distribuci bohatství, podporuje konflikty a tím ohrožuje lidská práva (Freeman 2005: 163). Tato kritika zjevně pramení z neshody ohledně obsahu pojmu lidská práva.

Postupná eroze výlučnosti vztahu stát – jednotlivec, co se porušování a ochrany lidských práv týče, s sebou přináší narušení dosavadního dominantního paradigmatu, které pro porušování a ochranu lidských práv jako jediný subjekt spatřuje stát. V současnosti se ve stále více textech, vystoupeních na konferencích a v „lidskoprávní komunitě“ (zejména v nevládních organizacích) prosazuje vidění jednotlivce jako základního subjektu, jehož práva musí být chráněna, a to bez ohledu na porušující subjekt. Tento univerzalistický pohled do značné míry podkopává dosavadní pojetí států jako zdaleka nejvýznamnějších aktérů v mezinárodním prostření a katapultuje do mezinárodní arény jako nejdůležitější subjekt jednotlivce. Všechny ostatní subjekty by měly dělat vše k ochraně lidských práv jedince. Tento pohled může být podpořen i příklady z praxe, například fenomén humanitární intervence dokumentuje, že problémy jednotlivce (zásahy do chráněných práv) mohou odůvodnit zásah do suverénních záležitostí státu – viz např. případ Tadić⁵¹.

V kapitole 5 práce, věnované vztahu lidských práv a Evropské unie, se ukazuje, že Unie skutečně do problematiky lidských práv zasahuje, a tak pomáhá nabourat klasickou výlučnost vztahu stát – jedinec. Státy tudíž nejsou jedinými subjekty schopnými porušovat lidská práva a nést za tato porušení odpovědnost.