DisertačNÍ práce lidská práva V Evropské unii

4.3 Terminologie a pokus o vymezení pojmu lidská práva

4.3.1 Terminologické zmatení

Lidskoprávní diskurz je vedle nemála obtíží popsaných výše navíc zatížen výraznými terminologickými nejednotnostmi. Nejprve je prezentuji na úrovni právní a posléze také na úrovni filosoficko-politické.

Na úrovni práva se vedle globální dimenze zaměřuji na dimenzi regionální (evropskou a Evropské unie) a následně i na Českou republiku. Na úrovni OSN se v názvech dokumentů a orgánů setkáváme nejčastěji s klasickým pojmem „lidská práva“ – srov. např. Všeobecná deklarace lidských práv, Rada pro lidská práva atd.

Rada Evropy nazvala svůj obecný lidskoprávní dokument Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod a Evropská unie zase Charta základních práv, tudíž přibývají pojmy „základní svobody“ a „základní práva“. Velmi matoucí terminologii obsahuje česká Listina základních práv a svobod, jejíž hlava druhá nese název Lidská práva a základní svobody a hned oddíl první se jmenuje Základní lidská práva a svobody. Listina tedy bez zjevného rozlišování operuje s následujícími pojmy: základní práva, lidská práva, základní lidská práva, základní svobody a svobody.

Z předcházejícího výkladu plyne, že různými názvy lze označit obsahově zhruba stejné věci. Nejjednodušeji a nejpřehledněji se jeví souhrnné užívání pojmu lidská práva, jenž by zahrnoval jak práva, tak i svobody, ať již jsou opatřeny adjektivem základní či nikoliv. Pojem svobody by se pak používal pouze v jeho ustáleném pojetí jako nezasahování do chráněných prostor jedince – jako „nepřítomnost omezení, jimiž stát klade hranice tomu, co člověk může činit, jestliže to činit chce“ (Dworkin 2001: 330)⁵².

Jako zcela odůvodněné se jeví oddělení základních a lidských práv při zachování dosavadního pravidla – lidská práva jako pojem nejširší. Základní práva by pak představovala ta skutečně nepominutelná práva, která by měla být dodržována vždy, za všech situací, a to třeba i při stavu veřejného ohrožení⁵³. Základní práva v tomto smyslu jsou z lidských práv hierarchicky nejvýše a představují nenarušitelné jádro demokratického státu. Jak lze ovšem vypozorovat z novelizací mezinárodních úmluv, pojetí toho, co je „základní“, se v čase proměňuje, tudíž ani obsah pojmu „základní práva“ není v žádném případě statický. Bobbio navíc upozorňuje, že vnímání toho, co je základní se liší nejen v čase, ale i u různých civilizací (Bobbio 1996: 5–6).

Pojetí základních práv jako nejdůležitějších lidských práv narušuje Charta základních práv EU, která zahrnuje všechna běžná lidská práva, ne pouze základní. Takový přístup obvykle považuje pojem „lidská práva“ za spjatý s deklaracemi a politicko-filosofickými pojednáními, zatímco termín „základní práva“ se týká těch lidských práv, která jsou garantována objektivním právem. Pojem základní práva se také častěji vyskytuje v národních právních dokumentech, zatímco pojem lidská práva v mezinárodních.

4.3.2 Pokus o definici

Pojem lidská práva lze nahlížet z mnoha pohledů a rovin. V následujícím textu odlišuji zejména pohled právní a pohled filosoficko-politický a rovněž lidská práva ve vnitrostátní a mezinárodní dimenzi.

Již několikrát bylo zmíněno, že lidská práva jsou pojmem podléhajícím vysoké variabilitě náhledů. Různé vědní obory si tento pojem definují různě, což platí i pro autory v rámci jednotlivých oborů, takže jediná všeobecně uznávaná definice neexistuje. Relativně nejsnadnější je definovat lidská práva pohledem právní vědy, protože existuje masa právních norem označitelná za „právo lidských práv“. Jasné a srozumitelné vymezení poskytuje Josef Blahož, podle nějž jsou lidská práva z pohledu právní vědy obecně závazná pravidla chování zaručovaná a sankcionovaná státní mocí, která směřují k uskutečňování a reprodukci zvláště významných kvalit lidského života, které určují podstatu dané společnosti a státu (Blahož 2005: 12). Lidská práva v právním pojetí se od pojetí jiných společenských věd tedy liší svou formou („obecně závazná pravidla chování“), zatímco od jiných právních norem je diferencuje jejich účel („směřování k uskutečňování a reprodukci zvláště významných kvalit lidského života“).

Významný praktický přínos a částečný důvod podpory právní úpravy lidských práv představuje její tendence k předvídatelnosti. Oproti například Hobbesovu přirozenému stavu, samovůli panovníka nebo mašinérii totalitních režimů činí dodržovaná lidská práva život jedince ve vztahu k veřejné moci mnohem předvídatelnější – člověk ví, že nebude odsouzen bez řádného procesu, že nebude mučen nebo trestán za šíření svých kritických myšlenek.

Použijeme-li Sudreho pyramidové schéma jako znázornění přerodu lidského práva z filosofické úrovně přes jeho ukotvení v politických programech a prosazování politickými aktéry až do roviny právní, pak vidíme, že jen část pojmu lidská práva je k nalezení v právních normách. Mnohem větší část pole lidských práv spočívá v oblasti idejí a deklarací. Donnelly upozorňuje, že ne každý druh systematického utrpení vede k uznanému právu, oním trychtýřem, spojujícím utrpení s následujícím uznáním práva nebýt vystaven utrpení, je politika, která určuje reakci na utrpení (Donnelly 2003: 57). Z pohledu politologie a sociologie Blahož vymezuje lidská práva jako pravidla chování akceptovaná konsensuálně většinou společnosti bez ohledu na jejich formu a na to, zda jsou sankcionována (Blahož 2005: 12). S tímto vymezením lze již polemizovat. Vhodnost pozdravit nadřízeného je jistě akceptovaným pravidlem chování, avšak stěží lidským právem šéfa býti pozdraven. Rovněž akceptace většinou společnosti není vyhovujícím kritériem, uznávané lidské právo (alespoň v Evropě) na život v jedné z jeho konkrétnějších podob – nebýt podroben trestu smrti není podle průzkumů většinou společnosti v České republice akceptováno (Kunštát 2005: 1), avšak stěží lze říci, že by nebylo akceptovaným lidským právem.

Na nejobecnější rovině bych lidská práva charakterizoval jako požadavky či aspirace, směřující k ochraně lidské důstojnosti a života a dosahující jisté intenzity, které zpravidla reagují na předchozí negativní zkušenost⁵⁴ a které jsou v souladu se společenským vnímáním spravedlnosti a morálky. Tyto požadavky a aspirace vznikají jako reakce na životní podmínky⁵⁵, jsou tedy především strukturálně podmíněné (sociálně, ekonomicky, přírodně). Aby spravedlivé požadavky mohly být považovány za lidská práva, nemusejí být zcela v souladu s většinovým názorem (srov. trest smrti), ale měly by vyjadřovat dostatečně relevantní názorový proud. Z hlediska politického ochrana lidských práv představuje jeden z řady zájmů, který usiluje o prosazení, ale který se od ostatních liší rétoricky (přirozenost, spravedlnost) a obsahově⁵⁶. Důležitý prvek tedy představuje prezentace požadavků jako lidskoprávních⁵⁷, která na druhé straně může díky své srozumitelnosti, poměrné jednoduchosti a zdáním spravedlnosti dopomoci k prosazení daného zájmu.

Toto vymezení lidských práv se může aplikovat i v mezinárodní politické dimenzi, kde lidská práva představují jeden z prostředků k prosazení státních zájmů. Důslednou ochranou a prosazováním lidských práv může stát usilovat o zlepšení svého mezinárodního renomé, poukazováním na nedostatky jiných států se aktéři mohou snažit o tlak na zlepšení této situace a podobně⁵⁸. Význam rétoriky lidských práv v mezinárodním prostředí vzrůstá díky vývoji technologií sdělovacích prostředků, které bezprostředně prezentují utrpení kdekoliv na světě, a tak se utváří celosvětová senzitivita vůči porušením lidských práv (Jary 1999: 216).