Jazyková komika V cimrmanovských textech autorské dvojice Svěrák a Smoljak

11 Posel z Liptákova /Expedice do kraje Cimrmanova stáří/

11.1 Děj
U představení Posel z Liptákova se divák místo obvyklé jedné hry může těšit rovnou na dva divadelní kusy z Cimrmanovy pozůstalosti. Posel světla s podtitulem Hra z budoucna je napsán pro čtyři osoby. Odehrává se v době, kdy lidé nepáchají trestné činy, nepoužívají hanlivá slova a všichni jsou k sobě laskaví. Taková společenská situace ale není vhodná pro právníka Standu, protože jeho služby nikdo nepotřebuje. Rozhodne se proto vrátit do rodného domu, aby z něj udělal továrnu na kapesní svítilny. Rodiče proto potřebuje přestěhovat do útulku pro staré lidi. Pomalejší otec ale jeho plány dlouho nechápe. Když se však dovtípí, že je syn chce vyhnat z domu, podle popisu ze staré knihy si nacvičí úder a praští Standu baterkou do hlavy. Ten omdlí, a tak ho otec a matka společnými silami zvednou a osobní potrubní dopravou pošlou zpátky do Prahy, odkud přijel.

Druhá hra Vizionář je aktovka s podtitulem Drama ze žhavé minulosti. Opět se jedná o hru pro čtyři postavy. Sedlák Hlavsa má schopnost číst z trouby budoucnost. Toho by rád využil uhlobaron Ptáček, který potřebuje poradit ohledně ženicha pro dceru. Na scéně se objeví i Smrtka, protože Hlavsa má toho dne umřít. Hlavsa pana Smrtku požádá o strpení, aby mohl panu Ptáčkovi věštit a synovi odkázat statek. Syn však k překvapení všech dědictví odmítne, protože nechce být bohatý. Toho se zalekne uhlobaron a poprosí Hlavsu o další věštění, aby se dozvěděl, co budoucnost chystá bohatým lidem. Díky tomuto protahování nakonec sedlák Hlavsa uteče hrobníkovi z lopaty, protože Smrtka zapomene, že mrtvého Hlavsu musí odevzdat v termínu. Odchází tak sám a loučí se slovy, kterými předvídá konec Rakouska-Uherska.

Smrtka: No jo, já končím. Poslední, co dělám, je nějakej Ferdinand, Sarajevo. A pak jdu na odpočinek a přijde novej. Mladej. A to bude sekáč, pánové! Ne jako já. Ten se nezakecá… (Kývne hlavou a odchází.) Tak na shledanou! (Zastaví se a pohlédne do publika.) Na shledanou…¹⁴²

11.2 Jazyková komika

11.2.1 Homonyma

Humorného použití homonyma si lze povšimnout ve hře Posel z Liptákova: „Tady už předám slovo našemu odborníku doc. Weiglovi, který byl pověřen vedením restauračních prací v restauraci U Sirotků.“¹⁴³ Jde zde o podobnost přídavných jmen restaurační, přičemž slovo restaurační ve smyslu restauračních prací bylo odvozeno od slovesa restaurovat – tedy renovovat, obnovit. Jiný význam má toto přídavné jméno, pokud bylo odvozeno od slova restaurace, tedy zařízení, které nabízí možnost posezení a konzumace jídla a pití.

V referátu Objev nástěnných nápisů je popsán zmiňovaný proces restauračních prací, který spočíval v seškrabání starých vrstev malby. „Odhalili jsme i čistě bílou malbu z r. 1930, kdy se U Sirotků sešla bouřlivá schůze stávkujících textiláků a kdy lokál vybílilo četnictvo.“¹⁴⁴ Homonymum „vybílit“ můžeme chápat dvěma způsoby – buď ve významu „natřít na bílo“, nebo jako argotický výraz s významem „zcela vykrást, dnes obv. vybílit.“¹⁴⁵ Vzhledem k tomu, že se hovoří o bílé malbě v hostinci a původcem děje vybílení je četnictvo, tedy ruka zákona, můžeme usoudit, že zamýšlen byl první význam.

V referátu ke hře Vizionář je komického účinku dosaženo díky příbuznosti slov zánět a zanícený. Slovo „zanícený“ může označovat tělesný stav, kdy je jistá část lidského těla opuchlá a bojuje s infekcí. Výsledkem takového stavu je zánět. Druhým významem slova zanícený je „nadšený.“ Díky Cimrmanově fyzickému stavu odpovídá slovo zanícený v poslední větě citace oběma významům.

A přitom se přihlásil již na 2. olympiádu v Paříži r. 1900 jako skokan, sprinter, diskař, vzpěrač a maratónec. V poslední chvíli však onemocněl zánětem žil, zánětem středního ucha, zánětem slepého střeva a zánětem plic, a tak sledoval olympijské soutěže jen jako velmi zanícený divák.¹⁴⁶

11.2.2 Akronym

V referátu Cimrman sportovec narazíme na akronym SUP. Jelikož akronym se čte jako jedno slovo, napadne diváka obsahový význam slova, tedy pták – mrchožrout. Zároveň spolu s tématem sportu připomene dvě organizace věnující se sportu a po ptácích skutečně pojmenované, tedy spolky Orel a Sokol. Cimrmanova organizace však nebyla pojmenována po mrchožroutovi. „Byla to zkratka a znamenala SPORT – UMĚNÍ – PEŘÍ.“¹⁴⁷ Přesnou činnost této Cimrmanovy organizace divákům osvětluje vzpomínka členky SUPu, paní Žaludové: „Mně bylo tehdy sedm let a byla jsem v tom SUPu nejmladší. SUP, to bylo divadlo, to bylo cvičení, běhali jsme, skákali a při draní peří se toho navyprávělo, až hanba.“¹⁴⁸

11.2.3 Vulgarismy

Jak jsme již zjistili, užití vulgarismů je typickým rysem her autorské dvojice Svěrák-Smoljak. Nejčastěji však pracují pouze s přirozenou tendencí diváka domýšlet si vulgarismy sám. V Poslu světla by otec rád počastoval syna nadávkou, protože Standa chce vlastní rodiče vystrnadit z domu a posílá je na pěší túru do domova důchodců. Komika je znásobena tím, že děj se odehrává v době budoucí, kdy se už hanlivá slova nepoužívají.
Standa: Podívejte, já bych vám moh půjčit baterku, ale bude lepší, když tam dorazíte za světla.

Otec: Víš, co mi se ti na tu tvou baterku…?

Matka: Tatínku, jen žádné archaismy!

Otec: My se ti na tu tvou baterku… Maminko, podej mi slovník.

(Matka podá otci slovník)

Otec (začne horečně listovat): My se ti na tu tvou baterku…tady jsem to někde…Vysočina! Českomoravská…Ne, to bylo někde jinde…Výstava! Vystavovati…Ne, to už jsem zase přejel.

Matka: Najdi p, tatínku, tam toho je.

Otec (listuje): Pacholku!

Matka: Dál, tam jsou lepší.

Otec: Pomyje!

Matka: Ještě jsou tam lepší.

Otec: Ponožka, popelnice, poplach!

Matka (vytrhne mu slovník z ruky): Ukaž, já mu to povím sama. Víš, co jsi? Jsi.. ježíš, já jsem tak rozčílená, já se snad do toho netrefím…Prazáklad! Prezence! To jsme se dočkali. Na vlastním dítěti. Prchlivec! Tak, a teď jsem to našla. Teď ti to povím. Teď ti povím to slovo, které se říkalo za starých časů, když na sebe byli lidé ještě zlí. Tak zlí, jak jsi ty na nás. Teď poslouchej. Víš, co jsi? Ty jsi průduch!¹⁴⁹

11.2.5 Místní jména

Spojením cizího jazyka a místního jména vzniká další důvod pro zasmání. Ladislav Dvorský vytváření místních jmen popisuje: „Vtipní uživatelé jazyka si (…) pomohou i v případě, kdy inventář místních jmen pro aktuální potřebu nestačí; prostě si potřebné jméno pohotově utvoří.“¹⁵⁰ Takové místní jméno pro obec bylo vytvořeno poté, co na ni dopadla rozmetaná nálož hnoje, kterou chtěl původně Jára Cimrman bezpracně pohnojit pole starosty obce Liptákov. K rozluštění vtipu v názvu obce stačí základní znalost německého jazyka. „Událost tato je smutná nejen pro pana starostu, ale pro celou naši krásnou českou obec, jíž dnes v Tanvaldu nikdo neřekne jinak nežli Scheissdorf.“¹⁵¹

11.2.6 Příjmení

U volby příjmení využili autoři ve hře Vizionář skutečnosti, že věcný obsah příjmení se neshoduje s pravými vlastnostmi nositele jména. V grafické podobě je kvůli psaní velkého písmene na začátku vlastních jmen ihned zcela jasné, že Mazavka je jméno, v mluvené podobě na jevišti však způsobí nedorozumění mezi uhlobaronem Ptáčkem a sedlákem Hlavsou.

My máme v rodině jednu takovou tragédii. Sestra se provdala za Mazavku…

Hlavsa: To je tedy tragédie. Jak muž pije…

Ptáček: Ne, on doktor Mazavka je abstinent.¹⁵²

11.2.7 Frazeologismy

Již jsme se přesvědčili, že pokud jde o frazeologizmy, není autorům nic svaté. Podívejme se, jak se v Poslu světla změnila běžná fráze „postavit něco vlastníma rukama.“
Standa: To jsou prosím lidé, kteří celý život pracovali hlavou.

Matka: Tatínku, soustřeď se: Stáníček nás tady nechce. My dva musíme jít pryč. Tenhle dům si nechá sám a bude tu dělat baterky. Bez nás.

Otec: Tenhle dům?

Matka: Ano, tenhle dům.

Otec: Tenhle dům, který jsme postavili těmahle svýma hlavama?¹⁵³
Všichni také známe výraz „na smrtelné posteli.“ Smrtka již čeká ve světnici, Hlavsa sedí na židli a odkazuje statek synovi, který ho odmítá. Hlavsa výraz pozmění, aby popisoval realitu: „Hlavsa: To jsem tedy nečekal. A jak si to představuješ? Co já teď mám dělat, když jsem vlastně už na smrtelný…židli?!“¹⁵⁴

11.2.8 Básnické figury

V Poslu světla najdeme synekdochu. Takto Standa informuje své rodiče o situaci ve městě: „Poslouchejte mě dobře. Celá Praha chodí v rádiovkách!“¹⁵⁵

11.2.9 Intertextovost

Nebyla by to ani hra Járy Cimrmana, abychom v ní nenašli odkaz na dílo českého autora. A opět je to Jan Neruda, již dříve zmiňovaný ve hře Němý Bobeš. Útulek pro staré lidi ve Vizionáři, kam chce Standa své rodiče poslat, se jmenuje Dědova místa, stejně jako Nerudova báseň o synovi, který svému starému otci vyrábí mísu ze dřeva, protože už je starý a rozbíjí nádobí. V Nerudově Dědově míse si syn uvědomí nesprávnost svého chování díky svému malému synovi, který si ze svého otce chce vzít příklad a už se ptá, jak má pro něj jednou také mísu vyrobit. V Poslu světla musí proti bezohlednému synovi zasáhnout otec sám a udeřit ho baterkou.

Ve scéně, kde sedlák Hlavsa vidí v troubě, že na bráně u dolu uhlobarona Ptáčka bude napsáno Petr Bezruč, nalézáme přímou aluzi na literární dílo Petra Bezruče. Ten ve sbírce Slezské písně popisuje těžký úděl horníka a v závěru nabádá ke vzpouře verši: „Všichni vy na Slezské,/ všichni vy, dím,/ hlubokých páni vy dolů,/ přijde den, z dolů jde plamen a dým,/ přijde den, zúčtujem spolu!“¹⁵⁶

Ptáček: No jo, to je on. Ale že já bych po něm pojmenoval důl? To je nesmysl! Ledaže by ho ode mě koupil. Ale že by mu ty básničky tak vynášely? Možné to je. Když bude mít dost peněz, klidně mu ho prodám. Piš, barde, střádej, a až budeš mít dvacet milionů, přijde den, zúčtujem spolu.¹⁵⁷
Hlavsův syn František ale uhlobarona varuje, že výjevy by mohly znamenat také něco jiného než prodej. Uhlobaron si něco takového nedovede ani představit, zato Smrtka se věštecky směje.
František: Já bych se neukvapoval, pane Ptáček. Ty výjevy můžou znamenat všelicos.

Ptáček: Co by to mohlo znamenat? Prodám důl, no.

František: Třeba ho neprodáte. Třeba vám ho vemou.

Ptáček: Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi, chodby tak a tak (ukazuje svislý a vodorovný směr). Prosím, peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít. Ale důl? Ten se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít. (Smrtka se zasměje.)¹⁵⁸
Dnes se můžeme divit, že v roce 1977 mohla být aktovka Vizionář vůbec uvedena na scénu. Výše uvedená část textu totiž může být pochopena jako narážka na znárodňování v době komunismu. Umělecké dílo však vždy umožňuje více výkladů, což je zřejmé i ze vzpomínky Ladislava Smoljaka, jak představení Vizionář prošlo přes orgány, které tehdy schvalovaly scénáře:
Při psaní Vizionáře jsme si snažili představit, jak by asi ten uhlobaron reagoval, když by se tenkrát od někoho dozvěděl, že mu vezmou důl. S touhle myšlenkou jsme si tak pohrávali a teď se podržte: když jsme to pak předvedli komisi, tak se tomu smáli, i když byli trochu v rozpacích. Na konci pak za námi do šatny jeden z nich přišel s tím, že jde vlastně o angažované představení, protože je v něm zesměšňován uhlobaron.¹⁵⁹