Podolog-2016-02-kveten cdr

---

13 / WWW.PODOLOG.CZ

Kdo vynese odpadky?, jako by 

současně stálo ve vzduchu. Sám 

jsem se iniciativně chopil té velké 

igelitky plné na kousky rozcupova-

ných balících papírů a stužek a vy-

razil na dlouhou pouť k padesát 

metrů vzdáleným kontejnerům. 

Naštěstí nemrzlo, svátky byly na 

blátě. Na ukazováčku druhé ruky se 

mi pohupovaly klíče od auta. 

Můj bratr si ovšem ještě stihl 

povšimnout, že jsem přetížený 

pouze na pravé straně těla, a tak 

mi do levé ruky vrazil druhou tašku 

plnou plastových odpadků. Já jsem 

se lehce ovlivněn pocucáváním 

všelijakých vánočních likérů vydal 

na cestu, která mi obvykle, jsem-li 

na Vánoce na Slovensku u svých 

rodičů, trvá tak dvě minuty. Jen 

jsem vyšel před vchodovou branku, 

vzal jsem do ruky mobilní telefon   

a říkám si, že musím někoho 

důležitého na druhém konci repub-

liky pozdravit a popřát mu hezké 

svátky. Jak si tak zvesela vykračuji, 

dojdu ke kontejnerům, zbavím se 

odpadků přesně mířeným hodem 

do jednoho z nich a pokračuji         

v hovoru, jdouce směrem k mému, 

od dešťů umytému vozu. Po něko-

lika minutách jsem hovor ukončil, 

sáhnu do kapsy a chci udělat svoje 

notoricky známé „píp píp“ dálko-

vým ovladačem. S údivem zjišťuji, 

že klíče nejsou tam, kde měly být. 

Po minutě zběsilého osahávání se 

jsem pochopil, že je zle. Klíče 

nikde. Kde by mohly být, přemýšlel 

jsem a mírně se i v tom chladném 

počasí orosil na čele. Nezůstaly na 

botníku?, napadlo mě v zoufalství. 

Mohly mi vypadnout ve výtahu? 

Přede dveřmi? Na chodníku?          

U branky? S očima zabodnutýma 

do chodníku jsem se doplazil až ke 

vchodovým dveřím. Potom orosen 

Několik let zdobí klíče od mého 

vozu malý chlupatý kamarád - ocá-

sek norka. Dostal jsem jej od jedno-

ho chlápka jako dárek a od té doby 

tento doplněk nosím pořád u sebe. 

Ne snad že by byl ze zlata, ale       

v osudných chvílích měl hodnotu 

minimálně stejnou. Příběh, ve kte-

rém „můj ocásek“ hraje hlavní roli, 

Vám teď přiblížím.

     

Nebyl to úplně obyčejný den. Tedy 

pokud za něj Štědrý den nepovažu-

jete.

Vpodvečer nastala chvíle společné-

ho focení a já jsem s údivem zjistil, 

že stativ jsem nechal, ostatně jak 

bývá mým zvykem, v kufru auta. 

Vlastně ho vozím vždy s sebou. Co 

kdyby přece jen někdy něco. Takže 

jsem se dle přísloví, že co není v 

hlavě, musí být v nohách, pro něj 

vydal k autu na blízké parkoviště. 

Zlatý ocásek

 – 

fejeton

02 / KVĚTEN 2016

---

už snad na celém těle jsem se 

vrátil zpět k autu stejnou cestou. 

Tam a zpět, tam a zpět. Snad dva-

cetkrát. Po hodině marného hledá-

ní, s vypůjčenou baterkou i bez ní 

jsem začal vidět dramatičnost celé 

situace. Klíče jsou v háji, pravil 

jsem si sám pro sebe a ztrácel jaké-

koliv naděje na lepší zítřky.

Auto ochráněno všemi dostupnými 

bezpečnostními prvky jen tiše 

mlčelo a mě s hrůzou napadalo už 

jenom to, jak deset hodin cestuji 

vlakem do Prahy pro náhradní klíče.

Jak už jsem zmínil, Vánoce byly na 

blátě, a tak to venku i vypadalo. 

Vlastně cestou, kterou jsem šel, 

bylo jenom bláto a několikacenti-

metrové louže. Hledejte pak v tom-

hle klíče. Zoufale jsem bezradně 

poletoval sem a tam. Když se mne 

už druhý soused zeptal, co to pořád 

hledám, musel jsem vtipkovat, že 

štěstí. Pravdu jsem říct nemohl. Co 

když je nenajdu já, ale někdo jiný?, 

říkal jsem si jen tak pro sebe. Dvě 

hodiny marné snahy ve třech stup--

ních nad nulou přinesly své ovoce. 

Dostal jsem nápad.

A že to nebyl nápad ledajaký, to 

Vám řeknu. Poslední možnost, která 

mne celé dvě hodiny nenapadla, 

byl kontejner. Kontejner, zatraceně, 

ale který?! Vedle sebe stálo osm 

kontejnerů po víka plných odpadků. 

Kdybyste mne mučili, neřekl bych 

Vám, do kterého jsem ten pytel 

hodil. Teď byla každá dobrá rada 

drahá.

Zkusil jsem první. Nakouknu a ne-

zdál se mi. Druhý nešel otevřít. Ten 

to tedy také nebyl. Ve čtvrtém trčel 

kus rozbitého skla, tak se mi to ta-

ké nezdálo. Postupně jsem proš-

mejdil všechny s čepicí naraženou 

až na očích. To kdyby mne někdo 

viděl, tak ať si nemyslí…

Intuitivně mne to pořád táhlo         

k šestému. Byl to on. Když jsem     

v něm protrhl povědomý černý 

pytel, našel jsem tam „náš“ balící 

papír a snad jsem poznal i naše 

kosti od ryby. Zajásal jsem. Vždyť 

černých pytlů tam bylo asi deset    

a já jich musel roztrhnout jenom 

polovinu. Bylo tedy jasné, že jsem 

to, čeho jsem iniciativně před dvě-

ma hodinami chtěl zbavit rodinu, 

hodil právě sem. Zbývala mi 

poslední šance. Prohledat popelnici 

nebylo snadné, zejména předsta-

víte-li si její obsah a výšku. A co 

když tam ty klíče stejně nenajdu?, 

uvažoval jsem.

Musím tam, chlapsky jsem si zave-

lel, a po elegantním skoku do 

kontejneru jsem si s povděkem 

vzpomněl na svého tělocvikáře. Jal 

jsem přesouvat pytle zleva doprava 

a obráceně. Když jsem byl v nej-

lepším, otevřelo se víko popelnice  

a ze tmy do mých zad začalo cosi 

šťouchat. Hbitě jsem se otočil        

a zíral na podivnou postavu oháně-

jící se hůlkou. Nevím, kdo z nás 

dvou měl oči více vyvalené. Než se 

onen chlapík zmohl na slovo, vyle-

těl jsem z popelnice jako špunt od 

sektu, posvítil na něj a vykřikl to 

první, co mě napadlo: „Jděte pryč, 

to je moje popelnice!“. 

Po tomto vzrušujícím okamžiku 

jsem tedy mohl už nerušeně praco-

vat dál.

Najednou se mi ve světle baterky 

zjevilo cosi, co ve mně zažehlo 

jiskřičku naděje. Na dně popelnice 

vidím dlouhý, černý ocásek. Blesklo 

mi hlavou, že by to nemusel být 

„můj“ neživý ocásek, ale jelikož 

jsem povahy odvážné, tak jsem tu 

potvoru za ocas chytil. Ani se 

nehnula. Zato zachrastila a já držel 

v ruce klíče.

Po třech hodinách večerní bojovky 

jsem se tedy vracel domů zvěsto-

vat tu radostnou novinu.

Z auta jsem nakonec stativ stejně 

nevzal. Na focení už nikdo ani 

neměl náladu. 

Hlavní bylo, že je na světě můj 

zlatý ocásek!

Autor: Jaroslav Fešar

WWW.PODOLOG.CZ / 14

02 / KVĚTEN 2016

---