Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky
Yüklə 251,01 Kb. Pdf görüntüsü
|
21
která je mi přece velmi blízká, kterou nemohu nikdy potírat, nýbrž kterou mám v jistém smyslu právo zastupovat. Na nepatrných pozitivních stránkách, stejně jako na krajně negativních, jež se zvracejí v pozitivní, neměl jsem žádný zděděný podíl.“ Nebyla by to ale celá pravda. Hrabal miloval dada, poetismus a další básnické a básnivé směry. Ano, vnímal bolest, ale měl rád barvu, světlo, prostředí lidí, kteří si sami cosi vyprávějí, a ona naslouchá, nebo kteří poslouchají, co jim chce zrovna on sdělit. Pozorovací talent a schopnost vcítění mimořádně silné, řekl by psycholog.
Hrabal se s cílevědomou literární prací uzavřel více do sebe. Soustředil se na kamarády u stolu a na pobyt u psacího stroje, který se v Kersku rozehříval odleskem slunečních paprsků. (Někdy byl tak žhavý, až se zadrhával.) Sepsal svoje vyznání, Morytáty a legendy (1968). Následovaly Rukověti pábitelského učně (1970), veršovaná skladba Adagio lamentoso (1976) napsaná na počest Franze Kafky. Byl mu blízký, podobně jako Hašek. Musel si ale rozumět především sám se sebou. Z odstupu času je to zcela zřejmé. Vracel se do městečka, kde se pro něj zastavil čas, napsal Postřižiny (1970, v samizdatové edici Petlice vyšly 1974, oficiálně 1976), vzápětí z něj vytryskla výpověď v románu Obsluhoval jsem anglického krále (1971). Následovalo opravdu
1990, premiéra divadelní hry 1981, zfilmováno 1989). Napsal další ze svých životních děl, Příliš hlučnou samotu (1976), kterému ještě předcházely Slavnosti
vydal ji tedy také Ludvík Vaculík ve své samizdatové edici Petlice (1977). Ostatní texty vycházely oficiálně ve státních nakladatelstvích s dvou až tříletým odstupem v desetitisícových až stotisícových nákladech, ovšem změněné podle lektorských posudků. V souboru povídek Krasosmutnění, vzniklých z přepsaného Městečka, kde se zastavil čas, zakázaného k vydání, vypustil některé pasáže. Napsal Nymfy v důchodu, které vyšly pod názvem Harlekýnovy miliony. Snad ještě víc než předtím, ho přitahoval vznik a zánik. Říkal, že to „je futrál, ve kterém je uloženo nikání. Vznikání a zanikání je přeříznutá houska namazaná čerstvým nikem. Nikání je to, co jsem já, který jsem ten, který jsem, nik, nikal, nikatel, nikáč, niklík, wer – den. Býti na vrcholku svých sil, je nikání.“ Chodil světem, díval se a prožíval příběhy. Každá dívka, která kolem něho v určitý den prošla, se během několika vteřin proměnila v jeho vlastním bio ve stařenu, sledoval, jak každým kýchnutím, které jí přisoudil, jí odpadlo maso z tváří, nakonec si vysmrkala nos a vypadly jí i oči. Jediným lehkým pohybem jí Hrabal (v duchu) shrnul vlasy a ten copánek mu zůstal v hrsti jak skalp nebo šátek. V jiný den naopak z každé stařeny, kterou potkal, trapoval nazpátek až k děvčeti a proměnil si ji tak, jak přesně vypadala před čtyřiceti lety. Pábitel, tvůrce, hybatel vlastní fantazie.
S odstupem času je stále zřejmější, že Hrabal přijal dvojí kříž. Chtěl zůstat sám sebou i promlouvat ke čtenářům z knižních vydání, a v tom případě se musel dopustit „chybného výkonu“, podrobit se řeholi cenzury i autocenzury. Tomuto útisku se však bránil tím, že souhlasil s publikováním původních textů v exilu i v samizdatu. A pomáhal zavíraným. Nakonec co je nejdůležitější? Po spisovateli zůstanou knihy. Stalo se tak.
22
V roce 1987 umíral dva měsíce jeho bratr Slávek, soused z Kerska. Několik měsíců potom i milovaná Eliška – Pipsi. Pohřbil ji v Hradišťku u Kerska, kde nechal vytvořit rodinný hrob a přivézt rodiče z Nymburka. Potom zbourali libeňský dům, Hrabal to pozoroval zblízka a procházel se po rozvalinách svého života. Umřel jeho přítel Karel Marysko. Samizdatová edice Pražská imaginace Václava Kadlece vydala k jeho pětasedmdesátinám útlou knížku textů: Kdo jsem. Ve stejném, po listopadu už oficiálním nakladatelství Pražská imaginace vyšlo devatenáct svazků Sebraných spisů Bohumila Hrabala. Co na tom, že náklady většiny z nich byly už zlomečkem bývalých vydání… Celé dílo je ale souborně vydáno. Dík za to. Hrabala opět lákaly cesty po světě, co by pobýval v prázdném bytě! Procházel se Moskvou, Londýnem, cestoval do USA – Washington, New York, Chicago… Setkal se s dvacet let neviděným kamarádem Arnoštem Lustigem a dalšími. Doprovázela ho tam April Griffordová, jeho Dubenka, které věnoval kus své tvorby a asi i duše.
V roce 1987 ho přijali do „normalizačního“ Svazu českých spisovatelů. Nepochybně mu nebylo lehko. Proč tak učinil, věděl jen on sám. Třeba se domníval, že tuto nabídku za vedení nového předsedy Michala Černíka dostane daleko více autorů; o „oficiálním vydávání jejich dosud zakázaných děl se vedla jednání“. Na první valné hromadě polistopadové Obce spisovatelů 5. prosince 1989, která se odehrávala v zaplněném hledišti dnes Švandova divadla (tehdy Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze na Smíchově), měl odvahu jen Ivan Klíma přiznat, že s ním dávno před vidinou politických změn jednal Michal Černík a nabízel mu ruku k opětné publikaci v „oficiálním“ světě. Nová generace oficiálně působících spisovatelů (a nejen spisovatelů, stojí za to se zeptat básníka a prozaika Jaroslava Čejky) považovala za svou povinnost pomoci spojení tří větví české literatury: tzv. oficiální, samizdatové a exilové. (Budík politického času ale tikal rychleji. A natahovaly ho jiné ruce, než měli ti, kteří chtěli svými silami změnit anomálii života.) Karel Ptáčník souhlasil s vydáním svého románu Dům uprostřed města (1985) i prózy Fasáda (1987). Nic víc. Jen publikoval. Neřekl nic. Snad i během rozhovoru s ním v polovině 90. let jsem vnímal ve vzduchu kroužící víry vzbuzené odporem druhých postižených. (Zadal si s „normalizačním“ režimem.) Hrabal přijal tehdy pozvání na spisovatelský zámek v Dobříši na jednu z literárně vědných konferencí. Zúčastnil jsem se jí jako novinářský pozorovatel také. „Na Dobříš se mu nechtělo,“ říkal mi po prvním vydání této knížky Oldřich Hamera, když jsem zjišťoval pocity „druhé“ strany. „Ale věděl, že se věčně nebude moci moci vyhýbat, že jednou asi bude muset jet. Seděli jsme před tím, ostatně jako jindy, a pili pivo. Poznal jsem na něm, jak se bojí blížícího se ,chybného výkonu´.“ Připomnělo mi to vzpomínky Arnošta Lustiga, který na spisovatelský zámek rád a často ve své době jezdil, že ho Hrabal neměl rád. „Jeho Dobříš bylo Kersko, kde se mrouskaly kočky, kde se při dobré náladě umyl v potoce, který mu protékal zahradou, vyfrotýroval ručníkem a sednul si k mašince, aby vydal svoje svědectví o světě, o sobě, o době.“ To byl jeho svět. Když už jsem se dostal k Lustigovi, můžeme si převyprávět jednu historku, která (snad) existovala v několika verzích. První bude ta jeho. Ve Washingtonu mi doma nad pracovním stolem ukazoval korunu židovského krále, kterou mu Hrabal poslal do Ameriky v době jeho exilu s tím, že ji získal z libeňské synagogy, když ji ve dvaačtyřicátém vyrabovali nacisté. Verze druhá: jen Hrabal by věděl, nakolik byla pravdivá tato atraktivní historie s nebezpečnou cestou do nacisty vypleněné
Yüklə 251,01 Kb. Dostları ilə paylaş:
|